Harbin H-5 / B-5 (‘Beagle’)

Typ:  lehký taktický bombardovací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci (bez licence vyráběný vývojový derivát sovětského letounu typu Iljušin Il-28 Beagle)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti modelu H-5 od letounu Il-28 (Beagle):

- modifikovaná vnitřní konstrukce křídla a ocasních ploch (to sebou přineslo pokles hmotnosti draku o celých 110 kg)

- instalace sudovité střelecké věže ze středně těžkého bombardovacího letounu typu H-6 (kopie sovětského typu Tu-16) s pohyblivými 23 mm kanóny typu „Type 23-2H“ (kopie sovětského typu AM-23) na místo polokulovité střelecké věže typu Il-K6 s pohyblivými 23 mm kanóny typu NR-23 (Type 23-2) v ocasní části trupu

- absence obou pevných kanónů vestavěných do boků přídě trupu

- instalace nového bombardovacího radiolokátoru, který vykazuje větším dosahem, nového bombardovacího zaměřovače, který vykazuje širším zorným polem, a nového identifikačního systému „vlastní-cizí“

- modifikované zasklení příďové kabiny navigátora

- instalace nové vyklápěcí střední části průzračného překrytu pilotní kabiny bez podélné hřbetní výztuhy

- instalace nového čelního štítku dvířek šachty příďového podvozku bez včleněného pojížděcího světla

Historie:  Zpočátku se taktické bombardovací letky vzdušných sil ČLR (PLAAF), které byly oficiálně založeny dne 11. listopadu 1949, musely spoléhat prakticky výhradně na dvoumotorové pístové letouny typu North American B-25J Mitchell americké výroby. Jejich flotilu tehdy doplňoval pouze nevelký počet těžších čtyřmotorových pístových letounů typu Consolidated B-24M Liberator americké výroby. Tyto americké druhoválečné bombardovací letouny se ale na inventáři PLAAF nacházely jen do roku 1952. Poté jejich poslání zcela převzaly dvoumotorové letouny typu Tu-2 (Bat) sovětské výroby. Sověti přitom od ledna roku 1950 do konce roku 1952 do ČLR vyvezli celkem 311 těchto frontových bombardovacích strojů. Pístové bombardéry typu Tu-2 (Bat) ze stavu PLAAF se dočkaly nasazení hned v několika konfliktech. Tak např. mezi zářím a říjnem 1955 se tyto stroje velmi intenzivně zapojovaly do bojů o ostrovy Zhejiang a Yijiangshan. S příchodem dvoumotorových proudových frontových bombardérů typu Il-28 (Beagle) celá řada pístových bombardérů typu Tu-2 (Bat) prošla konverzí na průzkumné stroje. V rámci zmíněné přestavby přitom tyto letouny obdržely instalaci fotoaparátu typu AFA-IM a „nočního“ fotoaparátu typu NAFA-6/50. Některé bombardéry typu Tu-2 (Bat) se údajně dokonce staly nočními stíhači. Stíhací Tu-2 (Bat) měly přitom nést označení Tu-2 nebo Tu-2PF a měly být opatřeny instalací dvouanténního střeleckého radaru typu RP-5 Izumrud-2 (Scan Odd) z letounu typu MiG-17PF (Fresco D). Posledních 30 letounů typu Tu-2 (Bat) PLAAF dolétalo v roce 1982. Vývoz proudových bombardérů typu Il-28 (Beagle) do ČLR byl oficiálně schválen v srpnu roku 1952. K podpisu objednávky na prvních 60 těchto strojů přitom došlo krátce nato, v září toho samého roku. Od konce října roku 1952 do konce roku 1956 bylo do ČLR vyvezeno celkem 193 letounů řady, 171 exemplářů bojového modelu Il-28 (Beagle) a 22 exemplářů neozbrojeného cvičného modelu Il-28U (Mascot). Zda je do tohoto čísla započteno i 78 letounů typu Il-28 (Beagle) a 12 letounů typu Il-28U (Mascot), které převzalo v roce 1954 PLANAF přímo od sovětských jednotek, které tehdy opustily oblast Dalian-Lüda, není ale známo. Svého prvního bojového nasazení se letouny typu Il-28 (Beagle) ze stavu PLAAF dočkaly již dne 18. ledna 1955, a to v konfliktu s Taiwanem o ostrov Yijingshan. Zde přitom tyto stoje zajišťovaly přímou podporu pozemních jednotek. Jelikož ve zmíněném konfliktu letoun typu Il-28 (Beagle) prokázal své kvality, Číňané se rozhodli vyjednat se Sověty podmínky jeho licenční výroby. Zmíněná vyjednávání se nicméně znatelně zatáhla. Protože se mezitím, v roce 1959, vzájemné vztahy mezi ČLR a SSSR zhoršily natolik, že bylo získání výrobní licence pro frontový bombardér typu Il-28 (Beagle) shledáno za více než nejisté, Číňané se rozhodli tento stroj zavést do sériové výroby bez sovětské asistence za využití metody tzv. zpětného inženýrství. Tento úkol byl svěřen závodu č.122 z Harbinu. Volba právě tohoto podniku přitom nepadla náhodou, neboť již od poloviny 50. let zajišťoval podporu celé flotily letounů typu Il-28 (Beagle) PLAAF a PLANAF, a to prováděním opravárenských a údržbářských prací, výrobou náhradních dílů a v neposlední řadě též vylepšováním jejich konstrukce. Čínský Il-28 (Beagle) vešel ve známost pod označením H-5 a jeho vývoj byl zahájen v lednu roku 1963. Protože PLANAF nebylo, na rozdíl od PLAAF, s letounem typu Il-28 (Beagle) úplně spokojeno, do konstrukce a palubního vybavení modelu H-5 byla vnesena celá řada změn. Ty se přitom dotkly celých cca 40-ti % konstrukce draku a palubních systémů. Nejvíce změn doznala vnitřní konstrukce křídla a ocasních ploch. Kompletní změnou technologie výroby těchto částí draku se přitom podařilo srazit jeho hmotnost proti modelu Il-28 (Beagle) o celých 110 kg. Cenou zato se ale stala pracnější a časově náročnější výroba. Celá řada palubních systémů letounu typu H-5 byla navíc, za účelem zjednodušení logistického zabezpečení a údržby, unifikována s těžším strategickým bombardérem typu H-6, který nebyl ničím jiným, než přímou kopií sovětského letounu typu Tu-16 (Badger A). Od typu H-6 (Tu-16 Badger A), jehož produkci zase zajišťoval závod z Xianu, tento stroj přebíral též ocasní obrannou střeleckou věž, která byla osazena dvojicí 23 mm kanónů typu AM-23, v ČLR vyráběných pod označením „Type 23-2H“. Tento zásah do konstrukce přitom sebou přinesl vzrůst palebné síly, neboť kanóny typu AM-23 vykazovaly v porovnání s kanóny typu NR-23, kterými byla osazena obranná střelecká věž letounu typu Il-28 (Beagle), vyšší kadencí a navíc disponovaly větší zásobou munice. Naproti tomu od instalace obou pevných příďových kanónů typu NR-23 bylo opuštěno. Kromě výše uvedeného letoun typu H-5 obdržel též radiolokátor s větším dosahem, bombardovací zaměřovač s širším zorným polem a v neposlední řadě též modifikované zasklení kabiny navigátora a pilota. Montáž dvou prototypů tohoto stroje, jednoho neletového a jednoho letového, byla zahájena v roce 1964. Krátce nato se ale rozpoutala tzv. Velká kulturní revoluce. Ta přitom měla upevnit absolutistickou moc tehdejšího čínského vůdce Mao Ce-Tunga a na místo toho uvrhla ČLR na celých 10 let (1966 až 1976) do fatálního politického a hospodářského chaosu. Veškeré práce na téma H-5 proto začaly nabírat na zpoždění. Kompletaci prvního prototypu tohoto letounu, který byl vyhrazen pro statické zkoušky, se tak nepodařilo završit dříve než v roce 1966. Statickými zkouškami přitom zmíněný stroj úspěšně prošel mezi červencem a zářím toho samého roku. Letový prototyp letounu typu H-5, který byl zároveň druhým prototypem tohoto frontového bombardéru v celkovém pořadí, se do oblak poprvé vydal dne 25. června 1966 (dle jiných zdrojů dne 24. září 1966). Produkce tohoto stroje se rozeběhla v dubnu 1967. Bojové útvary PLAAF přitom své první sériové H-5 převzaly ještě v prosinci toho samého roku. Přestože tento stroj bylo již tehdy možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, ve výrobním programu harbinského závodu č.122 se udržel až do roku 1984. Kolik přesně bylo letounů typu H-5 vyrobeno, není bohužel známo. PLAAF a PLANAF nicméně tento stroj převzalo v počtu několika set exemplářů. Všechny letouny typu H-5 odebrané PLAAF odpovídaly základní bombardovací verzi. Ta ale byla schopna napadat pozemní cíle pouze za pomoci neřízených konvenčních pum. Naproti tomu moderní taktické bombardovací letouny západní a sovětské výroby té doby, jakými byly např. typy F-111 Aardvark nebo Su-24 (Fencer), se již mohly spoléhat na pestrou škálu přesně naváděné munice. Některé letouny typu H-5 ze stavu PLAAF byly později uzpůsobeny pro plnění zvláštních úkolů, jakými je např. fotografický průzkum či vedení REB. Naproti tomu PLANAF tyto stroje provozovalo hned ve dvou verzích, a to bombardovací a torpédonosné. Modifikovaná trupová pumovnice torpédonosných H-5, které jsou někdy označovány jako H-5B, přitom pojala dvojici naváděných torpéd typu Yu-2. PLAAF poslední letouny typu H-5 vyřadilo v roce 1986. U druholiniových letek PLANAF se tyto podzvukové stroje udržely dokonce ještě o něco déle. Tímto však letouny řady H-5 u PLAAF zaleka neskončily. To se ale týkalo pouze nevelkého počtu specializovaných verzí, které sloužily pro výcvik, průzkum a vedení REB. Nejdéle se v aktivní službě udržel REB speciál typu HD-5, a to až do roku 1997. Poslání letounů řady H-5 přitom následně převzaly nadzvukové bojové letouny typu JH-7/-7A (Flounder) domácí výroby a Su-30MKK/MK2 (Flanker G variant 1/2) ruské výroby.

Verze (operační):

H-5 (B-5) (Beagle) – první sériově vyráběná modifikace letounu typu H-5. Tento model zastával výhradně roli taktického bombardéru. Jeho provozovatelem se kromě PLAAF staly též vzdušné síly Albánie a Rumunska. Letouny typu H-5 vyhrazené na export byly přitom známy jako B-5.

H-5 (H-5A?) – speciální modifikace letounu typu H-5 zastávající roli nosiče taktické jaderné pumy typu H-5-2152. Vývoj tohoto modelu byl zahájen v září roku 1967. První shoz pumy (bez jaderné nálože) z trupové pumovnice speciálu H-5A se přitom podařilo uskutečnit dne 27. prosince 1968.

H-5 (H-5B?) – námořní modifikace letounu typu H-5 zastávající roli nosiče naváděných protilodních torpéd typu Yu-2. Tento typ torpéda přitom nebyl ničím jiným, než modifikací sovětského raketového torpéda typu RAT-52 s instalací pasivní akustické naváděcí hlavice. Do modifikované trupové pumovnice tohoto modelu bylo možné umístit hned dvě torpéda typu Yu-2. Jediným provozovatelem torpédonosného H-5, který dle některých zdrojů nesl označení H-5B, se stalo PLANAF.

HJ-5 (BT-5) (Mascot) – neozbrojená cvičná modifikace letounu typu H-5 se dvěma stupňovitě uspořádanými pilotními kabinami v modifikované přídi trupu alá Il-28U (Mascot). První prototyp neozbrojeného cvičného speciálu HJ-5 se do oblak poprvé vydal dne 12. prosince 1970. Brány závodu č.122 z Harbinu opustilo celkem 187 exemplářů tohoto modelu. Nevelký počet z nich přitom odpovídal exportní verzi, známé jako BT-5. viz. samostatný text

HZ-5 – taktická průzkumná modifikace letounu typu H-5. Průzkumné vybavení letounu typu HZ-5 tvořila dvojice rozměrných leteckých fotoaparátů. Za jejich pomoci přitom tento model mohl pořizovat snímky ze středních a velkých výšek za denních i nočních podmínek. Instalace zmíněných fotoaparátů se nacházela, spolu s přídavnou palivovou nádrží, uvnitř trupové pumovnice. Zásobu paliva průzkumného speciálu HZ-5 bylo přitom možné dále rozšířit zavěšením dvou přídavných nádrží pod křídlo. V této konfiguraci tento model dokázal urazit o 47% delší vzdálenost v porovnání se standardním bombardovacím modelem H-5. Jeho vytrvalost přitom činila 1 hod a 23 min. Vývoj průzkumného speciálu typu HZ-5 byl zahájen v prosinci roku 1970. Práce na integraci plánovaného průzkumného vybavení se ale nakonec nepodařilo završit dříve než roce 1977.

HD-5 – speciální neozbrojená modifikace letounu typu H-5 určená pro vedení radioelektronického boje (REB). Tento model sloužil pro rušení pozemních radiolokačních stanic protivníka a radiolokačních stanic námořních plavidel. Všechny exempláře tohoto speciálu vznikly v 80. letech. Jejich základem se přitom s největší pravděpodobností staly operační H-5 nebo HZ-5. viz. samostatný text

Verze (vzdušné zkušebny):

H-5 (?) – speciální modifikace letounu typu H-5 zastávající roli vzdušné zkušebny vystřelovacích sedaček. Jediný exemplář tohoto modelu (rudá 080) vznikl konverzí sériového H-5. Testovaná vystřelovací sedačka se přitom umísťovala buďto do druhého speciálně pro tento účel vyhrazené kokpitu, který se nacházel na hřbetu střední části trupu, přímo za standardním kokpitem, nebo nástavby vybíhající z ocasní části trupu zbavené ocasní střelecké věže i kabiny střelce.

H-5 (?) – speciální modifikace letounu typu H-5 zastávající roli vypouštěcí platformy rychlého výškového experimentálního bezpilotního prostředku typu Beijing-4.

H-5 (?) – speciální modifikace letounu typu H-5 zastávající roli vzdušné zkušebny 3 570 kp dvouproudové pohonné jednotky typu WS-5. Tento derivát proudového motoru typu WP-6, který není ničím jiným, než licenční kopií sovětského 3 250 kp proudového motoru typu RD-9B, vyprojektoval institut SARI (Shenyang Aeroengine Research Institute) ze Sheynangu v kooperace s institutem CAE (Chengdu Academy of Egineering) z Chengdu. Zmíněný dvouproudový motor vznikl v rámci plánovaného modernizačního programu letounů typu H-5, který měl vést ke zlepšení vzletových a přistávacích charakteristik, letových vlastností, zejména pak doletu (o 30 %), a v neposlední řadě též akceleračních charakteristik. Vývoj této první dvouproudové pohonné jednotky čínské konstrukce byl zahájen na konci roku 1962. Projektové práce na toto téma se přitom podařilo završit v lednu roku 1963. Finální montáž prvního zkušebního exempláře motoru typu WS-5 byla završena na počátku roku 1965. Protože se v průběhu počáteční fáze pozemních zkoušek této pohonné jednotky podařilo objevit trhliny na lopatkách dmychadla, následně, v roce 1966, její konstrukce prošla úpravami. Výroba zkušební série motoru typu WS-5 o sedmi exemplářích byla zahájena v roce 1970. Pozemními zátěžovými zkouškami chodu tato pohonná jednotka prošla ještě ten samý rok. Do draku letounu typu H-5 byl jeden ze zkušebních exemplářů motoru typu WS-5 vestavěn rok nato. Protože se PLAAF a PLAAF mezitím rozhodlo od použití pohonných jednotek typu WS-5 na letounech typu H-5 zcela opustit, celý zkušební program takto modifikovaného letounu typu H-5 se nakonec údajně omezil pouze na rolovací zkoušky. Z toho samého důvodu byl již v květnu roku 1973 vývoj motoru typu WS-5 s definitivní platností zastaven.

H-5 Ying – speciální modifikace letounu typu H-5 zastávající roli vzdušné zkušebny hlavních komponent zbraňového systému nadzvukového stíhacího-bombardovacího letounu typu Xian JH-7 (Flounder) v podobě radiolokátoru typu „Type 232H“ Eagle Eye a protilodní řízené střely s aktivním radiolokačním navedením typu YJ-8K. Instalace zmíněného radaru se přitom nacházela uvnitř špičatého dielektrického krytu s ogiválním profilem, který nahradil bohatě zasklenou příďovou kabinu s pracovištěm navigátora. Řízené střely typu YJ-8K se zase umisťovaly na dvojici závěsníků nacházející se pod křídlem, vně motorových gondol. Kromě výše uvedeného se speciál typu H-5 Ying vyznačoval absencí břišního polokapkovitého krytu bombardovacího radaru nacházejícího se přímo za šachtou příďového podvozku. Jediný exemplář tohoto modelu (rudá 83130) vznikl v roce 1984 konverzí sériového H-5. K prvnímu úspěšnému startu střely typu YJ-81 z jednoho z křídelních závěsníků tohoto stroje přitom došlo dne 25. května 1987.

Vyrobeno:  dva prototypy (jeden letový a jeden neletový pro statické zkoušky) několik set sériových strojů

Uživatelé:  Albánie (model B-5), ČLR a Rumunsko (v letech 1972 až 1975 dodáno 12 ks modelu B-5, v roce 1980 dodány 2 ks modelu BT-5)

H-5

Posádka:    pilot, navigátor/bombometčík a radista/střelec

Pohon:        dva proudové motory typu Liming WP-5A (kopie sovětského typu VK-1A) s max. tahem po 2 700 kp

Radar:         impulsní dopplerovský radiolokátor neznámého typu. Zmíněný radiolokátor slouží pro vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů a pro navigaci a jeho instalace se nachází uvnitř polokapkovitého krytu umístěneho na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku.

Výzbroj:       dva pohyblivé 23 mm kanóny typu „Type 23-2H“ (kopie sovětského typu AM-23) s celkovou zásobou 500 nábojů, instalované v ocasním střelišti, a náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 1 000 až 3 000 kg nebo dvě protilodní raketová torpéda s pasivním akustickým navedením typu Yu-2, přepravovaná uvnitř trupové pumovnice

Poslední úpravy provedeny dne: 3.1.2013