Nanchang J-6B / J-6Yi / Type-59B / DongFeng-105 (‘Farmer E’)

Typ:  přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci (kopie sovětského letounu typu Mikojan-Gurjevič MiG-19PM Farmer E)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Historie:  Protože se podzvukové stíhací letouny řady MiG-15/-15bis (Fagot) a J-5 (licenční MiG-17F Fresco C) čínského PLAAF americkým nadzvukovým stíhacím letounům řady F-100 Super Sabre, které se začaly od druhé poloviny 50. let objevovat na pacifických základnách USAF, nemohly zdaleka rovnat, v září roku 1957 Čínská vláda vyslala do SSSR delegaci, aby vyzískala výrobní licenci pro nadzvukový stíhací letoun typu MiG-19 (Farmer). Číňanům se přitom tehdy podařilo postupně vyjednat převod výrobních technologií hned pro tři základní verze tohoto prvního nadzvukového stíhacího letounu na světě, pro přepadový kanóny vyzbrojený MiG-19P (Farmer B), pro přepadový PLŘS vyzbrojený MiG-19PM (Farmer E) a pro denní frontový MiG-19S (Farmer D). Veškeré dohodnuté podmínky produkce přepadového kanóny vyzbrojeného MiGu-19P (Farmer B) a jeho pohonné jednotky v podobě proudového motoru typu RD-9B na linkách čínských výrobních závodů byly zaneseny do smlouvy podepsané dne 15. října 1957. Transfer výrobních technologií pro přepadový PLŘS vyzbrojený MiG-19PM (Farmer E) a denní frontový MiG-19S (Farmer D) se stal až předmětem dodatkových smluv. Protože raketonosný MiG-19PM (Farmer E) sdílel konstrukci draku s kanóny vyzbrojeným MiGem-19P (Farmer B) z celých 87-ti %, Číňané, kteří mezitím díky úspěchům v předchozích leteckých programech nabyli až nezdravého sebevědomí, se rozhodli tento model zavést do sériové výroby vlastními silami bez sovětské asistence. Produkcí raketonosného MiGu-19PM (Farmer E) byl přitom, výnosem ze dne 21. března 1959, pověřen závod č.320 z Nanchangu, tedy ten samý závod, do jehož prostor byla mezitím, výnosem ze dne 15. srpna 1958, přesunuta, z prostor závodu č.112 ze Shenyangu, výroba kanóny vyzbrojeného MiGu-19P (Farmer B). Zpočátku byl čínský MiG-19PM (Farmer E) znám jako DongFeng-105 (nebo též jako Type 59B). Později, od roku 1964, se ale pro tento model začalo používat označení J-6B (nebo též J-6Yi). Licenční kopie PLŘS typu RS-2U (AA-1 Alkali), jediná zbraň MiGu-19PM (Farmer E), byla zase značena jako PL-1. Kompletní výrobní dokumentace raketonosného MiGu-19PM (Farmer E) ze SSSR do ČLR dorazily v březnu roku 1958. Krátce nato, dne 18. dubna téhož roku, byl schválen transfer pěti rozebraných vzorových draků tohoto modelu ze Shenyangu do Nanchangu. Montáž prvních raketonosných MiGů-19PM (Farmer E) byla na lince nanchangského závodu č.320 zahájena v září roku 1960 a probíhala prakticky souběžně s kompletací několika exemplářů méně pokročilého kanóny vyzbrojeného MiGu-19P (Farmer B) alias J-6A (DongFeng-103). Přestože se plná produkce typu J-6B (DongFeng-105) rozeběhla v roce 1961, letové zkoušky nakonec nebyly zahájeny dříve než v roce 1963. Přesné datum prvního vzletu prvního sériového J-6B (DongFeng-105) není ale bohužel známo. Do roku 1966 brány závodu č.320 z Nanchangu opustilo celkem 24 letounů typu J-6B (DongFeng-105). Pro kopletaci prvních pěti z nich přitom posloužily originální konstrukční celky sovětské výroby. Krátce nato, vládním nařízením ze dne 30. června 1967, byla produkce tohoto stroje zcela zastavena ve prospěch proudového útočného speciálu typu Q-5 (Fantan). Později, v roce 1974, byla ale produkce letounu typu J-6B opět obnovena. Důvodem tohoto rozhodnutí se zřejmě staly problémy s vývojem stíhacích letounů nové generace. První letoun typu J-6B nové výrobní série se přitom do oblak údajně poprvé vydal v roce 1976. Celá produkce tohoto přepadového stíhače se ale tehdy s největší pravděpodobností opět omezila pouze na limitovanou sérii. Ještě předtím, v roce 1965, se Číňanům podařilo získat dalších 12 originálních MiGů-19PM (Farmer E) sovětské výroby. Tyto konkrétní stroje přitom směnili s Albánií, která se mezitím rozbratřila se SSSR, za denní frontové stíhače typu J-6 (licenční MiG-19S Farmer D). Letouny typu J-6B vyrobené v 70. letech se ale od těch, co vznikly na počátku 60. let, mírně odlišovaly. Asi nejvíce zřetelnou změnou se stala instalace brzdícího padáku uvnitř vřetenovitého krytu, který byl vetknut do kořene odtokové hrany SOP (alá J-6Bing). Pouzdro přistávacího padáku letounů typu J-6B z původní výrobní série se naproti tomu nacházelo, stejně jako u sovětských MiGů-19PM (Farmer E), na břichu zadní partie trupu. Zmíněné řešení přitom umožňovalo vypouštět přistávací padák ihned poté, co se kola hlavního podvozku dotkla přistávací dráhy. V případě „starého“ J-6B toto bylo možné až po dosednutí na všechny tři body. Původně se všechny letouny typu J-6B musely spoléhat výhradně na čtveřici PLŘS typu PL-1, které ale vykazovaly více než sporadickou bojovou hodnotou. Tato střela se totiž v průběhu letu k cíly musela spolu se svým cílem nepřetržitě nacházet v zorném poli radiolokátoru nosiče. Díky tomu nosič této zbraně nemohl od okamžiku odpalu až do okamžiku zásahu vykonávat prudší manévry. Z tohoto důvodu byly přepadového stíhače typu J-6B použitelné nanejvýš pro boj s neohrabanými bombardovacími letouny. Poté, co byly všechny střely typu PL-1, vyřazeny z výzbroje, některé letouny typu J-6B obdržely, v rámci pravidelných oprav, instalaci dvou 23 mm kanónů typu „Type 23-1“ (kopie sovětského typu NR-23) v kořenech křídla alá J-6A (licenční MiG-19P Farmer B).

Verze:  -

Vyrobeno:  24 sériových strojů (5 z nich bylo sestaveno z originálních dílů sovětské výroby) první série a neznámý počet sériových strojů druhé série

Uživatelé:  pouze ČLR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Liming WP-6 (licenční kopie sovětského typu RD-9B) s max. tahem po 3 250 kp s přídavným spalováním

Radar:        kopie sovětského dvouanténního střeleckého impulsního dopplerovského radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (‘Scan Can’) s dosahem vyhledávací antény, která je umístěna uvnitř širokého zobákovitého krytu nacházejícího se v horní části příďového vstupu vzduchu, 10 až 12 km a dosahem zaměřovací antény, která se nachází uvnitř nevelkého špičatého krytu vestavěného do dělící přepážky příďového vstupu vzduchu, 4 km

Výzbroj:     čtyři PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL typu PL-1 (kopie sovětského typu RS-2U), přepravované na dvou vnitřních párech podkřídlových závěsníků (poslední, třetí, pár podkřídlových závěsníků je vyhrazen pro dvojici 760 l přídavných palivových nádrží)

Poslední úpravy provedeny dne: 25.11.2012325.11.20123