Chengdu J-7IIA (‘Fishcan’)

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu J-7B (J-7II)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany, sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu J-7B (J-7II):

- instalace modernizačního avionického setu sestávajícího se z radiolokačního dálkoměru typu „Type 226“ Skyranger s dosahem 15 km (náhrada typu „Type 222“), digitálního letového počítače typu „Type 50-048-02“, radiostanice typu AD-3400 s dosahem přes 400 km (ve výšce 12 000 m), zobrazovacího systému typu „Type 956“, který v sobě sdružuje HUD displej, CRT obrazovku a střelecký počítač, fotokulometu typu „Type 2032“, který je propojen s HUD, a statického měniče typu DH-1030-24-1200-CS-IIB britské značky Marconi a radiovýškoměru typu „Type 0101-HRA/2“ americké značky Smith Industries

- instalace snímače kritického úhlu náběhu typu GGJ-9 na levoboku přídě trupu, přímo za čelním kruhovým lapačem vzduchu

- instalace modifikovaného překrytu pilotní kabiny se zesíleným čelním štítkem, který je schopen odolat i srážce s ptákem

- instalace pohonné jednotky typu WP-7BM (na místo motoru typu WP-7B) – modifikace motoru typu WP-7B s novým startovacím systémem (za jeho pomoci lze nahazovat motor za letu po předchozím výpadku zaviněném nasátím zplodin z raketového motoru PLŘS) a zlepšenou spolehlivostí a prodlouženou životností (z 300 hod na 600 hod)

- instalace PVD na hřbetu špice trupu, mírně vpravo od podélné osy trupu (PVD předchozího modelu se nacházela na břichu špice trupu, přímo v podélné ose trupu)

- instalace výrazně širší a méně zkosené břitové antény na hřbetu trupu, přímo za překrytem pilotní kabiny

Historie:  Plná produkce prvních čínských stíhačů s rychlostí řádu M=2 v podobě letounů typu J-7B (J-7II) a J-8 (Finback A) se rozeběhla na samém sklonku 70. let. Přestože tyto stroje představovaly pro PLAAF, které se do té doby muselo plně spoléhat na archaické letouny řady J-5 (licenční MiG-17F/PF Fresco C/D) a J-6 (licenční MiG-19S Farmer D), významný kvalitativní skok, již v době svého vzniku je bylo možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku. Letoun typu J-7B (J-7II) totiž nebyl ničím jiným, než mírně vylepšenou kopií denního frontového stíhače typu MiG-21F-13 (Fishbed E) sovětské konstrukce, jehož původ lze vystopovat v polovině 50. let. V případě letounu typu J-8 (Finback A) zase šlo o dvoumotorový derivát jednomotorového MiGu-21F-13 (Fishbed E) s větším počtem kanónů a větším počtem závěsníků pro PLŘS. Za tuto nemilou situaci přitom kromě úplného přerušení spolupráce se SSSR, k němuž došlo na počátku 60. let, mohla též vnitřní politická nestabilita ČLR. Vnitřní politický boj uvnitř ČLR totiž již v polovině 60. let vyústil v tzv. „Velkou kulturní revoluci“, která na celých 10 let (1966 až 1976) tento stát uvrhla do fatálního politického a hospodářského chaosu a v neposlední řadě též do absolutní mezinárodní izolace. Konec „Velké kulturní revoluce“ nicméně sebou přinesl oteplení vztahů se západními zeměmi. V roce 1978 tedy padlo rozhodnutí, aby byl vyjednán nákup moderního avionického vybavení západní provenience. Čínský letecký průmysl totiž razantně zaostával za zbytkem světa zejména v této zásadní oblasti. Takto pořízené západní avionické systémy měly tedy posloužit zejména pro obeznámení čínského leteckého průmyslu s technologiemi, na kterých jsou vystavěny. Takto nabyté poznatky pak měly čínskému průmyslu umožnit započít vývoj obdobných systémů vlastní konstrukce. V této souvislosti mezi 2. listopadem a 23. prosincem roku 1978 zavítala do Velké Británie, Francie a Německa delegace celkem 20-ti čínských odborníků z několika průmyslových oborů s vrchními představiteli Třetího ministerstva strojírenství, ministerstva zodpovědného za vývoj veškeré letecké techniky na území ČLR, v čele. Krátce nato, dne 3. března 1979 byla za dohledu společnosti CATIC (China National Aero-Technology Import and Export Corporation) zahájena intenzivní jednání mezi výrobním závodem č.132 z Chengdu, který se tehdy zabýval produkcí všech letounů řady J-7, a britským výrobcem avioniky Marconi. Zmíněná jednání zabrala celých 16 měsíců a údajně proběhla v 10-ti kolech. K podpisu závazného kontraktu, který se stal historicky vůbec prvním kontraktem na dodávku západní vojenské techniky do ČLR, proto nakonec došlo až dne 30. června 1980. Zmíněný kontrakt se přitom týkal celkem šesti systémů, a to radiolokačního dálkoměru typu „Type 226“ Skyranger, digitálního letového počítače typu „Type 50-048-02“, radiostanice typu AD-3400, zobrazovacího systému typu „Type 956“, fotokulometu typu „Type 2032“ a statického měniče typu DH-1030-24-1200-CS-IIB. Kromě výše uvedeného se tehdy Číňanům podařilo vyjednat též dodávku radiovýškoměrů typu „Type 0101-HRA/2“ americké značky Smith Industries a ještě později výrobní licenci pro vrtulník typu Dauphin francouzské značky Aérospatiale (ten se zde vyráběl pod označením Z-9). Všech sedm výše uvedených avionických systémů, šesti systémů značky Marconi a jednoho systému značky Smith Industries, mělo být přitom dodáno ve formě 124 modenizačních setů pro letouny typu J-7B (J-7II). Za jejich pomoci mělo být ale zmodernizováno jen 100 těchto strojů. Zbylých 24 těchto setů se mělo stát zdrojem náhradních dílů. Ta samá smlouva navíc obsahovala výrobní licenci pro všech sedm komponent zmíněných modernizačních setů. Zatímco radiolokační dálkoměr typu „Type 226“ Skyranger se měl vyrábět na lince Lanzhou Long Wind Machine Factory (č.781), digitální letový počítač typu „Type 50-048-02“ na lince závodu Chengdu Aviation Instrument Factory (č.161), radiostanice typu AD-3400 na lince závodu Tianjin Radio Factory (č.171), zobrazovací systém typu „Type 956“ na lince závodu Suzhou Long Wind Machine Factory (č.171), fotokulomet typu „Type 2032“ na lince závodu Xian Northwest Optical Instrument Factory (č.248), statický měnič typu DH-1030-24-1200-CS-IIB na lince závodu Xingping Qinling Aviation Electricity Factory (č.135), radiovýškoměr typu „Type 0101-HRA/2“ na lince závodu Baoji Changling Machine Factory (č.782). Všechny výše uvedené kontrakty byly přitom vládou ČLR formálně schváleny dne 31. července 1980. Návrh modernizačního projektu letounu typu J-7B (J-7II) vystavěného na zmíněném avionickém setu přitom závod č.135 z Chengdu zpracoval pouhé tři měsíce nato, v září toho samého roku. Na ministerské úrovni byl projekt takto modernizovaného J-7B (J-7II), který vešel ve známost pod označením J-7IIA, schválen v listopadu roku 1980. O průběhu modernizačního programu J-7IIA je známo jen málo. Zdá se však, že jej provázely nemalé problémy. Některé původně plánované avionické systémy navíc musely být nahrazeny vylepšenými avionickými systémy domácího původu. Důvod tohoto rozhodnutí měl přitom vyloženě ekonomický podtext. Tehdejší rozpočet PLAAF totiž umožňoval vybavit všemi plánovanými západními systémy pouze malý počet letounů typu J-7B (J-7II). Krátce nato, v únoru roku 1981, se proto PLAAF rozhodlo celý modernizační program J-7IIA ukončit. I přesto se pro veškeré objednané modernizační avionické sety našlo využití, a to na nově vyrobených letounech vyhrazených pro export (o letoun typu J-7IIA totiž mezitím projevilo zájem Jordánsko). Za účelem urychlení vývoje exportní modifikace letounu J-7IIA, která vešla ve známost pod označením F-7M Airguard, byly v prostorách závodu č.132 z Chengdu do standardu J-7IIA dopracovány tři sériové J-7B (CAC-0139, CAC-0141 a rudá 71169). První prototyp letounu J-7IIA se přitom do oblak poprvé vydal dne 7. září 1982. V říjnu toho samého roku, po realizaci pouhých 15 zkušebních letů, byly pak dva ze tří prototypů tohoto modelu předány FTTC (China Flight Test and Training Centre), třetímu letovému testovacímu regimentu PLAAF. Protože šlo o vůbec první čínské letouny s instalací HUD displeje, ještě předtím musela čtveřice čínských zkušebních pilotů projít speciálním výcvikem, který byl uskutečněn přímo ve Velké Británii. Zkoušky, které byly realizovány v průběhu poslední čtvrtiny roku 1982, ale sužovaly potíže s odrazem signálu radiolokačního dálkoměru typu Skyranger od země. Protože zkoušky letounu J-7IIA komplikovala absence jakýchkoliv zkušeností s použitím radaru při útocích na pozemní cíle, ke zkouškám tohoto stroje bylo přizváno též několik pilotů vzdušných sil spřáteleného Pákistánu. Ti totiž měli, na rozdíl od čínských pilotů, s avionikou západního původu již bohaté zkušenosti. V srpnu roku 1983 byly prototypy letounu J-7IIA zkoušeny též 30. vzdušnou divizí PLAAF, která využívala služeb pozemního měřícího stanoviště nedaleké námořní základny. Problémy s odrazem signálu radiolokačního dálkoměru typu Skyranger se nicméně nakonec podařilo vyřešit, a to za přispění výrobce tohoto zařízení v podobě společnosti Marconi, která zavedla do jeho konstrukce úpravy vedoucí k potlačení tohoto nežádoucího jevu. Zkoušky letounu typu J-7IIA byly přitom prohlášeny za ukončené dne 7. března 1984, po celých 18-ti měsících. K tomuto dni si všechny prototypy tohoto modelu na své společné konto připsaly 197 letů s celkovou délkou trvání 164 hodin. Přestože letoun typu J-7IIA nakonec nebyl nikdy zařazen do výzbroje PLAAF, prostředky vynaložené na jeho vývoj nepřišly zcela nazmar. V první řadě se tento model stal základem již zmíněného exportního typu F-7M Airguard, který zaznamenal nemalé obchodní úspěchy. V druhé řadě práce na projektu J-7IIA umožnily zaostalému čínskému průmyslu se obeznámit s moderní západní avionikou a s vlastním procesem její integrace.

Verze:  -

Vyrobeno:  nejméně 3 exempláře (všechny vznikly konverzí sériových J-7B)

Uživatelé:  pouze ČLR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:        jeden proudový motor typu Liyang WP-7BM (vývojová modifikace sovětského typu R-11F-300) s max. tahem 6 100 kp s přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu „Type 226“ Skyranger britské výroby s dosahem 15 km. Toto zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů. Jeho instalace se nachází uvnitř regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu.

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu „Type 30-1“ se zásobou 60 nábojů na hlaveň, vestavěné do boků trupu v oblasti pod kořeny náběžné hrany křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 kg, přepravovaná na dvou závěsnících nacházejících se pod křídlem (centrální podtrupový závěsník je vyhrazen pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 2 ks) a PL-5 (max. 2 ks), raketové bloky, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (max. 2 ks) a PTB (max. 3 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 7.12.2013