Tupolev Tu-4 stíhací

 

Typ:  speciální přepadová stíhací modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull)

Určení:  ničení amerických průzkumných letounů typu RB-69A v rámci PVO

Odlišnosti od letounu Tu-4 (Bull):

- instalace radiolokátoru typu Kobalt-M uvnitř pevného (nezatahovatelého) krytu připevněného ke hřbetu přední části trupu, na pozici přední hřbetní obranné střelecké věže (to vedlo k redukci počtu 23 mm kanónů typu NR-23 z deseti na osm exemplářů). Naproti tomu u modelu Tu-4 byla jeho instalace umístěna pod pohyblivým (výsuvným) břišním kopulovitým krytem, který se nacházel přímo mezi oběma pumovnicemi.

- instalace IČ zaměřovačů s dosahem 3,2 km na všech pracovištích střelců

- instalace další kabiny, která zastává funkci vzdušného velitelského stanoviště, uvnitř jedné z trupových pumovnic. Zde se nachází obrazovka radaru a pracoviště velícího důstojníka, dvou navigátorů a dvou kresličů grafů.

Historie:  V roce 1953 americká tajná služba CIA začala aktivně provádět vzdušný SIGINT (Signals Intelligence) průzkum a shazovat letáky s ani-komunistickou propagandou nad kontinentální Čínou. K tomu konkrétně využívala letouny ze stavu 34. eskadry „Black Bats“, která operovala z ostrovního Taiwanu. Zpočátku přitom šlo upravené druhoválečné čtyřmotorové pístové bombardovací letouny typu Boeing B-17G Flying Fortress. Později však začala k tomu používat speciálně upravené dvoumotorové pístové námořní hlídkové letouny typu Lockheed P2V Neptune, známé jako RB-69A. Posledně uvedené letouny ale pro Čínskou PVO představovaly, na rozdíl od letounů typu B-17G Flying Fortress, které se podařilo v několika případech sestřelit, velmi tvrdý oříšek. Posádky letounů typu RB-69A totiž dokázaly nepozorovaně proklouznout pobřežní baterií protiletadlových děl. Protože speciální palubní vybavení těchto strojů umožňovalo odposlouchávat nepřátelskou komunikaci, jejich posádky navíc dopředu věděly i o veškerém nebezpečí ze vzduchu. Vzhledem k tomu, že si proudové stíhací letouny typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17F (Fresco C) nedokázaly s letouny typu RB-69A vůbec poradit, Číňané se pokusili na tyto stroje nasadit speciálně upravené dvoumotorové pístové frontové bombardéry typu Tu-2S (Bat). Ale ani tyto stroje nebyly úspěšné. Důvodem neúspěchů zmíněných letounů při boji s průzkumnými letouny typu RB-69A byla absence palubního radiolokátoru. Z toho samého důvodu se koneckonců setkalo s absolutním fiaskem i nasazení specializovaných stíhacích letounů typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17F (Fresco C). Na počátku 60. let proto padlo rozhodnutí, aby byl pro tento účel upraven jeden středně těžký čtyřmotorový pístový bombardér typu Tu-4 (Bull). Tento obří stroj totiž disponoval instalací radiolokátoru typu Kobalt-M a navíc za letounem typu RB-69A rychlostí nikterak nezaostával. Pro typ Tu-4 (Bull) ale hovořila též značná vytrvalost (více než 6 h). Díky tomu tento stroj mohl podnikat dlouhé hlídkové lety a za pomoci radiolokátoru vyhledávat cíle. Konverze bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull) na stíhací speciál přitom spočívala v přemístění radaru typu Kobalt-M z břicha střední části trupu na hřbet přední části trupu, na místo přední obranné střelecké věže, instalaci IČ zaměřovačů umožňujících zaměřit vzdušný cíl na vzdálenost až 3,2 km na pracovištích všech střelců a zřízení další kabiny v prostoru jedné z trupových pumovnic. Zmíněná kabina zastávala roli velitelského stanoviště a ukrývala pracoviště velícího důstojníka, dvou navigátorů a dvou kresličů grafů. Zkoušky jednoho takto modifikovaného letounu typu Tu-4 (Bull) ze stavu PLAAF probíhaly na letecké základně Wukong nacházející se v provincii Shaanxi a zabraly jeden měsíc. Vzhledem k tomu, že bylo zkoušky tohoto stroje možné považovat za úspěšné, následně byly obdobně upraveny ještě další tři letouny typu Tu-4 (Bull). Svůj bojový křest si tento speciál odbyl v noci 1. března 1960. Tehdy byl jeden z těchto strojů vyslán, spolu s několika MiGy-17F (Fresco C), aby zneškodnil letoun typu RB-69A, který právě prolétával nad provinciemi Jiangsu, Henan a Anhui. S úspěchem se ale tehdy nesetkal ani letoun typu Tu-4 (Bull) ani letouny typu MiG-17F (Fresco C).

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři exempláře (všechny vznikly konverzí sériových Tu-4)

Uživatelé:  ČLR (PLAAF)

 

 

 

Posádka:    ?

Pohon:       čtyři pístové motory typu Švecov AŠ-73TK s max. výkonem po 2 375 hp   

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu K-1M Kobalt-M. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání vzdušných cílů a jeho instalace je umístěna pod kopulovitým krytem nacházejícím se na hřbetu přední části trupu, přímo za pilotní kabinou

Výzbroj:     osm 23 mm kanónů typu NR-23, po dvou ve třech dálkově ovládaných otočných střeleckých věžích, jedné hřbetní (s odměrem 360°, elevací +88° a depresí -3°) a dvou břišních (s odměrem 360°, elevací +3° a depresí -88°), a jednom ocasním střelišti typu DK-3 (s odměrem ±29°30‘, elevací +29°30‘ a depresí -29°30‘)

 

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 43,05 m
Délka:   30,18 m
Výška: 8,46 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: ?
Max. rychlost: ?
Praktický dostup:   ?
Max. dolet:    ?

 

 

Poslední úpravy provedeny dne:  20.4.2016