Lavočkin La-17MM (DR-1)

Typ:  pokročilá modifikace bezpilotního vzdušného terče typu La-17MA

Určení:  imitace různých typů vzdušných cílů (stíhací letouny a taktické a strategické bombardovací letouny) při výcviku obsluh pozemních raketových komplexů PVO a pilotů stíhacích letounů ve vyhledávání a ve střelbě na vzdušný cíl a při střeleckých zkouškách nových typů protiletadlových řízených střel

Odlišnosti od modelu La-17MA (iz.202):

- instalace pohonné jednotky typu RD-9BKR (na místo motoru typu RD-9BK) – modifikace pohonné jednotky typu RD-9BK vyšší životností (30 hod chodu na místo 10-ti) a instalací systému, který při letu v malé výšce automaticky reguluje rychlost otáček v závislosti na letové rychlosti (to zamezuje jeho destrukci vlivem překročení limitu dynamického tlaku)

- instalace nového radiolokačního odrážeče (tzv. Luneburgovi čočky) s průměrem 300 mm uvnitř zakončení trupu

- instalace nových radiolokačních odpovídačů – díky jejich instalaci přehledové radiolokátory PVO typu P-30 (Big Mesh) dokážou tento model zaměřit s větší přesností

- instalace nového autopilota typu AP-122 (na místo typu AP-73)

- instalace dvou výměnných přistávacích lyží s měkkou výplní na břichu motorové gondoly – díky jejich instalaci nedochází při přistání k destrukci podtrupové motorové gondoly

Historie:  Zatímco v průběhu 50. let byl za nejlepší obranu před sestřelením stále ještě považován let co největší rychlostí v co největší výšce, v letech 60-tých se již začala razit taktika založená na letu vysoce podzvukovou rychlostí v přízemních výškách. Důvodem této změny taktiky vzdušného napadení se stalo masové zavádění pozemních protiletadlových raketových systémů. Letouny s omezenými manévrovacími schopnostmi, které se pohybují vysokou rychlostí ve velkých výškách, jsou totiž pro protiletadlové řízené střely (PLŘS) velmi snadným cílem. Naproti tomu letouny pohybující se v přízemních výškách představují pro pozemní prostředky PVO poněkud tvrdší oříšek, neboť „podlétávají“ zorná pole jejich radiolokačních stanic. Z tohoto důvodu výnos z listopadu roku 1960, na jehož základě byl do výzbroje PVO zařazen vzdušný terč typu La-17M (iz.202), obsahoval též specifikace na pokročilou modifikaci tohoto bezpilotního stroje, která měla být schopna zastávat roli nízkoletícího vzdušného cíle při praktickém výcviku obsluh pozemních systémů PVO a pilotů stíhacích letounů. Bezpilotní terč typu La-17M ve své původní podobě totiž nemohl být pro tento účel vůbec používán, protože při letu ve výškách menších než 3 000 m nad ním visela hrozba destrukce jeho pohonné jednotky v podobě proudového motoru typu RD-9BK v důsledku překročení limitu dynamického tlaku. Požadovaná verze tohoto jinak mimořádně úspěšného bezpilotního letounku přitom vešla ve známost pod továrním indexem „iz.202M“ a dle zadání měla vykazovat operačním výškovým rozsahem 500 až 18 000 m. Její palubní vybavení mělo být navíc schopno simulovat radiolokační signaturu (RCS) lehkých frontových bombardovacích letounů typu Il-28 (Beagle), středně těžkých strategických bombardovacích letounů typu Tu-16 (Badger) a okřídlených protilodních řízených střel s plochou dráhou letu typu FKR-1 (SSC-2A Salish) v centimetrovém pásmu. Zatímco požadované hodnoty RCS se podařilo dosáhnout vestavbou radiolokačního odrážeče s průměrem 300 m do zádě trupu, schopnost letu v malých výškách modelu „iz.202M“ zajistila instalace modifikovaného motoru. Pohonnou jednotkou bezpilotního teče typu „iz.202M“ se stal motor typu RD-9BKR, který nebyl ničím jiným, než modifikací motoru typu RD-9BK s instalací upravené řídící jednotky. Ta přitom při letu v malých výškách automaticky regulovala rychlost otáček v závislosti na letové rychlosti. Všechny motory typu RD-9BKR vznikly v prostorách motorářského výrobního závodu č.26 z Ufy úpravou velmi opotřebených leteckých motorů typu RD-9B. Konkrétně základem jednotek RD-9BKR se staly motory typu RD-9B s plně vyčerpanými třemi 100 hod nebo dvěma 150 hod meziopravními cykly. I přesto životnost motoru RD-9BKR činila celých 30 hod chodu. Naproti tomu u staršího modelu RD-9BK mohl výrobce garantovat životnost pouhých 10 hod chodu. Práce na kompletaci 10-ti zkušebních exemplářů bezpilotního vzdušného teče typu „iz.202M“ byly v prostorách Lavočkinova experimentálního závodu č.301 zahájeny v lednu roku 1962. Jejich základem se přitom staly draky sériových La-17M, které dodal závod č.47 z Orenburgu. Zatímco závodními zkouškami bezpilotní teč typu „iz.202M“ prošel mezi 1. únorem a 24. dubnem roku 1963, státní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly dne 1. října toho samého roku a byly ukončeny dne 30. prosince 1963. Závodní i státní zkoušky bezpilotního teče typu „iz.202M“ byly přitom realizovány na letecké základně Vladimírovka, domovské základně státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS), nacházející se u Achtubinska. Do výrobního programu závodu č.47 (Strela) z Orenburgu byl tento model zařazen v roce 1964 pod služebním označením La-17MM. Díky instalaci motoru typu RD-9BKR byl bezpilotní terč typu La-17MM schopen operovat ve výškách od 580 m do 18 100 m. Naproti tomu operační výškový rozsah staršího motorem typu RD-9BK poháněného modelu La-17M činil 3 000 až 16 000 m. Tohoto svého vývojového předchůdce přitom typ La-17MM překovával mimo jiné i vytrvalostí. Zatímco při letu v min. výškové hladině jeho vytrvalost činila 32 min, ve výšce dokázal setrvat až 97 min. Naproti tomu vytrvalost modelu La-17M se pohybovala mezi 34 a 39 min. Neméně významnou devízou typu La-17MM se stal též modifikovaný přistávací systém. Díky němu totiž typ La-17MM dokázal v případě, že nebyl v průběhu mise sestřelen, přistát tak, aniž by přitom došlo k poškození podtrupové motorové gondoly. Zmíněný přistávací systém byl přitom založen na odlišném postupu závěrečné fáze přistávacího manévru a výměnných přistávacích lyží, které se umisťovaly pod břicho motorové gondoly.

Verze:  -

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  pouze SSSR

Navádění:   inerciální (autopilot - trasa a výška letu se dopředu naprogramuje) + rádiové povelové       

Pohon:        jeden proudový motor typu Sorokin RD-9BKR s max. tahem 1 950 kp a dva odhazovatelné startovací raketové motory na TPL typu Kartukov PRD-98 s max. tahem po 10 600 kp

Vybavení:   tři radiolokační odrážeče (tzv. Luneburgovi čočky), instalované po jednom na obou koncích křídla a na zádi trupu - za pomoci tohoto zařízení lze imitovat efektivní radiolokační odrazovou plochu (RCS) lehkých taktických bombardovacích letounů typu Iljušin Il-28 (Beagle) či English Electric Canberra, která činí 8 m², a středně těžkých strategických bombardovacích letounů typu Tupolev Tu-16 (Badger) či Boeing B-47 Stratojet, která činí 19 až 23 m² (RCS vlastního prostředku La-17 činí pouhých 0,6 až 1,7 m²)

* při letu v min. letové výšce              

Poslední úpravy provedeny dne: 19.4.2013