Alexejev pr.903 Lun (‘Utka’ class)

Typ:  námořní raketonosný ekranoplán

Určení:  ničení hladinových plavidel protivníka do velikosti korveta-fregata za pomoci řízených střel typu 3M80 (SS-N-22 Sunburn) v rámci krytí obojživelných výsadkových operací transportních ekranoplánů pr.904 Orljonok (Orlan class) probíhajících na uzavřených mořích (např. uzávěry průlivů Černého moře do Středozemního moře)

Historie:  S přihlédnutím na úspěchy experimentálních ekranoplánů řady SM a obřího demonstrátoru typu KM [Kasp A] byla CKB-SKP R.E. Alexejeva ještě v roce 1970 pověřena vývojem bojového protilodními řízenými střelami vyzbrojeného ekranoplánu disponujícího schopností letu rychlostí okolo 500 km/h. Požadovaný stroj přitom vešel ve známost pod označením pr.903 Lun (Utka class), které jej řadilo mezi lodní techniku, a po koncepční stránce vycházel z již zmíněného gigantického desetimotorového experimentálního prototypu KM [Kasp A]. Od tohoto ryze experimentálního stroje se bojový Lun (Utka class) odlišoval zejména celkově menšími rozměry a pohonným systémem. Ten se sestával z osmi silnějších 13 000 kp proudových motorů typu NK-87. Zatímco šest z nich zastávalo roli startovacích jednotek, zbylé dva plnily funkci jednotek letových. U bojového Lunu (Utka class) byly letové jednotky včleněny spolu se startovacími motory do předkřídla, které vybíhalo z boků trupu v oblasti přímo za pilotní kabinou. Naproti tomu letové jednotky prototypu KM [Kasp A] se nacházely na bocích svislé ocasní plochy. Zmíněné konstrukční řešení mělo chránit letové motory před horkými výtokovými plyny protilodních řízených střel typu 3M80 (SS-N-22 Sunburn). Ty byly totiž umístěny uvnitř tří dvojnásobných tandemově uspořádaných trubkových raketnic, které se nacházely na hřbetu trupu přímo mezi náběžnou hranou svislé ocasní plochy a předkřídlem. Startovací motory bojového Lunu (Utka class) byly obdobně jako startovací motory modelu KM [Kasp A] opatřeny otočnými tryskami (ve vertikální rovině). V průběhu vzletu byly tyto trysky natočeny směrem dolů. Díky tomu proud horkých výtokových plynů startovacích motorů ofukoval spodní plochu křídla, což sebou přinášelo výrazný vzrůst vztlaku. Na vztlak, a tím i na účinnost přízemního efektu, měly přitom nemalý pozitivní vliv též koncové křídelní svislé plošky. Ty totiž spolu se sklopenými vztlakovými klapkami vytvářely pod křídlem jakousi kapsu, která zadržovala vzduch. Tahu startovacích motorů bylo ale možné využít též i pro urychlení na cestovní rychlost, popř. pro krátkodobé zvětšení letové výšky za účelem překonání nějaké překážky. V tomto případě otočné trysky startovacích jednotek zaujímaly horizontální polohu. Pod předním párem výše uvedených hřbetních raketnic a na zádi trupu přímo pod směrovým kormidlem se nacházely obranné střelecké věže typu UKU-9K-502. Ty byly pro tento stroj převzaty od dopravního letounu typu Il-76M (Candid B). Z horní části náběžné hrany svislé ocasní plochy (SOP) pak vybíhala dvojice nad sebou umístěných zaoblených dielektrických krytů. Další takový kryt se nacházel přímo na vrcholu SOP. Zatímco jeden z nich ukrýval anténu navigačního radaru, další anténu vyhledávacího-naváděcího radaru a prostředků REB. Dále se bojový Lun (Utka class) od většího experimentálního modelu KM [Kasp A] odlišoval instalací jedné vodní lyže na břiše střední částí trupu obdobné konstrukce, jakou měla zadní vodní lyže výsadkového Orljonku (Orlan class). Ta napomáhala nadzvedávat trup v průběhu vzletu, popř. tlumit účinek dynamického rázu na potah břicha trupu při přistání. Protože nebyla opatřena koly, Lun (Utka class) nemohl na rozdíl od Orljonku (Orlan class) pojíždět po zpevněném břehu. Do celého programu bojového Lunu (Utka class) ale neblaze zasáhla havárie jediného letového prototypu paralelně vyvíjeného výsadkového Orljonku (Orlan class) spolu s politickými tahanicemi mezi VMF a ministerstvem dopravy, ministerstvem lodního průmyslu a ministerstvem letectva ohledně zodpovědnosti za případný úspěch či neúspěch programu vojenských ekranoplánů. To vše spolu s problémy technického rázu mělo za následek, že se veškeré práce na výrobních podkladech tohoto bojového stroje nepodařilo završit dříve než v roce 1980. Dle výnosu ze dne 26. března téhož roku měly být přitom v letech 1981 až 1990 postaveny celkem čtyři bojové Luny (Utka class). Později ale VMF zmíněnou objednávku navýšilo o dalších šest exemplářů s termínem dodání do roku 1996. Tomu pak následoval požadavek na další čtyři tyto stroje. Ty přitom měly z výrobní linky závodu Volga sjet do konce roku 2000. V letech 1981 až 2000 mělo tedy brány zmíněného podniku opustit celkem 14 bojových Lunů (Utka class). Práce na prvním z nich (S-31) se ale rozeběhly až v roce 1983, tedy krátce poté, co se podařilo završit montáž posledního ze tří sériových exemplářů transportního Orljonku (Orlan class). Výrobní halu závodu Volga, který se nacházel poblíž Gorkého, přitom tento stroj opustil dne 16. července 1986. Tovární zkoušky prvního Lunu (Utka class) se rozeběhly v březnu roku 1987 a byly završeny v červenci roku 1989. Státními zkouškami tento stroj prošel mezi 30. říjnem a 26. prosincem toho samého roku. V jejich průběhu přitom strávil na vodě celkem 42 hodin a 15 minut. Na volný let nad vodní hladinou z toho přitom připadalo celkem 24 hodin. Mezitím ale produkci Lunu (Utka class) zcela zastavily rozsáhlé škrty ve zbrojním rozpočtu. Toto byl přitom jeden z mnoha důsledků těžkých ekonomických problémů, které nakonec, v roce 1991, vyústily rozpadem SSSR. V této souvislosti padlo v březnu roku 1989 rozhodnutí, aby byl rozpracovaný drak druhého exempláře Lunu (S-33) dokončen ve specializované neozbrojené modifikaci pro pátrací-záchrannou činnost. Takto modifikovaný druhý exemplář bojového Lunu (Utka class) přitom vešel ve známost jako pr.9037 Spasatěl. Jeho kompletaci se ale kuli fatálnímu nedostatku financí nepodařilo nikdy dokončit. Provozní zkoušky jediného Lunu (Utka class) u VMF byly uskutečněny v letech 1990 až 1991. Jejich součástí se přitom stalo i několik ostrých střeleb za pomoci protilodních řízených střel typu 3M80 (SS-N-22 Sunburn). Přestože jediný exemplář raketonosného Lunu (Utka class) operoval spolu se všemi třemi exempláři výsadkového Orljonku (Orlan class) výhradně na Kaspickém moři, spadal (stejně jako výsadkové Orljonky) pod velení 11. letecké skupiny Černomořské flotily. Provoz všech ekranoplánů VMF ale již v roce 1992 zcela zastavila těžká ekonomická krize. Poté byl jediný Lun (Utka class) spolu s dvojicí přeživších Orljonků (jeden sériový exemplář tohoto stroje spolu s prototypem byl mezitím ztracen při havárii) odstaven v areálu základny v Kaspijsku. Zde se tyto stroje nacházely zcela bez využití až do roku 1998. Zatímco jediný Lun (Utka class) byl poté zakonzervován a uskladněn, oba Orljonky (Orlan class) VMF ještě v tom samém roce vyškrtlo ze svého inventáře.

Verze:

pr.903 Lun (Utka class) – základní bojová modifikace ekranoplánu typu Lun. Tento model vznikl v jednom jediném exempláři. Nedokončený drak druhého Lunu se stal základem jediného exempláře neozbrojeného pátracího a záchranného Spasatělu.

pr.9037 Spasatěl – speciální neozbrojená modifikace ekranoplánu typu Lun určená pro pátrací a záchrannou činnost na moři. Tento model se vyznačuje schopností letu ve výšce jako klasický letoun (ekranolet). Základem jediného exempláře Spasatělu se stal nedokončený drak druhého Lunu. Kuli nedostatečnému financování se ale jeho kompletace zastavila ve stádiu 80%-ní technické připravenosti. viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden exemplář

Užitavelé:  pouze SSSR (po rozpadu Rusko) – zkušební provoz

pr.903 Lun

Posádka:    15 osob

Pohon:       osm dvouproudových motorů typu Kuzněcov NK-87 s max. tahem po 13 000 kp (šest startovacích a dva letové)

Radar:        výstražný protisrážkový impulsní dopplerovský radiolokátor typu Ekran-4 (‘Curl Stone’), vestavěný do příďového náprstkovitého krytu, vyhledávací-naváděcí impulsní dopplerovský radiolokátor typu Monolit (‘Band Stand’), umístěný uvnitř jednoho ze tří rozměrných zaoblených krytů vybíhajících z náběžné hrany svislé ocasní plochy, navigační impulsní dopplerovský radiolokátor neznámého typu, instalovaný uvnitř jednoho ze tří rozměrných zaoblených krytů vybíhajících z náběžné hrany svislé ocasní plochy, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-4 Krypton (‘Box Tail’) s vyhledávacím dosahem 7,4 km a zaměřovacím dosahem 5,3 km, umístěný uvnitř válcovitého krytu nacházejícího se přímo nad ocasní střeleckou věží

Vybavení:   aktivní rušič neznámého typu (jeho instalace se nachází uvnitř jednoho ze tří rozměrných zaoblených krytů vybíhajících z náběžné hrany svislé ocasní plochy)

Výzbroj:      čtyři pohyblivé dvouhlavňové 23 mm kanóny typu GŠ-23L, instalované po dvou ve dvou střeleckých postech typu UKU-9K-502 umístěných po jednom na hřbetu trupu přímo pod předním párem hřbetních raketnic a na zádi trupu pod přímo směrovým kormidlem, a šest protilodních řízených střel typu 3M80 raketového systému typu P-70 Moskit (SS-N-22 Sunburn), přepravovaných ve třech dvojnásobných tandemově uspořádaných válcovitých raketnicích nacházejících se na hřbetu trupu v oblasti mezi předkřídlem s pohonnými jednotkami a náběžnou hranou svislé ocasní plochy

Poslední úpravy provedeny dne: 20.7.2013