Alexejev SM-4

Typ:  výzkumný ekranoplán

Určení:  primárně prověření efektivity konstrukčních úprav, které měly ekranoplánu s koncepcí odzkoušenou za pomoci modelu SM-2 (SM-2P) zajistit lepší ovladatelnost kolem podélné osy; sekundárně výcvik pilotů ekranoplánů

Historie:  Poznatky získané v průběhu letových zkoušek experimentálního ekranoplánu typu SM-2/-2P R.E. Alexejev následně zužitkoval při návrhu dalšího experimentálního ekranoplánu s proudovým pohonem. Zmíněný stroj přitom vešel ve známost pod označením SM-4 a celkového uspořádání přebíral od svého přímého vývojového předchůdce v podobě ekranoplánu typu SM-2/-2P. Do jeho konstrukce byly ale vneseny některé změny. Ty přitom představovaly přímou reakci na ne zrovna ideální ovladatelnost ekranoplánu typu SM-2/-2P kolem podélné osy. Jediný prototyp experimentálního ekranoplánu SM-4 tedy obdržel štíhlý člunovitý trup, středoplošně uspořádané křídlo s nevelkými svislými ploškami na koncích a ocasních plochy uspořádané do tvaru písmene „T“. Součástí jeho pohonného systému se staly rovněž dva proudové motory, jeden letový a jeden startovací. Identické bylo i jejich umístění. Instalace startovacího motoru se tedy nacházela uvnitř přídě trupu, zatímco letový motor byl vestavěn do zádě trupu. Pohonnými jednotkami ekranoplánu typu SM-4 se přitom staly 2 000 kp motory typu KR7-300. Naproti tomu pohon modelu SM-2/-2P zajišťovaly slabší 900 kp motory typu RU-19-300. Zatímco startovací motor ekranoplánu typu SM-2/-2P, byl opatřen dvojicí plochých trysek, startovací jednotka modelu SM-4 využívala baterii trysek opatřených deflektory. Tyto trysky se přitom nacházely, stejně jako trysky startovacího motoru ekranoplánu typu SM-2/-2P, na odtokové hraně nevelkého předkřídla a při vzletu za pomoci zmíněných sklopených deflektorů vháněly vzduch pod křídlo, což sebou přinášelo výrazný vzrůst vztlaku. Tryska letového motoru, jejíž vyústění se nacházelo na zádi trupu přímo pod směrovkou, byla zase opatřena plynovým kormidlem. Změny se přitom dotkly též svislé ocasní plochy (SOP). Ta se nyní vyznačovala menší plochou. SOP navíc doplnila štíhlá „plovoucí“ (nastavitelná) svislá stabilizační ploška. Její instalace se přitom nacházela hřbetu přední části trupu, přímo za čelním oválným lapačem vzduchu. Novinkou se stalo též odpružení vztlakových klapek. Odpružení přitom znatelně snižovalo sílu rázové energie, která působila na vztlakové klapky v průběhu střetu s vodní hladinou. Protože se s prototypem SM-4 počítalo též při výcviku budoucích pilotů ekranoplánů, obdržel stupňovité uspořádání obou pilotních kabin alá Il-28U (Mascot) či Jak-28U (Maestro). Ty navíc byly opatřeny průzračnými „stíhačkovými“ překryty. Toto konstrukční řešení totiž zajišťovalo stejně dobrý výhled z kabiny instruktora, která byla umístěna vzadu, jako z kabiny žáka, nacházející se vpředu. Naproti tomu kabina palubního technika byla opět řešena jako otevřená. Letové zkoušky jediného prototypu ekranoplánu typu SM-4 se rozeběhly v roce 1963. Protože všechny výše uvedené konstrukční úpravy tomuto stroji zajistily lepší ovladatelnost v porovnání je předchůdcem v podobě typu SM-2/-2P, celkové uspořádání ekranoplánu typu SM-4 se stalo standardem pro všechny následující Alexejevovi ekranoplány s proudovým pohonem. V provozu se přitom jediný exemplář tohoto stroje nacházel až do léta roku 1966.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    dva piloti a palubní technik

Pohon:        jeden proudový motor typu Tumanskij KR7-300 s max. tahem 2 000 kp (startovací) a jeden proudový motor typu Tumanskij RU-19-300 s max. tahem po 900 kp (letový)

Poslední úpravy provedeny dne: 20.7.2013