Alexejev Volga-2

Typ:  lehký dopravní ekranoplán; vývojový derivát experimentálního ekranoplánu typu SM-10

Určení:  doprava osob na říčních dopravních linkách

Historie:  Protože R.E. Alexejev shledal ekranoplány typu „B“ (ekranoplán se schopností krátkodobého letu vně vlivu přízemního efektu) a typu „C“ (ekranoplán se schopností dlouhodobého letu vně vlivu přízemního efektu) jako nepříliš vhodné pro masové použití v civilním provozu, na konci 70. let se z vlastní iniciativy pustil do vývoje podstatně jednodušších ekranoplánů typu „A“, tj. ekranoplánů schopných letu výhradně v oblasti přízemního efektu. Ekranoplány typu „A“ lze tedy zjednodušeně řečeno považovat za vznášedla pohybující se na dynamickém vzduchovém polštáři (na místo statickém). Realizaci prvního skutečného operačního ekranoplánu typu „A“ v podobě lehkého říčního dopravního typu Volga-2 ale předcházelo hned několik ryze výzkumných prototypů. Těmi se staly jednomotorové typy LAVP-02 a Volžanočka a dvoumotorové typy Volžanka-1, Volžanka-2 a SM-10. Poslední z nich, SM-10, již přitom byl přesným 1:1 analogem výše uvedené dopravní Volgy-2. Od budoucí Volgy-2 se tento stroj odlišoval v podstatě jen v některých detailech. Dopravní ekranoplán typu Volga-2 tedy obdržel dolnoplošně uspořádané křídlo se čtvercovým půdorysem, vztlakovými klapkami na odtokové hraně a podlouhlými štíhlými nafukovacími plováky po stranách. V ose hřbetu zadní části štíhlého trupu tohoto stroje byla umístěna instalace ocasních ploch, které zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru písmene „T“. Instalace štíhlé obdélníkové vodorovné ocasní plochy (VOP), která vykazovala takřka identickým rozpětím jako křídlo, se tedy nacházela až na vrcholu šípové svislé ocasní plochy (SOP). VOP Volgy-2  byla vyztužena za pomoci dvou trubkových vzpěr s tvarem písmene „V“ a nesla dvojici pomocných svislých stabilizačních plošek. Těmi ale byly opatřeny pouze sériové exempláře tohoto stroje. Interiér celé střední části trupu Volgy-2 okupovala bohatě prosklená kabina se sedadly pro jednoho pilota a osm pasažérů. Ta byla přitom přístupná z boků, v oblasti nad křídlem. K bokům vystouplé štíhlé špice trupu Volgy-2 byly zase uchyceny prstencovité pláště čtyřlistých vrtulí. Ty zvyšovaly tah vrtulí při nízkých rychlostech. Na zadní straně zmíněných prstencovitých plášťů příďových vrtulí se navíc nacházela instalace pěti regulačních žaluzií. Za jejich pomoci byl zase v průběhu vzletu směrován proud vzduchu od vrtulí přímo pod křídlo, což sebou přinášelo značný vzrůst vztlaku. Obě příďové vrtule zaujímaly tažné uspořádání a s pohonnými jednotkami, jejichž instalace se nacházela na horní ploše křídla, přímo mezi centrální trupovou gondolou s kabinou cestujících a postranními plováky, byly propojeny prostřednictvím dlouhých hřídelí. Zatímco sériové Volgy-2 poháněly 131 hp automobilové pístové motory typu ZMZ-406, pohon prototypů tohoto stroje obstarávaly silnější 140 hp motory typu VAZ-413. Od roku 1986 do března roku 2003 z linky závodu Volga, který se nachází v Nižném Novogrodu, sjelo celkem sedm sériových exemplářů lehkého dopravního ekranoplánu typu Volga-2, včetně pěti vyhrazených na export. Zatímco dva z nich skončily v ČLR, další dvě sériové Volgy-2 operují na kyrgyzských jezerech Issyk-Kuľ a Syr-Darja, provozovatelem posledního z nich se stal černohorský dopravce Montenegro. Poté brány závodu Volga údajně opustily ještě další tři sériové Volgy-2. Dvě z nich byly přitom vyhrazeny pro ruskou loďařskou společnost Inmortrans.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  neznámý počet prototypů a sedm až deset sériových strojů

Uživatelé:  Černá hora (dodán 1 ks), ČLR (dodány 2 ks), Kyrgyzstán (dodány 2 ks) a Rusko

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva pístové motory typu ZMZ-406 s max. výkonem po 131 hp 

Kapacita:   osm osob   

Poslední úpravy provedeny dne: 20.7.2013