Typ:  speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A) zastávající roli vzdušné zkušebny

Určení:  prověření činnosti domácí kopie střeleckého zaměřovacího systému amerického stíhacího letounu typu F-86A Sabre

Odlišnosti od letounu MiG-17 (Fresco A):

- instalace radiolokačního dálkoměru typu SRD-3 Grad uvnitř nevelkého vystouplého zobákovitého dielektrického krytu vetknutého do osy horní části náběžné hrany příďového kruhového lapače vzduchu pohonné jednotky alá F-86A Sabre (to si vyžádalo přesunout instalaci fotokulometu typu S-13 ze hřbetu na pravobok přídě trupu alá MiG-17 „SP-2“ a akumulátorovou baterii z příďové přístrojové sekce, která se nachází přímo před pilotní kabinou, do útrob svislé ocasní plochy)

- instalace optického střeleckého zaměřovače typu ASP-4N Sneg uvnitř pilotní kabiny na místo optického střeleckého zaměřovače typu ASP-3NM (zaměřovač typu ASP-4N umožňuje promítat zaměřovací kříž a údaje o cíly na ploché čelní okénko překrytu pilotní kabiny, které je zhotoveno z neprůstřelného skla – čelní okénko průzračného překrytu pilotní kabiny tohoto modelu tedy zastává též funkci HUD displeje)

- instalace více protáhlého pevného čelního štítku průzračného polokapkotivého překrytu pilotní kabiny s více zkoseným (pod úhlem 30° na místo 37°) plochým čelním okénkem (které je zhotoveno z neprůstřelného skla) a dalším okénkem na hřbetu, přímo za plochým čelním okénkem, resp. přímo mezi oběma postranními zaoblenými okénky (obdobná konstrukce jako u modelu MiG-17P/PF)

- instalace více protáhlé odsuvné zadní části průzračného polokapkovitého překrytu pilotní kabiny s neděleným zasklením alá F-86 Sabre (naproti tomu zasklení odsuvné zadní části překrytu pilotní kabiny řadového MiGu-17 bylo rozděleno, jednou podélnou a jednou příčnou výztuhou, na čtyři díly)

- instalace modifikované palubní desky uvnitř pilotní kabiny

- instalace silnějšího 6 kW palubního generátoru stejnosměrného proudu typu GS-6000 (na místo typu GS-3000)

- instalace společného transformátoru (typ MA-250) pro radiostanici typu RSIU-3 a radiokompas typu ARK-5

- instalace dalšího páru zbraňových závěsníků (s přímou náběžnou a zkosenou odtokovou hranou) pod křídlem, přímo mezi šachtami hlavního podvozku a závěsníky pro PTB

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o raketové bloky typu ORO-57 s osmi 57 mm neřízenými raketami typu ARS-57 Skvorec (ty se umisťují, v počtu dvou exemplářů, na vnitřní pár křídleních závěsníků)

Historie:   K prvním vzdušným střetům proudových stíhacích letounů sovětské konstrukce se západními proudovými stíhači došlo ve válce v Koreji, která zuřila v 1950 až 1953. Konkrétně přitom šlo o letouny typu MiG-15/-15bis (Fagot) z dílny OKB MiG. Naproti tomu OSN do vzdušných bojů nad Korejským poloostrovem nasadilo pestrou škálu proudových stíhačů americké konstrukce. Za plnohodnotného soupeře sovětského MiGu-15 (Fagot) bylo ale možné považovat pouze jeden z nich, a to typ North American F-86 Sabre. I ten ale za tímto legendárním strojem v některých parametrech zaostával. Oba zmíněné letouny, MiG-15 (Fagot) a F-86 Sabre, se samozřejmě staly předmětem zájmu protější strany. V roce 1953 tak Američané nabídli, v rámci operace Moolah, prostřednictvím letáků a rádiového vysílání sovětským, čínským a severokorejským pilotům 50 000 USD za dodání nepoškozeného letounu typu MiG-15 (Fagot). Prvnímu zběhlíkovi navíc přislíbili prémii ve výši 50 000 USD. Shoz více než miliónu letáků nad územím KLDR se vyplatil. Již dne 21. září 1953 totiž na VPD americké letecké základny Kimpcho AFB, která se nacházela poblíž jihokorejského Soulu, přistál s letounem typu MiG-15bis (Fagot) severokorejský pilot No Kum-Sok. Naproti tomu pro Sověty bylo získání nejmodernějšího stíhacího letounu protivníka v podobě typu F-86 Sabre znatelně komplikovanější. Pokus o uplacení některého ze západních pilotů totiž mohli rovnou vyloučit, neboť by vyšel zcela naprázdno. Přitom se nemohli spoléhat ani na to, že by nějaký západní pilot uskutečnil nouzové přistání na území KLDR. Piloti letounů OSN, které utrpěli v boji fatální poškození, se totiž snažili za každou cenu dostat nad území ovládané spojenci, popř. nad vody Korejského zálivu, aby se nedostali do zajetí. Z tohoto důvodu se Sověti rozhodli, že se pokusí donutit některého z pilotů amerických Sabrů k přistání na sovětské základně. Speciálně za tímto účelem byla v dubnu roku 1951 do ČLR vyslána speciální skupina vedená šéfem GK NII VVS (Státní zkušební institut vojenského letectva) Lt.-Generálem A.S. Blagoveščenským. Po krátkém zácviku, který byl uskutečněn v Ashanu nebo v Mukdenu, zmíněná skupina, známá též jako Blagoveščenského skupina, odcestovala na leteckou základu Antulug, kde si zapůjčila stíhací MiGy-15 (Fagot) ze stavu jedné z letek 196. IAP (stíhací pluk). První pokus o zajištění Sabru byl uskutečněn dne 31. května 1951. Tehdy 12 MiGů-15 (Fagot) napadalo dvojici amerických letounů typu B-29 Superfortress doprovázenou 10-ti Sabry. Výsledek této akce byl ale tragický. Protože zmíněné MiGy-15 (Fagot) pilotovali vesměs zkušební piloti, kteří neměli absolutně žádné bojové zkušenosti, americké Sabry jeden z nich poslaly k zemi a další dva poškodily. Před další mísí, která byla uskutečněna dne 5. června téhož roku, proto piloti MiGů-15 (Fagot) prošli taktickým bojovým výcvikem. Nicméně i tato mise skončila absolutním fiaskem, neboť se nepodařilo ani navázat kontakt s letouny protivníka Při závěrečném přiblížení na přistání navíc jeden z MiGů-15 (Fagot) havaroval, když se díky silnému bočnímu větru dostal úplavu jiného MiGu-15 (Fagot), který letěl před ním. Po této události byla Blagoveščenského skupina s definitivní platností rozpuštěna. Zatímco zkušební piloti se poté navrátili zpět do Moskvy, řadoví piloti se připojili, po předchozím zácviku, k 176. a 196. IAP, plukům účastnícím se přímo bojů korejské války. Štěstí se na Sověty usmálo až dne 6. října 1951. Tehdy se poblíž Pakchongu, ve výše okolo 8 000 m, střetlo deset MiGů-15 (Fagot) ze stavu 196. IAP s 16-ti Sabry. Jeden ze zmíněných Sabrů, F-86A-5-NA (49-1319 / FU-319), přitom zasáhl, v oblasti za pilotní kabinou, 37 mm projektil kanónu typu N-37. Protože jeho exploze poškodila motor a zároveň zcela vyřadila z provozu vystřelovací sedačku, pilot letounu F-86A-5-NA (49-1319 / FU-319) byl následně nucen uskutečnit nouzové přistání „na břichu“ na písečné pláži ústí řeky Chonchongi. Zatímco pilota vyzvedly vrtulníky USAF, pro letoun si přišli Sověti. Ti jej pak převezli do Antugu a odtud pak, po zběžné prohlídce, do Moskvy. Zde byl následně podroben detailnímu přezkumu celou řadou institucí podléhajících pod MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu), včetně institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). Ten konkrétně dostal na starost studium aerodynamiky a ovladatelnosti. K tomu přitom sloužily zmenšené makety Sabru, které byly ofukovány v aerodynamickém tunelu. Takto získané poznatky o aerodynamice tohoto stroje pak daly za vznik výrazně modifikovanému křídlu pro letoun typu MiG-17 (Fresco A), které následně prošlo zkouškami na prototypu MiG-17 („SI-10“). Zatímco v prostorách OKB MiG byl studován, za pomoci speciálního pozemního testovacího stendu, systém řízení, jednotlivé komponenty přetlakového systému Sabru prošly zkouškami na speciálně modifikovaném MiGu-17 (Fresco A), známém jako „SI-91“. Důkladně bylo prostudováno rovněž avionické vybavení a v neposlední řadě též složení konstrukčních materiálů. Všechny takto získané poznatky přitom sovětskému leteckému průmyslu přinesly nemalý technologický posun a zlepšení výrobních standardů. Podrobný přezkum trofejního Sabru F-86A-5-NA (49-1319 / FU-319) se podařilo završit v květnu roku 1952. Zavedení Sabru do výrobního programu některého z domácích podniků bylo sice shledáno jako zcela bezúčelné, některé palubní systémy tohoto stroje, včetně optického zaměřovače spřaženého s radiolokačním dálkoměrem, rozměrných aerodynamických brzd či posilovače řízení výškového kormidla, byly následně odzkoušeny na letounech typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17 (Fresco A). Některé z nich se pak staly pro tyto stroje standardem. Zatímco sovětská kopie optického zaměřovače Sabru v podobě typu A-1C vešla ve známost jako ASP-4N Sneg, sovětským protějškem radiolokačního dálkoměru tohoto stroje v podobě typu AN/APG-30 se stal radiolokační dálkoměr typ SRD-3 Grad. Pro potřeby zkoušek zmíněného zaměřovacího vybavení byl v roce 1952 upraven jeden sériový exemplář frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 54210114 a rudým trupovým číslem 114, tedy 14. sériový MiG-17 (Fresco A) z linky závodu č.21 z Gorkého (předtím tento stroj zastával roli vzdušné zkušebny aerodynamických brzd). Takto modifikovaný MiG-17 (Fresco A) (rudá 114) vešel ve známost pod továrním kódem „SG“ a brány prototypové dílny opustil dne 28. října 1952. Po realizaci továrních zkoušek byl tento stroj předán zkušebnímu institutu NII-17. Tomu se přitom stalo dne 16. listopadu téhož roku. Mezitím brány závodu č.21 z Gorkého opustily další dva do standardu „SG“ dopracované letouny typu MiG-17 (Fresco A). Poté, v průběhu prvních šesti měsíců roku 1953, všechny tři MiGy-17 („SG“) prošly státními zkouškami. Jejich náplní se přitom stalo prověření činnosti radiolokačního dálkoměru typu SRD-3 Grad a střeleckého zaměřovače typu ASP-4N Sneg. Přestože státní zkoušky zakončilo kladné hodnocení, radiolokační dálkoměr typu SRD-3 Grad se nakonec sériové výroby nedočkal. Důvodem se stala dostupnost pokročilejšího radiolokačního dálkoměru typu SRD-1 Kvant (Scan Fix) domácí konstrukce. Ten se pak stal standardem pro letouny typu MiG-17F (Fresco C) z pozdějších výrobních sérií. Později prototyp letounu „SG“ (rudá 114) obdržel instalaci optického zaměřovače typu ASP-5N na místo původně instalovaného optického zaměřovače typu ASP-4N Sneg. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo završit v prosinci roku 1953. Takto modifikovaný prototyp „SG“ (rudá 114) vešel ve známost pod pozměněným továrním kódem „SG-5“ a k závodním zkouškám, které probíhaly pod hlavičkou NII-2 a CKB-589, byl předán dne 11. ledna 1954. Krátce nato byl ale optický zaměřovač typu ASP-5N z prototypu „SG-5“ vyjmut a odeslán zpět výrobci k doladění. Jeho zpětná instalace byla završena dnem 26. dubna 1954. Státní zkoušky prototypu „SG-5“ se rozeběhly dnem 12. května téhož roku a byly završeny kladným hodnocením.

Verze:

MiG-17 („SG“) – původní modifikace letounu typu „SG“ s instalací radiolokačního dálkoměru typu SRD-3 Grad a střeleckého zaměřovače typu ASP-4N Sneg. Tento model vznikl ve třech exemplářích. Základem toho prvního se přitom stal sériový MiG-17 (Fresco A).

MiG-17 („SG-5“) – pozdější modifikace letounu typu „SG“ s instalací radiolokačního dálkoměru typu SRD-3 Grad a střeleckého zaměřovače typu ASP-5N. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí prvního exempláře letounu typu „SG“.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového MiGu-17) a dva stroje ověřovací série

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp

Radar:        radiolokačního dálkoměru typu SRD-3 Grad. Toto zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů a využívá anténu, nacházející se uvnitř nevelkého zobákovitého dielektrického krytu vetknutého do osy horní části náběžné hrany příďového kruhového lapače vzduchu.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-4N Sneg (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP)      

Výzbroj:     jeden 37 mm kanón typu N-37 se zásobou 40 nábojů, instalovaný po pravoboku, a dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, instalované po levoboku výměnné zbraňové lafety vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj – dva raketové bloky typu ORO-57 (osm 57 mm neřízených raket typu ARS-57 Skvorec), přepravované na vnitřním páru, a dvě 400 l PTB typu PTB-400, přepravované na vnějším páru křídleních závěsníků

Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2014