Typ:  taktická stíhací-bombardovací modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A)

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-17 (Fresco A):

- instalace jednoho páru zbraňových závěsníků typu BD3-56 pod křídlem, přímo mezi šachtami hlavního podvozku a závěsníky pro PTB

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o 250 kg pumy, raketové bloky typu ORO-57K s osmi 57 mm neřízenými raketami typu S-5M (ARS-57) nebo S-5K (KARS-57), a raketové bloky typu ORO-212K s jednou neřízenou raketou typu S-10F (ty se umisťují v počtu dvou exemplářů na výše uvedený dodatečný vnitřní pár křídleních závěsníků)

- instalace spouště neřízených raket na rukojeti kniplu, přímo nad spouští kanónů

Historie:  Polovina 50. let sebou přinesla velké změny pro taktické útočné síly VVS. V roce 1956 byly totiž, na základně výnosu ze dne 20. dubna toho samého roku, zrušeny všechny bitevní regimenty a současně bez náhrady vyřazeny všechny pístové bitevní letouny typu Il-10/-10M (Beast). Toto byl přitom důsledek tvrdého prosazování absolutně zcestného názoru, že lze konvenční leteckou techniku zcela nahradit technikou raketovou, ze strany tehdejšího sovětského vůdce N.S. Chruščova a v neposlední řadě též nové válečné strategie. Dle tehdejších stratégů měly mít totiž budoucí ozbrojené konflikty výhradně podobu jaderné války. S jadernými zbraněmi se tehdy počítalo i na taktické úrovni. Jejich dopravu nad území protivníka měly přitom obstarávat, v rámci tzv. prvního úderu, průnikové stíhací-bombardéry. Protože tyto stroje měly operovat samostatně, kromě vysoké rychlosti měly disponovat též schopností vedení aktivního vzdušného boje. Prvním průnikovým stíhacím-bombardérem domácí konstrukce se přitom stal letoun typu Su-7B (Fitter A), který vycházel z frontového stíhače typu Su-7 (Fitter A), neúspěšného konkurenta legendárního MiGu-21F (Fishbed C). Protože tyto stroje nebyly k dispozici dříve než v roce 1960, zpočátku se stíhací-bombardovací regimenty VVS, které byly zformovány již v roce 1957, musely spoléhat na nevelké počty podzvukových frontových stíhačů typu MiG-15bis (Fagot). Ty přitom pocházely z přebytků stíhacích regimentů, které mezitím začaly přebírat výkonnější MiGy-17/-17F (Fresco A/B/C) a -19/-19S (Farmer A/D). Letoun typu MiG-15bis (Fagot) se ale pro plnění úkolů útočného stroje příliš nehodil. Důvodem toho byla malá nosnost (dvě 100 kg pumy) a v neposlední řadě též absence speciálního zaměřovacího vybavení a pancéřové ochrany životně důležitých celků. Jeho pancéřová ochrana se totiž omezovala pouze na pilotní kabinu (neprůstřelné čelní sklo, čelní pancéřová deska, pancéřové opěradlo a pancéřový záhlavník). Díky tomu byl tento stroj velmi zranitelný palnými zbraněmi. Úplně stejně přitom na tom byly i odvozené frontové stíhače typu MiG-17 (Fresco A), které začaly méně výkonné MiGy-15bis (Fagot) doplňovat u stíhacích-bombardovacích regimentů od konce 50. let. Na počátku roku 1958 proto padlo rozhodnutí, aby byly do zbraňového systému tohoto stroje začleněny též neřízené protizemní rakety. Ty přitom měly být přepravovány na dodatečném páru křídleních závěsníků. Jeho instalace měla tedy sebou přinést vzrůst počtu závěsných bodů ze dvou na čtyři a bojové nosnosti z 500-ti kg na 1 000 kg. Prototyp stíhacího-bombardovacího MiG-17 (modrá 15) vznikl na počátku roku 1958 v prostorách závodu č.21 z Gorkého konverzí sériového MiGu-17 (Fresco A). Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 54210565 a rudým trupovým číslem 565. V rámci státních zkoušek tento stroj, spolu s obdobně modifikovaným MiGem-15bis (Fagot) (modrá 24), vykonal, mezi 4. březnem a 30. červnem roku 1959, celkem 114 letů. Protože z výsledků státních zkoušek vyplynulo, že zvýšení počtu zbraňových závěsníků a rozšíření škály podvěsné výzbroje o neřízené rakety přináší nemalý vzrůst bojového potenciálu při plnění úkolů stíhacího-bombardéru, letouny MiG-15bis (modrá 24) a MiG-17 (modrá 15) se následně staly vzorem pro konverze řadových stíhacích letounů typu MiG-15bis (Fagot) a MiG-17/-17F (Fresco A/C) na stíhací-bombardéry.

Verze:  -

Vyrobeno:  ? (všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových MiGů-17)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: jeden upravený střelecký zaměřovač typu ASP-3NM (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP nebo na břichu trupu v oblasti pod křídlem)

Výzbroj:      jeden 37 mm kanón typu N-37 se zásobou 40 nábojů, instalovaný po pravoboku, a dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, instalované po levoboku výměnné zbraňové lafety vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku, dvě neřízené pumy o hmotnosti 50 až 250 kg, dva raketové bloky typu ORO-57K (osm 57 mm neřízených raket typu S-5M nebo S-5K) nebo dva raketové bloky typu ORO-212K (jedna 212 neřízená raketa typu S-10F), přepravované na vnitřním páru křídelních závěsníků, a dvě pumy o hmotnosti 50 kg až 250 kg, přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků (alternativně lze na vnější pár křídelních závěsníků tohoto stroje umístit 400 l PTB typu PTB-400)

Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2014