Mikojan-Gurjevič MiG-19 (SM-20)           

Typ:  speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-19 (Farmer A) zastávající poslání vzdušné zkušebny

Určení:  prověření činnosti naváděcího systému letecké strategické protizemní řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) a procesu odpoutání této střely od závěsníku nosiče v podobě turbovrtulového raketonosného letounu typu Tu-95K (Bear B) za reálných podmínek

Odlišnosti prototypu SM-20/1 (SM-20P) od letounu MiG-19 (Farmer A):

- odlehčená konstrukce draku vyjmutím všech tří kanónů, radiostanice, identifikačního systému „vlastní-cizí“, radiolokačního dálkoměru, přijímače pozemního návěstidla, radiolokačního výškoměru, výstražného RL systému a navigačního displeje typu NI-50IM

- instalace autopilota střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) v podobě typu JaK (ten přijímá informace o poloze cíle od palubního radaru nosiče v podobě typu JaD Crown Drum)

- instalace záznamové a testovací aparatury

- instalace palubního intecomu – ten pilotovi umožňuje komunikovat s posádkou letounu nosiče až do okamžiku odpoutání

- instalace rozměrného polokapkovitého krytu na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku – jeho útroby ukrývají část bloků autopilota typu JaK (instalace tohoto krytu si ale vyžádala se zcela vzdát přední, břišní, aerodynamické brzdy)

- instalace hranatého hřebenovitého krytu mezi překrytem pilotní kabiny a kořenem náběžné hrany svislé ocasní plochy s úchytem – za jeho pomoci je tento model, prostřednictvím speciálního adaptéru, napojen na výsuvný závěsník typu BD-206, nacházející se uvnitř trupové pumovnice nosiče (zmíněný adaptér přitom zůstává připojen ke hřbetu trupu tohoto stroje i po jeho odpoutání od nosiče)

- zesílená konstrukce trupu v oblasti úchytu závěsníku nosiče (to si vyžádalo zredukovat objem palivové nádrže č.1)

- instalace plovoucí (otočné) vodorovné ocasní plochy z letounu typu MiG-19S (s úhlem šípu náběžné hrany 55°, plochou 4,40 m², mezními úhly vychýlení -26,5° a +11,5° a štíhlými vřetenovitými tělesy „anti-flutter“ závaží na koncích) na místo pevné VOP (s úhlem šípu náběžné hrany 55°, rozpětím 4,79 m, plochou 5,50 m² a dvojicí výškových kormidel s plochou 1,75 m² a mezními úhly vychýlení +43° a -26° na odtokové hraně) na bocích zádě trupu (instalace VOP tohoto modelu se navíc nachází, stejně jako u typu MiG-19S, ve větší výšce)

- více zaoblený profil dielektrického krytu vetknutého do odtokové hrany vrcholu svislé ocasní plochy (ten nyní zřejmě ukrývá anténu přijímače naváděcích povelů)

- instalace dlouhé štíhlé zkosené břitové antény po pravoboku břicha přední části trupu, v oblasti za příďovým podvozkem

Historie:  Protože nové prostředky PVO, které byly do výzbroje světových velmocí zařazeny okolo poloviny 50. let, v podobě řízených střel bombardovacím letounům prakticky znemožňovaly prolétnout přímo nad cílem, aby na něj mohly svrhnout svůj smrtící náklad pum, v SSSR byl tehdy zahájen vývoj celé řady těžkých leteckých protizemních a protilodních řízených střel. Za pomoci zbraní této kategorie lze totiž vést útoky na cíle ze vzdáleností nacházejících se zcela mimo dosah jeho prostředků PVO. Jednou z nich byla nadzvuková okřídlená řízená střela s proudovým pohonem a inerciálním naváděcím systémem typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) z dílny OKB MiG. Zmíněná střela vzešla z výnosu ze dne 11. března 1954 a měla se stát, spolu s turbovrtulovým raketonosným letounem typu Tu-95K (Bear B) z dílny OKB A.N. Tupoleva a palubním vyhledávacím radiolokátorem typu JaD (Crown Drum), jednou z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-20, který měl sloužit pro útoky na rozměrné stacionární pozemní cíle nacházející se na území USA. Jelikož je testování naváděcích systémů přímo na prototypech řízených střel velmi nepraktické a nákladné, neboť zkušební lety prototypů řízených střel vždy končí jejich destrukcí a ztrátou většiny naměřených dat, pro potřeby zkoušek naváděcího systému střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) OKB MiG upravila dva nadzvukové stíhací letouny typu MiG-19 (Farmer A), které byly předtím speciálně za tímto účelem vyčleněny ze stavu VVS. Volba právě tohoto typu letounu přitom nepadla náhodou, neboť se střelou typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) sdílel celkové rozměry a aerodynamické uspořádání. Takto modifikované MiGy-19 (Farmer A) vešly ve známost pod továrním kódovým označením SM-20 a vyznačovaly se instalací rozměrného polokapkovitého krytu na břichu střední části trupu. Protože měl být za pomoci speciálu typu SM-20 prověřen též proces odpoutání střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) od závěsníku nosiče, který se vysouval z trupové pumovnice, oba exempláře tohoto stroje obdržely též instalaci úchytů na hřbetu trupu. Kromě výše uvedeného byly tyto letouny částečně dopracovány, záměnou „pevné“ VOP se směrovým kormidlem „plovoucí“ VOP, do standardu MiG-19S (Farmer D). První z nich (ex MiG-19 v.č. N59210105 / rudá 105) vešel ve známost jako SM-20/1, nebo též jako SM-20P, a byl řešen jako pilotovaný. Naproti tomu druhý exemplář speciálu typu SM-20 (ex MiG-19 v.č. N59210425 / rudá 425), neboli SM-20/2, létal výhradně bez pilota. Přestavbu MiGu-19 Farmer A (rudá 105) na prototyp SM-20/1 (SM-20P) se podařilo završit v polovině roku 1956. První etapou závodních zkoušek tento stroj prošel mezi 4. srpnem a 13. zářím téhož roku. Na této etapě závodních zkoušek prototypu SM-20/1 se podílely oba dva prototypy raketonosného letounu typu Tu-95K (Bear B). Jeden z nich se přitom vyznačoval instalací tří hranatých okének po pravoboku přední partie trupové pumovnice. Zde se totiž nacházela pilotní kabina letounu typu SM-20/1. Díky tomu pilot tohoto stroje nemusel trávit veškerý čas až do okamžiku odpoutání v úplné tmě. Za chodu první etapy závodních zkoušek ale nebyl učiněn jediný start prototypu SM-20/1 ze závěsníku nosiče. Kompletaci bezpilotního prototypu SM-20/2 se podařilo završit na konci roku 1956. Do zkušebního programu se tento stroj zapojil na počátku následujícího roku. Ten samý rok byly uskutečněny též první vzdušné starty. Za pomoci prototypu SM-20/1 byla prověřována činnost naváděcího systému střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo) v závěrečné fázi navedení. Pilot vždy seděl v kokpitu tohoto stroje již od okamžiku vzletu. K nahození motorů byl vyzván za pomoci palubního intercomu posádkou nosiče. Ihned po odpoutání od trupového závěsníku nosiče nasměroval prototyp SM-20/1 na pozemní cíl, předtím odhalený palubním radiolokátorem nosiče. Poté již jen sledoval činnost naváděcího systému, a to až do okamžiku „uzamčení“ cíle. Poté převzal řízení a dovedl prototyp SM-20/1 na domovskou základu. Protože startování motorů typu RD-9B ve velkých výškách činilo problémy, za chodu zkoušek prototyp SM-20/1 obdržel instalaci modifikovaných motorů tohoto typu s karburovaným iniciačním systémem. Testy takto modifikovaných motorů typu RD-9B se přitom staly náplní 11 letů. Do konce roku 1957 oba exempláře speciálu typu SM-20, SM-20/1 a SM-20/2, vykonaly dohromady 27 letů zahájených konvenčním vzletem z VPD a 32 vzdušných startů z podvěsu prototypů raketonosného letounu typu Tu-95K (Bear B). V říjnu roku 1958 byly oba speciály typu SM-20 předány Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS), ke zkouškám zaměřeným na prověření činnosti naváděcího systému střely typu  Ch-20 (AS-3 Kangaroo) za podmínek elektronického rušení. Pilotovaný prototyp SM-20/1 v rámci zmíněných zkoušek vykonal celkem 9 letů. Odhozem ze závěsníku nosiče typu Tu-95K (Bear B) bylo přitom zahájeno 7 z nich. Po realizaci cca 150-ti zkušebních letů byly oba exempláře speciálu typu SM-20 s definitivní platností uzemněny. Důvodem toho se stalo úplné vyčerpání jejich technické životnosti. Poté byla z draků obou zmíněných letounů vyjmuta naváděcí aparatura, aby mohla být následně vestavěna do draků skutečných prototypů řízené střely typu Ch-20 (AS-3 Kangaroo).

Verze:

SM-20/1 (SM-20P) – první, pilotovaný, prototyp speciálu typu SM-20 se standardním vybavením pilotní kabiny doplněným o intercom zajišťující spojení s posádkou nosného letounu

SM-20/2 – druhý, bezpilotní, prototyp speciálu typu SM-20

Vyrobeno:  dva exempláře (vznikly konverzí sériových MiGů-19)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9B (Mikulin AM-9B) s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        ?

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 13.7.2014