Mikojan-Gurjevič MiG-23B (‘Flogger H’)

Typ:  taktická stíhací-bombardovací modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-23 (Flogger A)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-23 (Flogger A):

- instalace střeleckého komplexu typu PrNK-23S Sokol-23S, který se sestává z laserového dálkoměru typu FON, optického střeleckého zaměřovače typu S-17VG-1, optického bombardovacího zaměřovače typu PBK-3-23S, dopplerovského měřiče rychlosti a úhlu snosu typu DISS-7 Poisk, radiolokačního výškoměru typu RV-5R a střeleckého počítače typu V-144, na místo střeleckého komplexu typu S-23 vystavěného na střeleckém radiolokátoru typu RP-23 Safír-23, pasivním elektro-optickém čidle typu TP-23, optickém zaměřovači typu ASP-23 a navigačním datalinku typu Lazur

- instalace navigačního komplexu typu KN-23 – jeho součástí se stal autopilot typu SAU-23B, taktický radionavigační systém blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-6S Romb-1K, radiokompas typu ARK-15M, přijímač pozemního návěstidla typu MRP-56P, radiolokační odpovídač typu SOD-57M (Cross Up) a radiostanice typu R-802G, R-832M a R-855UM

- instalace silnějšího a ekonomičtějšího 11 200 kp motoru typu Al-21F-3 na místo 10 000 kp motoru typu R-27F2-300

- zvětšená zásoba paliva na 5 630 l vestavbou jedené 470 l nádrže (č.4) do zadní části trupu alá MiG-23/-23UB (Flogger B/C), jedné 225 l nádrže (č.1A) za pilotní kabinu (pod bloky radiostanic) a jedné 435 l nádrže (č.1) mezi postranní lapače vzduchu

- instalace modifikovaného křídla („typ 3“) se zesílenou vnitřní konstrukcí (s teoretickým max. provozním násobkem 8 g) a novými pohyblivými vnějšími částmi s větší hloubkou a plochou (o 3 m²), většími úhly vychýlení v jednotlivých polohách (18°40‘, 47° a 74°40‘ vs 16°, 45° a 72°), jedním párem tzv. „psích zubů“ v čele náběžné hrany (ten generuje vzdušné víry zlepšující obtékání v mezních letových režimech), modifikovanou mechanizací (náhradou třísektorových slotů čtyřsektorovými sloty s menším rozpětím) a úchyty pro dvojici odnímatelných závěsníků 800 l přídavných palivových nádrží typu PTB-800 pod vnitřními panely spodní plochy (zmíněné PTB lze ale pod křídlo tohoto modelu umístit pouze když jsou jeho pohyblivé vnější části uzamčeny v přední poloze); křídlo „typ 3“ se stalo standardem pro všechny letouny řady MiG-23 (Flogger), počínaje modelem MiG-23M Flogger B)

- instalace ocasních ploch o 0,86 m dále od přídě trupu alá MiG-23/-23UB (Flogger B/C) – odtoková hrana směrového kormidla tohoto modelu se nachází přibližně v jedné linii s tryskou pohonné jednotky, zatímco v případě předchozího modelu se nalézala přibližně na úrovni odtokové hrany břišní kýlovky

- nová přední část trupu v oblasti před pilotní kabinou se štíhlejším profilem a výrazně zkoseným hřbetem směrem dolů a nevelkým okénkem laserového dálkoměru typu FON na seříznuté špici (naproti tomu příď trupu předchozího modelu tvořil rozměrný kónický dielektrický kryt střeleckého radiolokátoru)

- instalace vystřelovací sedačky v mírně větší výšce

- instalace modifikovaného podvozku se zesílenou konstrukcí a novými koly s většími rozměry (570 x 140 mm vs 520 x 125 mm v případě příďového, resp. 840 x 290 mm vs 830 x 225 mm, v případě hlavního podvozku), z důvodu vyšší vzletové hmotnosti tohoto modelu v porovnání s výchozím modelem (to se na vnějším vzhledu promítlo typický vydutým profilem dvířek šachet příďového i hlavního podvozku v oblasti kol)

- instalace pancéřové ochrany boků pilotní kabiny, která odolá zásahu projektilu až do ráže 20 mm (zmíněné pancéřové desky vystupují z obrysu boků trupu)

- instalace systému pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem (dusík), který zamezuje výbuchu v případě jejich průstřelu

- instalace prostředků radioelektronického boje v podobě výstražného RL systému pro přední polosféru typu SB-1 Barier (toto zařízení využívá dvojici antén nacházející se pod rozměrným dielektrickým panelem vetknutým do potahu břicha přídě trupu) a aktivního rušiče typu SPS-141 Siren-FŠ (toto zařízení využívá dvě přijímací antény, které jsou umístěny uvnitř dvou podlouhlých štíhlých polokapkovitých krytů nacházejících se po stranách břicha přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a jednu vysílací anténu nacházející se pod špičatým dielektrickým krytem vetknutým do špice trupu, přímo nad okénkem optiky laserového dálkoměru)

- větší nosnost podvěsné výzbroje (3 000 kg vs 2 000 kg)

- instalace dvou zbraňových úchytů, na které lze umístit dvě 250 kg pumy nebo prachové startovací rakety typu SU-1500 či SPRD-99, po stranách břicha zadní části trupu, v oblasti za hlavním podvozkem (tímto celkový počet zbraňových závěsníků vzrostl ze čtyř na šest)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o kanónový kontejner typu UPK-23-250 (díky absenci radiolokátoru tento model naproti tomu nemůže, na rozdíl od výchozího modelu, používat PLŘS typu R-3R a protizemní ŘS typu Ch-66)

Historie:  V první polovině 50. let se bitevní letky VVS musely plně spoléhat na početnou flotilu pístových letounů typu Il-10/-10M (Beast), jejichž původ lze vystopovat ještě za dob druhé světové války. Protože tyto stroje představovaly pro stíhací letouny s proudovým pohonem, které mezitím zcela nahradily ty pístové, velmi snadný cíl, pro potřeby bitevních letek byly mezitím uvolněny nevelké počty proudových stíhačů typu MiG-15bis (Fagot) ze stavu stíhacích letek. Přestože v kategorii stíhacích letounů tyto stroje tehdy patřily ke světové špičce, pro útoky na pozemní cíle se příliš nehodily. Z tohoto důvodu byly již od počátku považovány jen za prozatímní řešení na období, než se podaří dokončit vývoj prvního domácího specializovaného bitevního letounu s proudovým pohonem v podobě typu Il-40P (Brawny). Tento stroj se ale k bojovým útvarům VVS nakonec nedostal. Dne 13. dubna 1956, tedy krátce nato, co byl zaveden do sériové výroby, totiž vyšlo nařízení, na jehož základě musel být jeho vývoj, stejně jako vývoj všech konvenčních bitevních letounů na území SSSR, s definitivní platností zastaven. Toto byl přitom důsledek tvrdého prosazování zcela scestného názoru, že lze konvenční leteckou techniku nahradit technikou raketovou, ze strany tehdejšího sovětského vůdce N.S. Chruščova a v neposlední řadě též nové válečné strategie. Dle tehdejších stratégů měly mít totiž budoucí ozbrojené konflikty výhradně podobu jaderné války. S jadernými zbraněmi se tehdy počítalo i na taktické úrovni. Jejich dopravu nad území protivníka měly přitom obstarávat, v rámci tzv. prvního úderu, průnikové stíhací-bombardéry, které měly být navíc schopny vedení aktivního vzdušného boje. Prvním stíhacím-bombardérem sovětské konstrukce navrženým dle této filozofie se stal letoun typu Su-7B (Fitter A), který nebyl ničím jiným než stíhací-bombardovací modifikací jednomotorového frontového stíhače typu Su-7 (Fitter A). Do výzbroje VVS byl přitom nadzvukový Su-7B (Fitter A) formálně zařazen v roce 1960. Konflikt ve Vietnamu a boje na Blízkém východě, které vzplanuly v průběhu 60. let, ale svým konvenčním charakterem válečné prognózy z poloviny 50. let naštěstí zcela vyloučily. Nic na tom však neměnilo skutečnost, že VVS tehdy disponovalo jediným specializovaným taktickým bojovým letounem pro útoky na pozemní cíle v podobě letounu typu Su-7B (Fitter A), který se pro plnění úkolů konvenčního útočného stroje příliš nehodil. Důvodem toho byla velmi malá nosnost výzbroje (dvě 500 kg pumy nebo dva raketové bloky), krátký dolet, špatný výhled z pilotní kabiny, vysoké nároky na délku a kvalitu vzletové a přistávací dráhy, absence pancéřové ochrany a příliš vysoká rychlost. Posledně uvedené přitom značně komplikovalo vyhledávání a zaměřování bodových pozemních cílů. Kromě výše uvedeného letoun typu Su-7B (Fitter A) disponoval zastaralým avionickým vybavením, které navíc neumožňovalo provádět útoky na pozemní cíle za pomoci přesně naváděné munice. Na tuto nelichotivou situaci přitom OKB P.O. Suchoje zareagovala letounem typu Su-17 (Fitter C), který nebyl ničím jiným, než modifikací letounu typu Su-7B (Fitter A) s instalací křídla s měnitelnou geometrií na místo křídla šípového. Model Su-17 (Fitter C) nicméně řešil (částečně) pouze nedostatečný dolet a špatné vzletové a přistávací charakteristiky stíhacího-bombardéru typu Su-7B (Fitter A). Z hlediska bojové efektivity nepřinášel nic nového, neboť zbraňový systém přebíral od svého předchůdce v podobě letounu typu Su-7B (Fitter A) zcela bez změn. Na konci 60. let se proto do problematiky taktického stíhacího-bombardéru zapojila též konkurenční OKB MiG. První projekty na toto téma z dílny OKB MiG vycházely z osvědčeného stíhacího letounu typu MiG-21 (Fishbed). První z nich vešel ve známost jako MiG-21K a z konstrukčního hlediska vycházel z modelu MiG-21I (Analog), který zastával poslání aerodynamické vzdušné zkušebny křídla nadzvukového dopravního letounu typu Tu-144 (Charger A). Šlo tedy o jednomístný jednomotorový bezocasý středoplošník s trojúhelníkovitým křídlem s ogiválním půdorysem. Od demonstrátoru MiG-21I se stíhací-bombardovací MiG-21K odlišoval zejména konstrukcí přední části trupu. Zatímco v čele přídě trupu MiGu-21I se nacházel regulovaný, za pomoci pohyblivého kužele, kruhový lapač vzduchu, stíhací-bombardovací MiG-21K počítal se zahrocenou špicí vykazující výrazným sklonem směrem dolů nepodobnou špici budoucího MiGu-23B/BN (Flogger F/H) a dvojicí postranních lapačů vzduchu. Ty byly vetknuty do čela protáhlých přechodů náběžné hrany křídla. Svým vzezřením se tedy tento stroj trochu podobal švédskému Saabu J35 Draken. Další projekt nového stíhacího-bombardéru OKB MiG vešel ve známost jako MiG-21Š či MiG-27Š (iz.21-32) a vycházel z řadového MiGu-21M (Fishbed J). Od tohoto stroje ale přebíral pouze zadní část trupu s pohonnou jednotkou a ocasními plochami. V případě protáhlé přední části trupu se zahrocenou směrem dolů skloněnou špicí alá MiGu-23B/BN (Flogger F/H), plochými boky, jednomístným kokpitem plynule navazujícím na protáhlou hřbetní nástavbu a dvojicí postranních lapačů vzduchu mělo jít o kvalitativně novou konstrukci. To samé přitom platilo pro dolnoplošně uspořádané lichoběžníkové křídlo s rozpětím 8,86 m a úhlem šípu náběžné hrany 40°. Společným znakem pro oba dva zmíněné letouny, MiG-21K a MiG-21Š (MiG-27Š), se pak měla stát instalace jednoho pohyblivého dvouhlavňového 23 mm kanónu a šesti zbraňových závěsníků pod křídlem. Na těch měly být schopny přepravovat dvojnásobný náklad munice v porovnání s řadovými MiGy-21 (Fishbed). Mezitím, dne 10. června 1967, se ale rozeběhly letové zkoušky výkonnějšího a pokročilejšího nástupce stíhacího MiGu-21 (Fishbed) v podobě letounu typu MiG-23 (Flogger A). Protože byl tento první křídlem s měnitelnou geometrií opatřený stíhací letoun sovětské konstrukce shledán za daleko vhodnější základ nového nadzvukového stíhacího-bombardéru pro VVS, veškeré práce na téma MiG-21K a MiG-21Š (MiG-27Š) byly ještě v roce 1969 s definitivní platností zastaveny. S oficiální podporou se přitom projekt stíhací-bombardovací modifikace stíhacího MiGu-23 (Flogger A) setkal dne 4. února 1970. Speciálně pro stíhací-bombardovací modifikaci tohoto stroje, která vešla ve známost pod služebním označením MiG-23B (Flogger H) a továrním kódovým označením iz.32-24, byl přitom navržen střelecký komplex typu PrNK-23S Sokol-23S, který umožňoval provádět bombardování v průběhu střemhlavého i horizontálního letu v malých výškách, a navigační komplex typu KN-23. Ten zase umožňoval provádět autonomní let k cíly po předem zadané trase se třemi otočnými body zakončený autonomním návratem na jednu ze čtyř předem zadaných leteckých základen. Práce pilota se tedy omezovala na obsluhu zbraní a provádění korekce letového kurzu. Vlastní řízení přebíral až ve výšce pouhých 50 až 60 m nad VPD domovské základny. Jako první byl ve specializované stíhací-bombardovací modifikaci zhotoven poslední, čtvrtý, prototyp stíhacího MiGu-23 (Flogger A), známý jako iz.23-11/4 (modrá 234). Ten byl ke zkouškám předán v létě roku 1969 a od předchozích prototypů se odlišoval prakticky pouze instalací ogiválního plechového aerodynamického krytu (s nevelkou dielektrickou špicí) na místo příďového dielektrického krytu antény střeleckého radiolokátoru. Zmíněný příďový kryt prototypu iz.23-11/4 (modrá 234) ukrýval bloky střeleckého komplexu typu PrNK-23S Sokol-23S, tehdy ještě ne zcela kompletního. Protože bojovou nosnost stíhacího letounu typu MiG-23 (Flogger A) znatelně omezoval malý počet zbraňových závěsníků (dva trupové a dva křídelní), speciálně pro stíhací-bombardovací MiG-23B (Flogger H) byly navrženy skupinové pumové nosníky, nepodobné skupinovým pumovým nosníkům těžšího výškového průzkumného-bombardovacího MiGu-25RB (Foxbat B), ke kterým bylo možné připevnit, v tandemovém uspořádání, např. dvojici pum o hmotnosti 500 kg. Zmíněné nosníky se umisťovaly na zbraňové závěsníky, které se nacházely pod pevnou střední částí křídla, a jejich zavedení sebou přineslo vzrůst počtu závěsných bodů pro 500 kg pumy ze čtyř na šest. Samozřejmě byla zvažována též instalace dalších zbraňových závěsníků pod pohyblivými vnějšími částmi křídla alá americký F-111 Aardvark. Od tohoto záměru bylo ale nakonec zcela opuštěno, neboť sebou přinášel nemalé technické komplikace. Uchycení zbraňových závěsníků k pohyblivým vnějším částem křídla by totiž muselo být pohyblivé, aby při jejich přestavování mezi jednotlivými polohami nepřetržitě zaujímaly polohu podélnou osou ve směru letu. Přestože byl piloty stíhací-bombardovací MiG-23B hodnocen kladně, v podobě, kterou byl ztvárněn prototypem iz.23-11/4 (modrá 234), rozhodně nebyl plně vyzrálý pro řadovou službu. Důvodem toho se stal omezený výhled z pilotní kabiny přes příď trupu směrem dolů, poddimenzovaná konstrukce a nedostatečný tah motoru typu R-27-300. Tato pohonná jednotka mu totiž nedokázala zajistit požadované vzletové a přistávací charakteristiky při vyšších vzletových hmotnostech. Všechny poznatky získané v průběhu zkoušek prototypu iz.23-11/4 (modrá 234) OKB MiG následně vnesla do konstrukce modelu MiG-23Š. Jeho úvodní projekt přitom spatřil světlo světa ještě ten samý rok. Od prototypu iz.23-11/4 (modrá 234) se tento model odlišoval zejména konstrukcí příďové sekce trupu. Příď trupu MiGu-23Š konkrétně obdržela znatelně štíhlejší profil a výrazné zkosení hřbetní části v oblasti před pilotní kabinou, jejíž instalace se navíc nacházela v mírně větší výšce. Pilotní kabina tohoto modelu navíc obdržela silnou pancéřovou ochranu. Protože zmíněné řešení příďové sekce zajistilo znatelně lepší výhled z pilotní kabiny do přední polosféry nejen v porovnání se stíhacím MiGem-23 (Flogger A), ale i v porovnání s konkurenčním stíhacím-bombardérem typu Su-17 (Fitter C), projekt MiGu-23Š se stal základem definitivní vývojové verze stíhacího-bombardovacího MiGu-23B (Flogger H). První ze tří prototypů takto modifikovaného MiGu-23B (Flogger H) vešel ve známost jako iz.23-24/1 (modrá 321) a vznikl konverzí sériového MiGu-23 (v.č. 0390217055). Ze závodní dílny tento stroj vyjel v lednu roku 1971 a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 18. února toho samého roku. Od prototypu iz.23-11/4 (modrá 234) se přitom letoun iz.23-24/1 (modrá 321) odlišoval nejen konstrukcí přední části trupu, která se ztotožňovala s projektem MiG-23Š, ale i instalací ocasních ploch dále od přídě trupu alá dvoumístný MiG-23UB (Flogger C), zesílenou konstrukcí podvozku, zvětšenou zásobou paliva (vestavbou dalších tří nádrží do trupu) a instalací silnějšího a ekonomičtějšího motoru typu Al-21F-3. Protože se náplní zkušebního programu tohoto stroje stalo prověření základních výkonnostních charakteristik, stability a ovladatelnosti, obdobně jako prototyp iz.23-11/4 (modrá 234) nebyl vybaven kompletním zbraňovým systémem. Jeho instalaci obdržely až následující dva prototypy (bílá 322 a modrá 323). Tyto dva stroje byly navíc opatřeny křídlem „typ 2“, křídlem, které se stalo standardem pro všechny stíhací MiGy-23 (Flogger B) vyrobené v průběhu roku 1971. Od křídla „typ 1“, kterým byl opatřen prototyp první, se křídlo „typ 2“ odlišovalo zejména konstrukcí pohyblivých vnějších částí. Ty vykazovaly větší hloubkou a plochou (o 3 m²) a v čele jejich náběžné hrany, která byla zbavena slotů, se nacházel jeden pár tzv. psích zubů. Kromě výše uvedeného vykazovaly v jednotlivých polohách větším úhlem šípu (18°40‘, 47° a 74°40‘ vs 16°, 45° a 72°). Při nastavení do přední polohy bylo navíc možné pod vnitřní panely jejich vnějších částí umístit další dvě 800 l přídavné palivové nádrže typu PTB-800. Toho se ale využívalo výhradně při přeletech mezi jednotlivými leteckými základnami. Státní zkoušky stíhacího-bombardovacího MiGu-23B (Flogger H) se rozeběhly na konci roku 1969 a byly realizovány v několika etapách paralelně se státními zkouškami stíhacího MiGu-23 (Flogger A). První etapa státních zkoušek tohoto modelu probíhala na letecké základně Žukovskyj, domovské základně zkušebního institutu LII. Vzhledem k tomu, že konstrukční tým OKB MiG mohl při návrhu stíhacího-bombardovacího MiGu-23B (Flogger H) plně těžit z výsledků zkoušek stíhacího MiGu-23 (Flogger A), zkoušky tohoto modelu postupovaly přeci jenom hladčeji. I tak se ale neobešly bez obtíží, neboť šlo novátorský typ, a to jak z hlediska konstrukce, tak i palubního vybavení. Do druhé etapy státních zkoušek tohoto stíhacího-bombardovacího stroje, kterou zakončilo kladné hodnocení, se zapojili též piloti NII VVS. Ti přitom na MiGu-23B (Flogger H) ocenili zejména vzletové a přistávací charakteristiky, neboť si tento stroj z tohoto hlediska nic nezadal se cvičnými letouny, vysoký stupeň automatizace zbraňového sytému, vysokou přesnost zaměřovacího vybavení a výborný výhled z pilotní kabiny. Pilotáž MiGu-23B (Flogger H) navíc shledali jako ne o mnoho náročnější než pilotáž konkurenčního typu Su-17 (Fitter C), který byl sám z tohoto hlediska velmi přístupný a pilotům dokázal mnohé odpustit. Za jediný větší nedostatek byla shledána tendence k přechodu do vývrtky při mezních letových režimech. Do výrobního programu moskevského závodu č.30 byl stíhací-bombardovací MiG-23B (Flogger H) zařazen v roce 1972. Protože ale tento stroj poháněly motory, které byly přednostně určeny pro dvoumotorové taktické bombardéry řady Su-24 (Fencer) a jednomotorové stíhací-bombardéry řady Su-17 (Fitter), jeho produkce se nakonec zastavila již v roce 1973, po předání pouhých 24-ti sériových strojů. Od posledních dvou prototypů se přitom sériové MiGy-23B (Flogger H) odlišovaly zejména instalací křídla „typ 3“, které se od křídla „typ 2“ lišilo instalací čtyřsektorových slotů na náběžné hraně pohyblivých vnějších částí. Křídlo “typ 3“ představovalo přímou rekci na potíže, které provázely všechny křídlem „typ 2“ opatřené MiGy-23 (Flogger), v podobě samovolného klonění při vzletovém a přistávacím manévru a stalo se standardem pro všechny letouny z řady MiG-23 (Flogger) postavené po roce 1972. Prvním masově vyráběnými stíhacími-bombardéry z řady MiG-23 (Flogger) se staly až letouny typu MiG-23BN (Flogger F/H) a MiG-27 (Flogger D). Společným znakem pro oba zmíněné stroje byla instalace těžšího a žíznivějšího 11 500 kp motoru typu R-29B-300, který nebyl ničím jiným, než modifikací motoru typu R-29-300, pohonné jednotky stíhacího MiGu-23M (Flogger B). Zatímco model MiG-23BN (Flogger F/H) byl vyhrazen na export a od MiGu-23B (Flogger H) se odlišoval prakticky pouze instalací motoru typu R-29B-300 na místo motoru typu Al-21F-3, model MiG-27 (Flogger D) byl vyráběn výhradně pro potřeby VVS. Od typu MiG-23B (Flogger H) se přitom tento model odlišoval nejen instalací motoru typu R-29B-300, ale též modifikovaným drakem se zjednodušenou a odlehčenou konstrukcí a v neposlední řadě též zástavbou silnějšího kanónu. Pro většinu sériových MiGů-23B (Flogger H), 10 až 12, se našlo využití při různých zkouškách a vývojových programech. Zbylé byly využívány VVS k výcviku pilotů, přípravě výcvikového programu a vývoji taktiky bojového nasazení. Své první tři sériové MiGy-23B (Flogger H) přitom VVS převzalo dne 30. květnem 1973. Jejich provozovatelem se stal 760. SAP (smíšený letecký pluk) 4. CBP i PLS (výcvikové a přeškolovací centrum) z Lipecka, od října roku 1976 známý jako 760. IIAPIB (pluk stíhacích-bombardovacích letounů). Krátce nato, na konci června roku 1973, zde přibyl ještě jeden letoun tohoto typu. 760. IIAPIB stíhací-bombardovací MiGy-23B (Flogger H) provozoval až do roku 1977. Poté je směnil za čtveřici pokročilejších MiGů-27 (Flogger D). Dva roky nato přitom shodný osud potkal též i čtveřici exportních MiGů-23BN (Flogger H), které zmíněný pluk převzal dne 9. července 1974. Mezitím, v roce 1974, byly čtyři MiGy-23B (Flogger H) předány 722. APIB (pluk stíhacích-bombardovacích letounů) ze Smuravjeva. Další čtyři sériové MiGy-23B (Flogger H) prakticky ve stejnou dobu převzal 642. APIB z Voznesenska. Krátce nato, v roce 1975, nicméně všechny MiGy-23B (Flogger H) a -23BN (Flogger H) u 722. a 642. APIB nahradily pokročilejší letouny typu MiG-27 (Flogger D). Všechny přeživší letouny tohoto typu byly ještě ten samý rok předány 58. APIB s domovskou základnou Step‘. Poslední MiGy-23B (Flogger H) přitom dolétaly v roce 1986.

Verze:

iz.23-11/4 – první prototyp letounu typu MiG-23B (Flogger H). Ke zkouškám byl tento čtvrtý dokončený exemplář z řady MiG-23 (Flogger) v celkovém pořadí předán v létě roku 1969. Z konstrukčního hlediska přitom vycházel přímo ze stíhacího modelu MiG-23/iz.23-11 (Flogger A). Od prototypů stíhacího MiGu-23 (Flogger A) se odlišoval prakticky pouze instalací ogiválního plechového aerodynamického krytu s nevelkou dielektrickou špicí, která zastávala funkci krytu antény povelové naváděcí aparatury protizemních řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry) typu Delta N, na místo obdobně tvarovaného příďového dielektrického krytu antény střeleckého radiolokátoru. Zatímco uvnitř přídě trupu stíhacího MiGu-23 (Flogger A) se nacházel, jak již bylo řečeno, střelecký radiolokátor, útroby přídě trupu prototypu iz.23-11/4 měly ukrývat jednotlivé bloky střeleckého komplexu typu PrNK-23S Sokol-23S.

iz.32-24/1 – druhý prototyp letounu typu MiG-23B (Flogger H). Tento stroj se od budoucího sériového modelu odlišoval zejména instalací křídla „typ 1“. Kromě toho ještě postrádal instalaci kompletního zbraňového systému. Do oblak se přitom poprvé vydal dne 18. února 1971.

iz.32-24/2 a iz.32-24/3 – třetí a čtvrtý prototyp letounu typu MiG-23B (Flogger H). Tyto dva letouny byly jako první z řady MiG-23B vybaveny kompletním zbraňovým systémem. Od budoucího sériového modelu se přitom odlišovaly zejména instalací křídla „typ 2“.

MiG-23B (Flogger H) – sériová modifikace letounu typu MiG-23B (Flogger H). Od posledních dvou prototypů se sériový MiG-23B (Flogger H) odlišoval zejména instalací křídla „typ 3“. V letech 1972 až 1973 brány moskevského závodu opustilo celkem 24 těchto strojů.

Vyrobeno:  čtyři prototypy a 24 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-21F-3 s max. tahem 7 800 kp / 11 215 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: střelecký zaměřovač typu S-17VG-1, bombardovací zaměřovač typu PBK-3-23S a laserový dálkoměr typu FON s dosahem 4 km. Optika posledně uvedeného zařízení je přitom umístěna za nevelkým okénkem, které je vetknuto do seříznuté špice přední části trupu.

                  - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta N nebo Delta NM (v případě letounů pozdějších sérií). Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-12C Kegler) a využívá anténu, která je umístěna uvnitř špičatého krytu vetknutého do kořene pravého podkřídlového pylonu.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods), výstražný RL systém pro zadní polosféru typu SPO-10 Sirena-3M, výstražný RL systém pro přední polosféru typu SB-1 Barier (toto zařízení využívá dvojici antén nacházející se pod rozměrným dielektrickým panelem vetknutým do potahu břicha přídě trupu a nepřátelský radiolokační signál dokáže nejen zachytit, ale i určit směr jeho zdroje) a aktivní rušič typu SPS-141 Siren-FŠ (toto zařízení využívá dvě přijímací antény, které jsou umístěny uvnitř dvou podlouhlých štíhlých polokapkovitých krytů nacházejících se po stranách břicha přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a jednu vysílací anténu nacházející se pod špičatým dielektrickým krytem vetknutým do špice trupu, přímo nad okénkem optiky laserového dálkoměru)

Výzbroj:    jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 000 kg, přepravovaná na třech párech závěsníků, jednom páru závěsníků nacházejícím se pod pevnou střední částí křídla a dvou tandemově uspořádaných párech závěsníků umístěných po stranách břicha střední a zadní části trupu (centrální podtrupový závěsník a oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S/-13M * (AA-2 Atoll) (max. 2 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 18 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 8 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 6 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 4 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)

* tato zbraň je vyhrazena pro obranu před vzdušným napadením

Poslední úpravy provedeny dne: 28.9.2014