Mikojan-Gurjevič MiG-23M (‘Flogger B’)

Typ:  pokročilá modifikace lehkého frontového stíhacího letounu typu MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B):

- instalace silnějšího 12 500 kp motoru typu R-29-300 uvnitř zadní části trupu na místo 10 000 kp motoru typu R-27F2-300

- instalace modifikovaného křídla („typ 3“) se zesílenou vnitřní konstrukcí (s teoretickým max. provozním násobkem 8 g) a čtyřsektorovými sloty na náběžné hraně pohyblivých vnějších částí (ty se vysouvají v součinnosti se vztlakovými klapkami); křídlem „typ 3“ byly přímo z výroby opatřeny až pozdější sériové stroje (všechny předchozí sériové MiGy-23M jeho instalaci obdržely, na místo křídla „typ 2“ MiGu-23 „etalon 1971“, až dodatečně)

- instalace střeleckého systému typu S-23D-III (na místo střeleckého systému typu S-23L) – jeho součástí se stal analogový počítač typu AVM-23, radiolokátor typu RP-23 Safír-23D (High Lark I) nebo (u letounů z pozdějších výrobních sérií) Safír-23D-Š, optický střelecký zaměřovač typu ASP-23D, pasivní elektro-optické čidlo typu TP-23 a průhledový displej (na něj jsou promítány údaje z optického zaměřovače a elektro-optického čidla); instalací střeleckého systému typu S-23D-III byl jako první přímo z výroby opatřen 4. letoun z 23. výrobní série (všechny předchozí sériové MiGy-23M jeho instalaci obdržely, na místo střeleckého systému typu S-23L MiGu-23 „etalon 1971“, až dodatečně)

- instalace modifikovaného systému řízení – jeho součástí se stal autopilot typu SAU-23A a počítač typu ARZ-1A

- instalace modifikovaného taktického navigačního systému – jeho součástí se stal radionavigační systém blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-6S, radiokompas typu ARK-15, radiovýškoměr typu RV-4 a datalink typu Lazur-SM, který zajišťuje příjem údajů o poloze vzdušných cílů od automatizovaných pozemních naváděcích stanic systému Vozduch

- absence povelové naváděcí aparatury typu Delta N – to se na vnějším vzhledu promítlo absencí nevelkého špičatého dielektrického krytu vybíhajícího z kořene pravého křídelního zbraňového závěsníku (pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23 tento model využívá podvěsnou naváděcí aparaturu typu Delta NG, která se umisťuje na jeden z trupových zbraňových závěsníků)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60/-60M (AA-8 Aphid) (všechny exempláře tohoto modelu, počínaje 1. letounem z 32. výrobní série, mohly tyto střely přepravovat na zdvojených odpalovacích lištách typu APU-60-2) a PLŘS středního dosahu typu R-23R/T (AA-7 Apex) (počínaje 1. letounem z 37. výrobní série)

Historie:  Protože první od roku 1968 sériově vyráběné modifikace frontového stíhacího letounu 3. generace typu MiG-23 (Flogger) v podobě radarem typu Safír-23 (High Lark) vybaveného „definitivního“ modelu MiG-23/iz.23-11 (Flogger A) a radarem typu Safír-21 (Jay Bird) vybaveného „přechodového“ modelu MiG-23S/iz.23-21 (Flogger A) vykazovaly celou řadou nedostatků, již v roce 1971 byly ve výrobním programu moskevského závodu č.30, po předání pouhých 97-ti sériových strojů, nahrazeny jediným radikálně modifikovaným modelem. Ten přitom vešel ve známost jako MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B) a od svého vývojového předchůdce v podobě modelu MiG-23/-23S (Flogger A) se odlišoval instalací zbraňového systému typu S-23L, který byl vystavěn na střeleckém radiolokátoru typu Safír-23L (High Lark), odlišně tvarovaného příďového krytu radiolokátoru, modifikovaného křídla („typ 2“) a ocasních ploch a další palivové nádrže v zadní části trupu. Protože ani model MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B) nebyl zcela prost „dětských nemocí“, nakonec brány moskevského závodu č.30 opustil, v průběhu roku 1971, v počtu pouhých 98-ti exemplářů. Poté, počínaje 17. výrobní sérií, jej ve výrobním programu zmíněného podniku nahradil odvozený model, který vešel ve známost pod služebním označením MiG-23M (Flogger B) a továrním kódovým označením iz.23-11M či iz.2M. Prototyp MiGu-23M (Flogger B) (rudá 1972) se přitom do oblak poprvé vydal v červnu roku 1972. Prototypy a první sériové exempláře tohoto modelu se od typu MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B) odlišovaly prakticky pouze instalací nové pohonné jednotky v podobě motoru typu R-29-300. Tato ve své době nejvýkonnější proudová pohonná jednotka na světě přitom vykazovala tahem celých 8 300 kp, resp. 12 500 kp v režimu přídavného spalování (max. tah motorů typu R-29-300 z prvních výrobních sérií činil „pouhých“ 12 200 kp). Jeho tah v režimu přídavného spalování navíc pilot mohl plynule regulovat od minimální až po maximální hodnotu. V porovnání s 10 000 kp motorem typu R-27F2-300, pohonnou jednotkou všech předchozích modifikací letounu typu MiG-23 (Flogger), motor typu R-29-300 vykazoval mírně větší délkou (o 110 mm), mírně menším průměrem (o 48 mm) a mírně vyšší hmotností (o 380 kg). Protože provoz MiGů-23 „etalon 1971“ (Flogger B) sužovaly potíže s nečekaným samovolným sklouznutím po křídle v průběhu vzletového a přistávacího manévru, pro všechny nově vyrobené MiGy-23M (Flogger B) z pozdějších výrobních sérií se stala standardem též instalace čtyřsektorových slotů na náběžné hraně pohyblivých vnějších částí křídla. Zmíněné sloty se vysouvaly v součinnosti se vztlakovými klapkami a v porovnání s třísektorovými sloty křídla „typ 1“, kterými byly opatřeny letouny typu MiG-23/iz.23-11 (Flogger A) a MiG-23S/iz.23-21 (Flogger A), vykazovaly menším rozpětím. Takto modifikované křídlo MiGu-23M (Flogger B) vešlo ve známost jako křídlo „typ 3“ a od křídla „typ 2“ letounu typu MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B) se odlišovalo též zesílenou vnitřní konstrukcí. Díky tomu jeho max. provozní násobek činil celých 8 g. Toto ale platilo pouze pro nastavení pohyblivých vnějších částí do střední polohy a rychlosti menší než M=0,85. Při vyšších rychlostech nebo při nastavení pohyblivých vnějších částí do zadní polohy s ním ale bylo zakázáno překračovat přetížení 7 g. Naproti tomu max. provozní násobek křídla „typ 2“, křídla MiGu-23 „etalon 1971“ (Flogger B), činil 7 g. Toto navíc byla, díky nedostatečné pevnosti torzní skříně a čepů pohyblivých vnějších částí, pouze teoretická hodnota. Křídlo „typ 3“ bylo vůbec poprvé použito na dvoumístném cvičně-bojovém MiGu-23UB (Flogger C) a jeho instalaci později zpětně obdržely i všechny MiGy-23M (Flogger B) z prvních výrobních sérií. Změn přitom doznal též zbraňový systém. Zbraňový systém MiGu-23M (Flogger B) vešel ve známost jako S-23D-III a byl schopen rozpoznávat a zaměřovat i vzdušné cíle, které se pohybovaly na pozadí země. Letoun typu se tak MiG-23M (Flogger B) stal prvním stíhacím letounem sovětské konstrukce schopným útočit za pomoci PLŘS i na vzdušné cíle proti povrchu země. Kromě toho šlo o první model z řady MiG-23 (Flogger), který pozbýval nedostatků a provozních omezení, a zároveň první model z této řady postavený ve významném počtu. Zbraňovým systémem typu S-23D-III byly ale od výroby opatřeny až pozdější sériové stroje, od 4. letounu z 23. výrobní série. Všechny předchozí sériové MiGy-23M (Flogger B) jeho instalaci obdržely až dodatečně. Do té doby se musely spoléhat na ještě poněkud nevyzrálý zbraňový systém typu S-23L letounu typu MiG-23 „etalon 1971“ (Flogger B). S naváděcím systémem PLŘS středního dosahu typu R-23R/T (AA-7 Apex) nicméně spolupracoval až zbraňový systém 1. letounu z 37. výrobní série. Do zbraňového systému všech předchozích sériových MiG-23M (Flogger B) byla tato střela začleněna až dodatečně. Integrací střely typu R-23R/T (AA-7 Apex) do zbraňového systému se letoun typu MiG-23M (Flogger B) navíc stal prvním stíhacím letounem VVS schopným napadat vzdušné cíle nacházející se za hranicí visuálního kontaktu. Od roku 1972 do roku 1978 brány moskevského závodu č.30 opustilo celkem 1 353 sériových MiGů-23M (Flogger B). Poté výrobní program zmíněného podniku přešel na odvozený model MiG-23ML (Flogger G), který byl opatřen silnějším motorem a vylepšeným zbraňovým systémem. Na produkci MiGu-23M (Flogger B) se ale podílel též závod TMZ (Tušínský strojírenský závod), původně známý jako č.82. Tento podnik konkrétně zajišťoval dodávky svařovaných trupových sekcí. Za operačně plně způsobilý byl frontový stíhací letoun typu MiG-23M (Flogger B) oficiálně prohlášen dne 9. ledna 1974. Tímto VVS získalo nejen svůj první stíhací letoun schopný útočit za pomoci PLŘS na vzdušné cíle nacházející se mimo visuální kontakt nebo na pozadí země za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci, ale i významnou kvalitativní převahu nad vzdušnými silami západních zemí. Sovětský MiG-23M (Flogger B) totiž nejmodernější operační stíhací letoun západní provenience té doby v podobě amerického taktického stíhače 3. generace typu F-4E Phantom II překonával nejen rychlostí, dostupem, akcelerací, stoupavostí a obratností, ale i efektivitou zbraňového systému. Tato kvalitativní převaha východu nad západem nicméně netrvala dlouho. Již ve druhé polovině 70. let byly totiž do výzbroje USAF zařazeny první bojové letouny 4. generace v podobě letounů typu F-15A Eagle a F-16A Fighting Falcon. Přestože letouny typu F-15A Eagle a F-16A Fighting Falcon disponovaly podstatně efektivnějším zbraňovým systémem a znatelně lepší obratností, sovětské MiGy-23M (Flogger B) měly, při použití vhodné bojové taktiky, určitou šanci na vítězství i nad těmito stroji. Konkrétně na těžší Eagly, které vykazovaly lepší horizontální obratností, platila taktika založená na opakovaném střemhlavém útoku následovaným strmým únikovým výstupem. Přitom letoun typu MiG-23M (Flogger B) mohl plně využít svou hlavní devízu v podobě vynikající stoupavosti a akcelerace.

Verze:  -

Vyrobeno:  1 353 sériových strojů modelu

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-29-300 s max. tahem 8 300 kp / 12 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-23 Safír-23D (‘High Lark I’) nebo Safír-23D-Š, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění PLŘS typu R-23R (AA-7 Apex) a R-3R (AA-2 Atoll). Radar typu Safír-23D dokáže rozlišovat i vzdušné cíle pohybujících se na pozadí země. Zatímco vzdušný cíl typu MiG-23 je radar typu Safír-23D schopen detekovat na vzdálenost 45 km (v režimu „look-up“), vzdušný cíl typu Tu-16 (s RCS 16 m²) dokáže odhalit na vzdálenost 55 km (v režimu „look-up“). Sledovací dosah tohoto radiolokátoru přitom činí 35 km (v režimu „look-up“). Pokročilejší radar typu Safír-23D-Š vykazuje v porovnání s radarem typu Safír-23D větší rozlišovací schopnosti při sledování vzdušných cílů proti zemi a vyšší odolností proti elektronickému rušení. Jeho instalací byly ale přímo z výroby opatřeny až letouny z pozdějších výrobních sérií. Ostatní jej obdržely až dodatečně, v rámci modernizačního programu.

Vybavení:   - zaměřovací: optický střelecký zaměřovač typu ASP-23D (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a pasivní elektro-optické čidlo typu TP-23 se zorným polem ±30° v horizontální rovině a +3° až -12° ve vertikální rovině. Posledně uvedené zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Zatímco cíl typu Tu-16 je schopno detekovat na vzdálenost 30 km (ze zadní polosféry), cíl typu MiG-23 dokáže odhalit na vzdálenost 20 km (ze zadní polosféry). Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého hranatého krytu, který je umístěn na břichu trupu, přímo před příďovým podvozkem.

                  - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta NG. Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry) a nachází se uvnitř podvěsného kontejneru, který se umisťuje na jeden z trupových zbraňových závěsníků.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:    jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 000 kg, přepravovaná na čtyřech závěsních, dvou nacházejících se pod pevnou střední částí křídla a dvou umístěných pod postranními trupovými přívody vzduchu pohonné jednotky (centrální podtrupový závěsník a oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ nevedením typu R-23R/T (AA-7 Apex) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ nevedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks) a R-60/-60M (AA-8 Aphid) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 2 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 16 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 4 ks), kontejnerové pumy typu RBK-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 4 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)*

* ke stíhacím misím tento model vzlétal buďto se dvěma PLŘS středního dosahu typu R-23 (AA-7 Apex), jednou ve verzi R-23R a jednou ve verzi R-23T, pod křídlem, a čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-60 (AA-8 Aphid) nebo R-60M (AA-8 Aphid) pod trupem, nebo se čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-3/-13M, dvěma ve verzi R-3R a dvěma ve verzi R-3S nebo R-13M, pod křídlem, a čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-60 (AA-8 Aphid) nebo R-60M (AA-8 Aphid) pod trupem

Poslední úpravy provedeny dne: 26.9.2014