Mikojan-Gurjevič MiG-23MLD (‘Flogger G/K’)

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-23ML/iz.23-12A (Flogger G); tento model vzešel z modernizačního programu letounů typu MiG-23ML/P (Flogger G) ze stavu VVS a PVO

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-23ML/iz.23-12A (Flogger G):

- instalace modifikovaného křídla („typ 4“) s druhým párem tzv. „psích zubů“, který zastává funkci generátoru vzdušných vírů a krytu antén výstražného RL systému typu Berjoza-L pro přední polosféru zároveň, přímo u kořenů náběžné hrany pevné střední části a modifikovaným ovládáním pohyblivých vnějších částí (jejich náběžná hrana ve střední pro manévrování při vzdušných soubojích vyhrazené pozici vykazuje úhlem šípu 33°, zatímco v případě křídla „typ 3“ předchozího modelu tomu je 47°)

- instalace jednoho páru 365 mm dlouhých vertikálních plošek s tvarem trojúhelníku zastávajících funkci generátoru vzdušných vírů na bocích příďové PVD

- instalace systému, který automaticky nastavuje polohu slotů v závislosti na úhlu náběhu a rychlosti letu (sloty tohoto modelu jsou využívány pro zvýšení vztlaku i při manévrování, zatímco sloty předchozího modelu jsou využívány pouze při vzletu a přistání)

- instalace automatického omezovače úhlu náběhu typu SOS-3-4, který pilotovi zamezuje překročit bezpečný úhel náběhu při manévrování, na místo méně pokročilého omezovače typu SOUA (zatímco zařízení typu SOS-3-4 využívá dvojici trubicovitých snímačů, z nichž jeden se nachází na levoboku a ten druhý na pravoboku přídě trupu, zařízení typu SOUA je napojeno na jeden jediný snímač)

- odlišné rozmístění přístupových servisních krytek na hřbetu trupu, v oblasti za pilotní kabinou (to si ale vyžádalo přesunout lapače vzduchu a výtokové otvory palubní klimatizační jednotky)

- zesílená konstrukce dielektrické náběžné hrany sklápěcí kýlovky (tuto partii kýlovky bylo totiž u předchozího modelu nezbytné, kuli poškození, často vyměňovat)

- instalace výkonnějšího střeleckého systému typu S-23MLA-2, který se sestává z analogového počítače typu AVM-23, radiolokátoru typu Safír-23MLA-2/N008 Ametist (High Lark) disponujícího schopností navádět PLŘS na dva vzdušné cíle zároveň, optického střeleckého zaměřovače typu ASP-17MLD, pasivního elektro-optického čidla typu TP-26 a průhledového displeje (na něj jsou promítány údaje z optického zaměřovače a elektro-optického čidla), na místo střeleckého systému typu S-23MLA sestávajícího se z analogového počítače typu AVM-23, radiolokátoru typu Safír-23MLA/N006 Ametist (High Lark) disponujícího schopností navádět PLŘS pouze na jeden cíl, optického střeleckého zaměřovače typu ASP-17ML, pasivního elektro-optického čidla typu TP-23M nebo TP-26 a průhledového displeje

- modifikované navigační vybavení instalací digitálního taktického navigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu A321 na místo VKV taktického radionavigačního systému typu RSBN-6S

- modifikovaný obranný systém instalací identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol na místo typu SRO-2M Chrom (Odd Rods), výstražného RL systému typu SPO-15L Berjoza-L (toto zařízení dokáže zjistit též typ, polohu a pracovní režim zdroje zachyceného radiolokačního signálu) na místo typu SPO-10 Sirena-3M, aktivního RL rušiče typu SPS-141 Siren-FŠ a dvou výmetnic 60-ti klamných cílů typu BVP-50-60 (ty jsou umístěny uvnitř dvou protáhlých odnímatelných pouzder, které se připevňují ke hřbetu zadní části trupu)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-73 (AA-11 Archer)

Historie:  Zatímco bojové letouny 2. a 3. generace stíhací MiGy-23ML/P (Flogger G) z hlediska obratnosti překonávaly, za bojovými letouny 4. generace řady F-15 Eagle a F-16 Fighting Falcon, které byly do výzbroje USAF zařazeny ve druhé polovině 70. let, naopak zaostávaly. Protože se vývoj prvních domácích bojových letounů 4. generace v podobě letounů typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker) nacházel ve značném skluzu, OKB MiG dostala za úkol dále rozšířit letovou obálku, zejména pak při kritických režimech, posledního sériově vyráběného modelu z řady MiG-23 (Flogger), známého jako MiG-23ML (Flogger G). Požadovaná modifikace tohoto stroje vešla ve známost pod služebním označením MiG-23MLD (Flogger K) a továrním kódovým označením iz.23-18 a v původní projektové podobě počítala s novou náběžnou hranou křídla s odlišným klenutím a novou svislou ocasní plochou se záporným úhlem šípu. S přihlédnutím na ekonomickou stránku věci ale nakonec dostalo přednost podstatně jednodušší řešení v podobě generátorů vzdušných vírů a modifikovaného systému řízení. Zmíněné generátory vzdušných vírů upravovaly proudění vzduchu kolem trupu a křídla při kritických úhlech náběhu a měly podobu jednoho páru vertikálních plošek připevněného k bokům příďové PVD a jednoho páru tzv. „psích zubů“ vetknutého do kořenů náběžné hrany pevné střední části křídla. Jejich zavedení přitom sebou přineslo nejen nemalé zlepšení obratnosti, ale i významné omezení tendence k samovolnému bočení „čumáku“ při kritických úhlech náběhu. Ke zlepšení obratnosti proti modelu MiG-23ML (Flogger G) ale přispělo též snížení úhlu šípu náběžné hrany pohyblivých vnějších částí křídla ve střední poloze z 47° na 33° a v neposlední řadě též zavedení systému, který automaticky vysouval sloty v závislosti na úhlu náběhu a rychlosti letu. Sloty MiGu-23MLD (Flogger K) bylo totiž možné využívat pro zvýšení vztlaku nejen při vzletu a přistání, tedy při nastavení vnějších částí do přední polohy, ale i při manévrování, při nastavení vnějších částí do střední polohy. Díky pokročilému automatickému omezovači úhlu náběhu typu SOS-3-4 byla navíc pilotáž toho modelu v mezních režimech letové obálky v porovnání s pilotáží všech předchozích verzí MiGu-23 (Flogger) znatelně bezpečnější. K přetažení a následnému pádu do vývrtky u letounů typu MiG-23MLD (Flogger K) docházelo, díky všem výše uvedeným úpravám, jen velmi zřídka. Pokud se tak přeci jenom stalo, vyvedení tohoto stroje do ustáleného horizontálního letu nečinilo, na rozdíl od všech předchozích verzí MiGu-23 (Flogger), větší problémy. V letech 1982 až 1985 bylo leteckými opravárenskými závody VVS do podoby MiG-23MLD (Flogger K) údajně dopracováno 560 letounů typu MiG-23ML (Flogger G) a MiG-23P (Flogger G) ze stavu VVS a PVO. Jako první přitom „upgrade“ na tento standard prošel letoun s výrobním číslem 0390315446. Modernizované MiGy-23MLD (Flogger K) se staly jedinými stíhacími letouny Sovětského VVS a PVO, které se z hlediska obratnosti plně vyrovnaly lehkým americkým stíhacím letounů 4. generace řady F-16 Fighting Falcon, tedy do příchodu bojových letounů typu MiG-29 (Fulcrum A/C) a Su-27 (Flanker B). Protože byla produkce frontového stíhače typu MiG-29 (Fulcrum A) zahájena již v roce 1982, sériová výroba letounu typu MiG-23MLD (Flogger K) se nakonec omezila na pouhých 66 sériových strojů. Ty navíc brány moskevského závodu č.30 opustily, v letech 1982 až 1984, ve zjednodušené exportní úpravě. Exportní MiG-23MLD (Flogger K) vešel ve známost jako iz.23-22A či iz.23-19B a vyznačoval se absencí křídleních i příďových generátorů vzdušných vírů a hřbetních úchytů pro výmetnice klamných cílů. 50 z nich přitom převzala Sýrie (model iz.23-19B). Provozovatelem zbylých 16-ti těchto strojů se staly, od roku 1985, vzdušné síly Bulharska (model iz.23-22A). Zatímco letouny typu Kfir C.2 a F-4E Phantom II exportní MiG-23MLD (Flogger G) dle 32-ti stránkového dodatku oficiálního operačnímu manuálu z hlediska bojové efektivity překonával, Kfir C.2 výrazně a F-4E Phantom II mírně, za letouny typu F-16A Fighting Falcon a F-15A Eagle naproti tomu zaostával, mírně v případě prvně uvedeného typu a výrazně v případě druhého uvedeného typu. U řadových sovětských pilotů si modernizované MiGy-23MLD (Flogger K) velmi rychle získaly nemalou oblibu. Řada z nich jim dokonce dávala přednost před pokročilejšími MiGy-29 (Fulcrum A) z prvních výrobních sérií. Důvodem toho byly lepší transonické a supersonické akcelerační charakteristiky, vyšší výkonnost pasivního elektro-optického čidla (typ TP-26) a vyšší spolehlivost a životnost (450 h vs 350 h) pohonné jednotky. Z hlediska obratnosti letouny typu MiG-23MLD (Flogger K) nicméně za pokročilejšími MiGy-29 (Fulcrum A) znatelně zaostávaly.

Verze:

MiG-23MLD (iz.23-18) (‘Flogger K’) – základní pro Sovětské VVS a PVO vyhrazené provedení letounu typu MiG-23MLD. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových MiGů-23ML (Flogger G) a -23P (Flogger G). Do tohoto standardu bylo v letech 1982 až 1984, leteckými opravárenskými závody VVS, údajně dopracováno 560 operačních MiGů-23ML (Flogger G) a -23P (Flogger G) ze stavu VVS a PVO. Později, v roce 1992, se ale tento model dostal též do výzbroje vzdušných sil Bulharska. Tehdy totiž VVS pět svých MiGů-23MLD (Flogger K) (bilá 300 až 302, 305 a 308) směnilo s Bulhary za čtveřici výškových průzkumných-bombardovacích letounů typu MiG-25RBT (Foxbat B).

MiG-23MLD (iz.23-19) – úprava letounu typu MiG-23MLD/iz.23-18 (Flogger K) s modifikovanou avionikou. Součástí avionického vybavení tohoto modelu se stal systém pro přistání „naslepo“ typu Klystron, který dokázal letoun automaticky navést na bezpečné přistání při výšce základny oblak pouhých 50 m, a podvěsný kontejner s aktivním rušičem typu Gardenyja a výstražným RL systémem typu SPO-15L Berjoza-L. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1982 konverzí řadového MiGu-23MLD/iz.23-18 (Flogger K). Jeho zkoušky přitom zakončilo doporučující stanovisko pro řadovou službu.

MiG-23MLD (iz.23-22A) (‘Flogger G’) – zjednodušené exportní provedení letounu typu MiG-23MLD/iz.23-18 (Flogger K) pro země Varšavské smlouvy. Od modelu MiG-23MLD/iz.23-18 (Flogger K) se exportní MiG-23MLD/iz.23-22A (Flogger G) odlišoval zejména absencí příďových a křídelních generátorů vzdušných vírů a hřbetních úchytů pro odnímatelná pouzdra s výmetnicemi klamných cílů typu BVP-50-60. Z hlediska vnějšího vzhledu se tedy prakticky ztotožňoval se starším modelem MiG-23ML (Flogger G). Od tohoto typu jej bylo přitom možné rozpoznat prakticky pouze díky přítomnosti druhého (vnitřního) páru dielektrických panelů na náběžné hraně pevné střední části křídla. Ten ukrýval antény výstražného RL systému typu Berjoza-L pro přední polosféru. Naproti tomu avionické vybavení exportní MiG-23MLD/iz.23-22A (Flogger G) přebíral od MiGu-23MLD/iz.23-18 (Flogger K) prakticky bez změn. Jediným provozovatelem tohoto modelu se staly vzdušné síly Bulharska. Do Bulharska bylo přitom v roce 1985 vyvezeno celkem 16 sériových MiGů-23MLD/iz.23-22A (Flogger G).

MiG-23MLD (iz.23-19B) (‘Flogger G’) – zjednodušená úprava exportního stíhacího letounu typu MiG-23MLD/iz.23-22A (Flogger G) pro zákazníky ze zemí třetího světa. Od modelu MiG-23MLD/iz.23-22A (Flogger G), který byl vyhrazen pro zákazníky z řad zemí Varšavské smlouvy, se letoun typu MiG-23MLD/iz.23-19B (Flogger G) odlišoval zejména instalací méně pokročilého radiolokátoru typu N003E Safír-23MLAE (High Lark). Jediným provozovatelem exportního MiGu-23MLD/iz.23-19B (Flogger G) se staly vzdušné síly Sýrie. Do Sýrie bylo přitom vyvezeno celkem 50 těchto strojů.

Vyrobeno:  66 sériových strojů (dalších cca 560 exemplářů tohoto modelu vzniklo konverzí sériových MiGů-23ML a -23P ze stavu VVS a PVO)

Uživatelé:  Bělorusko, Bulharsko, Kazachstán, Pobřeží Slonoviny (?), Rusko, SSSR a Sýrie

MiG-23MLD (iz.23-18)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor Chačaturov R-35-300 s max. tahem 8 550 kp / 13 000 kp s přídavným spalováním s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Safír-23MLA-2/N008 Ametist (‘High Lark’), instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru dokáže vyhledávat a sledovat vzdušné cíle, včetně vzdušných cílů pohybujících se na pozadí země, a navádět PLŘS typu R-23R/-24R (AA-7 Apex) a R-3R (AA-2 Atoll). PLŘS je přitom schopen navádět na dva vzdušné cíle zároveň.

Vybavení:   - zaměřovací: optický střelecký zaměřovač typu ASP-17MLD se zorným polem +16° až -18° ve vertikální rovině a ±12° v horizontální rovině (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny) a pasivní elektro-optické čidlo typu TP-26. Posledně uvedené zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Cíl typu bombardovací letoun je přitom schopno detekovat (ze zadní polosféry) na vzdálenost 60 km, resp. 85 km, pokud jeho pohonné jednotky pracují v režimu přídavného spalování. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého hranatého krytu, který je umístěn na břichu trupu, přímo před příďovým podvozkem.

                  - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta NG. Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry) a nachází se uvnitř podvěsného kontejneru, který se umisťuje na jeden z trupových zbraňových závěsníků.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol (toto zařízení využívá nevelkou trojúhelníkovou anténu nacházející se na hřbetu trupu, přímo před pilotní kabinu, a antény umístěné pod dielektrickými panely, vetknutými do potahu náběžné hrany pevné střední části křídla), výstražný RL systém typu SPO-15L Berjoza-L (toto zařízení dokáže zjistit typ, polohu a pracovní režim zdroje zachyceného radiolokačního signálu a využívá umístěné pod dielektrickými panely vetknutými do potahu kořenů náběžné hrany pevné střední části křídla a uvnitř vřetenovitého krytu vetknutého do odtokové hrany SOP, přímo nad směrovým kormidlem), aktivní rušič typu SPS-141 Siren-FŠ a dvě výmetnice 60-ti klamných IČ/RL cílů typu BVP-50-60 (ty jsou umístěny uvnitř dvou protáhlých odnímatelných pouzder, které se připevňují ke hřbetu zadní části trupu)

Výzbroj:    jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 000 kg, přepravovaná na čtyřech závěsních, dvou nacházejících se pod pevnou střední částí křídla a dvou umístěných pod postranními trupovými přívody vzduchu pohonné jednotky (centrální podtrupový závěsník a oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL/pasivním IČ nevedením typu R-23R/T (AA-7 Apex) (max. 2 ks) a R-24R/T (AA-7 Apex) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ nevedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-60/-60M (AA-8 Aphid) (max. 4 ks) a R-73 (AA-11 Archer) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 2 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 16 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 4 ks), kontejnerové pumy typu RBK-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 4 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)*

* ke stíhacím misím tento model vzlétal buďto se dvěma PLŘS středního dosahu typu R-23 (AA-7 Apex), jednou ve verzi R-23R a jednou ve verzi R-23T, nebo R-24 (AA-7 Apex), jednou ve verzi R-24R a jednou ve verzi R-24T, pod křídlem, a čtyřmi PLŘS krátkého dosahu typu R-60/-60M (AA-8 Aphid) nebo dvěma PLŘS krátkého dosahu typu R-73 (AA-11 Archer) pod trupem

** se třemi PTB-800 v podvěsu, resp. 19 370 kp se dvěma PTB-800 v podvěsu

Poslední úpravy provedeny dne: 26.9.2014