Mikojan-Gurjevič MiG-25PDZ

Typ:  experimentální modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-25PD (Foxbat E) s instalací výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu

Určení:  prověření činnosti systému pro doplňování paliva za letu

Odlišnosti od letounu MiG-25PD (Foxbat E):

- instalace výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu s tvarem obráceného písmene „L“ před pilotní kabinou, vlevo od podélné osy trupu (instalace tohoto zařízení si vyžádala mírně prodloužit příď trupu v oblasti před pilotní kabinou)

- instalace speciálního systému, za jehož pomoci lze krátkodobě mírně měnit vektor tahu pohonných jednotek (toho se využívá při řízení v průběhu doplňování paliva)

- instalace speciálního radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) zajišťujícího přesné navedení do prostoru spojení se vzdušným tankerem

- instalace reflektorů zajišťujících osvětlení příďového tankovacího nástavce a hadice s tankovacím košem vzdušného tankeru v průběhu nočních operací

Historie:  V roce 1985 jeden sériový exemplář výškového přepadového stíhače typu MiG-25PD (Foxbat E) v prostorách jednoho z opravárenských závodů obdržel instalaci výsuvného nástavce pro doplňování paliva za letu před pilotní kabinou, na pozici nacházející se mírně vpravo od podélné osy trupu. Zmíněný tankovací nástavec měl tvar obráceného písmene „L“ a byl kompatibilní s tankovacím systémem nového vzdušného tankeru v podobě letounu typu Il-78 (Midas A). Tento stroj nebyl ničím jiným, než modifikací středně těžkého proudového transportního letounu typu Il-76MD (Candid B) s trojicí tankovacích jednotek typu UPAZ-1A a dodatečnými palivovými nádržemi a na rozdíl od svých předchůdců mohl předávat palivo nejen strategickým bombardovacím letounům, ale i taktickým bombardovacím a stíhacím letounům. Až do poloviny 80. let bylo totiž v SSSR doplňování paliva za letu doménou středně těžkých a těžkých bombardovacích letounů dálkového letectva. Instalace tankovacího nástavce měla řešit jeden z hlavních nedostatků přepadových MiGů-25PD (Foxbat E) v podobě malého doletu a navíc měla těmto strojům umožňovat působit v součinnosti s modernějšími přepadovými stíhači typu MiG-31 (Foxhoud A), které kromě toho, že vykazovaly větším doletem, byly opatřeny též výkonnějším radiolokátorem. Zmíněné tankovací zařízení konkrétně obdržel letoun typu MiG-25PD (Foxbat E) s modrým trupovým číslem „45“. Jeho instalace si ale vyžádala mírně prodloužit příď trupu v oblasti před pilotní kabinou. Takto modifikovaný MiG-25PD (Foxbat E) (modrá 45) vešel ve známost pod označením MiG-25PDZ a od vzletové dráhy se poprvé odlepil na počátku roku 1986. Po realizaci několika letů tento stroj obdržel nový tankovací nástavec, který se vyznačoval menší délkou. Prakticky ve stejnou dobu se rozeběhly práce na modifikacích prvních domácích stíhačů 4. generace v podobě letounů typu MiG-29 (Fulcrum) a Su-27 (Flanker) opatřených tankovacím systémem. Protože oba zmíněné stroje počítaly s instalací tankovacího nástavce vlevo od pilotní kabiny, krátce nato padlo rozhodnutí, aby byl výsuvný tankovací nástavec MiGu-25PDZ přesunut též na levobok hřbetu přední části trupu. To si ale vyžádalo zavést změny do vedení palivového potrubí a palivového průtokoměru. Současně jediný exemplář MiGu-25PDZ obdržel instalaci speciálního radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) pro přesné navedení do prostoru spojení se vzdušným tankerem a reflektorů, které zajišťovaly osvětlení tankovacího nástavce a hadice s tankovacím košem vzdušného tankeru v průběhu nočních operací. Zkoušky jediného exempláře MiGu-25PDZ byly velmi náročné a nebezpečné. Sebemenší chyba pilota při doplňování paliva za letu totiž mohla vést ke střetu tankovací hadice s tankovacím košem s průzračným překrytem kokpitu nebo k prasknutí tankovací hadice a rozsáhlému potřísnění celé přídě trupu palivem, čemuž by s velkou pravděpodobností následoval požár. Protože by vzdušné tankování mohlo být pro řadové piloty MiGů-25PD (Foxbat E) poněkud tvrdším oříškem, později jediný exemplář MiGu-25PDZ obdržel instalaci speciálního systému, za jehož pomoci bylo možné krátkodobě mírně měnit vektor tahu pohonných jednotek. Přestože zkušební program MiGu-25PDZ zakončilo kladné hodnocení, nakonec nebyl instalací systému pro doplňování paliva za letu opatřen ani jeden řadový MiG-25PD (Foxbat E). Tehdejší kapacity flotily vzdušných tankerů typu Il-78 (Midas A) byly totiž pro zajištění obsluhy početné flotily přepadových stíhačů typu MiG-25PD (Foxbat E) a MiG-31 (Foxhound A) PVO absolutně nedostatečné. Kromě toho byly služby těchto strojů přednostně určeny pro flotilu strategických raketonosných letounů typu Tu-95MS (Bear H) a Tu-160 (Blackjack A) a DRLO (AWACS) speciálů typu A-50 (Mainstay A). Z tohoto důvodu PVO nakonec muselo od zvažované instalace tankovacího systému na přepadových stíhačích typu MiG-25PD (Foxbat E) odstoupit. Prvním operačním přepadovým stíhačem Sovětské PVO s instalací nástavce pro doplňování paliva za letu se proto stal až nástupce tohoto výkonného stroje v podobě již zmíněného letounu typu MiG-31 (Foxhound A).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového MiGu-25PD)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-15BD-300 s max. tahem po 7 500 kp / 11 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-25M/N005 Safír-25 (‘High Lark IV’) se zorným polem ±56° v horizontální rovině a -42° až 52° ve vertikální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Zatímco vzdušný cíl s RCS 19 m² pohybující se v střední a velké výšce je tento radar schopen detekovat na vzdálenost 105 až 115 km při útoku z přední, resp. 63 až 80 km při útoku ze zadní polosféry, vzdušný cíl s RCS 19 m² (0,1 m²) pohybující se na pozadí země dokáže odhalit na vzdálenost 27 až 30 km (9 až 11 km) při útoku z přední, resp. 14 až 25 km (3 až 6 km) při útoku ze zadní polosféry. Příslušné zaměřovací dosahy pro útok z přední a zadní polosféry činí 76 až 80 km a 50 až 60 km v případě výškových cílů s RCS 19 m², resp. 25 až 27 km (5 až 7 km) a 12 až 23 km (3,5 až 5 km) v případě nízko letících cílů s RCS 19 m² (0,1 m²).

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optické čidlo typu TP-26Š1 s vyhledávacím dosahem 45 km. Toto zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého vystouplého hranatého krytu, které je umístěno na břichu trupu, přímo za příďovým krytem radiolokátoru.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ a výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza

Výzbroj:     čtyři PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), dvě ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a dvě ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na dvou párech podkřídlových pylonů, nebo dvě PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), jedna ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a jedna ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na vnitřním, a dvě nebo čtyři PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením typu R-60/-60M (AA-8 Aphid), přepravované na vnějším páru podkřídlových pylonů opatřeném zdvojenými odpalovacími lištami typu APU-60-2 (na centrální podtrupový závěsník se umisťuje jedna obří 5 280 l PTB)

* se čtyřmi PLŘS typu R-40D (AA-6 Acrid) v podvěsu

** za cenu zničení pohonných jednotek vlivem tepelného namáhání a značného přísunu vzduchu mohly tyto stroje létat rychlostí až 3 400 km/h. Protože poškození pohonných jednotek hrozilo již při rychlostech vyšších než 2 650 km/h, rychleji se létalo pouze na speciální příkaz nebo v případě, kdy si to žádala bojová situace.

Poslední úpravy provedeny dne: 27.3.2014