MAPS MiG-29G/GT

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-29/-29UB (iz.9.12A/iz.9.51) (Fulcrum A/B) vzešlá z modernizačního programu letounů typu MiG-29 vzdušných sil SRN

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany, sekundárně ničení pozemních cílů za pomoci neřízené munice

Odlišnosti modelu MiG-29G od letounu MiG-29 (iz.9.12A) (Fulcrum A):

- instalace nového identifikačního systému „vlastní-cizí“

- instalace nového komunikačního vybavení

- instalace nového taktického navigačního systému

- překalibrované přístroje na palubní desce z metrických jednotek na imperiální

- instalace jednoho zábleskového majáku na hřbetu trupu a jednoho zábleskového majáku na břichu levé motorové gondoly

- instalace přijímače GPS (toto zařízení obdrželo pouze sedm z dvaceti exemplářů tohoto modelu)

Historie:  Připojením NDR k SRN, k němuž došlo dne 3. října 1990, se na inventáři vzdušných sil SRN, známých jako Luftwaffe, náhle ocitla veškerá technika vzdušných sil NDR (LSK/LV). Ta se přitom sestávala prakticky výhradně z techniky sovětské výroby. Z veškeré techniky, kterou Luftwaffe zdědila po LSK/LV, přitom největší pozornost vzbudilo 24 stíhacích letounů 4. generace řady MiG-29 (Fulcrum), 20 jednomístných MiGů-29 (iz.9.12A) (Fulcrum A) a 4 ks dvoumístné MiGy-29UB (iz.9.51) (Fulcrum B). Ještě na konci října téhož roku byly proto dva jednomístné MiGy-29 (Fulcrum A) (29+19 a 29+20) a dva dvoumístné MiGy-29UB (Fulcrum B) (29+22 a 29+25) předány WTD 61 (vojenská technická jednotka) s domovskou základnou Manching, jednotce, která zajišťovala testování letecké techniky východní provenience. Zbylé letouny této řady zůstaly u JG 3 (stíhací křídlo) z Preschenu, na počátku roku 1991 přejmenovaném na Erprobungsgeschwader MiG-29 (testovací křídlo MiGů-29). MiGy-29/-29UB (Fulcrum A/B) ze stavu Erprobungsgeschwader MiG-29 zajišťovaly podporu zkoušek u WTD 61 a v neposlední řadě též zdokonalovací výcvik pilotů. Speciálně pro potřeby zkoušek stíhacích MiGů-29 (Fulcrum) byly letecké základny Rheine-Hopsten, Wittmund a Manching vybaveny sovětskými letištními navigačními systémy používanými LSK/LV. Pro potřeby jejich kalibrace byl vyhrazen letoun An-26M (52+09), který původně létal v barvách LSK/LV. Na oba konce VPD posledních dvou uvedených základen byly navíc umístěny standardní bezpečnostní bariéry LSK/LV. Součástí zkoušek německých MiGů-29 (Fulcrum) se staly mimo jiné též simulované souboje se stíhacími letouny západní výroby. Jejich výsledky dopadly nad všechna očekávání. V průběhu zmíněných soubojů se totiž pilotům MiGů-29 (Fulcrum) podařilo mnohokrát uštědřit pilotům amerických letounů typu F-16 Fighting Falcon a F-15 Eagle simulovaný zásah ještě předtím, než je vůbec stihli zaregistrovat na obrazovkách palubních radiolokátorů. Toto přitom bylo důsledkem nejen vynikající obratnosti MiGu-29 (Fulcrum), ale i podhodnocených představ západních odborníků o schopnostech palubního radiolokátoru typu N019 Rubín (Slot Back I) a o jeho resistenci vůči elektronickému rušení. Mezitím proto Německá vláda oslovila tu Ruskou s žádostí o modernizaci svých MiGů-29/-29UB (Fulcrum A/B). Ta jim přitom měla zajistit zejména kompatibilitu se systémy NATO. Žádost Němců byla ze strany Rusů vyslyšena. Údržbu a modernizaci MiGů-29/-29UB (Fulcrum A/B) ze stavu Luftwaffe přitom dostala na starost společnost MiG Aircraft Product Support Gmbh (MAPS) v Manchingu, která byla zřízena dne 27. července 1993, jako společná pobočka ruských společností MAPO MiG a Rosvo’oroozheniye a německé společnosti Daimler-Benz Aerospace, později známé jako Daimler-Chrysler Aerospace (DASA). Zmíněný modernizační program byl rozdělen hned na dvě etapy. Zatímco v rámci první etapy německé MiGy-29/-29UB (Fulcrum A/B) obdržely západní identifikační, komunikační a navigační vybavení, náplní etapy druhé se stalo prodloužení meziopravního resursu draku z 800 hod na 1 300 hod (nebo 9 let provozu), prodloužení meziopravního resursu a technické životnosti pohonných jednotek a v neposlední řadě též instalace nového vnitřního páru křídleních závěsníků. Na ten mělo být nyní možné kromě výzbroje umístit též dvojici přídavných palivových nádrží. Zatímco takto modifikované jednomístné MiGy-29 (Fulcrum A) vešly ve známost pod lokálním označením MiG-29G, pro obdobně modernizované dvoumístné MiGy-29UB (Fulcrum B) se začalo používat označení MiG-29GT. Veškeré nové přístroje vyhrazené pro modernizaci německých MiGů-29/-29UB (Fulcrum A/B) byly nejprve odeslány do Moskvy. Zde byly náležitě upraveny a následně zaslány zpět do Německa. Jejich vlastní instalaci do draků MiGů-29/-29UB (Fulcrum A/B) Luftwaffe, včetně nezbytných konstrukčních úprav, zajistil přímo údržbářský závod z Manchingu. Zkouškami modernizovaný MiG-29G prošel mezi dubnem a květnem roku 1991 ve středisku ACMI (Air Combat Manoeuvring Installation), které se nacházelo na italském ostrově Sardinie, na letecké základně Decimomannu. Součástí zmíněných zkoušek se mimo jiné staly též simulované souboje se stíhacími letouny NATO. Vítězem všech těchto vzdušných soubojů se přitom staly právě letouny typu MiG-29G. Mezitím, mezi 4. a 27. březnem roku 1991, byla čtveřice těchto strojů zkoušena na nizozemské základně Wittmund. Celý zkušební program modernizovaného MiGu-29G vyvrcholil dne 25. července 1991, schválením provozu tohoto typu u Luftwaffe po dobu následujících 12-ti let. Krátce nato byla Erprobungsgeschwader MiG-29 přetransformována na 1/JG 73 Steinhoff (1. letka 73. stíhacího křídla) a přesunuta na leteckou základnu Laage. Stíhací letouny typu MiG-29/-29UB (Fulcrum A/B) se tak staly jedinými letouny ze stavu LSK/LV, které se dočkaly plnohodnotné služby u Luftwaffe. Ostatní poděděné bojové letouny sovětské výroby Luftwaffe ještě na počátku 90. let vyřadila a sešrotovala, prodala nebo darovala leteckým museím. Zpočátku Luftwaffe své MiGy-29G/GT provozovala v původní kamufláži LSK/LV (a sériovými čísly LSK/LV po stranách vrcholových krytů SOP). Již v roce 1992 ale tyto stroje obdržely světle šedý kamuflážní nátěr alá F-4F Phantom II. Svůj veřejný debut si přitom takto kamuflovaný německý MiG-29G odbyl na berlínské airshow ILA 92, která se konala v červnu roku 1992. Do kokpitů MiGů-29G usedali takřka výhradně bývalí piloti LSK/LV. Z jiného typu letounu na tento typ bylo přeškoleno pouhých šest pilotů. Od poloviny roku 1995 Luftwaffe držela vždy dvojici MiGů-29G v pohotovosti k okamžitému zásahu v rámci integrovaného systému protivzdušné obrany Severoatlantické aliance NATINADS. Letouny typu MiG-29G se tak staly vůbec prvními stíhacími letouny sovětské (ruské) výroby používané k ostraze vzdušného prostoru západních zemí. V září roku 1995 si německé MiGy-29G odbyly též svůj debut na cvičení NATO Tactical Air Meet 95. Kromě plnění úkolů v rámci PVO byly MiGy-29G ze stavu Luftwaffe často využívány též v roli „agresorů“ při společných cvičení států NATO, jakým je např. cvičení Red Flag, které se pravidelně koná na americké základně Nellis AFB. Vůbec poprvé se německé MiGy-29G cvičení Red Flag zúčastnily v roce 1999. Mezitím, na počátku roku 1997, na jednom jednomístném MiGu-29G úspěšně prošel zkouškami modifikovaný vnitřní pár křídelních zbraňových závěsníků, na kterém bylo možné přepravovat další dvě přídavné palivové nádrže alá MiG-29 (iz.9.13) (Fulcrum C). Zavedení dalších dvou PTB přitom sebou přineslo vzrůst max. doletu o 800 km (na 2 900 km). Z aktivní služby u Luftwaffe byly MiGy-29G/GT vyřazeny v roce 2003. Mezitím byly dva exempláře jednomístného modelu MiG-29G ztraceny při nehodách. Poté tyto stroje u JG 73 zcela nahradily víceúčelové bojové letouny 4+ generace typu Eurofighter Typhoon. Následně byly všechny přeživší letouny typu MiGy-29G/GT, tedy vyjma jednoho, který již vykazoval velmi mizerným technickým stavem, prodány za symbolickou cenu 1,00 euro Polsku. Toto se konkrétně týkalo 17-ti jednomístných MiGů-29G a čtyř dvoumístných MiGů-29GT. Poláci přitom tyto stroje převzali mezi zářím roku 2003 a srpnem roku 2004. Do výzbroje vzdušných sil Polska byly letouny typu MiG-29G/GT oficiálně zařazeny dne 7. června 2005. Ještě předtím ale prošly, v prostorách opravárenského závodu WZL-2 z Bydgoszcze, malou technickou revizí. Polské vzdušné síly letouny typu MiG-29G/GT zařadily do stavu 41. ELT (taktická letecká eskadra) z Malborku, která podléhá pod velení 1. BLT (taktická letecká brigáda). Součástí zmíněné eskadry se ale nakonec stalo jen 14 z nich. Zbylé MiGy-29G/GT se údajně staly zdrojem náhradních dílů.

Verze:

MiG-29G – výše popsaná pro společnou činnost s letouny NATO uzpůsobená modifikace letounu typu MiG-29 (Fulcrum A)

MiG-29GT – modifikace letounu typu MiG-29UB (Fulcrum B) uzpůsobená pro společnou činnost s letouny NATO.

Vyrobeno:  20 ks modelu MiG-29G (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-29/iz.9.12A) a 4 ks modelu MiG-29GT (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-29UB)

Uživatelé:  SRN a Polsko

MiG-29G

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Klimov RD-33 s max. tahem po 5 040 kp / 8 340 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPLK-29EA/N019EA Rubín (‘Slot Back I’) se zorným polem ±67° v horizontální rovině a -38° až +60° ve vertikální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů pohybujících se rychlostí 230 až 2 500 km/h ve výšce 30 až 23 000 m. Radar typu N019 disponuje režimem „look down“ a najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů a na 1 z nich navádět PLŘS. Vzdušný cíl s RCS 3 m² pohybující se ve výšce nad (pod) 3 000 m je přitom schopen detekovat na vzdálenost 50 až 70 km (40 až 70 km) a sledovat na vzdálenost 40 až 60 km (30 až 60 km).

Vybavení:   - zaměřovací: pasivní elektro-optické čidlo typu KOLS zaměřovacího systému typu OEPS-29 se zorným polem ±30° v horizontální rovině a ±15° ve vertikální rovině. Toto zařízení v sobě sdružuje IČ čidlo s laserovým dálkoměrem (s dosahem 200 až 6 500 m) a slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Cíl typu stíhací letoun dokáže detekovat (ze zadní polosféry) na vzdálenost 15 km a sledovat na vzdálenost 12 km. Jeho optika je umístěna uvnitř kopulovitého krytu, který se nachází před pilotní kabinou, vpravo od podélné osy trupu.

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu GŠ-30-1 se zásobou 150 nábojů, vestavěný do levého vírového přechodu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 200 kg, přepravovaná na šesti pylonech nacházejících se pod křídlem (centrální trupový závěsník je vyhrazen pro PTB-1500) –  PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-27R1 (AA-10 Alamo) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-60MK (AA-8 Aphid) (max. 6 ks) a R-73E (AA-11 Archer) (max. 6 ks), raketové bloky typu B-8M1 (20 neřízených raket S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 4 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24B (max. 4 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 4 ks), submuniční kontejnery KMGU (max. 4 ks) a PTB typu PTB-1500 (max. 1 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 10.11.2014