Tupolev Tu-128 (‘Fiddler’/‘Fateful’) / Tu-28

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  obrana důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů před strategickými bombardovacími letouny protivníka

Historie:  V souvislosti se sílícím napětím mezi východním a západním blokem vyvstala v polovině 50. let v SSSR naléhavá potřeba po zajištění účinné protivzdušné obrany severních hranic. Právě odtud měl být totiž v případě vypuknutí jaderného konfliktu veden útok amerických strategických bombardovacích letounů s jadernou náloží na palubě. Vytvoření sítě pozemních komplexů PVO v těchto odlehlých sibiřských oblastech se ale jevilo jako nejen finančně a časově neúnosně nákladné, ale i technicky přespříliš komplikované. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí, aby byla PVO severních hranic zajištěna za pomoci vzdušného radiolokačního komplexu včasné výstrahy (DRLO/AWACS) a flotily nadzvukových přepadových stíhacích letounů velkého doletu vybavených výkonným palubním střeleckým radiolokátorem a vyzbrojených PLŘS velkého dosahu. Prvním takto koncipovaným přepadovým stíhačem se stal dvoumotorový letoun typu „250A“ z dílny S.A. Lavočkina. Vývoj letounu typu „250A“, jehož prototyp se do oblak poprvé vydal v roce 1956, se ale neúnosně protahoval kuli celé řadě technických problémů. Největším zdrojem problémů byl přitom zbraňový systém. Díky tomu tento stroj morálně zastaral už za chodu zkušebního programu. Protože se navíc mezitím podařilo za tento stroj najít perspektivnější alternativu, dne 18. července 1959 byl jeho vývoj s definitivní platností zastaven. Tou alternativou se přitom stal derivát dvoumotorového nadzvukového frontového bombardovacího letounu typu Tu-98 (Backfin) z dílny OKB A.N. Tupoleva. Do prací na projektu stíhacího derivátu bombardovacího letounu typu Tu-98 (Backfin), který vešel ve známost jako Tu-128 (Fiddler), se přitom konstrukční tým OKB A.N. Tupoleva pustil již v roce 1957, a to z podmětu velitele PVO maršála M.J. Jakovleviče. Jakovlevič totiž nadzvukový bombardér typu Tu-98 (Backfin) shledal jako ideální základ pro přepadový stíhací letoun velkého doletu. Zpočátku byly práce na projektu letounu typu Tu-128 (Fiddler) pouhou iniciativou Tupolevovi OKB. S oficiální podporou se projekt tohoto stroje setkal teprve až dne 4. června 1958. V ranné projektové podobě měl přepadový stíhač typu Tu-128 (Fiddler) velmi podobné celkové uspořádání jako frontový bombardér typu Tu-98 (Backfin). Od tohoto svého předchůdce se odlišoval zejména zástavbou střeleckého radaru do špice trupu zbavené kabiny navigátora a instalací dvou párů závěsníků s odpalovacími lištami PLŘS pod křídlem. Navigátor, který zároveň zastával funkci zbraňového operátora, nyní seděl přímo za pilotem. Radista-střelec byl naproti tomu z posádky vyškrtnut. Zrušena byla rovněž defenzivní hlavňová výzbroj a trupová pumovnice. Postranní lapače vzduchu letounu typu Tu-128 (Fiddler) měly průřez ve tvaru poloviny kružnice a nikoliv oválný průřez a byly opatřeny pohyblivými regulačními půlkužely. Později navíc Tupolevův konstrukční tým přesunul šachty hlavního podvozku z trupu do vřetenovitých gondol, které vetknul do odtokové hrany křídla, a současně změnil půdorys křídla. Křídlo tohoto stroje v konečné projektové podobě mělo zalomenou odtokovou hranu na úrovni podvozkových gondol (a nikoliv přímou) a větší úhel šípu náběžné hrany vnitřních částí. Změn v průběhu vývoje doznala též výzbroj. Zpočátku letoun typu Tu-128 (Fiddler) počítal s PLŘS typu K-24. Později ale dostala přednost PLŘS typu K-80 (AA-5 Ash) z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata, která spolupracovala s výkonným radiolokátorem RP-S Smerš (Big Nose) z dílny OKB-339 F.F. Volkova. Celý vzdušný raketový systém sestávající se z letounu typu Tu-128 (Fiddler), pro který bylo vyhrazeno služební označení Tu-28, střeleckého radiolokátoru typu RP-S Smerš (Big Nose) a čtyř PLŘS typu K-80 (AA-5 Ash), dvou ve verzi s poloaktivním radiolokačním samonavedením a dvou ve verzi s pasivním IČ samonavedením, přitom obdržel označení Tu-28-80. Důvodem začlenění PLŘS typu K-80 (AA-5 Ash) do zbraňového systému letounu typu Tu-128 (Fiddler) ve dvou verzích navzájem se od sebe lišících způsobem navedení se stala skutečnost, že každý ze zmíněných samonaváděcích systémů, poloaktivní radiolokační a pasivní IČ, má své klady a zápory. Konkrétně použitelnost poloaktivní RL samonaváděcí soustavy není, na rozdíl od pasivní IČ, omezena meteorologickými podmínkami. Pasivní IČ samonaváděcí systém zase, na rozdíl od poloaktivního radiolokačního, pracuje autonomně a navíc je zcela imunní proti elektronickému rušení. Na vývoji zbraňového systému letounu typu Tu-128 (Fiddler) se podílely hned dvě vzdušné zkušebny, a to Tu-98LL a Tu-104 Buratino. Zatímco speciál typu Tu-98LL vznikl konverzí jediného prototypu frontového bombardovacího letounu typu Tu-98 (Backfin), základem speciálu typu Tu-104 Buratino se stal sériový exemplář proudového dopravního letounu typu Tu-104 (Camel). Dle výnosu ze dne 4. června 1958 měl být prototyp letounu typu Tu-128 (Fiddler) k závodním zkouškám předán v prvním čtvrtletí roku 1960. Datum předání tohoto stroje ke zkouškám stáním bylo tím samým výnosem stanoveno na čtvrté čtvrtletí téhož roku. Pokročilý vývojový projekt letounu typu Tu-128 (Fiddler) byl představitelům PVO prezentován v červnu roku 1959. Technologická 1:1 maketa tohoto byla tzv. maketní komisí přezkoumána v lednu následujícího roku. Prototyp letounu typu Tu-128 (Fiddler) Tupolevův experimentální závod č.156 zhotovil v průběhu prvních šesti měsíců roku 1960. Dne 12. července toho samého roku byl tento stroj přepraven v částečně demontované stavu na zkušební leteckou základnu Žukovskyj. K továrním zkouškám byl přitom oficiálně předán dne 23. ledna 1961, po předchozí zpětné kompletaci, dovybavení a pozemní kontrole. Rolovací zkoušky prototypu letounu typu Tu-128 (Fiddler) se rozeběhly dne 23. února 1961 a byly završeny dnem 15. března toho samého roku. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 18. března 1961. Ke svému druhému letu se prototyp letounu typu Tu-128 (Fiddler) vydal dne 21. března toho samého roku. Poté byl uzemněn za účelem výměny motorů. Dne 20. dubna 1961 tento stroj dosáhl rychlosti M=0,98 ve výšce 11 000 m. Čtyři dny nato poprvé prolomil zvukovou bariéru, a to hodnotou M=1,06. Krátce nato, dne 23. června 1961, byly zahájeny přípravy na prezentaci prototypu letounu typu Tu-128 (Fiddler) na tradiční letecké přehlídce v Tušinu. V rámci zmíněných příprav přitom tento stroj vykonal své první lety s maketami dvou PLŘS typu K-80 (AA-5 Ash) (ve verzi s poloaktivním RL navedením) pod křídlem. V Tušinu byl prototyp letounu Tu-128 (Fiddler) prezentován dne 9. července toho samého roku. Návštěvníci zmíněné přehlídky jej přitom měli možnost shlédnout za letu s již zmíněnými maketami PLŘS typu K-80 (AA-5 Ash) v podvěsu. Toto přitom byl 31-tý let prototypu letounu Tu-128 (Fiddler) v celkovém pořadí. Po prezentaci v Tušinu byl tento stroj odstaven, a to až do konce července toho samého roku. Mezitím, na konci roku 1959, byly v prostorách závodu č.64 z Voroněže zahájeny, bez vyčkávání na výsledky zkoušek prototypu, práce na přípravě výrobní linky. První sériový Tu-128 (Fiddler B) (v.č. 1400101) proto brány zmíněného podniku opustil již na počátku roku 1961. První čtyři sériové stroje byly vyhrazeny pro závodní a státní zkoušky. Sériové Tu-128 (Fiddler B) se od prototypu Tu-128 (Fiddler A) mírně odlišovaly. Zmíněné stroje totiž postrádaly instalaci rozměrného podtrupového polokapkovitého krytu zkušební aparatury a zdvojené kýlové stabilizační plochy. Kromě toho byly opatřeny dvěma a nikoliv jedním párem křídelních závěsníků s odpalovacími lištami řízených střel. Rolovací zkoušky prvního sériového Tu-128 (Fiddler B) se rozeběhly na konci dubna roku 1961. Do oblak se tento stroj napoprvé vydal dne 13. května toho samého roku. Zpočátku byl první sériový Tu-128 (Fiddler B) testován na podnikovém letišti voroněžského závodu č.64. Později, dne 10. června 1961, byl však přelétnut do Žukovského. V průběhu závodních zkoušek, které se zatáhly do konce roku 1961, byly do konstrukce letounu typu Tu-128 (Fiddler B) vneseny některé změny. Tak například tento stroj obdržel novou demontovatelnou náběžnou hranu křídla s více ostrým profilem. Důvodem tohoto zásahu do konstrukce křídla se stala skutečnost, že letoun typu Tu-128 (Fiddler B) nedosahoval zadané rychlosti. Změny se ale dotkly též aerodynamických krytů přechodů křídla v trup. Tyto úpravy zase vedly ke zlepšení stability. Mezitím, v roce 1961, se do zkušebního programu zapojil též druhý sériový stroj (v.č. 1400202). Ten byl přitom jako první opařen kompletním zbraňovým systémem. Státní zkoušky letounu typu Tu-128 (Fiddler B) se rozeběhly dne 20. březnem 1962. Do programu státních zkoušek se přitom kromě prototypu, který byl mezitím dopracován do plného výrobního standardu (přitom byl zbaven podtrupového polokapkovitého krytu zkušební aparatury a kýlových stabilizačních ploch a opatřen druhým párem křídelních zbraňových závěsníků), zapojily též první čtyři sériové stroje (1400201, 1400202, 0301 a 0401). Zpočátku státních zkoušek byly letouny typu Tu-128 (Fiddler B) testovány v Žukovském. Později byly tři z nich přelétnuty na leteckou základnu Vladimirovka, hlavní testovací základnu Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS) z Achtubinska. Zde se k nim později připojily další dva letouny typu Tu-128 (Fiddler B). V Žukovském přitom zůstal pouze první sériový stroj. První sestřel za pomoci PLŘS typu K-80 (AA-5 Ash) v rámci státních zkoušek uskutečnil prototyp, a to dne 27. září 1962. Tehdy se přitom prototypu podařilo za pomoci zmíněné střely poslat k zemi, útokem ze zadní polosféry, bezpilotní terčovou modifikaci podzvukového frontového bombardovacího letounu typu Il-28 (Beagle), známou jako M-28 (Il-28M). Počínaje srpnem roku 1962 druhý sériový Tu-128 (Fiddler B) uskutečnil několik simulovaných přepadů podzvukového středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger) bez použití střel. Dne 28. září téhož roku si letoun typu Tu-128 (Fiddler B) na své konto připsal další terčový letoun typu M-28 (Il-28M). V říjnu roku 1962 byl poprvé v rámci státních zkoušek letounu typu Tu-128 (Fiddler B) uskutečněn přepad (bez použití PLŘS) výškového podzvukového letounu typu Jak-25RV-I (Mandrake). Tomu v říjnu roku 1963 následovalo několik sestřelů bezpilotní modifikace této imitace amerického výškového špionážního Lockheedu U-2, známé jako Jak-25RV-II (Mandrake). Státní zkoušky letounu typu Tu-128 (Fiddler B) byly oficiálně završeny dnem 13. července 1964. Předběžná zpráva ze státních zkoušek tohoto stroje, která dala zelenou plné produkci, byla však vydána již dne 10. listopadu 1962. K podpisu závěrečné zprávy došlo dne 18. září 1964. Za chodu závodních i státních zkoušek letounu typu Tu-128 (Fiddler B) bylo uskutečněno, od 18. března 1961 do 13. července 1964, celkem 799 letů. Dne 12. prosince 1963 bylo letounu typu Tu-128 (Fiddler B) přiděleno oficiální služební označení Tu-128 (na místo původně plánovaného Tu-28). Dle toho samého výnosu střela typu K-80 (AA-5 Ash) obdržela služební označení R-4R ve verzi s poloaktivním RL navedením, resp. R-4T ve verzi s pasivním IČ navedením. Celý vzdušný raketový komplex sestávající se z letounu typu Tu-128 (Fiddler), střeleckého radiolokátoru typu RP-S Smerš (Big Nose) a čtyř PLŘS typu R-4 (AA-5 Ash) byl shodným výnosem pojmenován jako Tu-128S-4. Do výzbroje PVO byl tento zbraňový systém oficiálně zařazen dne 30. dubna 1965. Do roku 1970 z linky voroněžského závodu č.64 sjelo celkem 188 sériových Tu-128 (Fiddler B) v 44-ti výrobních sériích, z toho 2 v roce 1961, 2 v roce 1962, 2 v roce 1963, 3 v roce 1964, 4 v roce 1965, 42 v roce 1966, 37 v roce 1967, 31 v roce 1968, 38 v roce 1969 a 27 v roce 1970. Poté, v roce 1971, brány tohoto podniku opustilo ještě 10 exemplářů neozbrojeného třímístného cvičného modelu Tu-128UT (Fiddler C) ve dvou výrobních sériích po pěti exemplářích (45. a 46.). Mezitím, v roce 1970, byly na cvičný speciál typu Tu-128UT (Fiddler C) přestavěny čtyři sériové Tu-128 (Fiddler B). Letoun typu Tu-128 (Fiddler B) se stal zdaleka největším a nejtěžším stíhacím letounem, jaký kdy byl zaveden do řadové služby. Zmíněný stroj měl navíc ze všech přepadových stíhacích letounů, které se v době jeho příchodu k bojovým útvarům nacházely ve výzbroji Sovětské PVO, zdaleka největší dolet a zdaleka nejvýkonnější zbraňový systém. Zatímco útokem z přední polosféry letoun typu Tu-128 (Fiddler B) dokázal napadat vzdušné cíle pohybující se rychlostí do 2 000 km/h ve výškách mezi 10 000 a 21 000 m, ze zadní polosféry byl schopen zneškodňovat vzdušné cíle pohybující se rychlostí do 1 100 km/h ve výškách mezi 10 000 a 21 000 m, resp. rychlostí do 1 250 km/h ve výškách mezi 10 000 a 17 000 m. Z přední polosféry přitom mohl napadat vzdušné cíle pohybující se o celých 7 000 až 8 000 m výše. Dálkový dosah střel typu R-4R (AA-5A Ash A) činil 20 až 25 km při útoku z přední polosféry, resp. 2 až 16 km při útoku ze zadní polosféry. Naproti tomu za pomoci střel typu R-4T (AA-5B Ash B) mohl letoun typu Tu-128 (Fiddler B) napadat vzdušné cíle pouze ze zadní polosféry, a to ze vzdálenosti 15 km. Vzdušný cíl o velikosti bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger) palubní radiolokátor tohoto stroje dokázal detekovat ze vzdálenosti 50 km a sledovat ze vzdálenosti 35 až 40 km, zatímco vzdušný cíl o velikosti stíhacího letounu typu MiG-19 (Farmer) byl schopen detekovat ze vzdálenosti 30 až 45 km a sledovat ze vzdálenosti 22 až 32 km. Letoun typu Tu-128 (Fiddler B) navíc dokázal hlídkovat po dobu 3 až 3,5 h a byl schopen napadat letouny protivníka pohybující se ve vzdálenosti až 1 100 km od hranic SSSR. Na vzdušné cíle přitom tento stroj mohl být naváděn nejen AWACS speciály typu Tu-126 (Moss), ale i pozemními naváděcími stanicemi systému Vozduch-1M. Prvním provozovatelem letounů typu Tu-128 (Fiddler B) se stalo, v roce 1964, 148. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) s domovskou základnou Savaslejka. Dne 5. září 1965 bylo celkem sedm sériových Tu-128 (Fiddler B) vyčleněno pro potřeby vojskových zkoušek. Realizaci vojskových zkoušek tohoto nástupce podzvukového přepadového stíhacího letounu typu Jak-25M (Flashlight A) dostal na starost 518. IAP (stíhací letecký pluk) s domovskou základnou Archangelsk-Talagi. Na zmíněnou leteckou základnu přitom první sériové Tu-128 (Fiddler B) dorazily v říjnu roku 1966. Vojskové zkoušky tohoto stroje se rozeběhly dne 18. května 1967 a byly završeny dnem 29. října 1968. Svůj veřejný debut si sériové Tu-128 (Fiddler B) odbyly na letecké přehlídce v Domodedově, která se konala dne 9. července 1967. Zmíněné letecké přehlídky se konkrétně zúčastnily letouny ze stavu 518. IAP. Dle původních plánů mělo být letouny typu Tu-128 (Fiddler B) vyzbrojeno nejméně 25 pluků PVO zajišťujících obranu severních, východních a jihovýchodních hranic SSSR. Nakonec byly tyto stroje zařazeny, v letech 1965 až 1970, do výzbroje pouhých šesti pluků PVO. Konkrétně přitom šlo o 518. IAP s domovskou základnou Archangelsk-Talagi, 445. IAP s domovskou základnou Savatija i Kotlas a 72. GvIAP s domovskou základnou Anderma 10. samostatné armády PVO a 356. IAP s domovskou základnou Semipalatinsk, 64. IAP s domovskou základnou Omsk-severnyj a 350. IAP s domovskou základnou Beleja 14. samostatné armády PVO. Každý z těchto pluků se sestával ze tří letek. Každá z nich byla přitom vyzbrojena devíti nebo dvanácti letouny typu Tu-128 (Fiddler B). 518. IAP, 445. IAP a 72. GvIAP zajišťovaly protivzdušnou obranu základen Severní flotily VMF a hranic evropské části SSSR. 64. IAP a 350. IAP zase střežily východní část Sibiře. 356. IAP pak zajišťoval obranu jadernému polygonu v kazašském Semipalatinsku, který byl vítaným cílem amerických průzkumných letounů. Po roce 1971 se součástí letadlového parku všech pluků PVO provozujících letouny typu Tu-128 (Fiddler B) staly též cvičné speciály typu Tu-128UT (Fiddler C). Nejvíce vytížené byly přitom letouny typu Tu-128 (Fiddler B), které zajišťovaly obranu severních hranic. Podél severních hranic SSSR totiž často operovaly americké špionážní letouny. K použití PLŘS ale zřejmě nedošlo při žádném střetu s americkým špionážním letounem. Kromě toho tyto stroje zajišťovaly PVO plavidel Severní flotily VMF. Letouny typu Tu-128 (Fiddler B) byly ale nasazovány též proti špionážním balónům. V tomto případě došlo i na ostré střelby. Střelby nicméně posádky letounů typu Tu-128 (Fiddler B) podnikaly jen velmi zřídka, a to nejen při ostrých, ale i při výcvikových letech. Většina pilotů těchto strojů si za celou svou kariéru na své konto nepřipsala ani deset střeleb. Letouny typu Tu-128 (Fiddler B) byly v neposlední řadě povolávány též proti vlastním špionážním balónům, které se vychýlily z kurzu. V roce 1970 se letouny typu Tu-128 (Fiddler B) zúčastnily velkého námořního cvičení Okean. V průběhu zmíněného cvičení přitom jeden z těchto strojů na krátkou dobu omylem vlétl do vzdušného prostoru Norska, čím uvedl do pohotovosti norskou PVO. Posádky těchto strojů byly pravidelně cvičeny v činnosti ze záložních a předsunutých leteckých základen s nezpevněnou VPD, které byly rozmístěny podél severních hranic SSSR. Součástí výcviku posádek letounů typu Tu-128 (Fiddler B) se samozřejmě staly též společné operace s AWACS (DRLO) speciály typu Tu-126 (Moss). Zmíněný speciál přitom dokázal navádět 10 stíhacích letounů na 10 vzdušných cílů zároveň. Na počátku 70. let PVO experimentovalo též s použitím letounu typu Tu-128 (Fiddler B) v roli mini-AWACSu. V tomto případě tyto stroje operovaly ve dvojicích. Jeden z nich přitom zajišťoval vyhledávání a sledování vzdušných cílů. Ten druhý měl pak na starosti jejich ničení. Zatímco v kokpitu letounu, který plnil funkci AWACSu, seděla posádka s velkými zkušenostmi, druhý z těchto letounů obsluhovala méně zkušená posádka. V létě roku 1978 byla za pomoci letounů typu Tu-128 (Fiddler B) ze stavu 72. GvIAP a 356. IAP prakticky ověřena možnost použití těchto strojů k PVO letadlových křižníků Severní flotily. K jejich navedení na vzdušný cíl v podobě skupiny bombardovacích letounů typu Tu-95 (Bear), která se blížila směrem od Severního pólu a simulovala tak případný útok amerických Boeingů B-52 Stratofortress, byl přitom tehdy použit lodní radiolokátor. Ve druhé polovině 60. let USAF přišlo s novou taktikou bojového nasazení bombardovacích letounů. Zmíněná taktika spočívala v letu v přízemních výškách vysoce podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bojové letouny byly totiž velmi obtížně odhalitelné všemi tehdejšími leteckými i pozemními radiolokačními stanicemi sovětské PVO, neboť „podlétávaly“ jejich zorné pole. To se samozřejmě týkalo i palubního radiolokátoru letounu typu Tu-128 (Fiddler B). Zmíněný stroj se tak stal neefektivním prostředkem PVO krátce poté, co byl zařazen do výzbroje VVS. Přímou reakcí na tuto nemilou skutečnost se stal modernizační program, jehož cílem bylo snížení min. výškového dosahu jediné zbraně tohoto stroje v podobě PLŘS typu R-4R/T (AA-5A/B Ash A/B). Zmíněný modernizační program přitom dal za vznik modelu Tu-128M (Fiddler B), jehož zbraňový systém se sestával z radiolokátoru typu RP-SM Smerš-M (Big Nose) a PLŘS typu R-4RM/TM (AA-5 Ash) s min. výškovým dosahem 50 m. Přestože byly státní zkoušky modernizovaného Tu-128M (Fiddler B) završeny dne 24. července 1974, za operačně plně způsobilý byl tento model oficiálně prohlášen až dne 28. června 1979. Konverzí na model Tu-128M (Fiddler B) přitom prošly, v prostorách leteckých opravárenských závodů, prakticky všechny letouny typu Tu-128 (Fiddler B) ze stavu Sovětské PVO. Služba modernizovaných Tu-128M (Fiddler B) ale nebyla dlouhá. Již od roku 1981 totiž začaly tyto stroje od bojových útvarů PVO vytlačovat letouny typu MiG-31 (Foxhound A). Většina letounů typu Tu-128M (Fiddler B) byla z výzbroje Sovětské PVO vyřazena v průběhu 80. let. Poslední letouny tohoto typu přitom dolétaly v roce 1992. Poté poslání letounů typu Tu-128M (Fiddler B) plně převzaly již zmíněné letouny typu MiG-31 (Foxhound A).

Popis (model Tu-128):  Těžký dvoumotorový dvoumístný nadzvukový přepadový stíhací letoun typu Tu-128 byl řešen jako celokovový středoplošník s šípovým křídlem a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Trup tohoto stroje měl poloskořepinovou konstrukci a byl navržen dle pravidla ploch. Z technologického hlediska bylo trup letounu typu Tu-128 možné rozdělit na čtyři sekce, a to příďovou, přední, střední a zadní. Příďová sekce trupu tohoto stroje měla kruhový průřez a ukrývala přední přístrojovou sekci a přetlakovou tandemově uspořádanou kabinu posádky se sedadlem pilota vpředu a sedadlem navigátora/operátora zbraňových systémů vzadu. Uvnitř přední přístrojové sekce se nacházela instalace bloků střeleckého radiolokátoru typu RP-S Smerš. Jeho anténa byla umístěna pod odnímatelným příďovým krytem. Zmíněný kryt měl ogivální profil a byl zhotoven z dielektrického materiálu (sklolaminát se strukturou ve tvaru včelího plástu). Přetlaková kabina dvoučlenné posádky byla umístěna přímo za příďovou přístrojovou sekcí s bloky radiolokátoru a byla opatřena protáhlým polokapkovitým překrytem. Ten se sestával z pevného čelního štítku s půdorysem ve tvaru písmene „V“, dvou výklopných (směrem dozadu nahoru krytů) s pyrotechnickým systémem pro nouzový odhoz a pevného středního a zadního dílu. Obě čelní okénka pilotní kabiny letounu typu Tu-128 byla osazena plochými tabulemi z opticky čistého srážce s ptákem odolného borosilikátového skla a byla opatřena elektrickým odmrazovacím systémem. Zasklení všech jedenácti stropních a postranních okének, z nichž jedno bylo součástí čelního štítku, čtyři překrytu kabiny pilota, dvě pevného středního dílu a pět překrytu kabiny navigátora, bylo zhotoveno z organického skla. Oba členové posádky letounu typu Tu-128, pilot a navigátor, seděli na vystřelovacích sedačkách typu KT-1. V přední části trupu, přímo za přetlakovou kabinou dvoučlenné posádky, se nacházela další přístrojová sekce. Přímo pod ní byla umístěna šachta příďového podvozku. Po stranách přední sekce trupu se nacházela instalace regulovaných lapačů vzduchu pohonných jednotek. Lapače vzduchu motorů letounu typu Tu-128 měly polokruhový průřez a ostrou náběžnou hranu. Jejich vnitřní hrany byly mírně odsazeny od boků trupu a zastávaly funkci oddělovače mezní vrstvy. Regulaci průtoku vzduchu obstarávaly hydraulicky ovládané posuvné regulační půlkužele. Ty se při podzvukových rychlostech nacházely v zadní poloze. Se vzrůstající rychlostí se posouvaly směrem dopředu. S kompresory pohonných jednotek, jejichž instalace se nacházela v zadní části trupu, byly postranní lapače propojeny dlouhými vzduchovými kanály. Po jejich stranách, v oblasti nad křídlem, se nacházela instalace dvou tandemově uspořádaných párů připouštěcích klapek. Útroby střední části trupu, v oblasti mezi postranními přívody vzduchu, vyplňovaly palivové nádrže. Demontovatelná zadní část trupu letounu typu Tu-128 nesla ocasní plochy a kromě pohonných jednotek v podobě dvou proudových motorů typu Al-7F-2 s max. tahem po 6 800 kp bez přídavného spalování, resp. 10 100 kp s přídavným spalováním, ukrývala též brzdící padák s plochou 50 m². Jeho instalace se nacházela za malými břišními dvířky. Součástí palivového systému letounu typu Tu-128 se stalo celkem 12 nádrží, 10 pružných a 2 integrální. Ty pojaly celkem 15 500 kg paliva. Zatímco instalace všech 10-ti pružných nádrží se nacházela uvnitř střední části trupu, přímo mezi vzduchovými kanály, obě integrální nádrže byly součástí torzní skříně vnitřních částí křídla. Středoplošně uspořádané dvounosníkové šípové křídlo letounu typu Tu-128 mělo rozpětí 17,53 m, plochu 96,94 m² a úhel šípu náběžné hrany 56° a sestávalo se z pěti sekcí, a to střední, která byla integrální součástí trupu, dvou vnitřních a dvou vnějších. Zatímco na přímé odtokové hraně vnitřních částí křídla se nacházely vnitřní sektory dvousektorových dvouštěrbinových vztlakových klapek, šípovou odtokovou hranu vnějších částí křídla tohoto stroje okupovaly vnější sektory dvousektorových dvouštěrbinových vztlakových klapek, jednosektorová křidélka a dvousektorové spoilery. Pod náběžnou hranou křídla letounu typu Tu-128 byly instalovány dva páry závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-128 PLŘS typu R-4R/T (AA-5A/B Ash A/B), po jednom pod náběžnou hranou vnitřních a vnějších částí křídla. Do odtokové hrany vnitřních částí křídla letounu typu Tu-128, přímo mezi vnitřní a vnější sektory vztlakových klapek, byly vetknuty vřetenovité gondoly šachet hlavního podvozku. K horní ploše vnějších částí křídla tohoto stroje, na úrovni vnějšího páru zbraňových závěsníků, byl zase uchycen jeden pár aerodynamických plůtků. Klasicky koncipované ocasní plochy letounu typu Tu-128 se sestávaly z jedné šípové svislé plochy (SOP) s úhlem šípu náběžné hrany 55°01‘ a jedné středoplošně uspořádané šípové vodorovné plochy (VOP) s úhlem šípu náběžné hrany 58°28‘15‘‘ a měnitelným úhlem náběhu. Zatímco do protáhlého kořene náběžné hrany SOP byl vetknut lapač vzduchu, který sloužil k chlazení přídavného spalování motorů, na její odtokové hraně se nacházelo směrové kormidlo s vyvažovací ploškou. Odtokovou hranu VOP letounu typu Tu-128 zase okupovala dvojice výškových kormidel. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu Tu-128 tvořil zatahovatelný kolový podvozek příďového typu. Příďový podvozek tohoto stroje byl osazen 600 x 155 mm nebržděným stavitelným zdvojeným kolem a zatahoval se (po směru letu) do břicha přední části trupu, v oblasti pod přístrojovou sekcí. Hlavní podvozky letounu typu Tu-128 byly opatřeny dvěma páry tandemově uspořádaných 800 x 225 mm bržděných kol a zatahovaly se (po směru letu) do vřetenovitých gondol, které byly vetknuty do náběžné hrany vnitřních částí křídla.

Verze:

Tu-128 (Fiddler A) – prototypová modifikace letounu typu Tu-128 (Fiddler B). Jediný exemplář tohoto modelu se do oblak poprvé vydal dne 18. března 1961 a od sériového Tu-128 (Fiddler B) se odlišoval instalací rozměrného polokapkovitého krytu zkušební aparatury v ose břicha střední části trupu, dvou kýlových stabilizačních ploch po stranách břicha ocasní části trupu a dvou závěsníků s vypouštěcími lištami PLŘS typu R-4 (AA-5 Ash) pod křídlem (na místo čtyř). Prototyp se podílel na závodních a státních zkouškách a v průběhu zkušebního programu byl dopracován do plného výrobního standardu. V roce 1967 byl tento stroj využit zkušebním institutem LII k ověření způsobilosti letounu typu Tu-128 (Fiddler B) pro činnost s nezpevněných VPD. V rámci dalšího speciálního zkušebního programu byla za pomoci prototypu ověřena schopnost letounu typu Tu-128 (Fiddler B) vykonat nouzové přistání se zataženými vztlakovými klapkami. Na prototypu ale prošly zkouškami též jednotlivé komponenty přetlakového a kyslíkového systému a námořní přetlakový záchranný oblek typu VMSK-2, který umožňoval posádce přežít v chladné vodě po dobu až 50-ti h. Svůj život prototyp skončil za branami leteckého musea z Monina.

Tu-128 (Fiddler B) – základní sériově vyráběná modifikace letounu typu Tu-128 (Fiddler B). Zbraňový systém tohoto modelu se sestával z radiolokátoru typu PR-S Smerš (Big Nose) a čtyř PLŘS typu R-4R/T (AA-5A/B Ash A/B). Jeho pohon obstarávala dvojice motorů typu Al-7F-2 s max. tahem po 10 100 kp s přídavným spalováním. Letoun typu Tu-128 (Fiddler B) byl postaven v počtu 188-ti exemplářů. Ty přitom brány závodu č.64 opustily v letech 1961 až 1970. První z nich se do oblak poprvé vydal dne 13. května 1961. Letouny typu Tu-128 (Fiddler B) z posledních třech výrobních sérií (42. až 44.) se od letounů toho samého typu z předchozích výrobních sérií mírně odlišovaly, a to instalací nové radiostanice typu R-846 Prizma-M. Instalace antény zmíněné radiostanice se přitom nacházela pod lichoběžníkovým dielektrickým krytem, který tvořil vrchol SOP. Naproti tomu vrchol SOP letounů typu Tu-128 (Fiddler B) z prvních výrobních sérií měl kovový potah a trojúhelníkovitý tvar.

Tu-128 Al-7F-4 – experimentální modifikace letounu typu Tu-128 (Fiddler B) s instalací silnějších motorů typu Al-7F-4 s max. tahem po 11 100 kp s přídavným spalováním. Letové zkoušky jediného exempláře tohoto modelu, který vznikl konverzí prvního sériového Tu-128 (Fiddler B), se rozeběhly v únoru roku 1963 a byly realizovány v Žukovském. Za chodu zkoušek byl navíc tento stroj opatřen, za účelem zlepšení ovladatelnosti při nadzvukových rychlostech, spoilery, za jejichž pomoci bylo možné řídit klopení. Ještě později, ve třetím čtvrtletí roku 1967, tento stroj obdržel instalaci modifikovaných motorů typu Al-7F-4G. Zmíněný motor měl přitom být výrobním etalonem motoru typu Al-7F-4. Díky instalaci zmíněných motorů tento stroj v konfiguraci se čtyřmi PLŘS pod křídlem dosahoval rychlosti M=1,6. Naproti tomu rychlost sériového Tu-128 (Fiddler B) se čtyřmi PLŘS pod křídlem činila pouhých M=1,4.

Tu-128LL – speciální modifikace letounu typu Tu-128 (Fiddler B) zastávající roli vzdušné zkušebny. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Tu-128 (Fiddler B) a zastával roli technologického demonstrátoru letounu typu Tu-128A. Letoun typu Tu-128A počítal se silnějším střeleckým radiolokátorem typu PR-SA Smerš-A (Fox Fire) a silnějšími motory typu Dobrynin VD-19 s max. tahem po 13 000 kp s přídavným spalováním. Díky instalaci zmíněných motorů měl přitom v konfiguraci se čtyřmi PLŘS pod křídlem mít rychlost 2 000 km/h. Záměna motorů typu Al-7F-2 motory typu VD-19 si ale vyžádala přepracovat konstrukci celé záďové partie trupu a současně zvětšit průřez přívodních vzduchových kanálů. Kromě toho jediný exemplář speciálu typu Tu-128LL obdržel instalaci dvou kýlovek po stranách břicha ocasní části trupu a odlišně tvarovaného příďového dielektrického krytu antény radiolokátoru. Kuli průtahům s vývojem radaru typu PR-SA Smerš-A (Fox Fire) ale jeho příď ukrývala pouze balastní zátěž. Letové zkoušky jediného prototypu letounu typu Tu-128LL se rozeběhly v roce 1965 a přinesly zklamání. Přestože pohon tohoto stroje obstarávaly silnější motory, standardní Tu-128 (Fiddler B) rychlostí překonával o pouhých 110 až 120 km/h, a to ještě v konfiguraci bez PLŘS v podvěsu. Toto byl přitom důsledek většího průřezu a tedy i aerodynamického odporu trupu. Z tohoto důvodu vývoj letounu typu Tu-128A nakonec nepřekročil projektové stádium.

Tu-128M (Fiddler B) – pokročilá modifikace letounu typu Tu-128 (Fiddler B). Tento model vzešel z modernizačního programu letounů typu Tu-128 (Fiddler B). Sovětské PVO. Jeho zbraňový systém se sestával ze střeleckého radiolokátoru typu RP-SM Smerš-M (Big Nose) a čtyř PLŘS typu R-4RM/TM (AA-5 Ash) a na rozdíl od zbraňovýho systému letounu typu Tu-128 (Fiddler B) byl schopen ničit i nízkoletící vzdušné cíle pohybující se na pozadí země. Oba prototypy letounu typu Tu-128M (Fiddler B) vznikly konverzí sériových Tu-128 (Fiddler B). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 24. září 1970. Konverzí na standard Tu-128M (Fiddler B) v rámci modernizačního programu prošly, v prostorách leteckých opravárenských závodů, téměř všechny letouny typu Tu-128 (Fiddler B) ze stavu PVO. viz. samostatný text

Tu-128UT (Fiddler C) – neozbrojená cvičná modifikace letounu typu Tu-128 (Fiddler B) s kabinou třetího člena posádky, pilota-instruktora, ve špici trupu zbavené střeleckého radiolokátoru. Všechny čtyři prototypy letounu typu Tu-128UT (Fiddler C) vznikly konverzí sériových Tu-128 (Fiddler B). První z nich se do oblak poprvé vydal v první polovině roku 1971. Produkce tohoto modelu se omezila na 10 sériových strojů. Ty přitom brány závodu č.64 opustily v průběhu roku 1971. viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden prototyp a 198 sériových strojů všech verzí (188 Tu-128 a 10 Tu-128UT)

Uživatelé:  Rusko a SSSR

Tu-128

Posádka:    pilot a navigátor/operátor zbraňových systémů

Pohon:       dva proudové motory typu Ljulka Al-7F-2 s max. tahem po 6 800 kp / 10 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-S Smerš (Big Nose), instalovaný ve špici trupu. Tento typ radiolokátoru slouží k vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění protiletadlových řízených střel. Zmíněný radar má zorné pole ±70° v horizontále a -35° až +70° ve vertikále. Zatímco cíl o velikosti bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger) dokáže detekovat ze vzdálenosti 50 km a sledovat ze vzdálenosti 35 až 40 km, cíl o velikosti stíhacího letounu typu MiG-19 (Farmer) je schopen detekovat ze vzdálenosti 30 až 45 km a sledovat ze vzdálenosti 22 až 32 km.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých nestejně vysokých tandemově uspořádaných tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu) a výstražný RL systém typu SPO-3 Sirena-3 (po dvou anténách uvnitř náběžné hrany křídla a uvnitř koncových krytů křídelních motorových gondol)

Výzbroj:      dvě PLŘS velkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-4R (AA-5A Ash A) a PLŘS velkého dosahu s  pasivním IČ navedením R-4T (AA-5B Ash B), přepravované na dvou párech křídelních závěsníků

* 1 665 km/h v konfiguraci se čtyřmi PLŘS v podvěsu

Poslední úpravy provedeny dne: 23.10.2017