Tupolev Tu-134SCh

Typ:  speciální zemědělská pozorovací modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Tu-134A-3 (Crusty)

Určení:  pozorování zemědělských ploch, měření vlhkosti půdy, detekce napadení škůdci atd. pro potřeby odhadu výnosu úrody

Odlišnosti od letounu Tu-134A-3 (Crusty):

- absence obou párů postranních nouzových výstupů nacházejících se nad křídlem

- odlišné uspořádání postranních kulatých okének. Na pravoboku trupu tohoto modelu se nachází jedno kulaté 30 cm okénko, které je vetknuto do servisního vstupu, a čtyři kulatá 40 cm okénka. Naproti tomu na pravoboku modelu Tu-134A-3 jsou umístěna dvě kulatá 30 cm okénka, z nichž to první je součástí servisního vstupu, a 16 kulatých 40 cm okének. Na levoboku letounu typu Tu-134SCh se zase nachází devět kulatých 40 cm okének, z nichž to druhé je součástí vstupních dveří. Naproti tomu na levoboku modelu Tu-134A-3 je umístěno 15 kulatých 40 cm okének, přičemž do vstupních dveří je vetknuto to první.

- instalace rozměrné ploché nástavby se čtyřmi tandemově uspořádanými sekcemi pro fotoaparáty a elektro-optické senzory v ose břicha střední části trupu, na úrovni křídla (to si vyžádalo přesunout antikolizní maják na břicho zadní části trupu). První tři sekce jsou přetlakové a jsou zakryty jedním plochým obdélníkovým panelem z opticky čistého skla. Naproti tomu poslední, čtvrtá, sekce není přetlaková. V průběhu vzletu a přistání jsou okénka zmíněných sekcí zakryta jednou posuvnou (směrem dozadu) obdélníkovou „okenicí“. Zmíněná nástavba ukrývá tři multispektrální fotoaparáty typu Zeiss Ikon MKF-6M a MSK-4 východoněmecké výroby či AFA-41/10 a AFA-TE/35 domácí výroby a jeden topografický fotoaparát typu TAFA-10 domácí výroby nebo šest IČ senzorů typu Jašma s magnetickým záznamem dat z dílny francouzské společnosti Matra. Později, po roce 1990, byly všechny výše popsané elektro-optické senzory nahrazeny IČ senzory typu Vulkan a šestikanálovým gamma-spektrometrem typu Kama-S/-F.

- instalace radiolokátoru s bočním vyzařováním (SLAR) typu Niť S-1SCh. Antény zmíněného radiolokátoru se nacházejí uvnitř dvou vřetenovitých kontejnerů s délkou cca 8 m (jejich spodní polovina je zhotovena z dielektrického materiálu), které jsou uchyceny, za pomoci krátkých pylonů, ke spodní ploše střední části křídla.

- instalace jedné antény typu AŠS s tvarem obráceného písmene „L“ v ose hřbetu trupu, přímo za kabinou letové posádky

- instalace jedné antény typu AŠS s tvarem obráceného písmene „L“ v ose břicha trupu, přímo za šachtou příďového podvozku

- nový interiér kabiny cestujících. Uvnitř kabiny cestujících tohoto modelu se nachází instalace speciálního přístrojového vybavení a pracovních konzol deseti operátorů. Kromě toho je zde umístěna tmavá komora, která slouží pro vyvíjení pořízených snímků.

- modifikované navigační vybavení instalací navigačního systému typu Mak. Zmíněný systém umožňuje provádět automatického let podle předem zadaných koordinát. Po roce 1990 se navíc součástí vybavení tohoto modelu stal radionavigační systém dálkové navigace (LORAN) typu A-723, který využívá drátovou anténu uchycenou za pomoci řady drobných tandemově uspořádaných pylonů k hřbetu trupu, vpravo od podélné osy, a elektromechanický výškoměr typu VEM-72F.

Historie:  Pozorovací zemědělský speciál typu Tu-134SCh, který není ničím jiným, než modifikací středně těžkého dvoumotorového proudového regionálního dopravního letounu typu Tu-134A-3 (Crusty), vzešel ze zadání Ministerstva zemědělství ze dne 28. ledna 1981. Důvodem vzniku tohoto speciálu se stala absence objektivních údajů o aktuálním stavu lesů, jezer a zemědělské půdy a výnosu úrody. Součástí speciálního vybavení speciálu typu Tu-134SCh se kromě fotoaparátů a IČ senzorů, které byly instalovány uvnitř plochého hranatého krytu vystupujícího z břicha střední části trupu, na úrovni křídla, stal též radiolokátor s bočním vyzařováním (SLAR) typu Niť S-1SCh. Antény zmíněného radiolokátoru se přitom nacházely uvnitř dvou vřetenovitých kontejnerů, které byly uchyceny, za pomoci nízkých pylonů, ke spodní ploše střední části křídla. Zatímco za pomoci fotoaparátů bylo v mnohých regionech SSSR možné mapovat zemský povrch pouhých 25 až 35 dní v roce, radar typu Niť S-1SCh umožňoval pořizovat radiolokační snímky zemského povrchu celoročně ve dne i v noci a za všech meteorologických podmínek. Na radiolokačních snímcích bylo přitom možné rozpoznat, zda je zemědělská půda vysušená, zasolená nebo podmáčená. Radar typu Niť S-1SCh ale umožňovat též sledovat stav půdy nacházející se pod vrstvou sněhu. Za pomoci zmíněného radiolokátoru přitom speciál typu Tu-134SCh dokázal za jeden operační let zmapovat až 10 000 km² zemského povrchu. Prototyp speciálu typu Tu-134SCh (CCCP-65917) se do oblak poprvé vydal v dubnu roku 1983. Zmíněný stroj byl na rozdíl od sériových letounů ponechán OKB A.N. Tupoleva. Produkce speciálu typu Tu-134SCh se omezila na devět exemplářů (CCCP-65721 až -65725, -65918 a -65928 až -65930). Protože byl mezitím charkovský závod č.135 pověřen produkcí proudového taktického transportního letounu typu An-72 (Coaler C), sériovou výrobu speciálu typu Tu-134SCh provázaly značné průtahy. Přestože byla produkce všech letounů řady Tu-134 (Crusty) zastavena v roce 1984, kompletaci posledního sériového Tu-134SCh (CCCP-65930) se nepodařilo završit dříve než dne 30. června 1989. Zmíněný stroj se přitom stal vůbec posledním dokončeným letounem z řady Tu-134 (Crusty). Za operačně způsobilý byl speciál typu Tu-134SCh oficiálně prohlášen dne 28. září 1984. Zpočátku všech devět sériových exemplářů tohoto modelu provozoval 243. LO Voroněžského OAO středooblastního UGA, využívající letiště ve Voroněži. Později byly ale tři tyto stroje předány 176. LO Ivanovského OAO středooblastního UGA, který operoval z letiště Ivanovo. Zpočátku speciály typu Tu-134SCh létaly bez instalace radiolokátoru typu Niť S-1SCh. Zmíněným radiolokátorem byly první exempláře tohoto stroje vybaveny až v květnu roku 1987. Protože se zkoušky speciálu typu Tu-134SCh u GosNII GA (Státní zkušební institut civilního letectva) zatáhly o celých 18 měsíců, svého prvního velkého operačního nasazení se tento stroj dočkal teprve až v roce 1985, a to v rámci experimentu Kursk 85, který byl zaměřen na sledování stavu úrody a vývoj metodiky předpovědi výnosu úrody. Do zmíněného výzkumného programu se přitom spolu kromě proudových letounů typu Tu-134SCh zapojily též speciálně modifikované dvoumotorové turbovrtulové letouny typu An-30 (Clank A), speciálně modifikované jednomotorové pístové dvouplošníky typu An-2 (Colt), kosmické družice typu Meteor a Kosmos a orbitální stanice typu Saljut-7. Z výsledků experimentu Kursk 85 vyplynulo, že je pořizování snímků velkých ploch zemského povrchu za pomoci proudových speciálů typu Tu-134SCh z hlediska nákladů na čtverečný kilometr daleko efektivnější než za pomoci turbovrtulových speciálů typu An-30 (Clank A) (2,7 x) a vrtulníků typu Mi-8 (Hip) (4,6 x). Přestože bylo primárním posláním speciálů typu Tu-134SCh monitorování zemědělských ploch, v roce 1987 se jeden z těchto strojů zúčastnil polského geofyzikálního výzkumného programu Telegeo 87. Obdobný experiment byl přitom realizován též dne 4. června 1988. Mezi 31. srpnem a 22. zářím toho samého roku byl jeden speciál typu Tu-134SCh použit k pátrání po zdrojích vody na území Mongolska. Mezitím, na konci srpna 1988, se jeden z těchto speciálů zapojil do programu Aral 88, jehož cílem bylo nalezení příčiny rychlého vysychání Aralského moře. Na základě výsledků zmíněného pozorování byli následně za viníky vysychání Aralského moře označeni pěstitelé bavlny. Ti totiž ve velkém odváděli vodu z nedalekých řek Amudarja a Syrdarja pro potřeby zavlažování. Poté, mezi 27. říjnem a 4. listopadem roku 1988, byl jeden speciál typu Tu-134SCh ze stavu 243. LO použit k obhlídce zavlažovacích kanálů Kara-Kum, Amu-Bukhara a Karshi a ústí řeky Amudarja, nacházející se na území Uzbekistánu, a znečištěného jezera Sary-Kamysh, které se nachází na území Kazachstánu. Na základě údajů získaných za pomoci zmíněného letounu byla následně koryta výše uvedených zavlažovacích kanálů zpevněna betonem. Koryta zmíněných kanálů totiž nebyla zhotovena z nepropustného materiálu, a proto celé 2 km od jejich břehů vznikaly bažiny. Dne 15. února 1989 byl jeden letoun typu Tu-134SCh použit k monitoringu následků katastrofálního zemětřesení, které dne 7. prosince 1988 zničilo arménská města Kirovakan a Spitak a usmrtilo okolo 26 000 lidí. Přitom tento stroj nasnímal 4 600 km² zemského povrchu v oblasti epicentra, kde se nacházelo 180 měst a vesnic, a detekoval oblasti ohrožené případnými sesuvy půdy a škody na zavlažovacím systému. Dne 10. ledna 1990 se jeden speciál typu Tu-134SCh zapojil do environmentálního výzkumného programu Nevskaja guba, zaměřeného na stanovení znečištění protizáplavové přehrady, která byla vybudována v roce 1983 poblíž Leningradu. Zmíněná přehrada totiž zadržovala veškeré průmyslové odpady z řeky Něvy. Díky tomu byla již v roce 1986 z celých 40-ti % znečištěna. Po završení zmíněného výzkumného programu bylo proto doporučeno její zbourání. V srpnu roku 1992 se speciál typu Tu-134SCh spolu se speciálně modifikovanými americkými letouny typu P-3A Orion a DC-8, oceánografickým člunem Akademik loffe a kosmickou družicí ERS-1 zapojil do rusko-amerického hydrologického výzkumného programu PRECHERI. Speciály typu Tu-134SCh byly ale používány též k rybolovnému průzkumu v okolí poloostrovu Kamčatka, ledovcovému průzkumu v severských oblastech, lesnickému hlídkování a vyhledávání zdrojů nerostných surovin. Svůj veřejný debut si letoun typu Tu-134SCh odbyl v srpnu roku 1992 na MosAeroShow 92. Návštěvníci zmíněné airshow měli přitom možnost shlédnout prototyp tohoto speciálu. Prototyp Tu-134SCh (CCCP-65917) se ale stal též součástí statické ukázky airshow MAKS 93, která se konala v srpnu roku 1993. Za celou svou služební kariéru toho ale letouny typu Tu-134SCh mnoho nenalétaly. Důvodem toho byly organizační problémy a překypělá byrokracie. Po rozpadu SSSR, k němuž došlo v roku 1991, se speciály typu Tu-134SCh staly součástí letadlového parku společností Voroněžavia a IGAP, které vznikly rozpadem Aeroflotu. V roce 1995 poslední sériový Tu-134SCh (RA-65930) prošel, v prostorách leteckého opravárenského závodu (ARZ) č.407 z Minsku, konverzí konvertibilní stroj. Ještě později, po roce 1999, byl ten samý stroj spolu s prototypem a prvními sedmi sériovými stroji přestavěn, ARZ č.407 z Minsku, na 40-ti místný VIP speciál typu Tu-134A-3M.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp a devět sériových strojů

Uživatelé:  Rusko a SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a 10 operátorů

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Solovjov D-30 3. série s max. tahem po 6 930 kp

Radar:        povětrnostní-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu ROZ-1 Locija, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a radiolokátor s bočním vyzařováním (SLAR) typu Niť S-1SCh, instalovaný uvnitř dvou 8 m dlouhých vřetenovitých kontejnerů nacházejících se pod náběžnou hranou střední části křídla. Při letu ve výškách 3 000 až 6 500 m rychlostí 350 až 750 km/h je radar typu Niť S-1SCh schopen mapovat dva 15 km (mapy v měřítku 1:100 000 nebo 1:200 000) nebo 37,5 km (mapy v měřítku 1:250 000 nebo 1:500 000) široké pásy zemského povrchu (s 11-ti km širokou mezerou mezi nimi). V průběhu jednoho letu přitom dokáže zmapovat 10 000 km² zemského povrchu.

Vybavení:  tři multispektrální fotoaparáty typu Zeiss Ikon MKF-6M a MSK-4 východoněmecké výroby či AFA-41/10 (ohnisková vzdálenost 100 mm) a AFA-TE/35 (ohnisková vzdálenost 350 mm) domácí výroby a jeden topografický fotoaparát typu TAFA-10 (ohnisková vzdálenost 100 mm) domácí výroby nebo šest IČ senzorů typu Jašma francouzské výroby. Po roce 1990 tento model na místo IČ senzorů typu Jašma obdržel IČ senzory typu Vulkan a šestikanálový gamma-spektrometr typu Kama-S/-F.

* s radarem typu Niť S-1SCh

Poslední úpravy provedeny dne: 21.12.2017