Tupolev Tu-16KS (‘Badger B’)

Typ:  raketonosná modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) tvořící jednu z komponent vzdušného raketového komplexu typu Kometa

Určení:  ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě) za pomoci okřídlených řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel)

Odlišnosti od letounu Tu-16 (Badger A):

- absence zařízení pro přepravu a shoz pum. Instalace navigačního-bombardovacího radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) přitom zůstala zachována.

- instalace jednoho páru závěsníků typu BD-187, na který se umisťuje dvojice okřídlených řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), pod křídlem s náležitě zesílenou vnitřní konstrukcí. Instalace zmíněných závěsníků se přitom nachází ve vzdálenosti 7,05 m od podélné osy trupu.

- instalace modifikovaného vnějšího páru vztlakových klapek. Do vnějšího páru vztlakových klapek tohoto modelu, na úrovni SOP střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), jsou vetknuty výřezy. Zmíněné výřezy zamezují střetu vztlakových klapek se SOP střel a z vrchu jsou zakryty plechovými panely vyztuženými žebry. Vychýlení vztlakových klapek v konfiguraci s řízenými střelami v podvěsu je navíc omezeno hodnotou 25°.

- instalace bloků střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-1M (Kobalt-P) v přední části trupové pumovnice, přímo před přetlakovou kapsulí s kabinou operátora radaru. Otočná anténa zmíněného radiolokátoru se nachází pod výsuvným kopulovitým dielektrickým krytem. Zmíněný kryt je přitom z útrob pumovnice kompletně vysunut pouze v době, kdy radar typu K-1M pracuje. Jinak z trupové pumovnice „vykukuje“ jenom jeho špička.

- instalace bloků rádiové-povelové naváděcí jednotky a válcovité přetlakové kapsule s pracovištěm operátora radaru typu K-1M v střední části trupové pumovnice. Zmíněná přetlaková kabina má vlastní přetlakový a klimatizační systém. Ten se přitom sestává z chladící turbíny, vzduchového výměníku tepla a řídící jednotky. Zatímco ve výškách do 2 000 m přetlakový systém kabiny operátora radaru využívá venkovní vzduch, který odebírá za pomoci kapsovitého lapače nacházejícího se na pravoboku, ve větších výškách využívá vzduch z potrubí, které zásobuje vzduchem přetlakový systém záďové kabiny s pracovišti střelců. Vstup do kabiny operátora radaru se nachází na břichu trupu a je opatřen jednodílnými výklopnými (směrem dopředu ven) dvířky. Zmíněná dvířka zároveň slouží k nouzovému opuštění kabiny za pomoci vystřelovací sedačky.

- instalace nouzového výstupu (s dvojicí okének) na „stropě“ trupové pumovnice, přímo za přetlakovou kapsulí s pracovištěm operátora radaru. Zmíněný výstup využívá operátor radaru k opuštění svého pracoviště při nouzovém přistání na břichu. Na zadní stěně přetlakové kapsule s kabinou operátora radaru se proto nachází přetlakový výstup se stupačkami.

- instalace třídílných dvířek trupové pumovnice na místo dvířek dvoudílných. Zatímco do osy přední části dvířek trupové pumovnice letounu typu Tu-16KS je vetknut kruhový výřez pro výsuvný kryt antény střeleckého radiolokátoru typu K-1M, součástí střední části dvířek trupové pumovnice tohoto stroje je vstup do přetlakové kabiny operátora radaru.

- instalace naváděcího modulu typu D-1M pod pravou polovinou křídla. Zmíněný modul využívá rozměrné dipólové antény typu D15 a D16, jejichž instalace se nachází pod konci křídla.

- instalace nádrží s palivem pro řízené střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) uvnitř křídla (nádrže č.17L-19L a č.17R-19R). Zmíněné nádrže nejsou napojeny na vlastní palivový systém letounu a motory střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) zásobují palivem v průběhu startování a chodu až do okamžiku odpalu.

- instalace elektronických součástí raketového komplexu ve střední části trupu a v zadních částech křídelních podvozkových gondol

- instalace indikátoru kurzu a panelu s indikátorem a spouštěcím tlačítkem shozu střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) na levé přístrojové desce v kabině pilotů

- instalace panelu s indikátorem chodu motorů střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) na prostřední přístrojové desce v kabině pilotů

- instalace panelu s ovladači motorů střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) na pravé přístrojové desce v kabině pilotů

- instalace zaměřovače typu D-29M (na místo zaměřovače typu OPB-11R), panelu s indikátorem radiotechnických naváděcích systémů střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) a druhého panelu se spouštěcím tlačítkem shozu střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) v kabině navigátora

Historie:  Protože námořní bombardovací letouny, jejichž výzbroj tvořily pouze torpéda a pumy, se při útocích na bitevní křižníky protivníka musely vystavovat přímým účinkům palubních prostředků PVO, po skončení druhé světové války se další vývoj v oblasti vzdušného napadení hladinových cílů zaměřil na řízené střely. Tyto zbraně totiž umožňují vést boj s hladinovými plavidly ze vzdálenosti nacházející se zcela mimo dosah prostředků PVO. První operační vzdušný protilodní raketový komplex sovětské konstrukce vešel ve známost jako Kometa a vzešel z výnosu ze dne 2. srpna 1948. Zmíněný zbraňový systém se sestával ze dvou okřídlených řízených střel s proudovým pohonem typu KS-1 (AS-1 Kennel), jednoho čtyřmotorového pístového nosiče typu Tu-4K (Bull), vyhledávacího a naváděcího radiolokátoru typu Kometa-M a střeleckého systému typu Kometa-2 a za operačně plně způsobilý byl prohlášen na počátku roku 1953. Na nosič typu Tu-4K (Bull) bylo přitom v průběhu první poloviny 50. let upraveno okolo 50-ti bombardovacích letounů typu Tu-4 (Bull). Zmíněný stroj nebyl ničím jiným, než kopií amerického druhoválečného Boeingu B-29 Superfortress, a již tehdy jej bylo možné považovat, díky malé rychlosti, za morálně beznadějně zastaralý. Z tohoto důvodu krátce nato padlo rozhodnutí, aby byly střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) integrovány do zbraňového systému podstatně výkonnějšího středně těžkého podzvukového dvoumotorového proudového strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A). Modifikace letounu typu Tu-16 (Badger A), která zastávala roli nosiče střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), vešla ve známost jako Tu-16KS (Badger B) a stala se vůbec první raketonosnou verzí tohoto stroje. Zbraňový systém letounu typu Tu-16KS (Badger B) se sestával ze dvou střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-1M, známého též jako Kobalt-P, a rádiové-povelové naváděcí jednotky. Všechny komponenty raketového komplexu typu Kometa byly přitom pro tento model převzaty od letounu typu Tu-4K (Bull) v prakticky nezměněné podobě. Radar typu K-1M byl instalován v přední části trupové pumovnice a využíval otočnou anténou, která byla umístěna pod výsuvným kopulovitým dielektrickým krytem. Obsluhu zmíněného radiolokátoru obstarával další, sedmý, člen posádky. Pracoviště operátora radaru typu K-1M se nacházelo uvnitř přetlakové kapsule, která byla umístěna v střední části trupové pumovnice. Díky tomu letoun typu Tu-16KS (Badger B) pozbýval schopnosti přepravy pum. Kromě výše uvedeného se tento model vyznačoval instalací závěsníků řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) pod křídlem. Prototyp raketonosce typu Tu-16KS (Badger B) vznikl v roce 1954 konverzí letounu Tu-16 (v.č. 4200305) z produkce závodu č.22 z Kazaně. V průběhu závodních zkoušek, které se rozeběhly v srpnu roku 1954 a byly završeny v listopadu toho samého roku, tento stroj vykonal 18 letů s celkovou délkou trvání 9 hodin a 14 minut. Závodní zkoušky prototypu letounu typu Tu-16KS (Badger B) byly završeny kladným hodnocením. Veškeré speciální vybavení tohoto stroje pracovalo bezproblémově. Za vyhovující bylo shledáno i pracoviště operátora radaru, které se nacházelo v zadní části trupové pumovnice. V konfiguraci s dvojicí střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) v podvěsu se prototyp letounu typu Tu-16KS (Badger B) ovladatelností prakticky nelišil od standardního bombardovacího modelu Tu-16 (Badger A). Některé lety ale tento stroj absolvoval s podvěsem hmotnostních maket střel typu KS-1 (AS-1 Kennel), které vypadaly jako velká torpéda. Prototyp letounu typu Tu-16KS (Badger B) mohl střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) vypouštět ve výškách 3 500 až 4 000 m při rychlosti do 370 km/h IAS, aniž by byl pozorován negativní vliv na ovladatelnost. Vzletová hmotnost prototypu se pohybovala mezi 58 a 59 t. Max. rychlost tohoto stroje s dvojicí střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) v podvěsu byla stanovena na 575 km/h. Let max. rychlostí prototypu se střelami v podvěsu se přitom obešel bez nežádoucích vibrací. Délka rozjezdu tohoto stroje s dvojicí střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) v podvěsu (vzletová hmotnost 54 t) byla prakticky identická jako délka rozjezdu při vzletu standardního bombardovacího modelu Tu-16 (Badger A) a činila 1 240 m. To samé se týkalo i ovladatelnosti při vzletu. Přistávací rychlost prototypu s dvojicí střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) v podvěsu (přistávací hmotnost 47 t) byla však o nějakých 10 až 15 km/h vyšší (245 až 250 km/h). Po odpálení jedné střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) bylo doporučeno, aby bylo, kuli zachování stability, přečerpat 1 400 kg paliva z opačné poloviny křídla. Pro případ přistání s jednou střelou v podvěsu za podmínek bočního větru o síle 6 až 8 m/sec, bylo zase vystaveno doporučení, aby se letoun typu Tu-16KS (Badger B) k VPD přibližoval tak, aby se zavěšená střela nacházela na té straně, ze které vane vítr. Činnost střeleckého radiolokátoru typu K-1M byla prověřována při letu ve výškách 4 000 m, 6 000 m a 8 000 m. Kvalita radarového obrazu byla shledána za uspokojivou. Bezproblémové bylo též uzamčení cíle a automatické sledování cíle. Vysunutí krytu antény radaru typu K-1M z útrob trupové pumovnice vedlo k poklesu rychlosti o nějakých 15 až 20 km/h. V konfiguraci s vysunutým krytem radaru bylo zakázáno překračovat rychlost 520 až 550 km/h IAS, jinak by byl zmíněný kryt původcem nežádoucích vibrací. Po završení závodních zkoušek byl prototyp letounu typu Tu-16KS (Badger B) přelétnut na leteckou základnu Bagerovo, která se nacházela na Krymu, na 71. testovacím polygonu. Zde, na počátku roku 1955, prošel další fází zkoušek. Po jejich završení byl letoun typu Tu-16KS (Badger B) doporučen pro přijetí do výzbroje VMF. Sériově byl raketonosec Tu-16KS (Badger B) vyráběn, v letech 1954 až 1958, závodem č.22 z Kazaně, po boku výchozího bombardovacího modelu. Výrobní halu zmíněného podniku přitom opustilo celkem 107 sériových Tu-16KS (Badger B), z toho 68 v provedení bez systému pro doplňování paliva za letu (6 v roce 1954, 10 v roce 1955, 29 v roce 1956 a 23 v roce 1957) a 39 v provedení se systémem pro doplňování paliva za letu (23 v roce 1957 a 16 v roce 1958), známém jako Tu-16KS(ZA) (Badger B). Sériové Tu-16KS (Badger B) se od prototypu mírně lišily, a to tvarem výsuvného krytu antény střeleckého radiolokátoru typu K-1M. Zatímco kryt antény střeleckého radaru prototypu měl polokulovitý vrchol, vrchol krytu antény radiolokátoru typu K-1M sériových strojů byl plochý. Díky tomu nevyvozoval nežádoucí vibrace při rychlostech nad 520 km/h. Raketonosci typu Tu-16KS (Badger B) se staly součástí výzbroje VVS i VMF. U bojových útvarů VVS a VMF přitom tyto stroje nejprve doplnily a posléze nahradily pístové raketonosce typu Tu-4K (Bull). Do výzbroje VVS byly letouny typu Tu-16KS (Badger B) zařazeny v roce 1955. Zmíněné stroje se konkrétně staly součástí výzbroje 116. TAD (těžká letecká divize), která se sestávala ze dvou pluků, 12. TAP (těžký letecký pluk) a 685. TAP, a jedné samostatné letky. Ta provozovala speciály typu MiG-17K (SDK-7). Zmíněný speciál nebyl ničím jiným, než modifikací podzvukového frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A) s instalací aktivní RL samonaváděcí hlavice a přijímače naváděcí rádiové-povelové povelové jednotky střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) uvnitř zaobleného krytu vystupujícího z horního okraje příďového kruhového vstupu vzduchu a vřetenovitého krytu uchyceného k vrcholu SOP a zastával roli emulátoru zmíněného zbraně. Za pomoci speciálu typu MiG-17K bylo tedy možné provádět nácvik střeleb, aniž by přitom byly spotřebovávány zásoby ostrých střel. Zmíněný stroj startoval samostatně a byl řízen pilotem až do okamžiku zahájení naváděcího procesu. Poté řízení speciálu typu MiG-17K zajišťovala naváděcí soustava střely typu KS-1 (AS-1 Kennel). Pilot opět přebíral řízení ve vzdálenosti nějakých 500 až 600 m od cvičného cíle. V roce 1958 byly oba dva pluky 116. TAD, 12. TAP a 685. TAP, sloučeny v 132. TAP. VMF začalo letouny typu Tu-16KS (Badger B) přebírat od roku 1957. Zmíněné stroje se nejprve staly součástí výzbroje Severní a Tichooceánské flotily a poté též flotily Černomořské. Ke svému cíli se letoun typu Tu-16KS (Badger B) přibližoval ve výškách okolo 10 000 m. Po nalezení cíle za pomoci radiolokátoru typu K-1M, který měl detekční dosah 150 až 180 km, operátor přepnul radar z režimu vyhledávání do režimu sledování. Přitom radar soustředil elektromagnetické rážení do úzkého kužele. Následně letoun Tu-16KS (Badger B) sestoupil na výšku odpalu, která činila 3 500 až 4 000 m, s motory na volnoběh. Sestup z výšky 10 000 m na tuto výšku přitom zabral nějakých 7 min. Motory střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) byly nastartovány několik minut před odpalem. Odhoz zmíněných střel byl prováděn ve vzdálenosti 70 až 90 km od cíle při rychlosti nejméně 370 km/h. Letoun typu Tu-16KS (Badger B) měl operační rádius 1 800 km. Ten bylo u letounů z pozdějších výrobních sérií možné prodloužit na 2 600 až 2 700 km, a to doplněním paliva za letu od vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Jako jedny z prvních si doplňování paliva za letu osvojily posádky letounů typu Tu-16KS (Badger B) Černomořské flotily VMF. Skupinové doplňování paliva za letu bylo obvykle prováděno ve vzdálenosti mezi 550 a 850 km od domovské základny letounů typu Tu-16KS (Badger B) a Tu-16Z (Badger A tanker). Každý vzdušný tanker typu Tu-16Z (Badger A tanker) přitom předal po 10 000 l paliva dvěma letounům typu Tu-16KS (Badger B). Na domovskou základnu se pak vzdušné tankery vracely s 6 000 l paliva v nádržích. Zdaleka nejvíce komplikované bylo doplňování paliva v průběhu zpáteční cesty na domovskou základnu. Služeb vzdušných tankerů typu Tu-16Z (Badger A tanker) při zpáteční cestě ale letouny typu Tu-16KS (Badger B) využívaly pouze při nouzových situacích. Raketový komplet typu Kometa bylo nicméně možné považovat, díky malé rychlosti (1050 až 1200 km/h) a nevelkému dosahu (80 až 90 km) střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) a nízké odolnosti naváděcího systému proti elektronickému rušení, za morálně zastaralou techniku už v době příchodu k bojovým útvarům VVS a VMF. V létě roku 1962 proto SSSR 12 raketonosců typu Tu-16KS (Badger B), spolu s 12-ti bombardovacími letouny typu Tu-16 (Badger A), vyvezl do Indonésie. Zatímco letouny typu Tu-16 (Badger A) se staly součástí letadlového parku 41. letky, která operovala z letecké základny nacházející se poblíž Jakarty, letouny typu Tu-16KS (Badger B) byly zařazeny výzbroje 42. letky. Obě zmíněné letky byly přitom součástí 003. křídla. Indonésie se tak stala nejen druhým provozovatelem letounů řady Tu-16 (Badger) v celkovém pořadí (hned po SSSR), ale též prvním státem v jihoasijském regionu majícím ve výzbroji strategické bombardovací letouny. Krátce nato se trojice „indonéských“ Tu-16KS (Badger B) zapojila do operace Trikora, jejíž cílem bylo potlačení nizozemských pozic na Papue-Nové Guineji. Speciálně za tímto účelem byly zmíněné letouny přesunuty na leteckou základnu Iswahyudi, nacházející se poblíž Ngawi. Jako předsunutá základna pro tyto stroje bylo využíváno polní letiště, které se nacházelo na ostrově Morotai, ve vzdálenosti cca 500 km od cílové oblasti. Provoz letounů typu Tu-16KS (Badger B) z letiště Morotai byl ale velmi náročný. Plnění palivových nádrží těchto strojů zde bylo totiž nutné provádět manuálně. Protože se do nádrží letounů typu Tu-16KS (Badger B) vešlo 45 000 l paliva, tento proces zabral celé čtyři dny a čtyři noci. K použití střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) ale tehdy nedošlo. Nizozemci se totiž nakonec, v roce 1963, na nátlak USA z Nové Guineji stáhli. Zpočátku „indonéské“ Tu-16 (Badger A) a Tu-16KS (Badger B) obsluhovaly sovětské posádky. První indonéští piloti byli na tento typ přeškoleni až po ukončení operace Trikora, a to u 43. CBP i PLS z Rjazaně. Po završení čtyřměsíčního přeškolovacího kurzu v Rjazani absolvovali zpáteční let do Jakarty (s několika mezipřistáními) na sedadle druhého pilota. Bojový výcvik indonéské posádky prováděli na polygonu, který byl vybudován na ostrově Sumatra. Sovětské posádky nakonec v Indonésii strávily celých šest měsíců. Teprve až poté mohly své stroje předat do rukou indonéských posádek. Přeškolení pozemního personálu trvalo ještě o něco déle. Sovětští pozemní technici zde proto museli setrvat o čtyři měsíce déle. Krátce nato se „indonéské“ Tu-16KS (Badger B) zapojily do konfliktu s Malajsií o hranice Kalimantantu a Singapuru a o Molucký průliv. Při zmíněném konfliktu, který vešel ve známost jako operace Dwikora, zmíněné stroje podnikaly pouze průlety vzdušným prostorem Malajsie, poblíž Singapuru. Do vlastních bojů aktivně nezasahovaly. Přitom vzlétaly z leteckých základen Iswahyudi a Medan. V roce 1964 se pokusil jeden z těchto letounů donutit k přistání na nepřátelském území stíhací letoun Gloster Javelin britské RAF. To se mu ale nepovedlo. Kariéra letounů typu Tu-16 (Badger A) a Tu-16KS (Badger B) v barvách indonéského letectva nebyla dlouhá. Po násilnostech z let 1965 až 1966, které vedly ke svržení komunistického režimu, se totiž Indonésie vydala prozápadním směrem, což vedlo k zastavení dodávek náhradních dílů. Poslední „indonéské“ Tu-16 (Badger A) a Tu-16KS (Badger B) proto dolétaly již v říjnu roku 1970. Následně byly všechny tyto stroje sešrotovány, tedy vyjma dvou exemplářů. Za celou svou služební kariéru u vzdušných sil Indonésie letoun typu Tu-16KS (Badger B) odpálil jednu jedinou střelu typu KS-1 (AS-1 Kennel). Zmíněná střelba byla provedena v roce 1964 nebo 1965 a měla vyloženě zkušební charakter. Cílem zmíněné střely se přitom stala železná plošina, která byla vybudována na ostrově Arkan. Mezitím, v roce 1963, bylo cca 20 letounů typu Tu-16KS (Badger B) vyvezeno do Egypta. „Egyptské“ Tu-16KS (Badger B) se staly součástí výzbroje dvou letek, které operovaly z leteckých základen Cairo-West a Beni Sueif. Výcvikem egyptské posádky těchto strojů prošly v SSSR. Na zavádění letounů typu Tu-16KS (Badger B) se samozřejmě podíleli sovětští specialisté. Všechny „egyptské“ Tu-16KS (Badger B) byly ale již dne 5. června 1967, v prvním dni tzv. Šestidenní války, zničeny na zemi při izraelském preventivním náletu. Dalších 65 letounů typu Tu-16KS (Badger B) ze stavu VVS a VMF bylo po roce 1962 přestavěno, v rámci modernizačního programu, na nosiče výkonnějších řízených střel s raketovým pohonem na KPL typu KSR-2 (AS-5A Kelt) a KSR-11 (AS-5B Kelt). Zatímco 50 z nich prošlo konverzí na nosič prvně uvedené střely, který vešel ve známost jako Tu-16KSR-2 (Badger G), zbylých 15 letounů typu Tu-16KS (Badger B) se stalo základem nosiče typu Tu-16K-11-16 (Badger G), jenž mohl odpalovat obě zmíněné střely. Poslední exempláře letounu typu Tu-16KS (Badger B) v barvách VVS/VMF dolétaly na počátku 70. let. Střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) byly ale po předchozí úpravě na vzdušný terč typu KRM-1 aktivně používány až do 80. let.

Verze:

Tu-16KS (prototyp) – prototypová modifikace letounu typu Tu-16KS (Badger B). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1954 konverzí sériového Tu-16 (Badger A) a do sériového modelu se odlišoval zejména tvarem výsuvného krytu antény střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-1M. Zatímco kryt antény střeleckého radaru prototypu měl polokulovitý vrchol, vrchol krytu antény radiolokátoru typu K-1M sériových strojů byl plochý.

Tu-16KS – první výrobní provedení letounu typu Tu-16KS (Badger B). Tento model byl postaven, v letech 1954 až 1957, v počtu 68 exemplářů.

Tu-16KS(ZA) – pozdější výrobní provedení letounu typu Tu-16KS (Badger B) s instalací systému pro doplňování paliva za letu typu „křídlo-křídlo“ z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Tento model byl postaven, v letech 1957 až 1958, v počtu 39 exemplářů a speciální tankovací vybavení sdílel s letounem typu Tu-16(ZA) (Badger A).

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Tu-16) a 107 sériových strojů

Uživatelé:  Egypt, Indonésie a SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, operátor radaru, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, střelecký radiolokátor typu K-1M Kobalt-1M, instalovaný pod výsuvným kopulovitým krytem vystupujícím z prostoru trupové pumovnice, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu RBP-4 (Mushroom) má detekční dosah 150 až 180 km a zaměřovací dosah 70 km a slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Za pomoci tohoto radiolokátoru lze přitom zaměřovat pozemní cíle s přesností 75 až 100 m při letu rychlostí do 1 250 km/h ve výškách mezi 2 000 a 15 000 m. Radiolokátor typu Kobalt-1M má detekční dosah 150 až 180 km a je určen pro vyhledávání a zaměřování pozemních a hladinových cílů a navádění řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel). Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický raketový zaměřovač typu D-29M, instalovaný za plochým břišním okénkem příďové kabiny navigátora, jeden střelecký zaměřovač typu PKI, instalovaný před sedadlem pilota, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                  - průzkumné: jeden topografický fotoaparát (jeho instalace se nachází přímo za šachtou příďového podvozku) a jeden panoramatický fotoaparát (jeho instalace se nachází za obdélníkovým okénkem umístěným na levém boku trupu, přímo nad šachtou příďového podvozku)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO Magnij-M (tři tyčové antény instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu přední části křídelních podvozkových gondol) nebo SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu)

Výzbroj:    jeden střelecký post typu NU-88 s jedním pevným 23 mm kanónem typu AM-23L3 se zásobou 100 nábojů, vetknutý do pravoboku přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu, a dvě okřídlené protilodní řízené střely s aktivním RL navedením typu KS-1 Kometa (AS-1 Kennel), přepravované na dvou křídelních závěsnících

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018