Tupolev Tu-16R (‘Badger E/F’) / Tu-92

Typ:  průzkumná modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A)

Určení:  primárně vyhledávání, identifikování a určování polohy hladinových plavidel protivníka v zájmu úderných skupin nosičů protilodních řízených střel řady Tu-16 (Badger), monitorování činnosti potenciálního protivníka ve světových mořích a oceánech a provádění fotografického a radiotechnického průzkumu; sekundárně útoky na pozemní cíle za pomoci konvenčních pum

Odlišnosti modelu Tu-16R (Badger E) od letounu Tu-16 (Badger A):

- instalace silnějších 9 500 kp motorů typu RD-3M (AM-3M) na místo 8 750 kp motorů typu RD-3 (AM-3)

- instalace válcovité přetlakové kapsule s kabinou operátora ELINT stanice v zadní části trupové pumovnice. Vstup do kabiny operátora se nachází na břichu trupu a je opatřen jednodílnými výklopnými (směrem dopředu ven) dvířky. Zmíněná dvířka zároveň slouží k nouzovému opuštění kabiny za pomoci vystřelovací sedačky. Naproti tomu stropní nouzový výstup je určen k opuštění kabiny při přistání na břichu.

- instalace sestavy fotoaparátů pro denní snímkování (čtyři fotoaparáty typu AFA-33/100M nebo AFA-42/100) nebo sestavy fotoaparátů pro noční snímkování (dva fotoaparáty typu NAFA-MK-75 a náklad 24-ti zábleskových pum typu FotAB-100-80 nebo 16-ti zábleskových pum typu FotAB-250-215) v přední části trupové pumovnice (instalace topografického fotoaparátu typu AFA-33/20 nebo AFA-42/20 za šachtou příďového podvozku a panoramatického fotoaparátu typu AFA-33/75M nebo AFA-42/100 za obdélníkovým okénkem nacházejícím se na levoboku trupu, na úrovni šachty příďového podvozku, přitom zůstala zachována). Součástí každé poloviny dvířek trupové pumovnice tohoto modelu proto jsou dva hrané průzory s rozměry 280 x 467 mm, které jsou opatřeny ochrannými „okenicemi“ (ty se otevírají směrem dovnitř). Zmíněné průzory využívají pouze fotoaparáty pro denní snímkování. Noční snímkování za pomoci fotoaparátů typu NAFA-MK-75 je možné pouze po předchozím otevření dvířek pumovnice. Zábleskové pumy jsou přepravovány na standardních kazetových pumových závěsnících typu KD3-488 a jsou shazovány automaticky časovačem. Po předchozím vyjmutí fotoaparátů lze do prostoru trupové pumovnice tohoto modelu umístit náklad konvenčních pum do celkové hmotnosti 3 až 5 t.

- instalace fotoaparátu typu FARM-2, který slouží k snímání obrazovky radiolokátoru, uvnitř kabiny navigátora

- instalace stanice pro podrobný radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-1 uvnitř trupu. Antény zmíněné stanice se nacházejí pod dvěma tandemově uspořádanými polokapkovitými dielektrickými kryty, které jsou umístěny na břichu trupu. Ten přední se nachází na úrovni kořene náběžné hrany křídla, mírně plevo od podélné osy trupu, a je vetknut do servisní krytky. Instalace zmíněné antény si ale vyžádala mírně zmenšit objem palivové nádrže č.3. Polokapkovitý kryt zadní antény stanice typu SRS-1 má větší rozměry a je umístěn mezi vstupem do kabiny operátora a břišní střeleckou věží, na pozici dvířek zrušené šachty pro orientační a signální pumy.

- instalace výmetnice klamných RL cílů typu ASO-16/3 Avtomat-1 uvnitř trupové pumovnice, přímo za instalací fotoaparátů. Zmíněná výmetnice využívá otvor, který je součástí levé poloviny dvířek trupové pumovnice.

- instalace výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B Avtomat-2 v zadní přístrojové sekci, přímo za břišní obrannou střeleckou věží

Historie:  V první polovině 50. let se VMF při obraně pobřežních vod muselo plně spoléhat na lehké dvoumotorové bombardovací a torpédonosné letouny typu Il-28/-28T (Beagle), Tu-2T (Bat) a Tu-14/-14T (Bosun), jejichž původ lze vystopovat ve 40. letech. Při vyhledávání identifikování a určování přesné polohy hladinových plavidel protivníka se VMF zase tehdy bylo nuceno opírat o průzkumné speciály typu Il-28R (Beagle) a Tu-6 (Bat), které vycházely z bombardovacích letounů typu Il-28 (Beagle) a Tu-2 (Bat). Zmíněné průzkumné letouny byly sice nanejvýš ideálním prostředek podpory letounů typu Il-28/-28T (Beagle) a Tu-2T (Bat), ze kterých vycházely, pro působení v součinnosti s  torpédonosnými a raketonosnými modifikacemi podstatně výkonnějšího dvoumotorového proudového středně těžkého bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) se rozhodně nehodily. V roce 1953 se proto rozeběhly práce na specializované průzkumné modifikaci letounu typu Tu-16 (Badger A), která vešla ve známost pod továrním označením Tu-92 a služebním označením Tu-16R. Průzkumný Tu-16R (Badger E/F) měl přitom dle zadání být schopen provádět nejen fotografický průzkum (za denních i nočních podmínek), ale i radiotechnický průzkum. Součástí palubního vybavení tohoto stroje se navíc měly stát prostředky pro rušení radiolokačních stanic protivníka. Vývoj průzkumného speciálu typu Tu-16R (Badger E/F) byl oficiálně posvěcen výnosem ze dne 23. června 1954. Dle zmíněného zadání měl tento model mít dolet 6 000 až 6 200 km. Jeho pohon měla přitom obstarávat dvojice 9 500 kp motorů typu AM-3M-200. Termín předání prototypu průzkumného Tu-16R (Badger E/F), který měl vzniknout konverzí sériového Tu-16 (Badger A), ke státním zkouškám byl stanoven na březen roku 1955. Pokročilý vývojový projekt průzkumného speciálu typu Tu-16R (Badger E/F) byl zpracován ve dvou verzích, verzi pro denní průzkum Tu-16R a verzi pro noční průzkum Tu-16RN, a byl schválen dne 23. listopadu 1954. Dle projektu se průzkumné vybavení tohoto speciálu mělo sestávat ze sestavy standardních fotoaparátů pro denní snímkování řady AFA-33 (v případě modelu Tu-16R) a standardních fotoaparátů pro noční snímkování řady NAFA-6 (v případě modelu Tu-16RN). Do budoucna se ale počítalo s instalací modernějších fotoaparátů řady AFA-40. Instalace fotoaparátů (spolu s nákladem osvětlovacích pum v případě modelu Tu-16RN) se přitom měla nacházet v přední části trupové pumovnice. Součástí vybavení průzkumného speciálu typu Tu-16R (Badger E/F) se ale měla stát též ELINT/REB stanice typu SPS-1 (PR-1) nebo Natrij a ELINT stanice typu SRS-3 Romb-1. Na místo REB stanice mělo být možné nainstalovat výmetnici klamných RL cílů typu ASO-16/3. Protože tehdejší sovětské prostředky pro ELINT a REB nebyly automatizované, součástí posádky průzkumného Tu-16R (Badger E/F) se měl stát další, sedmý, člen - operátor. Jeho pracoviště přitom mělo být umístěno uvnitř přetlakové kapsule nepodobné přetlakové kapsuli operátora radaru raketonosce typu Tu-16KS (Badger B), která se měla nacházet v zadní části trupové pumovnice, přímo za fotoaparáty. Na hřbetu a břichu trupu, na úrovni přetlakové kapsule s kabinou operátora měla být umístěna instalace antén stanice typu SPS-1 (PR-1). Základem prototypu průzkumného speciálu typu Tu-16R (Badger E/F), který vešel ve známost jako Tu-16R-1, se stal letoun Tu-16 (v.č. 1880302) z produkce závodu č.1 Kujbyševa. Brány kujbyševského závodu č.1 tento stroj opustil v prosinci roku 1954 a konverzí na prototyp Tu-16R-1 prošel v prostorách závodu č.22 z Kazaně. Zmíněnou konverzi se přitom podařilo završit dnem 14. února 1955. K závodním zkouškám byl tento stroj předán s instalací jednoho fotoaparátu pro vertikální snímkování typu AFA-33/20M, dvou fotoaparátů pro šikmé snímkování typu AFA-33/75M, dvou fotoaparátů pro topografické snímkování typu AFA-33/10M a jednoho aktivního RL rušiče typu SPS-1. Po předchozí demontáži fotoaparátů bylo do trupové pumovnice prototypu Tu-16R-1 možné umístit náklad neřízených pum. Závodní zkoušky prototypu Tu-16R-1 se rozeběhly dnem 30. listopadu 1955. V rámci závodních zkoušek tento stroj vykonal, do poloviny května roku 1956, 16 letů s celkovou délkou trvání 26 h a 16 min. V průběhu zkoušek tento stroj obdržel instalaci ELINT stanic typu SRS-1AG a SRS-3 Romb-1. Zatímco instalace stanice typu SRS-1AG se nacházela uvnitř trupu, stanice typu SRS-3 byla umístěna uvnitř dvou vřetenovitých kontejnerů, které byly instalovány na pylonech nacházejících se pod náběžnou hranou křídla. Vzhledem k průtahům ve zkouškách a v dodávkách plánovaného palubního vybavení byl mezitím, výnosem ze dne 26. března 1956, termín předání prototypu letounu typu Tu-16R (Badger E/F) ke státním zkouškám posunut. V průběhu státních zkoušek prototyp Tu-16R-1 vykonal, mezi 19. červnem a 17. srpnem roku 1956, dalších 27 letů s celkovou délkou trvání 97 hodin. Státní zkoušky tohoto stroje zakončilo kladné hodnocení. Produkcí průzkumného speciálu typu Tu-16R (Badger E/F) byl pověřen, výnosem ze dne 3. prosince 1956, závod č.1 z Kujbyševa. Dle zmíněného výnosu měl kujbyševský závod č.1 v průběhu roku 1957 vyrobit 44 těchto strojů. Pohon zmíněných letounů měly přitom obstarávat motory typu AM-3M. Součástí jejich vybavení se měly stát fotoaparáty typu AFA-34-LK/100, AFA-34-LK/75 a NAFA-MK/75. Protože kontejnery ELINT stanice typu SRS-3 Romb-1 zvyšovaly aerodynamický odpor (0 20 % při rychlostech M=0,70 až 0,75), prvních pět sériových strojů obdrželo instalaci zmíněného zařízení uvnitř trupu. Zmíněné stroje byly známy jako Tu-16 Romb a brány závodu č.1 opustily v roce 1956. ELINT stanici typu SRS-1 letouny typu Tu-16 Romb postrádaly. Později však byly její instalací dodatečně opatřeny. Podtrupový polokapkovitý kryt antény stanice typu SRS-3 letounu typu Tu-16 Romb ale vyvozoval prakticky identický aerodynamický odpor jako podkřídlové kontejnery prototypu Tu-16R-1. U následujících sériových strojů, které již nesly označení Tu-16R, proto bylo od instalace stanice typu SRS-3 uvnitř trupu opuštěno ve prospěch zmíněných podkřídlových kontejnerů. V letech 1957 až 1958 z linky toho samého podniku sjelo dalších 70 exemplářů letounu typu Tu-16R (Badger E/F), z toho 44 v roce 1957 a 26 v roce 1958. Zatímco 18 z nich bylo vybaveno ELINT stanicemi typu SRS-1ABV a SRS-6, dalších 18 těchto strojů obdrželo instalaci ELINT stanic typu SRS-1AG a SRS-3, součástí vybavení zbývajících 34-ti letounů typu Tu-16R (Badger E/F) se stala pouze ELINT stanice typu SRS-1AG. Průzkumné letouny typu Tu-16R (Badger E/F) byly zařazeny výzbroje VVS i VMF. Prvním provozovatelem těchto strojů z řad útvarů VVS se stal 199. GvODRAP (gardový samostatný dálkový průzkumný letecký pluk) s domovskou základnou Nežin. Zmíněný pluk přitom letouny typu Tu-16R (Badger E/F) provozoval až do počátku roku 1967. Poté byl kompletně přezbrojen na nadzvukové průzkumné speciály typu Tu-22R (Blinder C). VMF začalo letouny typu Tu-16R (Badger E/F) přebírat od roku 1956. Jako první z řad útvarů VMF byl na tento typ přezbrojen, z typu Il-28R (Beagle), 967. ORAP (samostatný průzkumný letecký pluk) Severní flotily. V roce 1958 byly letouny typu Tu-16R (Badger E/F) zařazeny též do výzbroje 50. GvORAP Tichooceánské flotily s domovskou základnou Novorossija-Zapadnaja. Zmíněné stroje se ale údajně staly též součástí letadlového parku Černomořské a Kaspické flotily. Většina námořních Tu-16R (Badger E/F) byla vybavena systémem pro doplňování paliva za letu, který byl kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Jako první si přitom techniku doplnění paliva za letu osvojily posádky letounů Černomořské flotily. K ostrým průzkumným misím letouny typu Tu-16R (Badger E/F) začaly vyrážet od poloviny roku 1961. V létě toho samého roku jeden z těchto strojů podnikl let nad Severním pólem. Přitom dvakrát využil služeb vzdušného tankeru a ve vzduchu strávil celých 11 h a 48 min. Letouny typu Tu-16R (Badger E/F) Tichooceánské flotily zase intenzivně brázdily vzdušný prostor nad vodami Japonského moře. Posláním většiny těchto letů bylo osvojení průzkumných technik. Zmíněné stroje ale též periodicky podnikaly lety podél pobřeží Japonska. Cílem těchto letů byla detekce skupiny letadlové lodi U.S. Navy, která občasně zaplouvala k zdejší základně Jokosuka. Při prvním pokusu o průlet nad skupinou letadlové lodi U.S. Navy byl ale letoun typu Tu-16R (Badger E/F) zachycen a eskortován americkými palubními stíhači. Následně se proto sovětské posádky začaly ke skupině letadlové lodi U.S. Navy přibližovat letem v malé výšce, aby se vyhnuly zorného poli jejich radiolokátoru. Průzkumné speciály typu Tu-16R (Badger E/F) se též pravidelně účastnily společných cvičení VVS a VMF. Zmíněné stroje byly ale používány též k monitorování plavidel NATO a námořních cvičení NATO konajících se v blízkosti sovětských teritoriálních vod. K takovým letům průzkumné speciály typu Tu-16R (Badger E/F) obvykle vyrážely ve dvojicích. Zatímco jeden z těchto strojů byl obvykle vybaven ELINT stanicí typu SRS-1, ten druhý byl obvykle opatřen ELINT stanicí typu SRS-3. To přitom umožnilo pokrýt celý rozsah frekvencí radiolokačních stanic hladinových plavidel NATO. Nasazení letounů typu Tu-16R (Badger E/F) mělo ale též bezpečnostní důvody. Pokud by totiž jeden z těchto strojů havaroval, posádka druhého letounu by okamžitě nahlásila souřadnice havárie. To přitom významně zvyšovalo šance na včasné nalezení posádky ztraceného letounu. Průzkumné speciály typu Tu-16R (Badger E/F) byly za Studené války ze všech verzí letounu typu Tu-16 (Badger) nejvíce aktivní. Při svých misích se tyto stroje často dostávaly do střetu se stíhači NATO. V aktivní službě se průzkumné speciály typu Tu-16R (Badger E/F) udržely až do počátku 90. let.

Verze:

Tu-16R-1 – prototypová modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1955 konverzí sériového Tu-16 (Badger A). Součástí vybavení tohoto stroje se stal jeden fotoaparát pro vertikální snímkování typu AFA-33/20M, dva fotoaparáty pro šikmé snímkování typu AFA-33/75M, dva fotoaparáty pro topografické snímkování typu AFA-33/10M a jeden aktivní RL rušič typu SPS-1. Obsluhu stanice typu SPS-1 přitom obstarával operátor z kabiny, která se nacházela uvnitř přetlakové kapsule vestavěné do zadní části trupové pumovnice. V průběhu zkoušek tento stroj obdržel instalaci ELINT stanic typu SRS-1AG a SRS-3 Romb-1. Zatímco instalace stanice typu SRS-1AG se nacházela uvnitř trupu, stanice typu SRS-3 byla umístěna uvnitř dvou vřetenovitých kontejnerů, které byly instalovány na pylonech nacházejících se pod náběžnou hranou křídla. V konfiguraci pro noční snímkování bylo do trupové pumovnice prototypu Tu-16R-1 možné umístit též 14 zábleskových pum typu FotAB-250-215AM o hmotnosti 215 kg, 14 zábleskových pum typu FotAB-100-80 o hmotnosti 80 kg nebo 8 osvětlovacích pum typu SAB-250-180MF o hmotnosti 180 kg. Po předchozím vyjmutí fotoaparátů z trupové pumovnice tento stroj mohl zastávat poslání bombardovacího stroje. Do trupové pumovnice prototypu Tu-16R-1 bylo konkrétně možné umístit 14 pum typu FAB-250 M-50 o hmotnosti 250 kg, 10 pum typu FAB-500 M-50 o hmotnosti 500 kg nebo 2 pumy typu FAB-1500 M-50 o hmotnosti 1 500 kg.

Tu-16 Romb – první sériově vyráběná modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E). Tento model se vyznačoval instalací ELINT stanice typu SRS-3 Romb-1 uvnitř trupu. Naproti tomu ELINT stanici typu SRS-1 letoun typu Tu-16 Romb postrádal. Protože polokapkovitý kryt antény stanice typu SRS-3, který se nacházel na břichu trupu, vyvozoval prakticky identický aerodynamický odpor jako podkřídlové kontejnery prototypu Tu-16R-1, produkce letounu typu Tu-16 Romb se omezila na pět exemplářů. Ty byly přitom postaveny v roce 1956. Později bylo vybavení všech exemplářů tohoto modelu dodatečně rozšířeno o ELINT stanici typu SRS-1.

Tu-16R (Badger E) – základní sériově vyráběná modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E). Všechny sériové Tu-16R (Badger E) byly, stejně jako prototyp, vybaveny radiolokátorem typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom). Později však nevelký počet z nich obdržel instalaci odvozeného radiolokátoru typu RBP-6 Ljustra. Tento model byl vyráběn ve dvou úpravách. Zatímco první z nich byla vyrobena v počtu 18-ti exemplářů a byla vybavena ELINT stanicemi typu SRS-1ABV a SRS-6 Romb-4A, ta druhá vznikla ve 34-ti exemplářích a součástí její výbavy byla pouze ELINT stanice typu SRS-1AG. ELINT stanice typu SRS-1AG využívala dvě antény. Instalace zmíněných antén se přitom nacházela pod nestejně velkými polokapkovitými dielekterickými kryty, které byly umístěny na břichu trupu. Ten přední se nacházel před dvířky trupové pumovnice a ukrýval anténu pro D pásmo. Zadní polokapkovitý kryt měl větší rozměry a jeho instalace byla umístěna mezi vstupem do kabiny operátora a břišní střeleckou věží. Pod ním se nacházela anténa pro E pásmo. Stanice typu SRS-1ABV kromě dvou výše uvedených antén, z nichž ta zadní byla určena pro A, B a C pásmo, využívala též dvě přímé břitové antény. Ty byly instalovány na hřbetu trupu, přímo před a za nouzovým výstupem kabiny operátora, a byly určeny též pro A, B a C pásmo.

Tu-16R (Badger F) – provedení letounu typu Tu-16R (Badger E) s ELINT stanicí typu SRS-1AG uvnitř trupu a ELINT stanicí typu SRS-3 Romb-1 uvnitř dvou doutníkovitých kontejnerů, instalovaných na pylonech nacházejících se pod náběžnou hranou křídla, ve vzdálenosti 7,85 m od podélné osy trupu. Instalace zmíněných pylonů si ale vyžádala lokálně zesílit vnitřní konstrukci křídla a současně vnést změny do konstrukce palivových nádrží č.14 a č.15. Příď a záď zmíněných kontejnerů tvořily zaoblené dielektrické kryty antén. Ten záďový byl přitom menší než ten příďový. Na střední části křídelních kontejnerů stanice typu SRS-3 Romb-1 se zase nacházely čtyři postranní a tři břišní servisní krytky. Stanice typu SRS-3 na rozdíl od stanice typu SRS-1, jejíž obsluhu zajišťoval operátor, pracovala zcela autonomně. Kromě toho dokázala sledovat a zaznamenávat více parametrů nepřátelských radiolokačních stanic. Model Tu-16R (Badger F) byl postaven, závodem č.1, v celkovém počtu 18-ti exemplářů. Některé z těchto strojů byly opatřeny instalací dvou přímých břitových antén na místo břišních trupových polokapkovitých krytů. Zatímco jedna z těchto antén se nacházela přímo před hřbetním nouzovým výstupem z kabiny operátora, ta druhá byla umístěna přímo za podlažním vstupem do kabiny operátora.

Tu-16R(ZA) (Badger E/F) – provedení letounu typu Tu-16R (Badger E/F) s instalací systému pro doplňování paliva za letu typu „křídlo-křídlo“ z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Tento model speciální tankovací vybavení sdílel s letounem typu Tu-16(ZA) (Badger A).

Tu-16R-2 – experimentální modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E/F) se dvěma fotoaparáty pro snímkování z velkých výšek typu AFA-40, dvěma topografickými fotoaparáty typu AFA-33/20M, jedním širokoúhlým fotoaparátem typu AFA-37 a ELINT stanicí typu SRS-3 Romb-1. Letoun typu Tu-16R-2 vzešel z výnosu ze dne 11. června 1956. Dle zmíněného výnosu měl být prototyp tohoto modelu ke zkouškám předán nejpozději v lednu roku 1957. Základem prototypu letounu typu Tu-16R-2 se stal prototyp Tu-16R-1. Přestavbou na prototyp modelu Tu-16R-2 tento stroj prošel v prostorách závodu č.22 z Kazaně. Do Kazaně přitom prototyp Tu-16R-1 dorazil v listopadu roku 1956, krátce po završení státních zkoušek. Ten samý měsíc byla tzv. maketní komisí přezkoumána 1:1 maketa tohoto modelu spolu s projektovými dokumentacemi. Přestavbu prototypu Tu-16R-1 na prototyp modelu Tu-16R-2 se ale nakonec nepodařilo završit dříve než v létě roku 1957. Dne 16. srpna toho samého roku byl tento stroj přelétnut z Kazaně na leteckou základu Čkalovsk, domovskou základnu Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS). Kontrolními zkouškami prototyp Tu-16R-2 nakonec prošel až mezi 20. srpnem 1958 a 23. únorem 1959. Důvodem toho byly problémy s průzkumným vybavením. Právě problémy s vestavěnými fotoaparáty vedly k tomu, že vývoj tohoto modelu nakonec nepřekročil prototypové stádium. Později byl prototyp Tu-16R-2 zbaven křídelních kontejnerů ELINT stanice typu SRS-3. V této podobě byl pak předán leteckému museu z Monina. Zde se přitom nachází do dnešních dnů (jako rudá 50).

Tu-16RP – modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E/F) s instalací aktivních RL rušičů individuální ochrany. Instalaci aktivních RL rušičů obdržely pouze některé exempláře tohoto modelu v provedení bez i s ELINT stanici typu SRS-3. REB vybavení těchto strojů bylo velmi variabilní. Některé z nich obdržely pouze instalaci aktivního RL rušiče typu SPS-5 Fasol uvnitř v přední přístrojové sekce. Zmíněný rušič přitom využíval jeden pár zkosených břitových antén, který byl uchycen k okrajům břicha přední části trupu, na úrovni šachty příďového podvozku. Další exempláře letounu typu Tu-16R (Badger E/F) kromě rušiče typu SPS-5 obdržely též aktivní RL rušič pro přední polosféru typu SPS-151D, SPS-152D či SPS-153D systému Siren-D a (nebo) aktivní RL rušiče pro zadní polosféru typu SPS-151ŽK, SPS-152ŽK či SPS-153ŽK systému Siren-MD. Rušič typu Siren-D využíval tři antény, jednu přijímací a dvě vysílací. Instalace přijímací antény se přitom nacházela pod nevelkým náprstkovitým krytem, který vystupoval z prosklené špice trupu. Vysílací antény byly zase umístěny uvnitř nevelkých oválných krytů, které byly uchyceny, za pomoci krátkých pylonů, k okrajům břicha trupu, přímo před lapači vzduchu pohonných jednotek. Instalace rušiče typu Siren-MD se nacházela uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Zmíněný kontejner byl znám jako UChO a jeho instalace se neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Součástí vybavení některých letounů tohoto typu se kromě aktivních RL rušičů staly též výmetnice klamných IČ/RL cílů typu ASO-2I-Je7R. Ty byly přitom vestavěny do zadní části křídelních podvozkových gondol a břicha kontejneru typu UChO.

Tu-16RE – modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E/F) s instalací aktivního RL rušiče typu SPS-2 na místo  ELINT stanice typu SRS-1. Antény zmíněného rušiče byly umístěny, stejně jako antény stanice typu SRS-1, pod dvěma břišními polokapkovitými dielektrickými kryty, z nichž jeden se nacházel před trupovou pumovnicí a jeden mezi vstupem do kabiny operátora a břišní obrannou střeleckou věží. Kryty rušiče typu SPS-2 byly ale větší a měly prakticky identické rozměry. Naproti tomu polokapkovitý kryt přední antény stanice typu SRS-1 měl výrazně menší rozměry než ten zadní.

Tu-16R (Badger E) (s aktivním RL rušičem typu SPS-100M) – provedení letounu typu Tu-16R (Badger E) s rozšířeným obranným systém o aktivní RL rušič typu SPS-100M Malva. Rušič typu SPS-100M byl umístěn uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu (a velmi se podobal krytu aktivního RL rušiče typu SPS-100 Rezeda-AK). Jeho instalace se ale neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Zasklení bývalého pracoviště „ocasního“ střelce se proto omezilo na přední pár postranních okének. Na zádi zmíněného koncového trupového krytu se nacházel zamřížovaný výstup chladícího vzduchu. Z jeho boků zase vystupovaly dva páry drobných polokapkovitých krytů antén rušiče. Rušič typu SPS-100M vzešel ze zadání ze dne 31. října 1967. Jako první instalaci zmíněného rušiče obdržel letoun Tu-16R (rudá 29 / v.č. 1883511), který odpovídal provedení s instalací ELINT stanice typu SRS-1. Kontrolními zkouškami u GK NII VVS tento stroj prošel mezi 5. a 20. listopadem roku 1969. V průběhu kontrolních zkoušek, jejichž posláním bylo ověření výkonnosti a vzájemné elektromagnetické kompatibility zmíněného rušiče s ostatními palubními systémy, letoun Tu-16R (rudá 29) vykonal 12 letů s celkovou délkou trvání 51 h a 21 min. V průběhu zmíněných letů byl za pomoci rušiče typu SPS-100M rušen radiolokátor typu SON-15 protiletadlového dělostřelectva, radiolokátor typu SNR-125 (Low Blow) pozemního raketového komplexu PVO typu S-125 Něva (SA-3 Goa), radiolokátor typu Orjol-D58M (Skip Spin) přepadového stíhacího letounu typu Su-15 (Flagon A) a radiolokátor typu Smerč-A (Fox Fire) přepadového stíhacího letounu typu MiG-25P (Foxbat A). V rámci kontrolních zkoušek zmíněný rušič dohromady naběhal 90 h, z toho 47 h a 56 min za letu.

Tu-16RM-2 (Badger K) – speciální námořní modifikace letounu typu Tu-16R (Badger E) primárně určená k vyhledávání, identifikování a určování polohy hladinových plavidel protivníka v zájmu úderných skupin nosičů protilodních řízených střel řady Tu-16KSR (Badger G). Průzkumné vybavení tohoto modelu se sestávalo z radiolokátoru typu Rubín-1K (Short Horn), ELINT stanice typu SRS-4 Kvadrat-2 a dvou fotoaparátů. Na speciál typu Tu-16RM-2 (Badger K) bylo po roce 1965 přestavěno 11 sériových Tu-16R (Badger E). viz. samostatný text

Tu-16RR (Badger L) – speciální modifikace letounu typu Tu-16R (Badger F) primárně určená pro provádění radiačního průzkumu (RINT). Tento model se vyznačoval instalací závěsníků s kontejnery typu RR8311-100, které sloužily k odběru vzorků radioaktivních částic ze vzduchu, na místo závěsníků s kontejnery ELINT stanice typu SRS-3. Instalace ELINT stanice typu SRS-1 a fotoaparátů ale u tohoto modelu zůstala zachována. Zkoušky prototypu speciálu typu Tu-16RR (Badger L), který vznikl konverzí sériového Tu-16R (Badger E/F), se rozeběhly dne 23. prosince 1969. Všech osm operačních exemplářů tohoto modelu vzniklo na počátku 70. let konverzí sériových Tu-16R(ZA) (Badger E/F). viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden prototyp (Tu-16R-1 – vznikl konverzí sériového Tu-16) a 75 sériových strojů (5 exemplářů modelu Tu-16 Romb a 70 exemplářů modelu Tu-16R)

Uživatelé:  Egypt a SSSR

Tu-16R (Badger F)

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, operátor stanice SRS-1, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3M (AM-3M) s max. tahem po 9 520 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu RBP-4 (Mushroom) má detekční dosah 150 až 180 km a zaměřovací dosah 70 km a slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Za pomoci tohoto radiolokátoru lze přitom zaměřovat pozemní cíle s přesností 75 až 100 m při letu rychlostí do 1 250 km/h ve výškách mezi 2 000 a 15 000 m. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře. Nevelký počet letounů tohoto typu obdržel instalaci pokročilejšího bombardovacího-navigačního radiolokátoru typu RBP-6 Ljustra.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-11R (v případě letounů s radarem typu RBP-4) nebo OPB-112 (v případě letounů s radarem typu RBP-6), instalovaný za plochým břišním okénkem příďové kabiny navigátora, jeden střelecký zaměřovač typu PKI, instalovaný před sedadlem pilota, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                   - průzkumné: - sestava fotoaparátů pro denní snímkování (jeden topografický fotoaparát typu AFA-33/20 nebo AFA-42/20, instalovaný za šachtou příďového podvozku, jeden panoramatický fotoaparát typu AFA-33/75M nebo AFA-42/100, instalovaný za okénkem nacházejícím se na levoboku trupu, na úrovni šachty příďového podvozku, a čtyři fotoaparáty typu AFA-33/100M nebo AFA-42/100, instalované v přední části trupové pumovnice) nebo sestava fotoaparátů pro noční snímkování (dva fotoaparáty typu NAFA-MK-75, umístěné, spolu s nákladem osvětlovacích nebo zábleskových pum, v přední části trupové pumovnice)

                  - stanice pro radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-1 nebo SRS-1M (dva nevelké nestejně velké polokapkovité kryty nacházející se na břichu trupu, po jednom na úrovni kořene náběžné hrany křídla a mezi vstupem do kabiny operátora a břišní střeleckou věží). Stanice typu SRS-1 slouží k vyhledávání, identifikování a určování polohy radiolokačních stanic s pulzním vyzařováním s pracovní vlnovou délkou 9,5 až 200 cm. Nepřátelskou radiostanici je přitom schopna detekovat (dle výšky letu) ze vzdálenosti 400 až 600 km.

                 - stanice pro radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-3 Romb-1 (dva vřetenovité kontejnery přepravované na pylonech nacházejících se pod náběžnou hranou křídla). Stanice typu SRS-3 slouží k vyhledávání, identifikování a určování polohy radiolokačních stanic s pulzním vyzařováním s pracovní vlnovou délkou 2,9 až 30 cm. Nepřátelskou radiostanici je přitom schopna detekovat (dle výšky letu) ze vzdálenosti 400 až 600 km. Záznam informací tato stanice provádí na magnetický pásek.

                - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO Magnij-M (tři tyčové antény instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu přední části křídelních podvozkových gondol) nebo SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu), výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (instalace antény tohoto zařízení se nachází na konci levé VOP), výmetnice klamných RL cílů typu ASO-16/3 Avtomat-1 (její instalace se nachází ve střední části trupové pumovnice, přímo mezi fotoaparáty a kabinou zbraňového operátora) a výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B Avtomat-2 (její instalace se nachází v zadní části trupu, přímo za břišní střeleckou věží)

Výzbroj:    jeden střelecký post typu NU-88 s jedním pevným 23 mm kanónem typu AM-23L3 se zásobou 100 nábojů, vetknutý do pravoboku přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu, a (v konfiguraci pro noční snímkování) náklad zábleskových pum (24 zábleskových pum typu FotAB-100-80 o hmotnosti 80 kg nebo 16 zábleskových pum typu FotAB-250-215 o hmotnosti 215 kg) nebo (v bombardovací konfiguraci) náklad konvenčních pum do celkové hmotnosti 3 000 až 5 000 kg (14 pum typu FAB-250 M-50 o hmotnosti 250 kg, 10 pum typu FAB-500 M-50 o hmotnosti 500 kg nebo 2 pumy typu FAB-1500 M-50 o hmotnosti 1 500 kg), přepravovaný v přední části trupové pumovnice

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018