Tupolev Tu-16V

Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) zastávající roli nosiče termonukleární pumy

Určení:  testování nových termonukleárních pum

Odlišnosti od letounu Tu-16 (Badger A):

- instalace dlouhého tyčového nosníku tlakového senzoru, který slouží k měření síly rázové vlny, na pravoboku špice trupu, na pozici pevného 23 mm kanónů typu AM-23L3

- instalace senzorů v břišní obranné dálkově ovládané střelecké věži typu DT-N7S na místo pohyblivých kanónů

- absence drátové antény radiostanice typu R-807

Historie:  Vývoj termonukleárních zbraní byl v SSSR zahájen na konci 40. let a probíhal v konstrukční kanceláři KB-11, která sídlila v Sarově. Projekt své první termonukleární pumy, která vešla ve známost jako RDS-6s, konstrukční tým KB-11 zpracoval již v roce 1949. Zmíněná puma měla sílu ekvivalentní 400 kt TNT a poprvé byla odpálena dne 12. srpna 1953 na polygonu v Semipalatinsku. Američané svou první termonukleární pumu, která vešla ve známost jako Ivy Mike otestovali krátce předtím, dne 1. listopadu 1952 na tichomořském atolu Eniwetok. Americká puma Ivy Mike měla sice sílu ekvivalentní 10,4 Mt TNT, byla však prakticky nepoužitelná, neboť měla podobu pozemního zařízení s hmotností 73,8 t. Naproti tomu v případě sovětského typu RDS-6s již šlo o prakticky použitelnou zbraň. Dne 5. dubna 1955 byl vědecko-výzkumnému institutu NII-1011 (Čelabinsk-70) z Čelabinska zadán vývoj letecké termonukleární pumy se silou ekvivalentní 100 Mt TNT. Zmíněná zbraň vešla ve známost jako iz.202 (nebo též jako Car-bomb) a jejím nosičem se měl stát těžký čtyřmotorový turbovrtulový bombardovací letoun typu Tu-95 (Bear A). Protože panovaly obavy z toho, že by exploze 100 Mt termonukleární pumy smetla nosič z oblohy, zcela zničila polygon a vysklila okna až v daleké Moskvě, později byla její síla snížena na 58,6 Mt, a to náhradou uranu ve třetím stupni olovem. Mezitím, v roce 1955, byl na nosič termonukleární pumy upraven též jeden středně těžký dvoumotorový proudový bombardovací letoun typu Tu-16 (Badger A). Konverzí na nosič termonukleární pumy tehdy konkrétně prošel letoun Tu-16 (v.č. 4200503) z produkce závodu č.22 z Kazaně. Zmíněný stroj vešel ve známost jako Tu-16V a byl určen k testování lehčí a menší jednostupňové termonukleární pumy typu RDS-27 o síle 400 kt TNT. Zmíněná puma byla navržena konstrukčním týmem KB-11 a měla obdobné rozměry jako 9 000 kg konvenční puma typu FAB-9000 M-54. Její tělo ale mělo více aerodynamický profil. První test zmíněné zbraně za využití letounu Tu-16V byl naplánován na 5. listopad 1955. Kuli špatnému počasí se ale nakonec konal, na polygonu v kazašském Semipalatinsku, den nato. Ke zmíněnému letu jediný exemplář letounu typu Tu-16V odstartoval z letiště Zhana-Semey. Na místo shozu byl doprovázen dvojicí stíhacích letounů typu MiG-17 (Fresco) ze stavu 513. IAP (stíhací letecký pluk). Piloti zmíněných stíhačů měli přitom údajně nařízeno nosič Tu-16V sestřelit, pokud by se vychýlil z naplánované letové trasy. Odhoz pumy typu RDS-27 byl uskutečněn ve výšce 12 000 m. K její detonaci došlo ve výšce 1 000 m v 10:40. Síla detonace zmíněné pumy byla přitom ekvivalentní 250 kt TNT. 20 minut nato podnikl v blízkosti jaderného hřibu sérii letů průzkumný speciál typu Il-28R (Beagle) ze stavu 647. SAPSO (smíšený letecký pluk speciálního určení), který byl vybaven kontejnery ke sběru radioaktivních částic ze vzduchu. Několik dní nato jediný exemplář letounu typu Tu-16V na Semipalatinském polygonu svrhl podstatně silnější dvoustuňovou termonukleární pumu typu RSD-37 o síle 3 Mt TNT. Zmíněná puma měla prakticky identický vzhled a rozměry jako puma typu RDS-27. Byla však opatřena padákovým brzdícím systémem typu PG-4083 z dílny institutu NIEI PDS (Vědecko-výzkumný experimentální institut padákových-výsadkových systémů), který brzdil její pád a nosiči tak dával větší šanci na únik před tlakovou vlnou. Před shozem pumy typu RSD-37 jediný exemplář speciálu typu Tu-16V obdržel ochranný bílý protiradiační nátěr. Ke svému prvnímu letu s pumou typu RDS-37 v pumovnici se zmíněný stroj vydal, z letecké základny Zhana-Semey, dne 20. listopadu 1956. Protože nebylo cíl možné zaměřit za pomoci optického zaměřovače, neboť se nacházel pod oblaky, zatímco palubní radiolokátor vypověděl službu, jediný prototyp speciálu typu Tu-16V se nakonec musel vrátit zpět na svou domovskou základnu s pumou typu RDS-37 v podvěsu. Přitom vykonal jako vůbec první v SSSR nouzové přistání s termonukleární pumou na palubě. Napodruhé ten samý letoun s pumou typu RDS-37 v trupové pumovnici vzlétl dne 22. listopadu téhož roku. Shoz zmíněné pumy byl uskutečněn v 9:47 z výšky 12 000 m při rychlosti 870 km/h. K její detonaci došlo ve výšce 1 550 m. To se jediný exemplář letounu typu Tu-16V již nacházel celých 15 km od místa shozu. Rázová vlna jej dostihla po 2 min a 44 sec od okamžiku shozu. Po nějakých sedmi minutách jaderný hřib vystoupal do výšky 13 až 14 km. Jeho průměr přitom činil 25 až 30 km. Z bezpečnostních důvodů byla ale síla pumy typu RDS-37 tehdy omezena hodnotou 1,6 Mt. I přesto její exploze vysklila okna v okruhu 200 km. Po jedné hodině po výbuchu ve vzdálenosti 25 km od epicentra se přitom podařilo naměřit radiaci odpovídající hodnotě 0,02 R/h. Později byly na vzdušnou zkušebnu termonukleárních pum upraveny ještě dva letouny typu Tu-16 (Badger A).

Verze:  -

Vyrobeno:  tři exempláře (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16A)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu RBP-4 (Mushroom) má detekční dosah 150 až 180 km a zaměřovací dosah 70 km a slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Za pomoci tohoto radiolokátoru lze přitom zaměřovat pozemní cíle s přesností 75 až 100 m při letu rychlostí do 1 250 km/h ve výškách mezi 2 000 a 15 000 m. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Výzbroj:    jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu, a jedna termonukleární puma, přepravovaná uvnitř trupové pumovnice

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018