Jakovlev Jak-26 (‘Flashlight B’) / Jak-123

Typ:  nadzvuková modifikace podzvukového taktického bombardovacího letounu typu Jak-125B

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti prototypu Jak-123-1 (v raném provedení) od letounu Jak-125B:

- instalace silnějších 3 250 kp pohonných jednotek typu RD-9AK, které jsou opatřeny přídavným spalováním, uvnitř modifikovaných křídleních gondol (s větší délkou a čelním kruhovým lapačem vzduchu s více ostrou náběžnou hranou) na místo 2 000 kp motorů typu RD-5A bez komory přídavného spalování (konstrukce motorových gondol tohoto modelu se shoduje s konstrukcí motorových gondol letounů typu Jak-27 a Jak-27R)

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou, která ukrývá kabinu navigátora-bombometčíka, s větší délkou, ogiválním profilem a „plechovou“ špicí na místo čelní průzračné kopule (zasklení kabiny navigátora tohoto modelu se sestává z jednoho oválného břišního okénka, které je osazeno plochým opticky čistým sklem, a čtyř párů postranních hranatých okének, zatímco zasklení příďové kabiny Jaku-125B tvořila jedna čelní kopule, jedno ploché břišní okénko a čtyři páry hranatých postranních okének)

- modifikovaný polokapkovitý překryt pilotní kabiny instalací nového pevného čelního štítku s více protáhlým profilem a více zkoseným plochým čelním okénkem s oválným tvarem (se zaoblenou spodní hranou na místo rovné) alá Jak-27 a Jak-27R 

- modifikované křídlo se zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami z 45-ti° na 62° alá Jak-27 a Jak-27R

- instalace radiolokátoru typu PSBN-MA (Mushroom) uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, na místo radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom)

- instalace modifikovaného avionického vybavení

Historie:  Dálkový dvoumotorový dvoumístný podzvukový přepadový stíhací letoun typu Jak-25 (Flashlight A) z dílny OKB A.S. Jakovleva se stal, díky velkému doletu a značnému vnitřnímu objemu trupu, základem taktického bombardéru typu Jak-125B a průzkumných speciálů typu Jak-25MR a Jak-25R (Jak-125). Zatímco letové zkoušky prototypu bombardovacího Jaku-125B byly zahájeny v závěru roku 1954, první exemplář průzkumného Jaku-25R, který vešel ve známost jako Jak-125, se do oblak poprvé vydal v létě roku 1952. Letouny typu Jak-125B a Jak-25R (Jak-125) bylo ale již v době, kdy stále ještě probíhaly zkoušky jejich prototypů, možné považovat za zcela bezperspektivní techniku. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji nadzvukových stíhacích letounů. Pro ty totiž podzvukové letouny typu Jak-125B a Jak-25R (Jak-125) představovaly příliš snadnou kořist. To samé přitom platilo i pro bombardovací letouny typu Il-28 (Beagle) a průzkumné letouny typu Il-28R (Beagle), na kterých byly tehdy vystavěny bombardovací a průzkumné regimenty VVS. Protože si Jakovlev byl toho všeho plně vědom, již v roce 1954 se z vlastní iniciativy pustil do prací na projektech nadzvukových modifikací obou zmíněných strojů, bombardovacího Jaku-125B a průzkumného Jaku-25R. S oficiální zelenou se vývoj nadzvukových verzí obou zmíněných letounů setkal dne 30. března 1955. Zpočátku byly nadzvukové deriváty bombardovacího Jaku-125B a průzkumného Jaku-25R známy pod továrním označením Jak-123 a Jak-122. Později se však pro tyto stroje začalo používat označení Jak-26 (Flashlight B) a Jak-27R (Mangrove). Zmíněný vládní výnos ale obsahoval též požadavek na nadzvukovou modifikaci stíhacího Jaku-25M (Flashlight A). Pro tento model bylo zase vyhrazeno tovární označení Jak-121 a služební označení Jak-27 (Flashlight C). Rychlost převyšující rychlost zvuku měla přitom všem třem zmíněným derivátům podzvukového Jaku-25 (Flashlight A), stíhacímu Jaku-27 (Flashlight C), průzkumnému Jaku-27R (Mangrove) a bombardovacímu Jaku-26 (Flashlight B), zajistit instalace silnějších motorů spolu s některými úpravami v aerodynamice draku. Zatímco příď trupu těchto strojů obdržela špičatý tvar (na místo kopulovitého), polokapkovitý překryt jejich pilotní kabiny Jakovlevův konstrukční tým opatřil novým pevným čelním štítkem s více skloněným čelním okénkem z neprůstřelného skla. Bez změn nezůstalo ani křídlo. Protože by návrh zcela nového křídla s větším úhlem šípu náběžné hrany zabral mnoho času, Jakovlev se rozhodl zvětšit úhel šípu pouze jeho vnitřních částí (z 45-ti° na 62°), v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami. Úhel šípu vnějších částí a celkové rozpětí naproti tomu ponechal bez změn. Bez jakýchkoliv změn přitom zůstaly též šípové ocasní plochy. Protažení kořenů náběžné hrany křídla v krátké vírové přechody konkrétně vedlo k poklesu jeho štíhlosti (poměr tloušťky a hloubky) z 12-ti % na 6 %. To přitom sebou přineslo lepší aerodynamické charakteristiky při vysokých rychlostech. V případě pohonné jednotky zase Jakovlevova volba padla na 3 800 kp proudový motor typu RD-9F, který nebyl ničím jiným, než derivátem 2 000 kp motoru typu RD-5A (AM-5A), pohonné jednotky letounů řady Jak-25 (Flashlight A), s komorou přídavného spalování. Vzhledem k průtahům s vývojem zmíněné pohonné jednotky ale prototypy zmíněných letounů již od počátku počítaly se slabšími 3 250 kp motory typu RD-9AK. Tento typ motoru zase nebyl ničím jiným, než „podkřídlovou“ modifikací 3 250 kp motoru typu RD-9B nadzvukového stíhače typu MiG-19 (Farmer), vývojového předchůdce motoru typu RD-9F. Stavbou dvou prototypů bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B) byla Jakovlevova OKB pověřena dne 5. dubna 1955. Letoun typu Jak-26 (Flashlight B) měl primárně zastávat roli nosiče 1 200 kg taktické jaderné pumy typu 8U49 Natasha s hlavicí typu RDS-4 o síle 30 kT, první domácí zbraně této kategorie. Součástí zbraňového systému tohoto stroje se ale měly stát též  konvenční pumy a neřízené rakety. Jeho bojová nosnost měla přitom činit 1 200 kg, resp. 2 000 kg v přetížené konfiguraci. Zatímco první prototyp bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B) měly pohánět 3 250 kp motory typu RD-9AK, pohon prototypu druhého měla obstarávat dvojice 3 800 kp motorů typu RD-9F. Oba dva prototypy Jaku-26 (Flashlight B) se přitom měly od sebe odlišovat nejen pohonným systémem, ale i palubním vybavením. Zatímco první prototyp tohoto stroje měl být vybaven radiolokátorem typu PSBN-M (Mushroom), tedy tím samým radiolokátorem, jako podzvukový typ Il-28 (Beagle), prototyp druhý měl instalaci radiolokátoru postrádat. Navádění tohoto stroje na cíle měly totiž zajišťovat pozemní naváděcí stanice, za pomoci radionavigačního systému typu Rym-S (Shore Walk). Pod křídlo druhého prototypu Jaku-26 (Flashlight B) mělo být navíc možné umístit 24 neřízených raket typu ARS-57 nebo ARS-70. Zatímco první prototyp bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B) měl být dle zmíněného výnosu ke státním zkouškám předán v září roku 1955, termín předání druhého prototypu tohoto stroje ke státním zkouškám byl stanoven na první čtvrtletí roku 1956. Práce na pokročilém vývojovém projektu letounu typu Jak-26 (Flashlight B) se podařilo završit v roce 1955. První prototyp tohoto stroje byl znám jako Jak-123-1 (žlutá 50) a dle technického zadání měl disponovat rychlostí 1 225 až 1 250 km/h (ve výšce 10 000 m), dostupem 16 000 až 17 000 m a doletem 2 200 km (s 1 200 kg bojovou zátěží). Brány prototypové dílny tento opustil ten samý rok. Po realizaci krátkých závodních zkoušek byl prototyp Jak-123-1 (žlutá 50) předán ke zkouškám státním. V průběhu první etapy státních zkoušek se podařilo tento stroj rozehnat, ve výšce 10 600 m, na 1 230 km/h. Tímto se stal historicky vůbec prvním sovětským bombardérem s nadzvukovou letovou rychlostí. Rychlost typu Il-28 (Beagle), který tehdy tvořil páteř taktických bombardovacích letek VVS, přitom činila pouhých 900 km/h. Praktický dostup prototypu Jak-123-1 (žlutá 50) se pohyboval na hranici 16 000 m. V případě typu Il-28 (Beagle) tomu bylo jen 12 300 m. Dolet tohoto stroje v průběhu první etapy státních zkoušek změřen nebyl. Svého předchůdce v podobě typu Il-28 (Beagle) z dílny S.V. Iljušina tedy prototyp Jak-123-1 (žlutá 50) z hlediska letových výkonů znatelně překonával, a to i přesto, že jeho pohon obstarávaly motory typu RD-9AK, které byly již od počátku považovány pouze za prozatímní řešení na období, než se podaří dokončit vývoj silnějších jednotek typu RD-9F. Závěrečná zpráva z první etapy státních zkoušek Jaku-123-1 (žlutá 50), která byla podepsána dne 25. června 1956, nicméně obsahovala též některé připomínky. Stížnost byla konkrétně vznesena na nedostatečnou stabilitu při prudkém manévrování, nedostatečnou ovladatelnost v podélném směru, obrácený efekt křidélek ve výškách mezi 4 000 a 6 000 m, nevyhovující výhled z příďové kabiny navigátora-bombometčíka a příliš úzké palebné pole pohyblivého záďového obranného kanónu (ten byl ale testován na jediném prototypu letounu typu Jak-125B). Obrácený efekt křidélek byl přitom důsledkem nedostatečné torsní tuhosti křídla, což bylo zase důsledkem toho, že mělo, díky většímu úhlu šípu vnitřních částí náběžné hrany, menší štíhlost než křídlo podzvukového Jaku-25 (Flashlight A). Díky tomu prototyp Jak-123-1 (žlutá 50) mohl létat nadzvukově pouze ve větších výškách (8 000 až 12 000 m). Kritiku ale sklidila též skutečnost, že tento stroj postrádal instalaci některých palubních systémů, které požadovalo zadání. Druhý prototyp bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B) (žlutá 54) vešel ve známost jako Jak-26-3 (označení Jak-26-2 či Jak-123-2 pravděpodobně náleželo neletovému exempláři pro statické zkoušky) a dle zadání měl disponovat rychlostí 1 400 km/h, dostupem 16 000 až 17 000 m a doletem 2 200 až 2 400 km (s 1 200 kg bojovou zátěží). Rozjezd a dojezd při vzletu a přistání tohoto stroje neměl přesahovat 1 100 m. Požadavek na dobu výstupu na výšku 10 000 m zněl 3 min. Dle původních plánů měl být tento stroj ke státním zkouškám předán v prvním čtvrtletí roku 1956. Vzhledem k průtahům v celém programu Jak-26 (Flashlight B) byl ale tento termín již dne 28. března 1956 posunut na třetí čtvrtletí toho samého roku. Od prototypu prvního se prototyp Jak-26-3 (žlutá 54) odlišoval zejména instalací silnějších motorů typu RD-9F (na místo motorů typu RD-9AK), datalinku radionavigačního systému typu Rym-S (Shore Walk) (na místo radiolokátoru typu PSBN-MA) a dálkově ovládaného střeliště typu DB-60T s jedním pohyblivým 23 mm kanónem typu AM-23 (na místo koncového trupového aerodynamického krytu). Součástí zbraňového systému tohoto stroje se navíc staly neřízené rakety. Za chodu zkoušek byly ale do konstrukce prototypu Jak-26-3 (žlutá 54) vneseny další změny. Konkrétně přitom šlo o modifikované vnější části křídla s jedním párem tzv. „psích zubů“ na náběžné hraně (ty nahradily oba páry aerodynamických hřebenů), modifikovanou VOP s měnitelným náběhem (v rozmezí úhlů -3° a +1°) a zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany (z 45° na 55°) a instalaci periskopu na hřbetu překrytu pilotní kabiny. Díky silnějším motorům a modifikovaným vnějším částem křídla měl sice tento stroj z hlediska výkonnosti a ovladatelnosti před prototypem prvním znatelně navrch, nebyl však stále ještě zcela prost dětských nemocí. V roce 1956 byl VOP s měnitelným úhlem náběhu a zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany, ocasním obranným střelištěm a zpětným periskopem opatřen též prototyp Jak-123-1 (žlutá 50). Kromě toho tento stroj obdržel, v přímé reakci na stížnosti na nevyhovující výhled z kabiny navigátora, novou příď trupu s takřka kompletně zasklenou špicí. Původně se přitom zasklení kabiny navigátora prototypu Jak-123-1 (žlutá 50) sestávalo, stejně jako v případě prototypu Jak-26-3 (žlutá 54), pouze z jednoho plochého břišního okénka s oválným tvarem a čtyř párů hranatých postranních okének. V této podobě se pak tento stroj zúčastnil, spolu s prototypem stíhacího Jaku-27 (Flashlight C), tradiční letecké přehlídky, která se konala v roce 1956 v Tušinu. Mezitím, na počátku roku 1956, tedy ještě před zahájením státních zkoušek, se vlivnému Jakovevovi se podařilo prosadit povolení na stavbu 10-ti Jaků-26 (Flashlight B) ověřovací série pro potřeby operačních zkoušek. Kompletací těchto strojů byl přitom pověřen, výnosem ze dne 5. ledna 1956, moskevský závod č.30. Všech 10 předsériových Jaků-26 (Flashlight B) se zmíněnému podniku podařilo odevzdat ještě do konce roku 1956. VVS se ale k jejich převzetí, s přihlédnutím na výsledky zkušebního programu prototypů, stavělo odmítavě. Jakovlev proto opět využil svůj vliv. VVS tedy všech 10 předsériových Jaků-26 (Flashlight B) nakonec akceptovalo. Přijetí těchto strojů VVS bylo ale vyloženě formální záležitostí, neboť ani jeden z nich fyzicky nepřevzalo. Zatímco tři předsériové Jaky-26 (Flashlight B) byly ponechány přímo Jakovlevově OKB (ty se později staly základem prototypů letounu typu Jak-28 Brewer), další dva tyto letouny skončily u zkušebního institutu LII ze Žukovského. Pro další předsériový Jak-26 (Flashlight B) se našlo využití v Moskevském aviatickém institutu (MAI). Zde tento stroj zastával roli pozemní instruktážní pomůcky. Osud zbývajících čtyř předsériových Jaků-26 (Flashlight B) není bohužel znám. Mezitím konstrukce prototypu Jak-123-1 (žlutá 50) doznala dalších změn. Konkrétně tento stroj obdržel silnější motory typu RD-9F, modifikovanou příďovou část trupu s dlouhou PVD na špici a rozšířeným zasklením kabiny navigátora (přes hřbet) a modifikované vnější části křídla s jedním párem tzv. „psích zubů“ na náběžné hraně a modifikovanou mechanizací, posunutím křidélek až k motorovým gondolám (to si vyžádalo se zcela vzdát vnějších sektorů vztlakových klapek) a instalací vyvažovacích plošek na odtokovou hranu a spoilerů na spodní plochu. Všechny výše uvedené úpravy přitom sebou přinesly redukci aerodynamického odporu při velkých úhlech náběhu, zlepšení výkonnosti v cestovním režimu a zlepšení aerodynamických charakteristik při letu min. a max. rychlostí. Současně byla tento stroj opatřen též instalací pouzdra brzdícího padáku na místo ocasního obranného střeliště. Jeho bojová efektivita byla totiž shledána za více než sporadickou. Takto modifikovaný prototyp Jak-123-1 (žlutá 50) vešel ve známost jako Jak-26-1 a na počátku roku 1957 byl předán NII VVS za účelem realizace druhé etapy státních zkoušek. Na druhé etapě státních zkoušek bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B) se ale podílel též prototyp Jak-26-3 (žlutá 54). Zatímco prototyp Jak-26-1 (žlutá 50) v průběhu druhé etapy státních zkoušek vykonal 11 letů s celkovou délkou trvání 8 hod a 9 min, Jak-26-3 (žlutá 54) si tehdy na své konto připsal 22 letů s celkovou délkou trvání 18 hod a 6 min. Druhou etapu státních zkoušek bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B) již zakončilo kladné hodnocení. Max. rychlost prototypu Jak-26-1 (žlutá 50) totiž činila 1 400 km/h, jak požadovalo zadání. Takto vysoké rychlosti přitom tento stroj dosahoval ve výškách mezi 10 000 a 12 000 m. Dolet prototypu Jak-26-1 (žlutá 50) byl stanoven na 2 050 km. S kladným hodnocením se přitom setkala též ovladatelnost. Z hlediska nároků na pilotní dovednosti byl totiž prototyp Jak-26-1 (žlutá 50) shledán jako přístupný i pro průměrné řadové piloty. Přestože VVS nyní již nemělo k bombardovacímu Jaku-26 (Flashlight B) žádné výhrady, sériové výroby se tento první nadzvukový bombardovací stroj sovětské konstrukce nakonec nedočkal. Důvodem toho se přitom staly rychlé pokroky ve vývoji stíhacích letounů s rychlostí blížící se rychlosti dvojnásobku rychlosti zvuku. Pro ty totiž letoun typu Jak-26 (Flashlight B) představoval příliš snadnou kořist. Ke ztrátě zájmu o tento stroj ze strany VVS ale nemalou mírou přispěla též skutečnost, že Jakovlev právě tehdy pracoval na obdobně koncipovaném bombardovacím letounu kvalitativně nové konstrukce, který měl dle předběžných výpočtů disponovat rychlostí 1 600 km/h a bojovou nosností 3 000 kg. Zmíněný letoun přitom vešel ve známost pod továrním označením Jak-129 a služebním označením Jak-28 (Brewer) a jeho vývoj byl oficiálně posvěcen výnosem ze dne 28. března 1956.

Verze:

Jak-123-1 – první prototyp letounu typu Jak-26. Tento stroj se vyznačoval instalací radiolokátoru typu PSBN-MA (Mushroom) uvnitř polokapkovitého krytu, který se nacházel na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Jeho pohon přitom obstarávaly 3 250 kp proudové motory typu RD-9AK.

Jak-26-3 – druhý prototyp letounu typu Jak-26. Prototyp Jak-26-3 postrádal instalaci radiolokátoru. Navádění tohoto stroje na pozemní cíle obstarávaly pozemní naváděcí stanoviště, za pomoci radionavigačního systému typu Rym-S (Shore Walk). Od prototypu Jak-123-1 jej bylo tedy možné snadno rozpoznat díky absenci vystouplého břišního dielektrického polokapkovitého krytu nacházejícího se za šachtou příďového podvozku. Od prototypu prvního se ale tento stroj odlišoval též instalací silnějších 3 800 kp proudových motorů typu RD-9F pod křídlem a dálkově ovládaného střeliště typu DB-60T s jedním pohyblivým 23 mm kanónem typu AM-23 v zakončení trupu. Součástí zbraňového systému prototypu Jak-26-1 se navíc staly neřízené rakety. Ty bylo přitom možné umisťovat nejen do trupové pumovnice, ale i na vnější závěsníky, které se nacházely pod křídlem. Vnějších podvěsů se mělo nicméně využívat pouze při krátkých misích v přetížené konfiguraci. Alternativně bylo do pumovnice tohoto stroje možné umístit čtveřici směrem dolů namířených 23 mm kanónů s 300 náboji nebo 1 000 protiletadlových granátů systému GRAD. Zmíněné granáty byly opatřeny padáčky, které je držely v jedné výškové hladině. Jejich exploze pak vytvářely smrtící oblak střepin. Systém GRAD sloužil pro útoky na početné svazy bombardovacích letounů ze zadní polosféry a i přes vysokou účinnost nakonec nebyl zařazen do výzbroje VVS. Další úpravy byly do konstrukce prototypu Jak-26-3 vneseny až za chodu zkoušek. Toto se konkrétně týkalo modifikovaných vnějších částí křídla s jedním párem tzv. „psích zubů“ na náběžné hraně a bez aerodynamických hřebenů na horní ploše, modifikované VOP s měnitelným náběhem (v rozmezí úhlů -3° a +1°) a zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany (z 45-ti° na 55°) a instalace periskopu na hřbetu překrytu pilotní kabiny. Díky jeho instalaci měl pilot Jaku-26-3 lepší přehled o dění v zadní polosféře.

Jak-123-1 (Flashlight B) – pozdější úprava prvního prototypu letounu typu Jak-26 z roku 1956 se zpětným periskopem na hřbetu překrytu pilotní kabiny, modifikovanou VOP s měnitelným úhlem náběhu a zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany, obranným střelištěm typu DB-60T v zakončení trupu a modifikovanou přídí trupu s kabinou navigátora s úplně (vyjma hřbetu) zasklenou špicí.

Jak-26-1 – finální úprava prvního prototypu letounu typu Jak-26 se silnějšími 3 800 kp pohonnými jednotkami typu RD-9F (na místo 3 250 kp motorů typu RD-9AK), pouzdrem brzdícího padáku na místo ocasního obranného střeliště, modifikovanými vnějšími částmi křídla a modifikovanou přídí trupu. Zatímco na náběžné hraně vnějších částí křídla, na úrovni vnitřního páru aerodynamických hřebenů, tohoto modelu se nacházel jeden pár tzv. „psích zubů“ (to sebou přineslo mírný vzrůst jeho plochy), na jeho odtokové hraně byly umístěny vyvažovací plošky. Křidélka Jaku-26-1 se navíc nacházela o 1,3 m blíže u trupu (to si ale vyžádalo se zcela vzdát vnějších sektorů vztlakových klapek). Novinkou se stala též instalace spoilerů na spodní ploše. Špice trupu tohoto modelu zase plynule přecházela v dlouhou PVD. Zasklení příďové kabiny navigátora bylo navíc rozšířeno (přes hřbet). Kromě výše uvedeného Jak-26-1 obdržel modifikované podvozkové brzdy a systém, který zajišťoval výstrahu před překročením limitních hodnot úhlů náběhu.

Jak-26 – předsériová modifikace letounu typu Jak-26. Letoun typu Jak-26 byl postaven, závodem č.30, v počtu 10-ti exemplářů. Ty přitom brány zmíněného podniku opustily v průběhu roku 1956.

Vyrobeno:  tři prototypy (dva letové a jeden neletový pro statické zkoušky) a 10 strojů ověřovací série

Uživatelé:  žádní

Jak-123-1

Posádka:    pilot a navigátor/bombometčík

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9AK s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu PSBN-MA (Mushroom). Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Jeho instalace je přitom umístěna uvnitř polokapkovitého krytu, který se nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Zatímco rozlehlý průmyslový objekt dokáže identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-11R (jeho instalace se nachází za plochým čelním okénkem příďové kabiny s pracovištěm navigátora)

Výzbroj:     náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 1 200 až 3 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice a na křídelních závěsnících – jedna 1 200 kg taktická jaderná puma typu 8U49 Natasha s hlavicí typu RDS-4 o síle 30 kT, 1 puma typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg a 2 pumy typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 2 pumy typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 4 nebo 8 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg nebo 8 pum typu FAB-100 o hmotnosti 100 kg

Jak-26-1

Posádka:    pilot a navigátor/bombometčík

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9F s max. tahem po 2 750 kp / 3 800 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu PSBN-MA (Mushroom). Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů. Jeho instalace je přitom umístěna uvnitř polokapkovitého krytu, který se nachází na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Zatímco rozlehlý průmyslový objekt dokáže identifikovat na vzdálenost 100 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 40 až 50 km, železniční most na vzdálenost 30 až 50 km, velký tok na vzdálenost 30 až 40 km.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-11R (jeho instalace se nachází za plochým čelním okénkem příďové kabiny s pracovištěm navigátora)

Výzbroj:      náklad neřízených pum nebo neřízených raket do celkové hmotnosti 1 200 až 3 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice a na křídelních závěsnících – jedna 1 200 kg taktická jaderná puma typu 8U49 Natasha s hlavicí typu RDS-4 o síle 30 kT, 1 puma typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg a 2 pumy typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 2 pumy typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 4 nebo 8 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 8 pum typu FAB-100 o hmotnosti 100 kg, 4 neřízené rakety typu ARS-240 ráže 240 mm (2 v pumovnici a 2 pod křídlem), 8 neřízených raket typu KARS-212 ráže 212 mm (4 v pumovnici a 4 pod křídlem), 26 neřízených raket typu KARS-160 ráže 160 mm (12 v pumovnici a 14 pod křídlem), 145 neřízených raket typu TRS-82 ráže 82 mm (125 v pumovnici a 20 pod křídlem), 12 neřízených raket typu TRS-212 ráže 212 mm (8 v pumovnici a 4 pod křídlem), 42 neřízených raket typu TRS-132 ráže 132 mm (30 v pumovnici a 12 pod křídlem) nebo 178 neřízených raket typu KARS-57 ráže 57 mm (140 v pumovnici a 38 pod křídlem)

Poslední úpravy provedeny dne: 5.2.2015