Mil Mi-24/-24A (‘Hind A/B’) [‘Arsen A’] / V-24

Typ:  taktický útočný-výsadkový vrtulník uzpůsobený pro činnost pouze za dne a za dobrých meteorologických podmínek

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení tanků a jiných obrněných vozidel protivníka a přeprava výsadku a nákladu a odsun raněných

Historie:  Myšlenka specializovaného ozbrojeného a mohutně pancéřovaného výsadkového vrtulníku schopného vysazovat malou skupinu plně vyzbrojených výsadkářů a následně ji podporovat ze vzduchu palbou se v OKB M.L. Mila zrodila již na počátku 60. let. Tomu přitom předcházely úspěšné zkoušky raketové výzbroje na transportních vrtulnících typu Mi-1 (Hare) a Mi-4 (Hound A). Protože tyto stroje rozhodně nebylo možné považovat za vhodný základ „vzdušného BVP“, neboť disponovaly nízkými letovými výkony a navíc postrádaly instalaci pancéřové ochrany, OKB M.L. Mil se ještě v první polovině 60. let z vlastní iniciativy pustila do prací na projektu vrtulníku této kategorie kvalitativně nové konstrukce. Zmíněný vrtulník vešel ve známost pod označením V-24 a z konstrukčního hlediska vycházel z vyvíjeného víceúčelového vrtulníku typu V-22. V rané projektové podobě se bitevní-výsadkový speciál typu V-24 svým zevnějškem nápadně podobal americkému víceúčelovému Bellu UH-1A Iroquois. Šlo tedy o klasicky koncipovaný jednomotorový stroj s jedním nosným a jedním vyrovnávacím rotorem, lyžovým podvozkem a kabinou se sedadly pilota a zbraňového operátora vpředu (vedle sebe) a sedadly pro sedm až osm plně vyzbrojených výsadkářů vzadu. Kabina posádky vrtulníku typu V-24, stejně jako všechny životně důležité celky, měla být mohutně pancéřována. Výzbroj tohoto stroje se měla sestávat z jednoho pevného dvouhlavňového 23 mm kanónu typu GŠ-23L, který měl být připevněn k levé podvozkové lyži, a čtyř až šesti PTŘS nebo dvou až čtyř raketových bloků typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm). Ty měl být přepravovány pomocným křídlem, uchyceným na hornoplošné pozici k bokům trupu. Technologickou 1:1 maketu bitevního-výsadkového vrtulníku typu V-24 OKB M.L. Mil postavila a VVS prezentovala v roce 1966. Přestože se konzervativně smýšlející sovětské armádní špičky k vrtulníku typu V-24 stavěly odmítavě, po přímluvě prvního náměstka ministra obrany A.A. Greška projekt tohoto stroje nakonec obdržel, výnosem ze dne 29. března 1967, oficiální zelenou. Následně konstrukční tým OKB M.L. Mila zpracoval na téma V-24 studie hned dvou odlišně koncipovaných vrtulníků. Zatímco v případě prvního z nich šlo o jednomotorový stroj se vzletovou hmotností 7 t, ten druhý počítal s dvoumotorovým uspořádáním. Jeho vzletová hmotnost přitom měla činit 10,5 t. Společným znakem pro oba dva zmíněné vrtulníky se stal typ pohonné jednotky. V případě pohonné jednotky přitom volba OKB M.L. Mila padla na 1 700 hp turbohřídelový motor typu TV3-117A. Následně prototypová dílna OKB M.L. Mila postavila tři rozdílné makety vrtulníku typu V-24 s pěti modifikacemi příďové partie trupu s kabinou posádky. Mezitím, v roce 1966, ale se svým projektem specializovaného bitevního-výsadkového vrtulníku přišla též OKB N.I. Kamov, specializovaná konstrukční kancelář na vývoj námořních vrtulníků. Zmíněný stroj vešel ve známost pod označením Ka-25F a z konstrukčního hlediska vycházel z palubního protiponorkového vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A). Od tohoto svého vývojového předchůdce se přitom odlišoval zejména radikálně přepracovaným trupem s aerodynamičtějším profilem, dvojicí přístupových vrat na obou bocích, v oblasti nákladové kabiny, a novým podvozkem. Ten se sestával ze dvou lyží. Naproti tomu model Ka-25PL (Hormone A) byl opatřen čtyřbodovým kolovým podvozkem. Výzbroj bitevního-výsadkového speciálu Ka-25F se měla sestávat z jednoho pohyblivého dvouhlavňového 23 mm kanónu typu GŠ-23, instalovaného pod špicí trupu, a dvou raketových bloků. Ty měly být přepravovány na závěsnících uchycených k bokům trupu. Protože byl ale výnosem ze dne 6. května 1968 za vítěze konkurzu vyhlášen projekt vrtulníku typu V-24 z dílny M.L. Mila, typ Ka-25F nakonec neopustil rýsovací prkno. S oficiální zelenou se konkrétně setkalo dvoumotorové provedení vrtulníku typu V-24. Projekt tohoto stroje nicméně musel být následně přepracován. Dle zmíněného výnosu měl být totiž vrtulník typu V-24 vyzbrojen pohyblivě lafetovaným kanónem a nikoliv pevným a vyvíjeným protitankovým raketovým kompletem typu 9K113 Šturm-V (AT-6 Spiral), který byl vystavěn na PTŘS typu 9M114 Kokon s naváděcím systémem typu SACLOS a nadzvukovou letovou rychlostí, a nikoliv některým z již dostupných a sériově vyráběných protitankových raketových kompletů. Ve své konečné projektové podobě se bitevní-výsadkový speciál typu V-24 od amerického Bellu UH-1A v mnohém odlišoval. Naproti tomu měl mnoho společného se středně těžkými víceúčelovými vrtulníky řady Mi-8 (Hip). Některé konstrukční komponenty dokonce přímo přebíral od obojživelného protiponorkového derivátu tohoto stroje v podobě vrtulníku typu Mi-14PL (Haze A). Konkrétně přitom šlo o pohonné jednotky, technické řešení pětilistého nosného a třílistého vyrovnávacího rotoru, některé komponenty transmise a SOP. Společnou s vrtulníky řady Mi-8 (Hip) měl ale též instalaci pohonných jednotek vedle sebe nad nákladovou kabinou. Tímto však výčet společných znaků s vrtulníky řady Mi-8 (Hip) končí. Protože byly na letové výkony vrtulník typu V-24 kladeny daleko přísnější požadavky, konstrukční tým OKB M.L. Mila jej opatřil aerodynamicky čistším trupem s výrazně štíhlejším profilem a zatahovatelným podvozkem. K bokům trupu tohoto stroje bylo navíc uchyceno pomocné křídlo, pod kterým se nacházela čtveřice zbraňových závěsníků. Zmíněné křídlo navíc při dopředném letu snižovalo zatížení na nosný rotor (o 19 až 25 % dle letové rychlosti), obdobně jako pomocné křídlo obřího transportního vrtulníku typu Mi-6 (Hook A). Kompletaci technologické 1:1 makety, která bitevní-výsadkový speciál typu V-24 ztvárňovala v tomto definitivním provedení, se podařilo završit v únoru roku 1969. Pro potřeby závodních a státních zkoušek vzniklo celkem osm prototypů. Zatímco první čtyři prototypy byly vyhrazeny pro letové zkoušky, posláním prototypu pátého se staly zkoušky výzbroje, šestý a sedmý prototyp byl vyhrazen pro statické zkoušky, poslední, osmý, prototyp byl určen únavové zkoušky. Prvních pět prototypů vrtulníku typu V-24 zhotovila prototypové dílna OKB M.L. Mila. Poslední tři prototypy již ale vznikly přímo na lince výrobního závodu č.116 z Arseněva. První letový prototyp vrtulníku typu V-24 brány prototypové dílny OKB M.L. Mila opustil v červnu roku 1969 a od země se poprvé odpoutal dne 15. září toho samého roku. Ke svému prvnímu plnohodnotnému letu po okruhu se tento stroj vydal dne 19. září 1969. Krátce nato se do programu závodních zkoušek zapojily též stroje ověřovací série. Ty již byly známy jako Mi-24 (Hind B). Od prosince roku 1970 do června roku 1972 brány arseněvského závodu opustilo okolo 10-ti exemplářů tohoto modelu. Protože se ale vývoj plánované výzbroje nacházela ve skluzu, všechny prototypy a předsériové exempláře vrtulníku typu Mi-24 (V-24) nakonec obdržely identický zbraňový systém, jako ozbrojené transportní vrtulníky typu Mi-4AV (Hound) a Mi-8TV (Hip E). Konkrétně přitom šlo střeliště typu NUV-1 s pohyblivým 12,7 mm kulometem typu Afanasjev A-12,7A a protitankový raketový komplet typu Falanga-MV (AT-2 Swatter). Jeho součástí se přitom staly čtyři podzvukové PTŘS typu 9M17M s navedením typu CLOS. Státní zkoušky vrtulníku typu Mi-24 (V-24) se rozeběhly v červnu roku 1970 a byly úspěšně završeny v prosinci roku 1971. Plná produkce tohoto stroje se ale rozeběhla již v roce 1971. Sériová modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind B) vešla ve známost pod označením Mi-24A (Hind A) a od předsériového modelu se v mnohém odlišovala. Protože předsériové Mi-24 (Hind B) sužovaly potíže s nedostatečnou příčnou stabilitou při letu v turbulentních podmínkách rychlostí vyšší než 200 km/h, sériové Mi-24A (Hind A) obdržely modifikované pomocné křídlo s výrazným vzepětím (-12°) na místo nulového. Pod jeho konci se navíc nacházel další, třetí, pár zbraňových závěsníků. Ten byl vyhrazen pro PTŘS typu 9M17M. U předsériových Mi-24 (Hind B) byly naproti tomu odpalovací lišty zmíněných střel uchyceny, za pomoci demontovatelné nástavby trubkové konstrukce k bokům trupu, v oblasti před pomocným křídlem, přímo pod vraty do nákladové kabiny. Instalace odpalovacích lišt PTŘS typu 9M17M na této pozici nicméně zcela znemožňovala přístup do nákladové kabiny. Vrata do nákladové kabiny bylo tedy možné otevřít až po jejich odhozu. Kromě toho hrozilo, že při střelbě z raketometů umístěných pod křídlem, bude některá z nich zasažena neřízenou raketou. Protože příďová sekce předsériových Mi-24 (Hind B) neposkytovala dostatek prostoru pro zástavbu kulometného střeliště typu NUV-1 a naváděcího systému, sériové Mi-24A (Hind A) obdržely též prodlouženou příďovou sekci trupu s modifikovaným profilem a aerodynamičtější překryt kabiny tříčlenné posádky. U sedadla zbraňového operátora sériových Mi-24A (Hind A) navíc přibyly páky kolektivního a cyklického řízení. Ten proto nyní mohl v případě potřeby zastoupit pilota. První sériové Mi-24A (Hind A) VVS převzalo již v roce 1971. Za operačně plně způsobilý byl ale tento stroj oficiálně prohlášen až v roce 1972, po završení státních zkoušek. Vrtulník typu Mi-24A (Hind A) se ve výrobním programu závodu č.116 udržel pouze do roku počátku 1975. Poté jej na montážní lince zmíněného podniku zcela nahradil výrazně zdokonalený model Mi-24D (Hind D). Tento model byl do výrobního programu arseněvského závodu č.116 zařazen v roce 1976 a vyznačoval se zejména instalací nové hlavňové výzbroje (pohyblivý čtyřhlavňový 12,7 mm rotační kulomet typu JakB-12,7), pokročilejší verze protitankového raketového kompletu typu Falanga-MV s navedením typu SACLOS (model Falanga-PV) a zcela nové příďové sekce trupu s dvojicí samostatných v tandemu umístěných a stupňovitě uspořádaných kabin letové posádky. Takto koncipovaná kabina letové posádky představovala přímou reakci na nevyhovující výhled z kabiny předchozího modelu, která byla společná pro všechny členy posádky, a stala se standardem pro všechny následující verze vrtulníku typu Mi-24 (Hind). Krátce nato byl vrtulník typu Mi-24D (Hind D) zařazen též do výrobního programu závodu č.168 (dnes Rostvertol) z Rostova na Donu. Všechny vrtulníky řady Mi-24 (Hind) pocházející z linky rostovského závodu č.168 byly ale vyhrazeny na export. Zatímco ty, co byly určeny na vývoz do zemí Varšavské smlouvy, nesly identické označení jako ty pro Sovětské VVS, ty, co byly vyhrazeny pro zákazníky z řad zemí třetího světa, byly známy jako Mi-25 (exportní Mi-24D Hind D), Mi-35 (exportní Mi-24V Hind E) nebo Mi-35P (exportní Mi-24P Hind F). Jenom do rozpadu SSSR se podařilo tyto stroje vyvést do více než 60-ti zemí světa. Prvním modelem z řady Mi-24 (Hind) s instalací již od počátku plánovaného protitankového raketového kompletu typu Šturm-V (AT-6 Spiral) se nakonec stal až model Mi-24V (Hind E), který byl do výrobního programu arseněvského závodu č.116 zaveden v roce 1976. Na lince závodu č.116, který plnil výhradně státní zakázky, se sériová výroba vrtulníků řady Mi-24 (Hind) zastavila již v roce 1990, po předání 2 443 sériových strojů. Naproti tomu ve výrobním programu závodu č.168 (Rostvertol) z Rostova na Donu se vrtulníky této řady díky neutuchajícímu zájmu ze strany zahraničních zákazníků a průtahům ve vývoji bitevních vrtulníků nové generace v podobě typu Ka-50/-52 (Hokum A/B) a Mi-28 (Havoc) udržely do dnešních dnů. Zatímco typ Mi-28N (Havoc B) se nakonec nepodařilo zavést do sériové výroby dříve než v roce 2003, produkce ještě pokročilejšího typu Ka-52 (Hokum B) se z toho samého důvodu rozeběhla až v roce 2008. Toto přitom byl důsledek rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, a následné ekonomické krize, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Do roku 2006 se ve výrobním závodu Rostvertol nacházely verze Mi-35 (Hind E) a Mi-35P (Hind F). Poté prvně uvedený model, Mi-35 (Hind E), z nabídky výrobce zcela vytlačil model Mi-35M (Hind J), který vycházel z modelu Mi-24VM (Hind J), jenž vzešel z nerealizovaného modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) Ruského VVS. Prvním provozovatelem vrtulníků typu Mi-24A (Hind A) se stalo 344. CPB (Centrum bojové přípravy) z Toržoku. Jako první z řadových útvary byly tento typ přezbrojeny útvary, které operovaly ze základen Černigovka, Brody, Parchim a Stendal. V polovině 70. let všechny vrtulníky VVS, včetně bitevních-výsadkových speciálů řady Mi-24 (Hind), přešly do podřízenosti Armádního letectva (ASV). Na počátku 80. let se vrtulníky řady Mi-24 (Hind) nacházely již u 15-ti samostatných vrtulníkových regimentů ASV spadajících pod velení různých mechanizovaných nebo tankových brigád. Každý ze zmíněných regimentů přitom disponoval třemi letkami po 20-ti vrtulnících, dvěma letkami bitevních speciálů řady Mi-24 (Hind) a jednou letkou ozbrojených transportních vrtulníků typu Mi-8T/TV (Hip C/E). Vrtulníky řady Mi-24 (Hind) se ale dočkaly též služby u jednotek ASV působících z území států Varšavské smlouvy, konkrétně NDR a Polska. Skupina Sovětských vojsk v Německu (OSVG) zpočátku, od roku 1972, provozovala vrtulníky typu Mi-24A (Hind A). Později se však na inventáři vrtulníkových regimentů OSVG objevily vrtulníky typu Mi-24D (Hind D) a ještě později vrtulníky typu Mi-24V (Hind E) a Mi-24P (Hind F). Součástí vrtulníkového parku OSVG se ale staly též průzkumné speciály typu Mi-24R (Hind G1) a Mi-24K (Hind G2). Z území Německa byly sovětské vrtulníkové letky staženy v roce 1994, čtyři roky po sjednocení SRN a NDR. Zatímco z území NDR operovalo hned několik vrtulníkových regimentů ASV, v Polsku údajně působil jeden jediný regiment těchto strojů, a to 55. OVP s domovskou základnou Bagiez spadající pod velení Severní skupiny vojsk (SVG). Menší počty vrtulníků řady Mi-24 (Hind) byly ale přiděleno též PVO. PVO přitom tyto stroje používalo k přepadům pomalých nízkoletících cílů, jakými jsou zbloudilé sportovní letouny či balóny. Zavedení vrtulníků řady Mi-24 (Hind) do systému Sovětské PVO představovalo mimo jiné též reakci na provokativní přistání M. Rusta s malým sportovním letounem na Rudém náměstí. Vrtulníky typu Mi-24 (Hind), ve verzi Mi-24P (Hind F) a Mi-24VP (Hind H), byly ale zařazeny též do stavu oficiální předvádění letky 344. CPB z Toržoku, známé jako Berkuty. Dle původních plánů měly vrtulníky řady Mi-24 (Hind) v počtených svazech přepravovat masy plně vyzbrojených vojáků do týlu území protivníka a následně je podporovat palbou ze vzduchu. K přepravě výsadkářů byly tyto stroje nakonec využívány jen zřídkakdy. Přítomnost nákladové kabiny uvnitř trupu se tak pro vrtulníky řady Mi-24 (Hind) stala spíše přítěží než předností, neboť zvyšovala jejich hmotnost, což mělo negativní vliv na jejich výkonnost, zejména pak ve vysokohorském prostředí a prostředí s vysokou teplotou vzduchu. Bitevní vrtulníky řady Mi-24 (Hind) ze stavu ASV ale občasně plnily též vysloveně nevojenské úkoly, jakými je např. bombardování letových bariér na řekách. Svůj křest ohněm si vrtulníky řady Mi-24 (Hind) ze stavu ASV odbyly v invazi do Afghánistánu (1980 až 1989). Nasazení vrtulníků řady Mi-24 (Hind) v horských oblastech Afghánistánu ale sužovaly potíže s výkonností pohonných jednotek a zpočátku též i s vycvičeností pilotů, neboť vůbec neuměly tyto stroje ovládat v mezních letových režimech. I přesto byly vrtulníky řady Mi-24 (Hind) shledány za daleko efektivnější zbraň pro ničení pozemních cílů než proudové stíhací-bombardovací letouny. Kromě útoků na pozemní cíle ASV tyto stroje využívalo k průzkumu a ochraně vojenských konvojů a, na samém konci afghánské kampaně, též k ochraně vzdušných transportů ustupujících Sovětských vojsk. Největším postrachem posádek vrtulníků řady Mi-24 (Hind) v Afghánistánu se staly přenosné PLŘS s pasivním IČ navedením typu Blowpipe, Redeye a Stinger. Na jejich zavedení přitom Sověti zareagovali nejen změnou taktiky bojového nasazení, ale i dodatečnou instalací chladičů výstupných plynů pohonných jednotek (v roce 1983), čtyř (od roku 1987 šesti) výmetnic klamných cílů a IČ rušiče typu Ispanka (Hot Brick). Ruské vzdušné síly ale tyto stroje nasadily též v obou konfliktech v Čečensku (1994 až 1996 a 1999 až 2001). Do dnešních dnů přitom tyto stroje stihly zasáhnout do více než 30-ti ozbrojených konfliktů světa o různé intenzitě. Z výsledků bohatého bojového nasazení vrtulníků řady Mi-24 (Hind) nicméně vyplynulo, že se jedná o nepříliš odolné stroje. Vrtulníkům řady Mi-24 (Hind) totiž dokázaly uštědřit vážné poškození i projektily ráže 12,7 mm, a to i přesto, že jsou mohutně pancéřovány. Některé konstrukční celky těchto strojů dokonce nebyly schopny odolat ani projektilům ráže 7,62 mm či 5,56 mm. Velmi zranitelné jsou též překryty kokpitů. Z neprůstřelného skla je totiž zhotoven pouze jejich čelní štítek. Ten se nicméně nepodařilo nikdy prostřelit. Bojové nasazení vrtulníků řady Mi-24 (Hind) rovněž poukázalo na nízkou odolnost palivového potrubí, palivových nádrží a olejového systému hlavního reduktoru. Vekou kritiku rovněž sklidila nízká kvalita rotorových listů. To nicméně alespoň částečně kompenzuje skutečnost, že je lze snadno opravit i v polních podmínkách. Naproti tomu pohonné jednotky těchto strojů se ukázaly být velmi odolnými. Díky tomu, že jsou umístěny přímo vedle sebe, ale hrozí jejich vyřazení jedním zásahem. Motory řady TV3-117 navíc vrtulníkům řady Mi-24 (Hind) neposkytují příliš výkonnostní rezervy, což velmi komplikuje jejich nasazení v prostřední a velkou nadmořskou výškou a vysokou teplotou vzduchu. Dle původních plánů Ruských vzdušných sil měly být všechny bitevní-výsadkové vrtulníky řady Mi-24 (Hind) nahrazeny ryze bitevními vrtulníky typu Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A). Do vývoje obou zmíněných strojů ale neblaze zasáhl již zmíněný rozpad SSSR spolu s následnou těžkou ekonomickou krizí Ruska. Produkce pokročilejšího typu Ka-50 (Hokum A), který se měl stát páteří bitevních letek VVS, se tak zastavila již v roce 1998, po předání pouhých osmi exemplářů, z nichž tři byly navíc ponechány potřebám výrobce. Vývoj méně pokročilého typu Mi-28 (Havoc A), se kterým se počítalo pouze do zálohy pro případ, kdyby se zaváděním typu Ka-50 (Hokum A) do výroby a operační služby nastaly problémy, pak nepřekročil ani prototypové stádium. Protože se na konci 90. let stále nedostávaly finance na nákup bitevních vrtulníků nové generace, s oficiální zelenou se tehdy setkal projekt pětistupňového modernizačního programu pro vrtulníky typu Mi-24V (Hind E). Produktem zmíněného modernizační program se přitom stal model Mi-24VM (Hind J), který se posléze stal základem již zmíněného úspěšného exportního modelu Mi-35M (Hind J). Modernizační program vrtulníků řady Mi-24 (Hind) ze stavu Ruského VVS se ale nakonec omezil na pouhých 16 exemplářů modelu Mi-24P (Hind F). Zlepšující se ekonomická situace Ruska totiž mezitím umožnila zahájit produkci bitevních vrtulníků typu Mi-28N (Havoc B) a Ka-52 (Hokum B), vývojových derivátů vrtulníků typu Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A). Kromě toho bylo modernizování vrtulníků řady Mi-24 (Hind) shledáno za neefektivní, neboť nejnovější exempláře těchto strojů, které se tehdy nacházely u bojových útvarů, byly vyrobeny v roce 1989. Příchod vrtulníků typu Mi-28N (Havoc B) a Ka-52 (Hokum B) k bojovým útvarům Ruského VVS ale pro vrtulníky řady Mi-24 (Hind) nakonec neznamenal úplný konec. Ruské VVS totiž útočné-výsadkové vrtulníky mezitím shledalo za nepostradatelné, a tak si v červnu roku 2010 objednalo též původně exportní Mi-35M (Hind J). K tomuto kroku ale Ruské VVS přiměla též ne úplná spokojenost s novými ozbrojenými verzemi transportního vrtulníku typu Mi-8 (Hip). Od prosince roku 2011 do dnešních dnů rostovský závod Rostvertol Ruskému VVS dodal již 34 vrtulníků typu Mi-35M (Hind J). Toto přitom byly vůbec první dodávky nově vyrobených vrtulníků řady Mi-24 (Hind) pro domácí ozbrojené síly od roku 1989. Flotilu nově vyrobených vrtulníků typu Mi-35M (Hind J) by navíc měl v budoucnu doplnit určitý počet modernizovaných vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) a Mi-24P (Hind F). Tyto stroje by přitom měly v rámci generálních oprav obdržet novou avioniku a kulovité pouzdro FLIR. Naproti tomu drak, rotory, motory a podvozek by měl u takto modifikovaných Mi-24V/-24P (Hind E/F) zůstat zcela bez změn. Modernizací, která si klade za cíl sjednotit zaměřovací vybavení všech vrtulníků řady Mi-24 (Hind) ze stavu Ruského VVS, by ale měly projít i pokročilejší vrtulníky typu Mi-24PM (Mi-24PN), které vzešly z modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24P (Hind F). Dle nové terminologie jsou vrtulníky řady Mi-24 (Hind) klasifikovány jako vrtulníky pro palebnou podporu výsadku, tedy nikoliv jako bitevní. Roli bitevních strojů totiž mezitím převzaly pokročilejší vrtulníky typu Mi-28N (Havoc B). Ještě pokročilejší vrtulníky typu Ka-52 (Hokum B) jsou nyní zase klasifikovány jako stroje pro speciální operace. VVS přitom s vrtulníky řady Mi-24 (Hind) počítá až do příchodu bitevního-výsadkového vrtulníku nové generace. O tom, že ruský průmysl pracuje na perspektivním nástupci vrtulníků řady Mi-24 (Hind), bylo přitom oznámeno na konci března roku 2019. Jakékoliv bližší informace o zmíněném stroji nebyly bohužel zveřejněny. 

Popis (model Mi-24A):  Taktický dvoumotorový útočný-výsadkový vrtulník typu Mi-24A byl opatřen klasicky koncipovaným nosným systémem sestávajícím se z jednoho nosného rotoru a jedné vyrovnávací vrtule. Trup tohoto stroje byl řešen jako celokovová poloskořepina a sestával se ze čtyř částí, a to příďové části, střední části, ocasního nosníku a nosníku vyrovnávacího rotoru. Střední část trupu, spolu s hřbetní nástavbou a ocasním nosníkem se svislou ocasní plochou, vrtulníku typu Mi-24A vykazovala sklonem pod úhlem 2°30‘ směrem doprava. To sebou přinášelo výraznou redukci klonění a vybočování v průběhu dopředného letu, což přispívalo k vyšší přesnosti při střelbě za pomoci neřízených raket. Příďová sekce trupu vrtulníku typu Mi-24A ukrývala střeliště typu NUV-1U s jedním pohyblivým 12,7 mm kulometem typu Afanasjev-12,7, naváděcí systém PTŘS a kabinu posádky se sedadlem zbraňového operátora a druhého pilota v jedné osobě vpředu a sedadlem pilota vlevo vzadu. Zbraňový operátor zajišťoval vyhledávání a identifikování cílů a obsluhu pohyblivého palubního kanónu, PTŘS a pumové výzbroje. V případě potřeby pak zastupoval pilota. Pilot kromě vlastní pilotáže prováděl též útoky na cíle za pomoci neřízených raket. Cíle, které se nacházely ve směru letu, mohl ale postřelovat též za pomoci a pohyblivého kulometu typu Afanasjev-12,7. Mohutný společný překryt kabiny posádky tohoto stroje vykazoval hranatým profilem a byl osazen velkoplošnými okénky, jedním čelním, které bylo zhotoveno z neprůstřelného skla, dvěma páry hřbetních a třemi páry postranních. Ty byly osazeny tabulemi z organického skla. Druhé a třetí postranní okénko nacházející se po levoboku zastávalo funkci vstupu. Zatímco to druhé bylo řešeno jako výklopné a zpřístupňovalo pracoviště zbraňového operátora, za tím třetím, které bylo zase řešeno jako odsuvné (směrem dozadu), se nacházelo pracoviště pilota. Posledně uvedené okénko mělo navíc, jako jediné, vypouklý profil. Ostatní okénka kabiny posádky vrtulníku typu Mi-24A byla plochá. Zatímco instalace střeliště typu NUV-1U se nacházela v zaoblené špici trupu, přímo pod čelním neprůstřelným okénkem kabiny posádky, anténu povelové-jednotky ukrýval nevelký polokapkovitý kryt nacházející se v ose břicha trupu, na úrovni druhého postranního okénka kabiny posádky. V přední části navazující střední partie trupu se nacházela nákladová kabina s rozměry 2,83 m x 1,46 m x 1,20 m. Nákladová kabina vrtulníku typu Mi-24A pojala osm plně vyzbrojených výsadkářů a s kabinou posádky byla propojena krátkou chodbičkou, v níž se tísnil třetí člen posádky, palubní mechanik. Po stranách zmíněné chodbičky se nacházely přístrojové sekce. Kabina tohoto stroje nebyla opatřena ani hermetizací ani filtrací. Při operacích v zamořeném prostředí proto posádka vrtulníku typu Mi-24A musela používat plynové masky. Ochranu posádky a výsadkářů před projektily z ručních palných zbraní kromě již zmíněného čelního okna z neprůstřelného skla obstarávaly též pancéřové pláty. Ty byly přitom vetknuty jak do boků, tak i do podlahy kabiny. Pancéřovou ochranou byla ale opatřena i sedačka pilota. Naproti tomu sedačka zbraňového operátora pancéřování postrádala. Čtyřmístné lavice výsadkářů se nacházely v podélné ose nákladové kabiny a výsadkáři na nich seděli zády k sobě. Nákladová kabina vrtulníku typu Mi-24A byla opatřena čtyřmi páry nevelkých hranatých okének. Zmíněná okénka bylo možné otevírat (směrem nahoru dovnitř). První tři z nich byly navíc opatřeny úchyty pro osobní palné zbraně výsadkářů. Nákladovou kabinu vrtulníku typu Mi-24A zpřístupňovala, z obou dvou stran, dvoukřídlá horizontálně dělená vrata. Zatímco do horního křídla zmíněných vrat byla vetknuta první dvě okénka, jejich spodní křídla zastávala, v otevřené poloze, funkci schůdků. Horní křídlo přístupových vrat nákladové kabiny vrtulníku typu Mi-24A se vyklápělo směrem nahoru. To dolní se současně, díky vzájemnému mechanickému propojení, vyklápělo směrem dolů. Vrata nákladového prostoru tohoto stroje vykazovala identickou délkou, která činila 1,18 m, a rozdílnou výškou. Zatímco výška těch, co se nacházely na pravoboku, činila 1,05 m, ty, které byly umístěny na levoboku, vykazovaly výškou 1,16 m. Jimi se totiž do nákladového prostoru umisťovaly přídavné palivové nádrže. Po předchozím vyjmutí lavic výsadkářů, bylo do nákladové kabiny vrtulníku typu Mi-24A možné umístit nosítka pro čtyři raněné, náklad do celkové hmotnosti 1 300 kg nebo dvě kovové 850 l přídavné palivové nádrže. Rozměrnější náklad do celkové hmotnost až 2 200 kg bylo možné přepravovat ve vnějším podvěsu. Nepřetlaková sekce nacházející se přímo za zadní stěnou nákladové kabiny ukrývala přístrojovou sekci s elektro- a radiovybavením, která byla přístupná břišními dvířky nacházejícími se za hlavním podvozkem, vlastní šachty hlavního podvozku a tři palivové nádrže (č.1, č.2 a č.3). Zatímco nádrž č.3 vykazovala objemem 510 l a byla umístěna přímo za zadní stěnou nákladového prostoru, 320 l nádrže č.1 a č.2 se nacházely v horní části střední partie trupu, přímo za reduktorem, resp. přímo pod APU typu Al-9V, a zastávaly funkci spotřebních nádrží. Další dvě palivové nádrže, s objemem 470 l (č.4) a 510 l (č.5), byly umístěny přímo pod podlahou nákladové kabiny, resp. přímo před šachtami hlavního podvozku. Palivové nádrže vrtulníku typu Mi-24A byly zhotoveny z pružného samosvorného materiálu a byly uloženy v duralových kontejnerech. Zásobu paliva tohoto stroje bylo přitom možné dále rozšířit umístěním dvou 850 l přídavných nádrží do nákladového prostoru. Na střední část trupu plynule navazoval ocasní nosník s plynule se zmenšujícím průřezem. Protože přední část ocasního nosníku vrtulníku typu Mi-24A vykazovala poměrně velkou plochu, v průběhu dopředného letu významně odlehčovala zatížení na vyrovnávací rotor. Zatímco na břichu ocasního nosníku vrtulníku typu Mi-24A se nacházely antény dopplerovského snímače úhlu snosu, po jeho levém boku byla umístěna dvojice výmetnic osmi signálních světlic typu EKSR-46 (červené, zelené žluté a bílé). Ocasní plochy vrtulníku typu Mi-24A se sestávaly z jedné šípové svislé plochy s úhlem šípu náběžné hrany 42°30‘, která vykazovala sklonem pod úhlem 6° směrem doprava, a jedné lichoběžníkové plochy se stavitelným úhlem náběhu (v rozmezí úhlů 7°40‘ a -12°30‘), uchycené ve středoplošné pozici k bokům ocasního nosníku, na úrovni kořene náběžné hrany SOP. Změna úhlu náběhu VOP se děla v závislosti na letové rychlosti. Pomocné lichoběžníkové křídlo vrtulníku typu Mi-24A bylo uchyceno k bokům střední partie trupu, na úrovni hlavního podvozku a vykazovalo úhlem šípu náběžné hrany 8°50‘, záporným vzepětím -12° a úhlem náběhu 19°. Zmíněné křídlo odlehčovalo zatížení na nosný rotor v průběhu dopředného letu a zároveň neslo podvěsnou výzbroj. Ta se umisťovala na šestici závěsníků. Poslední pár zbraňových závěsníků se nacházel pod koncovými svislými plochami a byl vyhrazen pro zdvojené odpalovací lišty PTŘS typu 9M17M protitankového raketového kompletu typu Falanga-MV (AT-2 Swatter). Na ty vnitřní se zase umisťovaly raketové bloky, kanónové kontejnery a neřízené pumy. Přední partie hřbetní trupové nástavby ukrývala dvojici 2 200 hp turbohřídelových motorů typu TV3-117. Zmíněné pohonné jednotky byly umístěny vedle sebe a využívaly kruhové lapače vzduchu, které se nacházely v čele hřbetní nástavby, přímo nad kabinou posádky, a mohutné kruhové výfuky. Ty byly zase umístěny po stranách hřbetní nástavby, na úrovni druhého páru okének nákladového prostoru. Pohonné jednotky vrtulníku typu Mi-24A zaujímaly sklon pod úhlem 4°30‘ směrem dopředu a byly vzájemně zaměnitelné, po předchozím prohození vstupního ústrojí. Přímo nad motory typu TV3-117 se nacházela instalace ventilátoru, který vháněl vzduch k chladičům oleje pro motory a hlavní reduktor. Přímo za nimi byl umístěn hlavní reduktor typu VR-24. Zadní partie hřbetní trupové nástavby pak ukrývala pomocnou palubní energetickou jednotku (APU) typu Al-9V. APU typu Al-9V byla nejen zdrojem stlačeného vzduchu pro startovací systém pohonných jednotek, ale i elektrické energie na zemi, před spuštěním motorů, a po vysazení generátorů za letu. Instalace APU byla řešena kolmo k podélné ose trupu pod sklonem -3°30‘ směrem k levému boku. Útroby hřbetní trupové nástavby v oblasti pohonných jednotek a hlavního reduktoru byly přístupné řadou rozměrných výklopných krytek, do kterých byly vetknuty 5 mm pancéřové pláty. V otevřené pozici zmíněné kryty zastávaly funkci montážní plošiny. Nosný rotor vrtulníku typu Mi-24A se otáčel ve směru hodinových ručiček a byl opatřen kloubovou hlavou a pěti listy. Třílistý vyrovnávací rotor měl tažné uspořádání a jeho instalace se nacházela po levoboku SOP (vrtulníky typu Mi-24A z prvních výrobních sérií byly ale opatřeny instalací tlačného vyrovnávacího rotoru po pravoboku SOP). Vyrovnávací rotor vrtulníku typu Mi-24A se rovněž otáčel ve směru hodinových ručiček. Zatímco hlavu vyrovnávacího rotoru tohoto stroje bylo možné naklánět pod úhlem ±11° vzhledem k rovině otáčení, sklon jeho listů bylo možné měnit v rozmezí úhlů -8°20‘ a 20° až 25°. Jak listy nosného, tak i listy vyrovnávacího rotoru vrtulníku typu Mi-24A, byly opatřeny elektrickým protinámrazovým systémem. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje tvořil zatahovatelný tříbodový podvozek příďového typu. Zatímco 400 x 200 mm nebrzděné zdvojené kolo příďového podvozku se zatahovalo (po směru letu) do břicha přední části trupu, pod podlahu zadní partie kabiny posádky, 720 x 320 mm jednoduchá brzděná kola hlavního podvozku se zasouvala (po směru letu) do břicha střední části trupu, v oblasti za nákladovým prostorem. Vlastní podvozek doplňovala pevná ostruha, která chránila ocasní nosník před nárazem o zem.

Verze (SSSR/Rusko):

V-24 – prototypová modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind B). Tento model vznikl v osmi exemplářích. Zatímco prvních pět z nich postavila prototypová dílna OKB M.L. Mila, zbylé tři tyto stroje již vznikly na lince závodu č.116 z Arseněva. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 15. září 1969.

Mi-24 (Hind B) – předsériová modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A). Tento model vznikl v cca 10-ti exemplářích. Ty přitom brány závodu č.116 z Arseněva opustily mezi prosincem roku 1970 a červnem roku 1972.

Mi-24A (Hind A) [Arsen A] – první sériově vyráběná modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind). Od předsériového modelu Mi-24 (Hind B) se vrtulník typu Mi-24A (Hind A) odlišoval zejména konstrukcí příďové sekce trupu a pomocného křídla. Příďová sekce trupu tohoto modelu vykazovala mírně větší délkou a více špičatým profilem. Na břichu přídě trupu vrtulníku typu Mi-24A (Hind A), přímo před šachtou příďového podvozku, se navíc nacházel polokapkovitý kryt antény rádiové-povelové jednotky, která sloužila pro navádění PTŘS typu 9M17M raketového kompletu typu 9P145M Falanga-MV (AT-2 Swatter). Změn proti modelu Mi-24 (Hind B) ale doznal též společný překryt pilotní kabiny. Jeho čelní okénka totiž nyní vykazovaly menším sklonem. Výklopné dveře automobilového typu, za kterými se nacházelo sedadlo pilota, navíc nahradilo odsuvné (směrem dozadu) okno s vystouplým profilem. Pomocné křídlo vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) vykazovalo výrazným záporným vzepětím (-12°). Naproti tomu vzepětí pomocného křídla modelu Mi-24 (Hind B) bylo nulové. Pod jeho konci se navíc nacházel další, třetí, pár zbraňových závěsníků. Ten byl vyhrazen pro PTŘS typu 9M17M. U předsériového Mi-24 (Hind B) byly naproti tomu odpalovací lišty zmíněných střel uchyceny, za pomoci demontovatelné nástavby trubkové konstrukce, k bokům trupu, v oblasti před pomocným křídlem, přímo pod vraty do nákladové kabiny. Kromě výše uvedeného se sériový Mi-24A (Hind A) od předsériového Mi-24 (Hind B) odlišoval instalací modifikované ocasní ostruhy s aerodynamickými kryty a páky kolektivního řízení a provizorní sklopné páky cyklického řízení u sedadla zbraňového operátora. Zbraňový operátor tohoto modelu tedy mohl v případě potřeby zastupovat pilota. Vrata do nákladového prostoru sériového Mi-24A (Hind A) vykazovala symetrickým dělením. Naproti tomu výška horního dílu nákladových vrat předsériového Mi-24 (Hind B) byla nižší než výška toho spodního. V letech 1972 až 1975 brány závodu č.116 z Arseněva opustilo celkem 170 sériových Mi-24A (Hind A). Vrtulníky typu Mi-24A (Hind A) z prvních výrobních sérií byly opatřeny, stejně jako prototypy a předsériové stroje, instalací tlačného vyrovnávacího rotoru po pravoboku SOP. Protože zmíněný vyrovnávací rotor vykazoval v některých letových režimech zcela nedostatečnou účinností, což sebou přinášelo potíže se směrovou stabilitou, pozdější sériové stroje byly opatřeny instalací tažného vyrovnávacího rotoru po pravoboku SOP alá Mi-8MT (Hip H).

Mi-24U (Hind C) – cvičná modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) s pracovištěm instruktora na místo pracoviště operátora zbraňových systémů. Kromě výše uvedeného se cvičný speciál typu Mi-24U (Hind C) od svého bojového protějšku odlišoval absencí příďové příďového střeliště typu NUV-1U a protitankového raketového kompletu. První exemplář tohoto modelu poprvé vzlétl v roce 1971. V letech 1971 až 1974 brány závodu č.116 z Arseněva opustilo celkem 25 sériových Mi-24U (Hind C). viz. samostatný text

Mi-24B – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) s instalací otočné střelecké věže typu USPU-24 s pohyblivým čtyřhlavňovým 12,7 mm rotačním kulometem typu JakB-12,7 na místo pevného střeliště typu NUV-1U s pohyblivým jednohlavňovým 12,7 mm kulometem typu A-12,7A a protitankovaného raketového kompletu typu  9P145 Falanga-PV (AT-2 Swatter) s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení (SACLOS) na místo raketového kompletu typu  9P146M Falanga-MV (AT-2 Swatter) s povelovým systémem dálkového navedení (CLOS). Vrtulník typu Mi-24B vznikl, v roce 1973, v počtu pouhých 10-ti exemplářů. Základem části z nich se přitom staly sériové Mi-24A (Hind A). viz. samostatný text

Mi-24F (Hind A) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) s instalací sedmi vyztužujících žeber na levoboku trupu, přímo za pomocným křídlem, delšího a více dolu skloněného výfuku APU typu Al-9V (to mělo zamezovat průnikům deště do APU) a přední sestavy antény identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-2 (Odd Rods) nad vstupem vzduchu olejového chladiče, resp. přímo před nosným rotorem. Naproti tomu u vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) se instalace zmíněných antén nacházela na rámu překrytu kabiny letové posádky. Tento model byl do výrobního programu závodu č.116 z Arseněva zaveden v roce 1974 a jeho brány opustil v počtu 70-ti exemplářů.

Mi-24D/Mi-25 (Hind D) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) s novou příďovou partií trupu s dvojicí samostatných v tandemu umístěných a stupňovitě uspořádaných kabin posádky opatřeným zaoblenými průzračnými překryty na místo jedné kabiny s mohutným hranatým bohatě zaskleným překrytem, otočnou střeleckou věží typu USPU-24 s pohyblivým čtyřhlavňovým 12,7 mm rotačním kulometem typu JakB-12,7 na místo pevného střeliště typu NUV-1 s pohyblivým jednohlavňovým 12,7 mm kulometem typu A-12,7A a protitankovaným raketovým kompletem typu Falanga-PV (AT-2 Swatter) s poloautomatickým povelovým systémem dálkového navedení (SACLOS) na místo raketového kompletu typu Falanga-MV (AT-2 Swatter) s povelovým systémem dálkového navedení (CLOS). Prototypy tohoto modelu vznikly v červnu roku 1972 přestavbou sériových Mi-24A (Hind A). V letech 1975 až 1985 bylo závodem č.116 z Arseněva a č.168 z Rostova na Donu postaveno celkem 625 sériových Mi-24D/-25 (Hind D). Zatímco model Mi-24D (Hind D) byl vyhrazen pro domácí ozbrojené síly a ozbrojené síly států Varšavské smlouvy, model Mi-25 (Hind D) byl vyráběn na vývoz do politicky méně spolehlivých zemí třetího světa. viz. samostatný text

Mi-24BMT – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) určená pro zneškodňování některých typů námořních min za pomoci speciálního vlečného zařízení. Speciál typu Mi-24BMT postrádal příďové kulometné střeliště typu NUV-1 a pancéřovou ochranu. Pomocné křídlo toho stroje bylo zkráceno po druhý pár zbraňových závěsníků. Na ty se umisťovaly přídavné palivové nádrže s objemem po 350 l. Další palivová nádrž se nacházela uvnitř nákladové kabiny, která byla opatřena pouze třemi páry postranních okének (na místo čtyř). Zde byla ale umístěna též instalace navijáku lana vlečného minolovného zařízení blíže nespecifikovaného typu. Vlastní minolovné zařízení bylo uchyceno v rozšířeném inspekčním vstupu do přístrojové sekce s radiovybavením, který se nacházel pod ocasním nosníkem. Na hladinu moře bylo spouštěno, operátorem, až na místě určení. Oba členové posádky minolovného speciálu typu Mi-24BMT měli k dispozici záchranné vesty. Na palubě tohoto modelu se ale nacházely též dva nafukovací záchranné čluny. Protože minolovný speciál typu Mi-24BMT nebyl zdaleka tak efektivním prostředkem pro zneškodňování námořních min jako vrtulníky typu Mi-8BT (Hip) a Mi-14BT (Haze B), nakonec nepřekročil prototypové stádium. Jediný prototyp tohoto modelu vznikl v roce 1973 konverzí sériového Mi-24A (Hind A).

Mi-24V/Mi-35 (Hind E) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24D (Hind D) s instalací výkonnějšího protitankového raketového kompletu typu 9K113 Šturm-V (AT-6 Spiral) na místo raketového kompletu typu Falang-PV (AT-2 Swatter). Prototyp tohoto modelu vznikl přestavbou vrtulníku typu Mi-24D (Hind D) a do oblak se poprvé vydal dne 23. září 1973. V letech 1976 až 2006 brány závodu č.116 z Arseněva a č.168 z Rostova na Donu opustilo přes 1 500 sériových Mi-24V/-35 (Hind E). Zatímco model Mi-24V (Hind E) byl vyhrazen pro domácí ozbrojené síly a ozbrojené síly států Varšavské smlouvy, model Mi-35 (Hind E) byl vyráběn na vývoz do politicky méně spolehlivých zemí třetího světa. viz. samostatný text

A-10 – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind B) určená pro dobývání rekordů v rychlosti a stoupavosti ve třídě E (vrtulníky). Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl v roce 1975 konverzí předsériového Mi-24 a vyznačoval se instalací tlumiče vibrací na hlavě nosného rotoru a absencí veškerých systémů nepotřebných pro rekordní lety. Ke svému prvnímu rekordnímu letu se přitom vydal dne 16. července toho samého roku. viz. samostatný text

Mi-24P/Mi-35P (Hind F) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) s instalací pevného střeleckého postu typu NPU-30 s jedním dvouhlavňovým 30 mm kanónem typu GŠ-30K na místo dálkově ovládané otočné věže typu USPU-24 s jedním pohyblivým 12,7 mm rotačním kulometem typu JakB-12,7. První ze dvou prototypů vrtulníku typu Mi-24P (Hind F), které vznikly konverzí sériových Mi-24D (Hind D) nebo Mi-24V (Hind E), poprvé vzlétl v roce 1975. Sériová výroba tohoto modelu se rozeběhla v roce 1981. Zatímco na lince závodu č.116 z Arseněva byl vrtulník typu Mi-24P (Hind F) vyráběn pouze do roku 1989, ve výrobním programu závodu č.168 z Rostova na Donu se tento model udržel do dnešních dnů. Do roku 1996 přitom obrány obou zmíněných závodů opustilo celkem 635 sériových Mi-24P/-35P (Hind F). Zatímco model Mi-24P (Hind F) byl vyhrazen pro domácí ozbrojené síly a ozbrojené síly států Varšavské smlouvy, model Mi-35P (Hind F) byl vyráběn na vývoz do politicky méně spolehlivých zemí třetího světa. viz. samostatný text

Mi-24RCh/RA (Hind G1) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24D/V (Hind D/E) určená pro zjišťování míry a rozsahu radiačního a chemického zamoření krajiny a vytyčování hranic zamořeného územní v zájmu pozemních vojsk. Prototyp tohoto speciálu poprvé vzlétl v roce 1978. Zatímco model Mi-24RCh (Hind G1) byl vybaven zařízením pro odebírání vzorků vzduchu i zeminy, posádka modelu Mi-24RA (Hind G1 mod.) mohla odebírat a analyzovat pouze vzorky vzduchu. Naproti tomu měla k dispozici modernější systém pro přenos a zpracování získaných dat. Společným znakem pro oba zmíněné modely se přitom stala absence protitankového raketového kompletu typu Šturm-V (AT-6 Spiral). V letech 1983 až 1990 bylo závodem č.116 z Arseněva postaveno celkem 96 exemplářů modelu Mi-24RCh (Hind G1) a 56 exemplářů modelu Mi-24RA (Hind G1). viz. samostatný text

Mi-24K/KD (Hind G2) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) určená pro řízení dělostřelecké palby a průzkum pozemního bojiště. Prototyp tohoto speciálu poprvé vzlétl v roce 1979. Zatímco senzorové vybavení modelu Mi-24K (Hind G2) se sestávalo ze dvou fotoaparátů, model Mi-24KD (Hind G2) byl vybaven laserovým dálkoměrem a jedním fotoaparátem. Společným znakem pro oba zmíněné modely se přitom stala absence protitankového raketového kompletu typu Šturm-V (AT-6 Spiral) a pravých nákladových vrat. V letech 1983 až 1990 bylo závodem č.116 z Arseněva postaveno celkem 71 exemplářů modelu Mi-24K (Hind G2) a 92 exemplářů modelu Mi-24KD (Hind G2). viz. samostatný text

Mi-24DU/Mi-25U (Hind D) – cvičná modifikace vrtulníku typu Mi-24D (Hind D) s pracovištěm instruktora na místo pracoviště operátora zbraňových systémů. Kromě výše uvedeného se cvičný speciál typu Mi-24DU (Hind D) od svého bojového protějšku odlišoval absencí příďové střelecké věže typu USPU-24. V letech 1977 až 1991 bylo postaveno celkem 105 sériových Mi-24DU a Mi-25U. Označení Mi-25U přitom náleželo strojům, které byly vyhrazeny na export do zemí třetího světa. viz. samostatný text

Mi-24TEČ-24 – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) zastávající poslání mobilní opravárenské dílny útočných vrtulníků řady Mi-24 (Hind). Za pomoci speciálu Mi-24TEČ-24 měly být prováděny opravy vrtulníků řady Mi-24 (Hind), které z nějakého důvodu (např. kuli poškození v boji) nebylo možné žádným způsobem dopravit zpět na domovskou základnu, přímo na místě nouzového přistání. Speciál Mi-24TEČ-24 měl do místa nouzového přistání dopravovat dvojici mechaniků s náhradními díly a nářadím. K přepravě nářadí a náhradních dílů přitom sloužily speciální kontejnery, které se umisťovaly na křídlení zbraňové závěsníky. Poté měl, až do ukončení opravy, držet vzdušnou hlídku. Z tohoto důvodu byl, stejně jako bojový Mi-24V (Hind E), opatřen kulometnou střeleckou věží typu USPU-24. Kulometnou výzbroj navíc doplňovala dvojice raketových bloků typu B-8V-20. Jediný exemplář speciálu Mi-24TEČ-24 vznikl, v roce 1981, v prostorách výrobního závodu č.168 z Rostova na Donu konverzí sériového Mi-24V (Hind E). Obdobnou úpravou přitom krátce předtím, v roce 1977, prošel též jeden exemplář transportního vrtulníku typu Mi-8T (Hip C) (model Mi-8TEČ-24). Sériové výroby se ale nakonec nedočkal ani jeden z těchto dvou speciálů.

Mi-24VP (Hind H) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24P (Hind F) s instalací dálkově ovládané otočné střelecké věže typu NPPU-24 s jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23L na místo pevného střeleckého postu typu NPU-30 s jedním dvouhlavňovým 30 mm kanónem typu GŠ-30K. První ze dvou prototypů tohoto modelu poprvé vzlétl v roce 1985. V letech 1989 až 1990 bylo závodem č.116 z Arseněva postaveno celkem 25 sériových Mi-24VP (Hind H). viz. samostatný text

Mi-24EN – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) určená pro monitorování míry znečištění světových moří a oceánů. Jediný exemplář speciálu typu Mi-24EN vznikl na konci 80. let v prostorách NPO Poljot konverzí sériového Mi-24V (Hind E) a vyznačoval se instalací plochého krytu senzorového vybavení pod přídí trupu, na místo kulometné věže typu USPU-24 a krytu se zásobníkem kulometných nábojů a optikou elektro-optického zaměřovacího systému typu Raduga-Š. Naproti tomu vřetenovitý kryt rádiové-povelové, nacházející se vlevo od střelecké věže, zůstal zachován. Kromě toho tento stroj postrádal instalaci koncových křídleních závěsníků s odpalovacími lištami PTŘS. Zatímco vnitřní pár křídelních závěsníků speciálu typu Mi-24EN byl vyhrazen pro kontejnery s měřící aparaturou, na ten vnější se umisťovaly přídavné palivové nádrže. Uvnitř nákladové kabiny se zase nacházelo pracoviště operátora. Široké veřejnosti se speciál typu Mi-24EN poprvé představil v září roku 1991, na výročním průmyslovém veletrhu, který se konal v Nižném Novogrodu.

Mi-24PS (Mi-35PS) – civilní modifikace vrtulníku typu Mi-24V/-24P (Hind E/F) určená pro přepravu a palebnou podporu policejních jednotek rychlého nasazení, pronásledování zločinců a provádění pátrací a záchranné činnosti. Na policejní speciál Mi-24PS bylo, v letech 1990 až 1996, upraveno méně než šest sériových Mi-24V (Hind E) a Mi-24P (Hind F) ze stavu Ruského VVS. Provozovatelem všech těchto strojů se přitom stalo Ruské ministerstvo vnitřních věcí (MVD). viz. samostatný text

Mi-24O – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Od standardního Mi-24V (Hind E) se tento model odlišoval prakticky pouze modifikovaným vybavením pilotní kabiny. Jeho součástí se přitom staly brýle nočního vidění 3. generace a displej s pohyblivou digitální mapou. Vývoj tohoto modelu nepřekročil fázi 1:1 makety. Ta přitom vznikla úpravou vyřazeného Mi-24V (Hind E) zbaveného pomocného křídla se zbraňovými závěsníky i obou rotorů. Zmíněná maketa se stala, spolu s maketou odvozeného modelu Mi-24N, jedním z exponátů statické ukázky moskevské airshow MAKS 99, která se konala v srpnu roku 1999.

Mi-24N (Mi-24VN) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vycházel z modelu Mi-24O. Od tohoto svého vývojového předchůdce se odlišoval zejména instalací nového navigačního-letového-zaměřovacího systému z dílny RPKB a elektro-optického zaměřovacího systému typu GOES-342. Optika posledně uvedeného systému byla přitom umístěna uvnitř otočného kulovitého pouzdra připevněného k břichu pouzdra kulometných nábojů, které se nachází vpravo od střelecké věže, na místo pevného hranatého krytu elektro-optického zaměřovacího systému typu Raduga-Š. Vývoj tohoto modelu rovněž nepřekročil fázi 1:1 makety. Ta přitom vznikla, stejně jako maketa modelu Mi-24O, úpravou draku vyřazeného Mi-24V (Hind E) zbaveného pomocného křídla se zbraňovými závěsníky i obou rotorů. Zmíněná maketa se stala, spolu s maketou modelu Mi-24O, jedním z exponátů statické ukázky moskevské airshow MAKS 99, která se konala v srpnu roku 1999.

Mi-24VM – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z pětistupňového modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) ze stavu Ruského VVS. První prototyp vrtulníku typu Mi-24VM vznikl konverzí sériového Mi-24VP (Hind H) a do oblak se poprvé vydal dne 4. března 1999. Dopracováním do standardu Mi-24VM nakonec neprošel jediný vrtulník typu Mi-24V (Hind E) ze stavu Ruského VVS. viz. samostatný text

Mi-24PM (Mi-24PN) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24P (Hind F) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24P (Hind F) ze stavu Ruského VVS, který byl vystavěn zejména na instalaci pilotážně-navigačního komplexu typu BREO-24 a elektro-optického zaměřovacího systému typu Zarevo III. Kromě toho vrtulník typu Mi-24PM (Mi-24PN) obdržel, za účelem snížení hmotnosti, lehčí pevný podvozek a kratší křídlo se čtyřmi zbraňovými závěsníky (na místo šesti) alá Mi-35M (Hind J). Oba zkušební prototypy tohoto modelu vzniky v prostorách závodu Rostvertol z Rostova na Donu. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal v červenci roku 2000. Poté bylo, tím samým závodem, do standardu Mi-24PM „upgradováno“ celkem šestnáct operačních Mi-24P (Hind F) ze stavu VVS. Nejméně jeden na úroveň Mi-24PM (Mi-24PN) dopracovaný Mi-24P (Hind F) byl vyvezen do Ugandy. viz. samostatný text

Mi-24VK-1 – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Vrtulník typu Mi-24VK-1 vzešel z nerealizovaného modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) ze stavu VVS. Zmíněný modernizační program byl vystavěn na vestavbě avionického komplexu typu OPS-24N s civilním digitálním rozhraním ARINC 429 a navigačního komplexu typu KNEI-24. Jeho součástí se přitom stal též systém družicové navigace. Modernizovaný Mi-24VK-1 se vyznačoval instalací 460 mm otočného kulovitého pouzdra elektro-optického zaměřovacího systému typu GOES-321VMI (se zorným polem 230° v horizontální a -150° až +60° ve vertikální rovině) na břichu krytu zásobníku kulometných nábojů, který se nachází vpravo od střelecké věže, na místo pevného hranatého krytu elektro-optického zaměřovacího systému typu Raduga-Š. Zmíněný systém v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem (s dosahem 5 km) a slouží nejen pro vyhledávání a zaměřování pozemních cílů, ale i pro navigaci v průběhu letu v přízemních výškách. Za pomoci systému typu GOES-321VMI lze přitom zaměřovat cíle při použití hlavňové výzbroje, neřízených raket i pum. Součástí vybavení kabin obou členů letové posádky vrtulníku typu Mi-24VK-1 se staly též tři barevné multifunkční displeje typu IV-86-2 (dva v zadní kabině s pracovištěm pilota a jeden v přední kabině s pracovištěm operátora) a brýle nočního vidění typu ONV-1. Zkoušky prototypu tohoto modelu, který vznikl konverzí sériového Mi-24V (Hind E), se rozeběhly v květnu roku 2001. V polovině následujícího roku závod Rostvertol z Rostova na Donu převzal modernizační sety, které obsahovaly systémy typu OPS-24N a KNEI-24, pro dalších pět vrtulníků typu Mi-24V (Hind E). K jejich zástavbě ale již zřejmě nedošlo.

Mi-24VK-2 – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24VK-1 z dílny závodu Rostvertol z Rostova na Donu s instalací pokročilejšího elektro-optického zaměřovacího systému typu GOES-342 uvnitř otočného kulovitého pouzdra připevněného k břichu schránky kulometných nábojů, která se nachází vpravo od střelecké věže, na místo elektro-optického zaměřovacího systému typu GOES-321VMI. Zaměřovací systém typu GOES-342 se sestává z laserového dálkoměru, TV zaměřovače pracujícího i za nízké úrovně osvětlení a IČ senzoru a na rozdíl od zaměřovacího systému typu GOES-321VMI, který v sobě sdružuje IČ senzor s laserovým dálkoměrem, lze za jeho pomoci zaměřovat cíle nejen při použití neřízené munice, ale i při použití PTŘS kompletu Šturm-V (AT-6 Spiral) a Šturm-VM (AT-9 Spiral). Systém GOES-342 vykazuje vyhledávacím rozsahem 230° v horizontální a -150° až +25° ve vertikální rovině a zaměřovacím rozsahem 120° v horizontální a -45° až +15° ve vertikální rovině a cíl typu tank je za dne schopen detekovat na vzdálenost 10 km. V noci přitom dokáže shodný typ cíle odhalit, dle světelných podmínek, na vzdálenost 4 až 6 km. Vrtulník typu Mi-24VK-2 vzešel, stejně jako jeho vývojový předchůdce v podobě vrtulníku typu Mi-24VK-1, z nerealizovaného modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) ze stavu Ruského VVS. Prototyp tohoto modelu údajně poprvé vzlétl v roce 2003.

Mi-24PK-2 – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24P (Hind F) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Vrtulník typu Mi-24PK-2 vzešel z nerealizovaného modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24P (Hind F) ze stavu Ruského VVS. Zmíněný modernizační program byl přitom vystavěn na zástavbě avionického vybavení z paralelně vyvíjeného modelu Mi-24VK-2, který zase vzešel z nerealizovaného modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E). Od standardního Mi-24P (Hind F) se tedy modernizovaný Mi-24PK-2 odlišoval zejména instalací otočného kulovitého pouzdra elektro-optického zaměřovacího systému typu GOES-342 na břichu krytu zásobníku kulometných nábojů, který se nachází vpravo od střelecké věže, na místo pevného hranatého krytu elektro-optického zaměřovacího systému typu Raduga-Š. Prototyp tohoto modelu údajně poprvé vzlétl v roce 2003.

Mi-35M (Hind J) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Součástí konstrukce a vybavení tohoto modelu se staly jednotlivé prvky nerealizovaného modernizačního programu Mi-24VM. Vrtulník typu Mi-35M (Hind J) byl původně zamýšlen na export. Později si ale našel cestu též i Ruskému VVS. Součástí výrobního programu závodu Rostvertol z Rostova na Donu se vrtulník typu Mi-35M (Hind J) stal v roce 2006. Díky neutuchajícímu zájmu ze strany zákazníků je tento model vyráběn do dnešních dnů. Prvním provozovatelem vrtulníku typu Mi-35M (Hind J) se přitom stala, v roce 2006, Venezuela. viz. samostatný text

Mi-35MS – speciální neozbrojená modifikace vrtulníku typu Mi-35M (Hind J) určená pro přepravu VIP osob. Tento model vznikl ve čtyřech exemplářích. Existence toho prvního je přitom známa od počátku července roku 2014. viz. samostatný text

Mi-35P Fenix – pokročilá modifikace taktického útočného-výsadkového vrtulníku typu Mi-24P (Hind F) s hlavňovou výzbrojí z vrtulníku typu Mi-35M (Hind J), pokročilejším raketovým komplexem typu Ataka-VM (AT-9 Spiral) a modifikovanou avionikou. Součástí palubního vybavení tohoto modelu se přitom staly některé systémy vrtulníku typu Mi-35M (modernizovaný). Prototyp takto modernizovaného Mi-35P byl široké veřejnosti poprvé prezentován na výstavě Armija 2018, která se konala v červnu roku 2018 v Kubince. viz. samostatný text

Mi-35M (modernizovaný) – pokročilá modifikace taktického útočného-výsadkového vrtulníku typu Mi-35M (Hind J) s modifikovaným avionickým vybavením a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje. Prototyp takto modernizovaného Mi-35M (Hind J) byl široké veřejnosti poprvé prezentován na výstavě Armija 2018, která se konala v červnu roku 2018 v Kubince. viz. samostatný text

Mi-24P-1M – pokročilá modifikace taktického útočného-výsadkového vrtulníku typu Mi-24P (Hind F). Tento model vzešel z modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24P (Hind F), který je vystavěn na výměně avioniky a části palubních systémů. Prototyp (nebo maketa?) vrtulníku typu Mi-24P-1M byl široké veřejnosti poprvé prezentován na statické ukázce moskevské airshow MAKS 2019, která se konala v srpnu roku 2019. V současnosti se vývoj tohoto modelu nachází ve fázi zkoušek. viz. samostatný text

Verze (SSSR – vzdušné zkušebny):

Mi-24 [Tom A] – neozbrojená experimentální modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind B) s osmilistým fenestronem na místo standardního třílistého ocasního rotoru. Fenestron má podobu ventilátoru včleněného do kruhového otvoru procházejícího svislou ocasní plochou a před klasickým vyrovnávacím rotorem má celou řadu předností. Díky velkému počtu listů totiž vyvozuje nižší vibrace a hluk. Instalace uvnitř pláště jej navíc chrání vůči střetu s cizorodými předměty. Kromě toho snese větší poškození v boji. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1975 konverzí jednoho z prototypů nebo jednoho z předsériových exemplářů vrtulníku typu Mi-24 (Hind) a od standardního Mi-24 (Hind B) se odlišoval nejen konstrukcí zadní části ocasního nosníku, ale též absencí pomocného křídla se zbraňovými závěsníky, vodorovné ocasní plochy, příďového kulometného střeliště typu NUV-1A a polokapkovitého krytu rádiové-povelové naváděcí jednotky nacházející se na břichu příďové sekce trupu, přímo před šachtou příďového podvozku. Nová zadní část ocasního nosníku zastávala funkci krytu fenestronu a zároveň nesla šípovou SOP a nízkou lichoběžníkovou kýlovku. Protože se fenestron ukázal být pro vrtulník této hmotnostní kategorie jako zcela nevhodný, na vrtulnících řady Mi-24 (Hind) se již více nerozšířil.

Mi-24A (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24A (Hind A) zastávající roli vzdušné zkušebny nosného rotoru útočného vrtulníku typu Mi-28 (Havoc A). Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí sériového Mi-24A (Hind A) ve starším výrobním provedení, které se vyznačuje instalací vyrovnávacího rotoru po pravoboku svislé ocasní plochy, a kromě testovaného nosného rotoru obdržel též instalaci rozměrného nosníku z trubkové příhradoviny se snímači letových dat na špici trupu na místo kulometného střeliště typu NUV-1. V průběhu zkušebního programu byl tento stroj navíc zbaven pomocného křídla se zbraňovými závěsníky a polokapkovitého krytu rádiové-povelové jednotky nacházejícího se na břichu příďové partie trupu, přímo před šachtou příďového podvozku. Dle některých zdrojů ale v tomto případě šlo o jiný stroj. Další vrtulník z řady Mi-24 (Hind) zase zastával poslání vzdušné zkušebny vyrovnávacího rotoru vrtulníku typu Mi-28 (Havoc A). Ten se přitom sestával ze dvou dvoulistých vrtulí uspořádaných do tvaru písmene „X“.

Mi-24 PrPNK-28 – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) zastávající roli vzdušné zkušebny střeleckého-letového-navigačního komplexu typu PrPNK-28 útočného vrtulníku typu Mi-28 (Havoc A). Oba exempláře tohoto speciálu vznikly konverzí sériových Mi-24V (Hind E) (rudá 19 a 73). Do špice jejich trupu byla přitom vetknuta špice trupu vrtulníku typu Mi-28 (Havoc A) s testovaným vyhledávacím-zaměřovacím a naváděcím vybavením. Instalaci střelecké věže typu USPU-24 a jednotlivých komponent zaměřovacího-naváděcího systému typu Raduga-Š tyto stroje postrádaly. Zatímco ze špice zmíněné nástavby vybíhal náprstkovitý kryt antény naváděcí rádiové-povelové jednotky, přímo pod ní se nacházel otočný válcovitý kryt elektro-optického zaměřovacího systému typu KOPS, který v sobě sdružoval laserový dálkoměr s TV kamerou pracující i za nízké úrovně osvětlení.

Mi-24D (s novými překryty kabin posádky) – experimentální modifikace vrtulníku typu Mi-24D (Hind D) s novými překryty kabiny pilota a zbraňového operátora. Překryty kabin obou členů letové posádky tohoto modelu měly hranatý profil a byly osazeny neprůstřelnými skly. Svým vzezřením tedy připomínaly překryty kabin posádky bitevního vrtulníku typu Mi-28 (Havoc). Naproti tomu standardní překryty kabin posádky modelu Mi-24D (Hind D) měly zaoblený profil. Neprůstřelným sklem byl osazen pouze jejich plochý čelní štítek. Zbytek byl zhotoven z plexiskla, které ale odráželo sluneční paprsky do všech směrů, což mělo významný demaskující efekt, a navíc posádce neposkytovalo žádnou ochranu před projektily palných zbraní. Poměrně velký počet vrtulníků řady Mi-24 (Hind) byl v průběhu nasazení v Afghánistánu ztracen právě zásahem překrytu kabiny pilota z boku. Zavedení nových „neprůstřelných“ hranatých překrytů kabin se ale neobešlo bez radikálních zásahů do konstrukce celé příďové sekce trupu. Jejich značná hmotnost navíc sebou přinesla nežádoucí posun těžiště. Zmíněné překryty sice poskytovaly posádce zdaleka lepší ochranu před střelbou než ty původní, ovšem za cenu zhoršeného výhledu. Protože byla navíc jejich dodatečná instalace na již vyrobené vrtulníky řady Mi-24 (Hind) shledána jako neúnosně nákladná, nakonec se omezila na jeden jediný zkušební exemplář. Vzniku tohoto stroje ale předcházely pokusy s instalací dodatečných rámů s neprůstřelnými skly na vnitřní straně standardních zaoblených překrytů. Tato úprava samozřejmě vedla též ke zhoršení výhledu.

Mi-24VD – experimentální modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) s instalací bohatě zaskleného kulovitého obranného střeliště s jedním manuálně obsluhovaným pohyblivým jednohlavňovým 12,7 mm kulometem typu NSVT-12,7 Útjos na břichu trupu, přímo za šachtami hlavního podvozku. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1985 konverzí sériového Mi-24V (Hind E) (rudá 43). viz. samostatný text

Mi-24V (s motory typu VK-2500) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E) zastávající roli vzdušné zkušebny motoru typu VK-2500 (TV3-117VMA-SB3), který vykazuje max. výkonem 2 400 hp, resp. 2 700 hp v mimořádném 2,5 min režimu. Motor typu VK-2500 měl přitom před motorem typu TV3-117V, pohonnou jednotkou vrtulníku typu Mi-24V (Hind E), navrch nejen ve větším výkonu, ale i ve větší technické životnosti (7 500 hodin) a delším meziopravním resursu (3 000 hodin). V případě motoru typu TV3-117V tomu bylo polovic. Zkoušky jediného exempláře tohoto modelu, který vznikl konverzí sériového Mi-24V (Hind E), se rozeběhly dnem 30. května 2000.

LL PSV – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-35M (Hind J) zastávající roli vzdušné zkušebny nosného systému perspektivního rychlostního vrtulníku typu V-37 RACHEL (PSV). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Mi-35M (Hind J) a do oblak se poprvé vydal dne 23. prosince 2015. viz. samostatný text

Verze (Francie):

Mi-24Puz – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24P (Hind F) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z modernizačního programu francouzské společnosti SAGEM vrtulníků typu Mi-24P (Hind F) ze stavu vzdušných sil Uzbekistánu. Jediným hmatatelným produktem zmíněného modernizačního programu, který byl vystavěn na zástavbě nové avioniky, se nakonec stal demonstrační prototyp. Ten přitom vznikl v roce 2001 úpravou řadového Mi-24P (Hind F) ze stavu Uzbeckých vzdušných sil. viz. samostatný text

Verze (Indie):

Mi-35 (cvičný) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-35 (Hind E) určená pro výcvik pilotů s pracovištěm instruktora v přední kabině na místo pracoviště zbraňového operátora. Kromě výše uvedeného se tento model vyznačoval absencí otočné příďové střelecké věže typu USPU-24 s pohyblivým kulometem. Takto byl upraven nevelký počet vrtulníků typu Mi-35 (Hind E) ze stavu Indického vojenského letectva (IAF).

Verze (Izrael):

Mi-24 (Mission 24) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind) z dílny IAI Israel Aircraft Industries) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z modernizačního programu „Mission 24“ izraelské společnosti IAI, který byl vystavěn na zástavbě nové avioniky. „Upgrade“ do standardu „Mission 24“ ale nakonec, na počátku prvního desetiletí 21. století, prošlo pouze 5 vrtulníků typu Mi-25 (Hind D) a 20 vrtulníků typu Mi-35 (Hind E) ze stavu Indického vojenského letectva (IAF). viz. samostatný text

Mi-24 (modernizační program společnosti Elbit) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V/P (Hind E/F) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z modernizačního programu izraelské společnosti Elbit, který byl vystavěn na zástavbě nové avioniky. Zmíněná společnost nakonec, v letech 2004 až 2005, modernizovala jen 9 vrtulníků řady Mi-24 (Hind), 5 vrtulníků typu Mi-24V/P (Hind E/F) ze stavu vzdušných sil Srí Lanky a 4 vrtulníky typu Mi-24V (Hind E) stavu vzdušných sil Makedonie. viz. samostatný text

Verze (JAR):

Super Hind Mk.2/3/4 – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24 (Hind) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z několikastupňového modernizačního programu jihoafrické společnosti ATE. Zatímco první úroveň modernizačního programu Super Hind, která dala za vznik modelu Super Hind Mk.2, se omezila prakticky pouze na zástavbu nového zaměřovacího vybavení, úroveň druhá, z níž vzešel model Super Hind Mk.3 a Mk.4, se kromě výše uvedeného dotkla též hlavňové a podvěsné výzbroje. Demonstrační prototyp Super Hindu vznikl konverzí sériového Mi-24V (Hind E) a do oblak se poprvé vydal v roce 1999. Od roku 1999 do dnešních dnů bylo do standardu Super Hind dopracováno 47 vrtulníků řady Mi-24 (Hind). Jejich provozovatelem se přitom stal Alžír (33 ks), Ázerbájdžán (12 ks) a Nigérie (2 ks). viz. samostatný text

Verze (Maďarsko):

Mi-24D+ (cvičný) – speciální modifikace vrtulníku typu Mi-24D+ (Hind D) určená pro výcvik pilotů s pracovištěm instruktora v přední kabině na místo pracoviště zbraňového operátora. Tento model se vyznačoval instalací malé palubní desky v přední části přední kabiny na místo zaměřovacího systému typu KPS-53AV. Na rozdíl od sovětského modelu Mi-24DU (Hind D) ale instalaci kulometné věže pod přídi trupu plně zachovával. Palubní kulomet tohoto modelu byl nicméně nepohyblivý a jeho obsluhu obstarával pilot. Takto byl upraven nejméně jeden řadový Mi-24D+ (Hind D) (č.581) ze stavu vzdušných sil Maďarska.

Verze (Polsko):

Mi-24V WZL-1 – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24V (Hind E). Tento model vzešel z modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) ze stavu vzdušných sil Polska a vyznačoval se instalací pokročilejšího komunikačního vybavení.  Do vybavení vrtulníku typu Mi-24V WZL-1 byly ale začleněny též brýle nočního vidění. Jejich použitelnost je však více než sporná, protože tento model není opatřen vnějším osvětlením, které by bylo s nimi kompatibilní.

Verze (Ukrajina):

Mi-24PU1 – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24P (Hind F) z dílny opravárenského závodu AVIAKON z Konotopu s motory typu TV3-117VMA-SBM1V-02, které mají nižší spotřebu paliva a lepší charakteristiky v lokalitách s velkou nadmořskou výškou a vysokou teplotou vzduchu, obranným systémem typu Adros KT-01A (jeho součástí se staly výmetnice klamných cílů typu KUV 26-50), novým laserovým zaměřovačem typu FPM-01KV, modifikovaným navigačním systémem instalací GPS systému typu Garmin GPSMAP-695, modifikovaným komunikačním systémem instalací radiostanice typu KY-196V a modifikovaným přístrojovým vybavením kabin posádky zavedením přilbových zaměřovačů typu THL-5NV s integrovaným systémem nočního vidění typu PNL-3. Tento model vzešel z modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24P (Hind F) ze stavu vzdušných sil Ukrajiny. První do standardu Mi-24PU1 dopracovaný vrtulník typu Mi-24P (Hind F) Ukrajinské vojenské letectvo převzalo v roce 2012.

Verze (Velká Británie):

Mi-24D/V (modernizační program od firmy BAe) – pokročilá modifikace vrtulníku typu Mi-24D/V (Hind D/E) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento model vzešel z modernizačního programu britské společnosti BAe, který byl vystavěn na zástavbě nové avioniky. Součástí palubního vybavení tohoto modelu se mimo jiné staly též brýle nočního vidění a elektro-optický zaměřovací systém typu Stryx, který se sestává z TV zaměřovače pracujícího i za nízké úrovně osvětlení, IČ senzoru a laserového dálkoměru-značkovače cílů. Jeho otočné kulovité pouzdro přitom zaujalo pozici „pevného“ hranatého krytu elektro-optického zaměřovacího systému typu Raduga-F/-Š, tedy pod špicí trupu, vpravo od střelecké věže. Kromě toho se vyznačoval instalací senzorů výstražného RL a výstražného protiraketového systému na koncích křídla. Výhledově ale tento model počítal též s jednohlavňovým 20 mm kanónem typu GIAT THL-20 a PTŘS typu HOT-3. Jediný demonstrační prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového Mi-24D (Hind D), který společnost BAe získala po roce 2002 přes Litvu. Svůj veřejný debut si tento stroj odbyl v roce 2003 na Pařížské Air Show. Protože společnost BAe nenašla pro svůj modernizační program zájemce, zmíněný demonstrační prototyp nakonec rozšířil sbírky Midland Air Museum.

Vyrobeno:  8 prototypů (čtyři pro letové zkoušky, jeden pro zbraňové zkoušky, dva pro statické zkoušky a jeden pro únavové zkoušky) a přes 3 670 sériových strojů všech verzí (cca 10 Mi-24, 170 Mi-24A, 70 Mi-24F, 25 Mi-24U, <10 Mi-24B, 625 Mi-24D/-25, 105 Mi-24DU/-25DU, 1 500+ Mi-24V/-35, 96 Mi-24RCh, 56 Mi-24RA, 71 Mi-24K, 92 Mi-24KD, 635+ Mi-24P/-35P, 25 Mi-24VP, 167 Mi-35M a 4 Mi-35MS)

Uživatelé: Afghánistán (od dubna roku 1979 dodáno 12+ ks modelu Mi-24A, 1+ ks modelu Mi-24U, 15+ ks modelu Mi-25, 3+ ks modelu Mi-35 a ? ks modelu Mi-35P), Alžír (od roku 1975 dodáno 38+ ks modelu Mi-24A, Mi-25/-25U a Mi-35, v letech 1998 až 1999 dodáno 28 ks modelu Mi-24V, v letech 1999 až 2004 celkem 33 ks modelu Mi-24V „upgradováno“ na model Super Hind Mk.3, v letech 2001 až 2002 dodáno dalších 16? ks modelu Mi-24V), Angola (po roce 1983 dodáno 30+ ks modelu Mi-25/-35, v roce 1996 dodány 2 ks modelu Mi-24D, v roce 1999 dodány 3 ks modelu Mi-24P, v roce 2001 dodány další 2 ks modelu Mi-24P), Arménie (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24DU/V/P/RCh/K, v letech 2011 až 2014 dodáno 24 ks modelu Mi-35M), Ázerbájdžán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24DU/V/P/K/RCh, v letech 2009 až 2010 Ukrajinou dodáno 10 ks modelu Mi-24K „upgradovaných“ na model Super Hind Mk.4 a 2 ks modelu Mi-24P, v letech 2010 až 2014 dodáno 24 ks modelu Mi-35M), Bělorusko (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/V/P/K/RCh), Bosna a Hercegovina (5 ks modelu Mi-24D/V), Brazílie (v letech 2009 až 2013 dodáno 12 ks modelu Mi-35M), Bulharsko (od června roku 1979 do roku 1985 dodáno 38 ks modelu Mi-24D a 6 ks modelu Mi-24V, v roce 2005 1 ks modelu Mi-24D „upgradován“ na model Sova Attack), Burkina Faso (v roce 2005 dodány 2 ks modelu Mi-24V), Burundi (v roce 1991 dodány 2 ks modelu Mi-24V, v roce 2002 dodán 1 ks modelu Mi-24V), Čad (v roce 1987 ukořistěny 3 ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Libye, v roce 2000 Ukrajinou dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-24V, v roce 2001 dodány další 2 ks modelu Mi-24V, v roce 2004 dodány další 2 ks modelu Mi-24V, v roce 2007 dodány další 2 ks modelu Mi-24V), Česká Republika (v roce 1993 rozpadem ČSFR získáno 16 ks modelu Mi-24D, 1 ks modelu Mi-24DU a 19 ks modelu Mi-24V, mezi lednem a červencem roku 2003 dodáno dalších 7 ks modelu Mi-24V, mezi dubnem roku 2005 a lednem roku 2006 dodáno dalších 10 ks modelu Mi-24V), Černá Hora (v roce 1997 dodány 2 ks modelu Mi-24V), ČLR (neznámým způsobem získán 1 ks modelu Mi-24V), ČSSR (od srpna roku 1978 do roku 1989 dodáno 28 ks modelu Mi-24D, 2 ks modelu Mi-24DU a 30 ks modelu Mi-24V), Džibuti (Mi-24V), Eritrea (v roce 2003 Etiopií dodány 4 „olétané“ ks modelu Mi-25), Etiopie (po roce 1978 dodáno 43 ks modelu Mi-24A, Mi-25 a Mi-35), Francie (v roce 1987 Čadem dodány 3 trofejní Mi-25 ze stavu vzdušných sil Libye), Gruzie (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V), Honduras (v 90. letech úletem získány 2 ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Nikaragui), Chorvatsko (v roce 1992 dodáno 11 „olétaných“ ks modelu Mi-24D/V), Indie (od roku 1984 dodáno 12+ ks modelu Mi-25, od roku ? dodáno 20+ ks modelu Mi-35), Indonésie (v září roku 2003 dodány 2 ks modelu Mi-35P, v září roku 2010 dodány další 3 ks modelu Mi-35P), Irák (od konce 70. let dodáno ?  ks modelu Mi-24A a Mi-25, v letech 2013 až 2015 dodáno 16 ks modelu Mi-35M), Irán (na počátku 90. let úletem získáno 11+ ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Iráku), Izrael (v 90. letech získán 1 ks modelu Mi-24V), JAR (v roce 1997 společností ATE od Ukrajiny odkoupen 1 „olétaný“ ks modelu Mi-24V), Jižní Jemen (od roku 198? dodáno 15 ks modelu Mi-25), Kambodža (v polovině 80. let Vietnamem dodáno ? „olétaných“ ks modelu Mi-25, v roce 1990 Mongolskem dodány 3 „olétané“ ks modelu Mi-24D), Kazachstán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V/P, od prosince roku 2016 do června roku 2020 dodáno 12 ks modelu Mi-35M), Keňa (v roce 2012 dodány 3 ks modelu Mi-35M), KLDR (do roku 1995 dodáno cca 50 ks modelu Mi-25/-25U a Mi-35), Kongo (v roce 1986 dodány 4 ks modelu Mi-25, v roce 1997 dodány 4 ks modelu Mi-24D/V), Kuba (od roku 1984 dodáno 20 ks modelu Mi-25), Kypr (v roce 2001 dodáno 12 ks modelu Mi-35P), Kyrgyzstán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V/P/K/RCh), Libye (od roku 1975 dodáno 65 ks modelu Mi-24A a Mi-25), Maďarsko (od roku 1978 dodáno 30 ks modelu Mi-24D a 11 ks modelu Mi-24V, v roce 1995 SRN dodáno 14 „olétaných“ ks modelu Mi-24D a 6 „olétaných“ ks modelu Mi-24P), Makedonie (v březnu roku 2001 Ukrajinou dodány 2  „olétané“ ks modelu Mi-24D, v  roce 2001 Ukrajinou dodáno 10 „olétaných“ ks modelu Mi-24V a 2 „olétané“ ks modelu Mi-24K), Mali (v letech 2007 až 2012 Bulharskem dodáno 7 „olétaných“ ks modelu Mi-24D, v roce 2017 dodány 2 ks modelu Mi-35M), Mexiko (v roce 2005 dodány 4 ks modelu Mi-24P), Moldava (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D), Mongolsko (do roku 1992 SSSR dodáno 12 „olétaných“ ks modelu Mi-24D), Mozambik (v roce ? dodáno 15 ks modelu Mi-24D), Myanmar (v srpnu roku 2010 dodány 4 ks modelu Mi-35P, v únoru roku 2011 dodány další 4 ks modelu Mi-35P, v roce 2015 dodán 1 ks modelu Mi-35P), Namibie (v roce 2002 Libyí dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-25), NDR (od roku 1978 dodáno 42 ks modelu Mi-24D, od roku 1986 dodáno 12 ks modelu Mi-24P), Nigérie (v polovině roku 2000 dodány 2 ks modelu Mi-24P, v roce 2008 Ukrajinou dodány 3 „olétané“ ks modelu Mi-24P a 2 „olétané“ ks modelu Mi-24V, v roce 2014 Ukrajinou dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-24V, v roce 2015 Ukrajinou dodány 2 ks modelu Super Hind Mk.3, v letech 2017 až 2018 dodány 4 ks modelu Mi-35M), Nikaragua (od roku 1983 dodáno 12 až 18 ks modelu Mi-25), Nová Guinea (v roce 1998 dodán 1 ks modelu Mi-24V, v roce 2000 dodány 3 ks modelu Mi-24V), Pákistán (v letech 1984 až 1987 úletem získány 4 ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Afghánistánu, v roce 2017 dodány 4 ks modelu Mi-35M), Peru (v roce 1982 dodáno 12 ks modelu Mi-25, v roce 1992 úletem získáno 7 „olétaných“ ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Nikaragui, v dubnu roku 2011 dodány 2 ks modelu Mi-35P), Pobřeží Slonoviny (v roce 2003 Bulharskem dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-24D), Polsko (od září roku 1978 do června roku 1985 dodáno 18 ks modelu Mi-24D, v roce 1986 dodáno 23 ks modelu Mi-24V, v roce 1996 SRN dodáno 18 „olétaných“ ks modelu Mi-24D), Rovníková Guinea (v roce 2001 dodány 2 ks modelu Mi-24V, v roce 2007 dodány další 2 ks modelu Mi-24V), Rusko (roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V/P/VP/K/RCh, v letech 2011 až 2019 dodáno 60 ks modelu Mi-35M), Rwanda (v roce 1997 dodány 2 ks modelu Mi-24V), Senegal (Mi-24V), Sierra Leone (do roku 1999 Běloruskem? a Ukrajinou dodáno po 2 „olétaných“ ks modelu Mi-24V), Slovensko (v roce 1993 rozpadem ČSFR získáno 8 ks modelu Mi-24D, 1 ks modelu Mi-24DU a 9 ks modelu Mi-24V), Srbsko (v roce 1997 získány 2 „olétané“ ks Mi-24V), Srí Lanka (v listopadu roku 1995 Ukrajinou dodáno 6 „olétaných“ ks modelu Mi-24V, v červenci roku 1998 dodán 1 ks modelu Mi-24V a 2 ks modelu a Mi-24P, v létě roku 1999 Ukrajinou dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-24?, v březnu roku 2000 dodány 3 ks modelu Mi-24V?, v prosinci roku 2000 Ukrajinou dodány 3 „olétané“ ks modelu Mi-24P, v roce 2019 dodány 4 ks modelu Mi-35M), SRN (v roce 1990 sloučením s NDR získáno 39 ks modelu Mi-24D a 12 ks modelu Mi-24P), SSSR, Súdán (po roce 1986 dodáno 22 ks modelu Mi-35), Sýrie (po roce 1980 dodáno 50 až 60 ks modelu Mi-25), Tádžikistán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V, v roce 2006 dodány 2 ks modelu Mi-24V), Turkmenistán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V), Uganda (v roce 1998 Běloruskem dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-24V), Ukrajina (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24D/DU/V/P/VP/K/RCh), USA (v roce 1985 Pákistánem dodán 1 nebo 2 trofejní ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Afghánistánu, na konci 80. let Francií dodán 1 trofejní ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Libye, na počátku 90. let ukořistěny 2 ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Iráku, v roce 1991 SRN dodán 1 „olétaný“ ks modelu Mi-24D a 1 „olétaný“ ks modelu Mi-24P, po roce 2000 Maďarskem dodáno 5 „olétaných“ ks modelu Mi-24D, po roce 2000 získán 1+ ks modelu Mi-35 ze stavu vzdušných sil blíže nespecifikovaného afrického státu), Uzbekistán (v roce 1991 rozpadem SSSR získáno ? ks modelu Mi-24DU/V/P, v roce 2001 1 ks modelu Mi-24P „upgradován“ na model Mi-24Puz, v roce 2019 dodány 4 ks modelu Mi-35M), Velká Británie (na konci 80. let Francií dodán 1 trofejní ks modelu Mi-25 ze stavu vzdušných sil Libye, na počátku 90. let SRN dodány 2 „olétané“ ks modelu Mi-24D, po roce 2002 společností BAe od Litvy odkoupen 1 „olétaný“ ks modelu Mi-24D), Venezuela (v letech 2006 až 2008 dodáno 10 ks modelu Mi-35M), Vietnam (v 80. letech dodáno 30 až 35 ks modelu Mi-24A/U a Mi-25), Zair (okolo roku 1996 dodáno ? „olétaných“ ks modelu Mi-24?) a Zimbabwe (po roce 1999 dodáno 5 ks modelu Mi-24V)

Mi-24

Posádka:    pilot, zbraňový operátor a palubní mechanik

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Izotov TV3-117 s max. výkonem po 2 200 hp

Kapacita:    8 výsadkářů, 4 nosítka s raněnými, dvě 850 l přídavné palivové nádrže nebo náklad do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 2,83 m x 1,46 m x 1,20 m, nebo náklad do celkové hmotnosti 2 200 kg, přepravovaný ve vnějším podvěsu pod trupem

Výzbroj:     jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu Afanasjev A-12,7A se zásobou 420 nábojů, instalovaný ve střelišti typu NUV-1A vestavěném do špice trupu, čtyři PTŘS typu 9M17M protitankového raketového kompletu typu Falanga-MV (AT-2 Swatter), přepravované na odpalovacích lištách připevněných za pomoci konstrukce z trubkové příhradoviny k bokům trupu, v oblasti pod nákladovými vraty, a neřízená podvěsná výzbroj, přepravovaná na čtyřech podkřídlových závěsnících – raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-32A-24 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), 100 kg pumy typu OFAB-100 (max. 8 ks), 250 kg pumy typu OFAB-250 (max. 4 ks) a 500 kg pumy typu ODAB-500 (max. 2 ks), kontejnerové pumy typu KAB-250 (max. 4 ks) a KAB-500 (max. 2 ks), submuniční kontejnery typu KMGU-2 (max. 2 ks) a zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks)

Mi-24A

Posádka:   pilot, zbraňový operátor/druhý pilot a palubní mechanik

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Izotov TV3-117 s max. výkonem po 2 200 hp

Kapacita:    8 výsadkářů, 4 nosítka s raněnými, dvě 850 l přídavné palivové nádrže nebo náklad do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 2,83 m x 1,46 m x 1,20 m, nebo náklad do celkové hmotnosti 2 200 kg, přepravovaný ve vnějším podvěsu pod trupem

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký kolimátor typu PK (jeho instalace se nachází na pracovišti pilota), jeden střelecký optický zaměřovač typu K-10T (jeho instalace se nachází na pracovišti zbraňového operátora), jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-1R (jeho instalace se nachází na pracovišti zbraňového operátora) a rádiová-povelová jednotka zajišťující předávání naváděcích povelů letící PTŘS (instalace její antény se nachází uvnitř polokapkovitého krytu umístěného na břichu trupu, přímo před šachtou příďového podvozku)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na hřbetu překrytu kabiny posádky nebo nad vstupem vzduchu olejového hladiče a pod zakončením ocasního nosníku) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:     jeden pohyblivý 12,7 mm kulomet typu Afanasjev A-12,7A se zásobou 420 nábojů, instalovaný ve střelišti typu NUV-1U vestavěném do špice trupu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 400 kg, přepravovaná na třech párech podkřídlových závěsníků (ten poslední je vyhrazen pro dvojnásobné odpalovací lišty PTŘS) – PTŘS typu 9M17M protitankového raketového kompletu typu 9P146M Falanga-MV (AT-2 Swatter) (max. 4 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a UB-32A-24 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), 100 kg pumy typu OFAB-100 (max. 8 ks), 250 kg pumy typu OFAB-250 (max. 4 ks) a 500 kg pumy typu ODAB-500 (max. 2 ks), kontejnerové pumy typu KAB-250 (max. 4 ks) a KAB-500 (max. 2 ks), submuniční kontejnery typu KMGU-2 (max. 2 ks) a zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 21.12.2014