Mikojan-Gurjevič I-320 ("FN")

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-9 (Fargo)

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany

Odlišnosti od letounu MiG-9 (Fargo):

- instalace jednoho 2 040 kp motoru typu Rolls-Royce Nene I britské výroby pod potahem výrazně modifikovaného břicha trupu, v oblasti pod křídlem, na místo dvou 800 kp motorů typu RD-20 (kopie německého typu BMW 003A) – tato změna v pohonném systému si vyžádala změnit též profil břicha trupu v oblasti za odtokovou hranou křídla

- instalace 37 mm kanónu typu N-37 ve spodní části trupu – ústí jeho hlavně se navíc nachází až za hranou příďového vstupu vzduchu (kanón tohoto typu sériového MiGu-9 byl vestavěn do horní části vertikální dělící přepážky vstupu vzduchu)

- instalace 23 mm kanónů typu NS-23K na bocích přídě trupu – ústí jejich hlavní se navíc nachází až za hranou příďového vstupu vzduchu (kanóny tohoto typu sériového MiGu-9 byly naproti tomu umístěny pod potahem břicha přídě trupu, po stranách šachty příďového podvozku)

Historie:  Bojovou efektivitu dvoumotorového frontového stíhače typu MiG-9 (Fargo), prvního proudového stíhacího letounu sovětské konstrukce, mimo jiné omezovaly charakteristiky jeho pohonných jednotek v podobě motorů typu RD-20. Tato závodem č.16 z Kazaně vyráběná kopie německého druhoválečného motoru typu BMW 003A totiž vykazovala nevelkou životností (10, 25, 50 nebo 75 hodin, dle série), nízkým tahem (800 kp), značnou hmotností a v neposlední řadě též vysokou spotřebou paliva. Z tohoto důvodu se do popředí zájmu OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče ještě v roce 1947 dostal 2 040 kp proudový motor typu Nene I britské značky Rolls-Royce. V reakci na neúspěchy ve vývoji první proudové pohonné jednotky domácí konstrukce v podobě 1 500 kp motoru typu TR-1 (S-18) z dílny A.M. Ljulky totiž sovětské vedení již v roce 1947 zakoupilo celkem dvacet těchto výkonných pohonných jednotek. Součástí zmíněné dodávky se ale stalo též třicet 1 590 kp motorů typu Derwent V a pět 2 270 kp motorů typu Nene II. Protože VVS na nové motory této kategorie velmi spěchalo, v únoru roku 1947 padlo rozhodnutí, aby byly okamžitě zavedeny do výroby bez vyjednání příslušné licence. Zatímco silnější motor typu Nene I/II byl zaveden pod označením RD-45/-45F pod vedením V.J. Klimova do výrobního programu moskevského závodu č.45, slabší motor typu Derwent V se stal součástí výrobního programu závodu č.500 z Tušina. Vývojem jeho domácí kopie, která vešla ve známost pod označením RD-500, byl přitom pověřen V.M. Jakovlev. Protože motor typu Nene I vykazoval značným tahem, jeho použití umožnilo opustit od dvoumotorového uspořádání. Do prací na projektu takto radikálně modifikovaného MiGu-9 (Fargo), který vešel ve známost pod prototypovým označením I-320 a továrním kódovým označením „FN“, se přitom konstrukční tým OKB MiG pustil v listopadu roku 1947. Protože provoz letounů typu MiG-9 (Fargo) sužovaly potíže se zhášením motorů po předchozím nasátí povýstřelových zplodin, kromě motoru typu Nene I letoun typu I-320 („FN“) obdržel též pozměněné uspořádání kanónů. Ty byly nyní vestavěny do boků a břicha trupu, přičemž ústí jejich hlavní se nacházelo až za hranou příďového vstupu vzduchu. Práce na prototypu tohoto stroje se rozeběhly v prosinci roku 1947. Krátce nato, dne 30. prosince téhož roku, nicméně byly zahájeny letové zkoušky prvního prototypu podstatně pokročilejšího a výkonnějšího šípovým křídlem opatřeného proudového stíhače typu MiG-15 (Fagot). Protože se tímto letoun typu I-320 („FN“) stal zcela bezperspektivním, jeho vývoj byl zastaven ještě ve fázi stavby prototypu. Ten měl být přitom ke zkouškám odevzdán dne 26. únor 1948. Označení I-320 bylo krátce nato, v roce 1949, použito ještě jednou, a to pro dvoumotorový dvoumístný střeleckým radiolokátorem a šípovým křídlem opatřený přepadový stíhací letoun pro každé počasí, který vešel ve známost též pod továrním kódovým označením „R“.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp (jeho kompletaci se nepodařilo završit)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Rolls-Royce Nene I britské výroby s max. tahem 2 040 kp

Radar:        žádný

Výzbroj:     jeden 37 mm kanón typu N-37, vestavěný do břicha přídě trupu, a dva 23 mm kanóny typu NS-23, vestavěné do boků přídě trupu

Poslední úpravy provedeny dne: 23.2.2014