Suchoj Su-15 (‘Flagon D’) / s motory typu R-13-300

Typ:  pokročilá modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu Su-15 (Flagon D)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu Su-15 (Flagon D):

- instalace silnějších pohonných jednotek typu R-13-300 na místo motorů typu R-11F2SU-300

Historie:  Na základě výnosu MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) a VVS z října roku 1967 a května roku 1968 několik sériových exemplářů přepadového stíhače typu Su-15 (Flagon A) obdrželo instalaci pohonných jednotek typu R-13-300 z dílny S.A. Gavrilova na místo původních motorů typu R-11F2S-300. Motor typu R-13-300 přitom nebyl ničím jiným než vývojovým derivátem jednotky R-11F2-300 se zvýšeným počtem stupňů vysokotlakého kompresoru ze tří na pět a instalací dalšího, druhého, stupně přídavného spalování. Díky všem zmíněným úpravám vykazoval v porovnání se svým předchůdcem v podobě motoru typu R-11F2-300 znatelně vyšším tahem v režimu bez zapnutého (4 100 kp na místo 3 900 kp) i se zapnutým (6 600 kp na místo 6 175 kp) přídavným spalováním. Poté, co tento typ pohonné jednotky prošel zkouškami na pozemním stendu, se přikročilo ke zkouškám za letu. Pro potřeby první etapy letových zkoušek motoru R-13-300 byl vyhrazen sériový Su-15 (Flagon A) s výrobním číslem 0415302, tedy 2. letoun ze 4. výrobní série. Zmíněný stroj přitom v srpnu roku 1967 obdržel instalaci pouze jednoho motoru typu R-13-300, a to na místo pravého R-11F2S-300. Současně byla do jeho draku vestavěna testovací a záznamová aparatura. Takto modifikovaný Su-15 (v.č. 0415302) vešel ve známost pod označením PT-58-95 a poté, co vykonal celkem 11 zkušebních letů, byl předán zkušebnímu institutu LII, který sídlil v Žukovském. Zde pak motor typu R-13-300 prošel závodními zkouškami. Ty se přitom rozeběhly v roce 1967 a byly ukončeny v roce 1968. Poté, v polovině prosince téhož roku, byl dvojicí těchto pohonných jednotek opatřen letoun typu Su-15 (Flagon A) s trupovým číslem 11 výrobním číslem 0715311 (11. letoun ze 7. výrobní série). Takto modifikovaný Su-15 (v.č. 0715311) nejprve prošel závodními zkouškami. V březnu 1969 byl pak předán Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS), který využíval leteckou základnu v Achtubinsku, za účelem realizace zkoušek státních. V rámci nich přitom vykonal celkem 53 zkušebních letů. Mezi listopadem 1969 a únorem 1970 pak tento stroj prošel zkouškami, které byly zaměřeny na studium náchylnosti motoru R-13-300 na nežádoucí pumpování. Mezitím, v prosinci roku 1969, se do zkušebního programu zapojil též obdobně modifikovaný letoun typu Su-15 (Flagon D) s trupovým číslem 37 a výrobním číslem 1115337 (37. letoun z 11. výrobní série). Instalace motorů typu R-13-300 na místo slabších pohonných jednotek typu R-11F2S-300 měla přitom pozitivní vliv dostup, akceleraci, dolet, operační rádius a vzletové a přistávací charakteristiky. Zkušební program obou zmíněných strojů se ale neobešel bez obtíží. Motory typu R-13-300 totiž při chodu na plný tah v režimu přídavného spalování sužovaly výpadky. Původcem zmíněných výpadků, ke kterým docházelo zejména v průběhu letu vysokou rychlostí, se přitom stal nedostatečný přísun vzduchu. Protože by zavedení rozšířených lapačů vzduchu zkomplikovalo a zpomalilo sériovou výrobu, nakonec padlo rozhodnutí, aby bylo od druhého stupně přídavného spalování zcela opuštěno. Takto modifikovanými motory typu R-13-300 bylo přitom možné opatřit všechny letouny typu Su-15 (Flagon D) počínaje letounem s výrobním číslem 1115336, tedy 36. letounem z 11. výrobní série. Rozšířené postranní lapače vzduchu se tedy staly standardem až pro vylepšený model Su-15TM (Flagon E/F), který svého předchůdce v podobě letounu typu Su-15 (Flagon D) ve výrobním programu novosibirského závodu č.153 nahradil v roce 1971. Ještě předtím, v letech 1970 až 1971, takto modifikované postranní lapače vzduchu prošly zkouškami na jednom sériovém exempláři modelu Su-15 (Flagon A/D).

Verze:  -

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  žádní (pouze experimentální stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Gavrilov R-13-300 s max. tahem po 4 100 kp / 6 600 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním   

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-15M Orjol-D58M (‘Skip Spin’), instalovaný uvnitř špice přední části trupu. Zatímco cíle, které se pohybují v horní polosféře, je tento typ radaru schopen odhalit na vzdálenost 35 km, jeho vyhledávací dosah v dolní polosféře činí 10 km. Příslušné zaměřovací dosahy jsou pak 30 km (horní polosféra) a 10 km (dolní polosféra).

Vybavení:   obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný radiolokační systém typu SPO-2 Sirena-2                 

Výzbroj:     dvě PLŘS středního dosahu typu R-98R/T (AA-3 Anab) (jedna ve verzi R-98T s pasivním IČ navedením a jedna ve verzi R-98R s poloaktivním RL navedením) nebo dvě PLŘS středního dosahu typu R-8M1R/M1T (AA-3 Anab) (jedna ve verzi R-8M1T s pasivním IČ navedením a jedna ve verzi R-8M1R s poloaktivním RL navedením), přepravované na vnějším páru křídleních zbraňových závěsníků, dvě PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedení typu R-60 (AA-8 Aphid)**, přepravované na vnitřním páru křídleních zbraňových závěsníků, a dva kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů)* nebo dvě 600 l přídavné palivové nádrže, přepravované na jediném páru trupových závěsníků

* tato zbraň byla zavedena do zbraňového systému tohoto stroje až později (po roce 1971)

** tato zbraň byla zavedena do zbraňového systému tohoto stroje až později (po roce 1979)

Poslední úpravy provedeny dne: 13.1.2012