Suchoj Su-22U (‘Fitter E’) / S-52UK

Typ:  exportní modifikace cvičně-bojového letounu typu Su-17UM (Fitter E)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady Su-20/-22, včetně zbraňového výcviku

Odlišnosti od letounu Su-17UM (Fitter E):

- instalace silnější, „žíznivější“, větší a těžší pohonné jednotky typu R-29BS-300 na místo motoru typu Al-21F-3 – to si vyžádalo posunout oba páry aerodynamických brzd a obě vodorovné ocasní plochy mírně směrem dozadu (o 100 mm), prodloužit dráhu pohybu regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (o 130 mm), zvětšit průměr (z 1,55 m na 1,634 m) a zkrátit délku oddělitelné zadní části trupu a zavést určité změny do palivového, hydraulického, elektrického a požárního systému

- instalace modifikovaných vodorovných ocasních ploch (VOP) se zvětšeným rozpětím (o 139 mm)

- instalace starší radiostanice typu R-802B na místo radiostanice typu R-832M

- instalace odlišné verze identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-2

- pozměněná škála podvěsné výzbroje

Historie:  Zatímco s motorem typu Al-21F-3 poháněným dvoumístným cvičně-bojovým letounem typu Su-17UM (Fitter E) se počítalo při výcviku pilotů stíhacích-bombardérů typu Su-17 (Fitter C), Su-17M (Fitter C) a Su-17M2 (Fitter D) ze stavu VVS a VMF, pro zahraniční provozovatele exportních verzí letounů této řady v podobě typu Su-20 Fitter C (exportní Su-17M) a Su-22 Fitter F (exportní Su-17M2) byl vyhrazen model Su-22U (Fitter E). Ten přitom vešel ve známost též pod továrním označením S-52UK a jeho pohon zajišťoval, stejně jako v případě již zmíněného modelu Su-22 (Fitter F), větší, těžší a „žíznivější“ motor typu R-29BS-300. Kromě toho obdržel mírně zjednodušené avionické vybavení. Změny se přitom dotkly též škály podvěsné výzbroje. První prototyp exportního Su-22U (Fitter E) vznikl konverzí sériového Su-17UM (Fitter E) a brány závodu č.126 z Komsomolska na Amuru opustil v říjnu roku 1976. Od vzletové dráhy se přitom poprvé odlepil dne 22. prosince téhož roku. Státními zkouškami, které byly realizovány pod hlavičkou GNIKI VVS, tento dvoumístný model prošel v letech 1977 až 1978. Mezitím, v roce 1976, se rozeběhla sériová výroba. Do roku 1982 přitom brány komsomolského závodu č.126 opustilo celkem 68 těchto strojů. Poté výrobní program zmíněného podniku plynule přešel na model Su-22UM/UM3K (Fitter G), který zase nebyl ničím jiným, než exportní modifikací letounu Su-17UM3 (Fitter G). První sériový Su-22U (Fitter E) se přitom do oblak poprvé vydal v listopadu roku 1976, tedy takřka o měsíc dříve než prototyp.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Su-17UM) a 68 sériových strojů

Uživatelé:  Afghánistán, Irák, Jemen, Jižní Jemen, Libye, Peru (v roce 1977 dodány 4 ks), Severní Jemen (dodáno 5 ks), Sýrie a Vietnam

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-29BS-300 s max. tahem 8 300 / 11 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: jeden laserový dálkoměr/značkovač cílů typu Fon-1400 s dosahem 4 km, jeden optický střelecký zaměřovač typu ASP-17 a jeden bombardovací zaměřovač typu PKB-3-17S. Zatímco instalace laserového dálkoměru/značkovače cílů typu Fon-1400 se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu (za nevelkým hranatým okénkem situovaným přímo pod jeho špicí), oba zmíněné zaměřovače jsou umístěny uvnitř pilotní kabiny.

                  - naváděcí: podvěsný kontejner s rádiovou-povelovou jednotkou typu Delta NG. Toto zařízení se umisťuje na pravý vnitřní křídelní závěsník. Za jeho pomoci jsou předávány naváděcí povely řízeným střelám s manuálním navedením (za pomoci malého joysticku) typu Ch-23 (AS-7 Kerry).

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo za příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo před náběžnou hranou VOP) a výstražný radiolokační systém typu SPO-10 Sirena-3M (jeho anténa se nachází uvnitř horní části náběžné hrany SOP zhotovené z dielektrického materiálu)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu NR-30 se zásobou 80 nábojů, vestavěný do pravého kořene křídla, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 000 kg, přepravovaná na dvou párech pylonů nacházejících se pod pevnou částí křídla a na dvou tandemově uspořádaných párech pylonů nacházejících se pod trupem – protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S/-13M (AA-2 Atoll) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-32A (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden pevný dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů), 240 mm neřízené protizemní rakety typu S-24, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, zápalné nádrže, PTB typu PTB-800 a 1 150 l PTB typu PTB-1150

Poslední úpravy provedeny dne: 16.12.2012