Typ:  speciální modifikace středně těžkého transportního letounu typu Il-76/-76M (Candid B) zastávající roli vzdušného telemetrického měřícího stanoviště

Určení:  sledování a řízení průběhu střelecký zkoušek nových typů řízených střel a měření letových trajektorií zkoušených střel (předávání získaných informací o zkušebním letu sledované střely pozemním řídícím a vyhodnocovacím stanovištím je realizováno v reálném čase)

Odlišnosti od letounu Il-76/-76M (Candid B):

- instalace dvou nad sebou umístěných párů směrem dopředu vybíhajících tyčových antén na bocích přední části trupu, přímo za kabinou navigátora. Letoun „676“ byl ale později těchto antén zbaven. Součastně bylo u tohoto stroje částečně zakryto zasklení příďové kabiny navigátora.

- instalace jednoho páru ploutvovitých antén s tvarem obráceného písmene „L“ na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou

- instalace jednoho páru podlouhlých deskových antén na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku alá A-50

- instalace jednoho páru ploutvovitých antén s tvarem obráceného písmene „L“ na břichu trupu, přímo před postranními gondolami hlavního podvozku

- instalace jednoho páru rozměrných prutovitých antén s tvarem písmene „T“ na bocích svislé ocasní plochy

- instalace protáhlého kuželovitého krytu detektoru magnetických anomálií (MAD) na místo ocasního střeliště (zasklení záďové kabiny střelce, stejně jako kryt radaru typu PRS-4, přitom zůstal zachován)

Historie:  Prvními specializovanými vzdušnými stanovišti pro telemetrická měření a řízení letových zkoušek řízených střel (AMCS) sovětské konstrukce se stala dvojice letounů typu Il-18RT. Oba zmíněné stroje vznikly konverzí středně těžkých čtyřmotorových turbovrtulových dopravních letounů typu Il-18V (Coot) a jejich provozovatelem se stalo, v roce 1965, Sovětské VMF. Vzhledem k tomu, že díky masivnímu rozvoji raketové techniky již v 70. letech zmíněné letouny přestaly postačovat, v roce 1977 byla schválena stavba dalších dvou AMCS speciálů. Jejich základem se ale tentokrát staly čtyřmotorové proudové transportní letouny typu Il-76 (Candid) z dílny S.V. Iljušina. Volba právě na tento stroj přitom nepadla náhodou, neboť disponoval velkou nosností a objemným nákladovým prostorem. Oba zmíněné speciály sdílely některé vybavení s letouny typu Il-18RT a Il-20RT a přestože se od sebe navzájem prakticky nelišily, vešly ve známost pod odlišným kódovým označením, a to „676“ a „776“. Zatímco na speciál „676“ byl přestavěn, v roce 1977, sériový Il-76 (Candid B) (v.č. 073410271 / CCCP-86721), speciál „776“ vznikl, v roce 1979, konverzí letounu Il-76M (Candid B) (v.č. 083414425 / CCCP-86024). Provozovatelem obou zmíněných letounů se stal zkušební institut LII ze Žukovského. V letech 1977 až 1983 přitom letouny „676 a „776“ vykonaly přes 600 zkušebních letů. Poté poslání těchto strojů převzala pětice speciálů typu „976“ (Mainstay C), které zase vycházely z letounu typu Il-76MD (Candid B). Zatímco letoun „676“ byl v roce 2001 sešrotován, letoun „767“ byl v roce 1997 přemístěn ze Žukovského na leteckou základu Engels. Ještě později se jeho domovinou stalo letiště Djagilevo.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva exempláře (zatímco ten první vznikl konverzí sériového Il-76, základem toho druhé se stal sériový Il-76M)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, radista, palubní mechanik a neznámý počet operátorů

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP s max. tahem po 12 000 kp      

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-N Groza, instalovaný uvnitř špice trupu, a navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny: 7.2.2016