Iljušin Il-18DORR

Typ:  speciální modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Il-18D (Coot) pro rybolovný průzkum

Určení:  ostraha teritoriálních vod před ilegálním rybolovem, sledování populace ryb, fitoplanktonu, mořských řas a mořských savců, sledování míry znečištění vodní hladiny, měření teploty vody a provádění ledovcového průzkumu

Odlišnosti od letounu Il-18D (Coot):

- instalace pracovišť 16-ti pozorovatelů a operátorů a specializovaného vybavení v podobě spektrometru, vícerežimového termálního zobrazovacího systému, leteckých fotoaparátů, TV kamer a fototelegrafu typu Inej (ten zajišťuje předávání získaných informací rybářským plavidlům v reálném čase) v prostoru kabiny cestujících

- instalace nevelkého hranatého krytu na hřbetu a břichu trupu, v oblasti před odtokovou hranou křídla, resp. na úrovni 10. páru postraních kulatých okének

- instalace jednoho páru hřebenovitých antén po stranách břichu trupu, v oblasti mezi odtokovou hranou křídla a zadními vstupními dveřmi

- instalace druhé drátové antény mezi hřbetem trupu, na úrovni náběžné hrany křídla, a horní polovinou náběžné hrany SOP

- instalace polokulovitých průzorů na místo 3., 13. a 14. levého postranního kulatého okénka a 3., 13. a 15. pravého postranního kulatého okénka

Historie:  Institut PINRO (Polární institut mořského rybolovu a oceánografie) zpočátku pro vzdušný rybolovný průzkum využíval letouny typu Il-14RR. Zmíněný stroj vznikl v počtu 14-ti exemplářů a po konstrukční stránce nebyl ničím jiným, než modifikací dvoumotorového pístového regionálního dopravního letounu typu Il-14 (Crate). Na tyto stroje se přitom zmíněný institut musel plně spoléhat až do poloviny 80. let. Teprve až poté jejich poslání převzala dvojice speciálně upravených středně těžkých čtyřmotorových turbovrtulových dopravních letounů typu Il-18D (Coot), známých jako Il-18DORR. Volba na právě tento typ letounu přitom tehdy nepadla náhodou, neboť disponoval velkým doletem a vytrvalostí, vysokou provozní spolehlivostí, nízkými provozními náklady a objemnou kabinou a navíc byl schopen operovat z letišť s relativně krátkou vzletovou a přistávací dráhou. Konverzí na speciál typu Il-18DORR konkrétně prošly letouny Il-18D (v.č. 187010304 / CCCP-75462) a Il-18D (v.č. 188011201 / CCCP-74268). Oba dva zmíněné letouny přitom předtím létaly u Aeroflotu, s největší pravděpodobností u 212. LO Domodedovského OAO Moskevského UGA. Součástí speciálního vybavení obou exemplářů speciálu typu Il-18DORR se stal spektrometr, vícerežimový termální zobrazovací systém, letecké fotoaparáty, TV kamery a fototelegraf typu Inej. Ten zajišťoval předávání získaných informací rybářským plavidlům v reálném čase. První exemplář speciálu typu Il-18DORR (CCCP-75462) se do oblak poprvé vydal v dubnu roku 1985. Domovinou tohoto stroje se stalo letiště Murmansk-Murmaši. Sem přitom dorazil, z letiště Moskva-Domodedovo, dne 25. února 1986. Ze zmíněného letiště letoun Il-18DORR (CCCP-75462) podnikal lety nad vody Norského a Barentsova moře. Naproti tomu druhý exemplář speciálu Il-18DORR (CCCP-74268) operoval z Vladivostoku nebo Jižního Sachalinu. Oba dva exempláře speciálu typu Il-18DORR létaly ve standardním zbarvení Aeroflotu, resp. Polárního letectva. Zmíněné stroje byly tedy opatřeny červenými pruhy. Důvodem použití červených a nikoliv modrých doplňků u letounů Polárního letectva se přitom stala lepší viditelnost na pozadí sněhu a ledu. Loga Aeroflotu navíc doplňovala loga Ministerstva pro rybolov. Ta se nacházela na bocích přídě trupu a měla zdůrazňovat, že se nejedná o vojenské průzkumné stroje. Letouny typu Il-18DORR totiž často operovaly nad mezinárodními vodami, nad kterými se pohybovaly též vojenské letouny NATO. V průběhu průzkumných misí se speciály typu Il-18DORR pohybovaly rychlostí okolo 320-ti km/h ve výšce okolo 300 m nad hladinou moře, obdobě jako protiponorkový letoun při hledání ponorek. Zmíněné lety byly přitom často podnikány, kuli zvyklostem některých druhů ryb, za šera nebo v nočních hodinách. Průzkumné mise letounu Il-18DORR (CCCP-75462) navíc komplikovala skutečnost, že nad vodami Barentsova moře velmi často panovalo špatné počasí. Délka misí těchto strojů se mnohdy blížila k devíti hodinám. Přímo nad zájmovou oblastí se přitom pohybovaly čtyři až pět hodin. Speciály typu Il-18DORR tedy rozhodně nemohly pilotovat málo zkušené posádky. Za jeden operační let letoun typu Il-18DORR dokázal prozkoumat oblast o rozloze 67 000 km². K tomu by přitom bylo zapotřebí více než 100 člunů pro rybolovný průzkum. Do provozu speciálů typu Il-18DORR ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s následnou těžkou ekonomickou krizí Ruska. Jelikož za těchto podmínek nebyly na provoz těchto strojů prostředky, již v roce 1992 byly definitivně uzemněny. Poté byly oba dva exempláře speciálu typu Il-18DORR zpětně dopracovány do standardu Il-18D (Coot) a následně prodány leteckému dopravci DAL (Domodedovske Avialinii).

Verze:  -

Vyrobeno:  dva exempláře (oba vznikly konverzí sériových Il-18D)

Uživatelé:  SSSR (PINRO)

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a 16 pozorovatelů a operátorů

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Ivčenko Al-20M s max. výkonem po 4 250 hp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RPSN-2 Emblema (Toadstool), instalovaný uvnitř špice trupu

poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2015