Iljušin Il-76MDP/TDP

Typ:  speciální modifikace taktického transportního letounu typu Il-76T/TD/MD (Candid A/B) zastávající roli tzv. „vodního bombardéru“

Určení:  primárně hašení lesních požárů shozem hasící kapaliny; sekundárně přeprava nákladu

Odlišnosti od letounu Il-76T/TD/MD (Candid A/B):

- instalace hasícího modulu typu VAP-2 s dvojicí vedle sebe umístěných a mírně směrem zepředu dozadu nakloněných trubkových nádrží (s délkou 14 m, průměrem 2,2 m a celkovým objemem 42 000 l) uvnitř nákladové kabiny

- rozšířená posádka o dva operátory

Historie:  Přestože se na rozlehlém území SSSR rozprostíraly rozsáhlé lesy, ve stavu Avialesochraně se na konci 80. let nacházel jen velmi malý počet specializované požární letecké techniky. Pomineme-li transportní vrtulníky typu Mi-8 (Hip), Ka-26 (Hoodlum A) a Ka-32T (Helix C), které bylo možné k hašení požárů používat též, tak šlo tři dvoumotorové turbovrtulové letouny typu An-24LP a nevelký počet jednomotorových dvouplošníků typu An-2L/LP a vrtulníků typu Mi-8TL. Teprve až po roce 1987 byly na požární speciál upraveny další letouny. Konkrétně přitom šlo o pětici lehkých dvoumotorových turbovrtulových taktických transportních letounů typu An-26 (Curl A). Požární modifikace tohoto stroje vešla ve známost jako An-26P a byla opatřena dvojicí postranních trupových nádrží s celkovou kapacitou 4 000 l. Krátce nato se rozeběhly též práce na požární modifikaci odvozeného transportního letounu typu An-32 (Cline A). Vzhledem k tomu, že měl letoun typu An-32 (Cline A) větší nosnost, k bokům trupu požární modifikace tohoto stroje, která obdržela označení An-32P, bylo možné uchytit objemnější nádrže. Ty přitom dohromady pojaly 8 000 l vody. Nicméně ani toto nebylo mnoho. Na tuto skutečnost přitom již na konci roku 1988 z vlastní iniciativy zareagovala OKB S.V. Iljušina, a to s projektem specializované požární modifikace středně těžkého čtyřmotorového proudového transportního letounu typu Il-76 (Candid). Tento stroj nejenže disponoval značnou nosností, která činila 48 t v nejvýkonnější verzi Il-76MD/TD (Candid A/B), ale navíc byl uzpůsoben ke shozu nákladu za letu záďovými nákladovými vraty. Díky tomu jej bylo možné, na rozdíl od letounů typu An-26 (Curl A) a An-32 (Cline A), na požární speciál upravit, aniž by bylo nezbytné vnášet do jeho konstrukce jakékoliv zásahy. Požární Il-76 (Candid) přitom vešel ve známost jako Il-76P, resp. jako Il-76MDP, Il-76TP či Il-76TDP, podle toho z jaké verze letounu typu Il-76 (Candid) vycházel. V praxi se ale tato označení používala jen zřídkakdy. Původně se počítalo s tím, že tento stroj bude nad ohnisko požáru shazovat standardní padákové nákladové plošiny typu PGS-500 s plastovými vaky s vodou. Od tohoto záměru bylo ale velmi brzy opuštěno, neboť šlo o jednorázově použitelné zařízení. Nakonec konstrukční tým Iljušinovi OKB pro požární Il-76P vyprojektoval speciální hasící modul, který vešel ve známost jako VAP-1. Zmíněný modul byl opatřen demontovatelnými koly a tažnou tyčí a měl podobu konstrukce s dvojicí vedle sebe umístěných a mírně směrem zepředu dozadu nakloněných ocelových trubkových nádrží, která se uchycovala k podlaze nákladové kabiny. K tomu přitom sloužilo standardní kotvící zařízení. Protože nebyl pevnou součástí letounu, z nákladové kabiny jej bylo možné kdykoliv snadno demontovat. Naložení modulu typu VAP-1 do nákladové kabiny letounu typu Il-76P přitom čtyřem technikům zabralo 1,5 až 2 h. To z typu Il-76 (Candid) učinilo skutečný víceúčelový letoun schopný plnit poslání požárního a transportního stroje zároveň. Obě nádrže požárního modulu typu VAP-1 měly délku 14 m a průměr 1,22 m a dohromady pojaly 32 000 l vody. K jejich napouštění sloužily standardní hasičské hadice. Ty se protahovaly skrz postranní dveře, které se nacházely v přední části nákladového prostoru. Napuštění obou zmíněných nádrží přitom zabralo 10 až 12 min. Nádrže modulu typu VAP-1 bylo přitom možné naplnit nejen vodou, ale i speciálním retardérem hoření typu OP-5. Na přídi zmíněných nádrží se kromě napojení na hasičské hadice nacházelo též napojení na hadice sloužící k odvodu přebytku vody při plnění z nákladového prostoru. Na zádi nádrží modulu typu VAP-1 byly zase umístěny vypouštěcí klapky s koryty. Jejich vyprazdňování se dělo skrz otevřenou záďovou nájezdovou plošinu a to ve výškách 80 a 200 m (dle viditelnosti a charakteru terénu). Zmíněné nádrže se vypouštěly buďto najednou (při hašení maloplošného požáru nebo silného přízemního požáru), nebo postupně (při zamezování dalšího šíření požáru). Otevření záďových klapek nádrží modulu typu VAP-1 zajišťovala dvojice operátorů na povel navigátora. Vyprázdnění obou dvou nádrží modulu typu VAP-1 najednou při letu rychlostí 280 km/h ve výšce 80 m trvalo pouhých 6 až 8 sec. Přitom byla skropena plocha s rozměry 400 x 100 m (uprostřed této plochy na každý metr čtverečný spadlo cca 5 l vody). Postupným vypouštěním obou zmíněných nádrží při letu tou samou rychlostí v té samé výšce bylo možné skropit pás s rozměry až 600 x 80 m. První prototyp požárního speciálu typu Il-76P vznikl konverzí sériového Il-76MD (Candid B) s v.č. 0053457705 a registrací CCCP-76623 a s instalací požárního modulu typu VAP-1 uvnitř nákladové kabiny se do oblak poprvé vydal dne 22. září 1989. Krátce nato se do zkušebního programu zapojil též prototyp druhý. Jeho základem se zase stal letoun Il-76MD (Candid B) s v.č. 0013434002 a registrací CCCP-86871. V průběhu zkoušek byla prověřována stabilita a ovladatelnosti letounu typu Il-76P při vypouštění vody z jedné i z obou nádrží najednou, a to při rychlostech 260 až 400 km/h. Zkoušky speciálů typu Il-76P se ale neobešly bez problémů. Otevřená záďová nákladová vrata totiž vyvozovala turbulence, které při vyprazdňování nádrží vháněly vodu do útrob zadní části trupu, kde se nacházelo vybavení. Na to konstrukční tým Iljušinovi OKB nejprve zareagoval tak, že vybavení, které se nacházelo v zadní části trupu, prostě zakryl plachtami. Toto ale k úspěchu nevedlo. Jakmile totiž do útrob zadní nepřetlakové sekce trupu pronikly turbulence od rozevřených vrat, zmíněné plachty se roztrhaly. Z tohoto důvodu se později začaly trupové nádrže vyprazdňovat v konfiguraci se sklopenou nájezdovou rampou a uzavřenými nákladovými vraty. V létě roku 1990 se oba dva prototypy požárního speciálu typu Il-76P zapojily do bojů s lesními požáry v Krasnojarském kraji. Při tomto svém prvním ostrém nasazení přitom tyto stroje operovaly jak nad nížinou krajinou, tak v oblastech velehor s vrcholy s nadmořskou výškou přes 2 500 m. Svůj veřejný debut si požární speciál typu Il-76P odbyl v srpnu roku 1990 na tradiční letecké přehlídce v Tušinu. Návštěvníci zmíněné airshow přitom mohli shlédnout prototyp Il-76MDP (CCCP-76623) jak shazuje vodu na zinscenovaný požár. Požární speciál Il-76MDP (CCCP-76623) se ale zúčastnil též airshow, která se konala v srpnu roku 1991 v Žukovském, a MosAeroShow 92. Ta se konala přesně rok nato na tom samém místě a její součástí se stala též praktická ukázka hašení požáru. Naproti tomu na airshow, která se konala v Žukovském rok předtím, byla demonstrace shozu vody na poslední chvíli odvolána. Do roku 1992 byly na požární speciál typu Il-76P upraveny celkem čtyři letouny řady Il-76 (Candid), Il-76MD (CCCP-76623) a Il-76MD (CCCP-86871), Il-76MD (CCCP-76822) a Il-76TD (CCCP-76835). Ve všech případech přitom šlo buďto o tovární stroje OKB S.V. Iljušina, nebo stroje náležící zkušebnímu institutu LII MAP ze Žukovského. Dne 9. a 10. dubna 1992 jeden z nich, Il-76MDP (CCCP-76822), zasahoval při požáru muničního skladu u arménského Jerevanu. Zmíněný požár přitom provázely silné výbuchy, které vrhaly střepiny a nevybuchlou munici až na nedalekou osadu Balaovit. V rámci této operace letoun Il-76MDP (CCCP-76822) operoval z letiště Jerevan-Zvartnots s místním navigátorem na palubě. Zmíněný sklad se totiž nacházel v horském terénu a navíc v jeho bezprostřední blízkosti byly rozmístěny vysoké stožáry, které zastávaly funkci bleskosvodu. Letoun Il-76MDP (CCCP-76822) požár zmíněného muničního skladu téměř uhasil již v průběhu prvního dne hasebních prací. K tomu přitom postačily pouhé tři hasební lety. O zbytek se postarala pozemní hasící technika. Den nato, dne 10. dubna, zde letoun Il-76MDP (CCCP-76822) vykonal již jen dva kontrolní lety. Krátce nato, dne 15. května 1992, vzplanul další muniční sklad. Tentokrát na Dálném východě, poblíž Vladivostoku. Ke zmíněnému požáru byl zase vyslán letoun Il-76MDP (CCCP-76823). Hašení požáru muničního skladu u Vladivostoku bylo ještě náročnější než toho, který se nacházel u Jerevanu, neboť se kolem něho prakticky ze všech stran tyčily kopce až do výšky 400 m. V jediné možné příletové trase pak stály vysoké elektrárenské komíny. Hasební práce u Vladivostoku se samozřejmě neobešly též bez silných explozí. Některé z nich dokonce posádku letounu Il-76MDP (CCCP-76823) donutily uhnout z příletové trasy a „nálet“ opakovat. U Vladivostoku přitom letoun Il-76MDP (CCCP-76823) v průběhu jediného dne, 16. května, vykonal celkem sedm hasebních letů. Na základě těchto úspěchu Ruská vláda již v červenci roku 1992 vyčlenila prostředky na pořízení pěti požárních modulů a pěti letounů typu Il-76TD (Candid A) pro Státní výbor pro mimořádné situace, od roku 1995 známý jako Ministerstvo pro mimořádné situace (MČS). Shodou okolností krátce nato vypuklo v okolí Moskvy hned několik požárů. Požární speciály řady Il-76P byly proto opět vyslány do akce. Tentokrát tyto stroje zasahovaly u Noginska a Šatury. Nakonec si MČS pořídilo pět požárních modulů a šest letounů typu Il-76TD (Candid A) (RA-76362, RA-76363, RA-76840, RA-76429, RA-76841 a RA-76845). MČS přitom tyto stroje převzalo mezi 29. červnem 1993 a 31. březnem 1995. Součástí palubního vybavení letounů typu Il-76TD (Candid A) MČS se staly nové požární moduly typu VAP-2 s nádržemi s větším průměrem (2,2 m vs 1,22 m), a tedy i objemem (42 000 l vs 32 000 l). Zmíněné nádrže navíc nebyly zhotoveny z ocele, jako nádrže modulu typu VAP-1, ale z hliníku s tloušťkou pouhých 5 mm. Jejich napuštění přitom zabralo 15 min. Instalaci celého modulu typu VAP-2 do nákladové kabiny letounu typu Il-76TD (Candid A) zvládla čtveřice techniků provést za 1,5 až 2 h. Poprvé byl přitom požární modul typu VAP-2 odzkoušen dne 28. ledna 1993, a to na letounu Il-76MDP (CCCP-76623). Svůj „bojový“ křest si letouny typu Il-76TDP ze stavu MČS odbyly na podzim roku 1993 na Krymu. Mezitím, dne 19. května 1993, se dvojice letounů typu Il-76TDP zúčastnila cvičení civilní obrany, které se konalo poblíž Noginska. Krátce nato, v červnu toho samého roku, si tovární prototyp Il-76TDP (RA-76835) odbyl svůj mezinárodní debut na 40. Pařížské Air Show. Ten samý letoun se ale stal též součástí statické ukázky airshow MAKS 93, která se konala v srpnu roku 1993 v Žukovském. V letech 1997 až 1998 se letouny typu Il-76TDP podílely na boji s požárem v Podmoskove, na Sachalinu, u Jekarinburgu, u Volgogradu a na Chabarovsku. V letech 2002 a 2010 hasily opět u Podmoskova. Letouny typu Il-76TDP ze stavu MČS přitom zasahují nejen na území Ruska, ale i v zahraničí. Tak např. mezi 15. červnem a 31. srpnem 1999 se podílely na hašení rozsáhlých lesních požárů v Řecku. Jenom v průběhu prvního měsíce zde vykonaly 25 letů a shodily 1 050 t vody. Krátce nato, v srpnu toho samého roku, trojice letounů typu Il-76TDP zasahovala při hašení požáru rafinérie v tureckém Izmiru. Přestože se letouny typu Il-76TDP ukázaly být účinným prostředkem pro boj s plošnými požáry, neobešly se bez některých nedostatků. Při vypuštění nádrží totiž tyto stroje zkropí úzký pás s délkou 500 m. Takový charakter ale požáry mívají zřídkakdy. Většina vody tedy dopadne do oblasti nezastižené požárem a přijde vniveč. Při shozu se navíc část vody přemění v jemné kapky, které mají jen velmi malou hasící účinnost. Proti typu Il-76TDP ale hovoří též značná spotřeba paliva. Hasební lety tohoto stroje navíc prodražuje skutečnost, že k činnosti potřebuje poměrně dlouhou VPD. Taková letiště se totiž v blízkosti požáru povětšinou nenacházejí. Z tohoto důvodu musejí při hasebních pracích operovat ze vzdálených letišť. K plnění nádrží tohoto stroje je navíc nezbytný personál mající již s touto činností nějaké zkušenosti a takový na většině letišť samozřejmě není. Z tohoto důvodu u letounu typu Il-76TDP cyklus „napuštění – vypuštění – napuštění“ zabere nejméně 3 až 4 hodiny, což je mnohdy nepřijatelně dlouhá doba. Nehledě nato Ruská vláda dne 2. srpna 2010 objednala dalších 15 požárních modulů typu VAP-2 pro letouny řady Il-76 (Candid) ze stavu MČS a MVD (Ministerstvo vnitřních věcí). První tři z nich, dva pro MVD a jeden pro MČS, byly vyrobeny v roce 2011. Předání zbylých 12-ti modulů typu VAP-2 bylo uskutečněno v roce 2012.

Verze: -

Vyrobeno:  - (požárními moduly VAP-1 a VAP-2 lze vybavit jakýkoliv letoun typu Il-76)

Uživatelé:  pouze Rusko

Il-76TDP

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a dva operátoři

Pohon:       čtyři dvouproudové motory typu Solovjov D-30KP-2 s max. tahem po 12 500 kp

Radar:        povětrnostní impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-N Groza, instalovaný uvnitř špice trupu, a navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RLS-P Kupol, instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu

Kapacita:   hasící modul typu VAP-2 s dvojicí nádrží hasící kapaliny s celkovým objemem 42 000 l nebo náklad do celkové hmotnosti 48 000 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 24,50 m x 3,45 m x 3,40 m

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny: 7.2.2016