K-15 (iz.275A)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela velkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-301 S.A. Lavočkina

Verze:

iz.275A – základní modifikace střely iz.275 s povelovým navedením. Tento model vznikl v celkovém počtu 99-ti zkušebních exemplářů. Za letu bylo však odzkoušeno pouze sedm z nich. Dalších deset těchto střel prošlo konverzí na model iz.280.

iz.277 – modifikace střely iz.275A s poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou typu PARG-1VV nebo RGS-15. Tento model byl postaven v počtu několika zkušebních exemplářů. Za letu však nebyl odzkoušen ani jeden z nich.

iz.278 – speciální modifikace střely iz.275A zastávající roli vzdušné zkušebny palubních systémů bojového modelu iz.275A. Tento model vzlétal z pozemní startovací rampy za využití odhazovatelného urychlovacího raketového motoru na TPL. Všech deset exemplářů střely typu iz.278 vzniklo na základě výnosu ze dne 7. června 1957 konverzí zkušebních exemplářů modelu iz.275A. Za letu bylo však odzkoušeno pouze pět z nich.

Historie:  Protože byl vzdušný raketový komplex PVO, který se sestával z poněkud neohrabaného čtyřmotorového pístového přepadového stíhače typu G-310 (modifikace strategického bombardéru typu Tu-4), střeleckého palubního radiolokátoru typu D-500 a čtyř těžkých více než 1 t vážících PLŘS s povelovým navedením typu G-301 (iz.211), zcela nepraktickým a bezperspektivním prostředkem obrany státu před strategickými bombardovacími letouny protivníka, OKB-301 S.A. Lavočkina se ještě v průběhu prací na tomto zbraňovém systému z vlastní iniciativy pustila do vývoje jeho perspektivního nástupce. Ten přitom vešel ve známost pod označením K-15 a sestával se z dvoumotorového nadzvukového proudového přepadového stíhače typu Lavočkin „250“, střeleckého palubního radiolokátoru typu K-15U, dvou těžkých PLŘS s povelovým navedením typu iz.275 (K-15) a pozemního naváděcího systému typu Lazur. S oficiální zelenou se projekt zmíněného vzdušného raketového komplexu PVO setkal dne 20. listopadu 1953. V této souvislosti byly krátce předtím, výnosem ze dne 14. srpna 1953, veškeré práce na téma G-301 zcela zastaveny. Úvodní projekt celého komplexu K-15 spatři světlo světa v roce 1954. Příslušné výrobní podklady spolu s technologickými maketami vlastní PLŘS typu iz.275 byly zhotoveny rok nato. Protože byl mezitím zastaven vývoj plánované pohonné jednotky letounu typu Lavočkin „250“ v podobě 12 000 kp proudového motoru typu VK-9, což si následně vyžádalo projekt tohoto poněkud rozměrného přepadového stíhače přepracovat pro dvojici méně výkonných 9 600 kp motorů typu Al-7F-1, střela typu iz.275 nakonec nikdy neopustila rýsovací prkno. Pro takto modifikovaný přepadový stíhač typu Lavočkin „250“, který vešel ve známost jako Lavočkin „250A“, byla totiž střela typu iz.275 příliš těžká. Tato skutečnost tedy dala za vznik odlehčenému modelu iz.275A. Přestože střela typu iz.275A vykazovala menšími rozměry a nižší hmotností, což platilo i pro střelecký radiolokátor typu K-15M, se kterým spolupracoval naváděcí systém této zbraně, ve většině výkonnostních parametrů nikterak nezaostávala za svým nerealizovaným větším a těžším předchůdcem v podobě typu iz.275. Protože šlo bezesporu o velmi náročný projekt, některé parametry požadované technickým zadáním se nakonec splnit nepodařilo. Konkrétně přitom šlo o vzletovou hmotnost vlastní střely typu iz.275A. Ta totiž dosahovala celých 800 kg na místo požadovaných 500 až 600 kg. To samé přitom platilo i pro střelecký radar typu K-15M. Jeho vyhledávací, resp. zaměřovací, dosah totiž činil 27 až 30 km, resp. 18 km, na místo požadovaných 30 až 40 km, resp. 20 km. Naproti tomu max. dálkový dosah střely iz.275A technické zadání znatelně překonával. Útokem z přední polosféry totiž tato zbraň dokázala napadat vzdušné cíle vzdálené 20 až 22 km. Požadavek přitom zněl na 15 km. Úvodní projekt střely typu iz.275A spatři světlo světa v lednu roku 1956. V roce 1958 přitom kujbyševský závod č.1 zhotovil celkem 50 zkušebních exemplářů této střely. V průběhu první poloviny následujícího roku jich brány tohoto podniku opustilo dalších 49. Konečné montáže se ale dočkaly pouze některé z nich. Ke svému prvnímu letu po balistické dráze střela typu iz.275A ze zbraňového závěsníku letounu typu Lavočkin „250A“ poprvé odstartovala na konci roku 1958. Mezitím, na základě výnosu ze dne 7. června 1957, celkem deset těchto střel prošlo konverzí na model iz.278. Ten byl přitom díky instalaci odhazovatelného raketového urychlovače na TPL schopen vzlétat z pozemní startovací rampy. Jediným posláním tohoto ryze výzkumného variantu se stalo prověření letových charakteristik a činnosti autopilota a povelové naváděcí jednotky bojového modelu iz.275A. Protože zmíněné systémy nebyly k dispozici dříve než v březnu roku 1958, do konce toho roku 1958 nakonec za pomoci prachového raketového urychlovače ze speciální zkušební pozemní startovací rampy odstartovalo jen pět těchto střel. Mezitím se rozeběhly práce na dalších modifikacích této zbraně. První z nich se stal model iz.280. Ten se přitom vyznačoval instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy, která spolupracovala s méně výkonným střeleckým radarem typu Sokol-2K. Střela typu iz.280 vzešla z výnosu ze dne 30. prosince 1954, který představoval reakci na průtahy s vývojem radiolokátoru typu K-15M, a od svého vývojového předchůdce se odlišovala též menšími celkovými rozměry (délka 4,5 m na místo 5,7 m) a nižší hmotností. S modelem iz.275A tedy sdílela pouze celkové aerodynamické uspořádání. Realizace se ale nakonec nikdy nedočkala. Naproti tomu model iz.277, který vznikl na základě výnosu ze dne 25. srpna 1956, se od střely typu iz.275A odlišoval pouze instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy typu PARG-1-VV (na místo poněkud nepraktické povelové naváděcí soustavy). Zatímco při střelbě za pomoci modelu iz.275A bylo nezbytné udržet v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče jak postřelovaný cíl, tak i tuto střelu, a to od okamžiku startu až po okamžik zásahu, při navádění střely typu iz.277 postačovalo ozařovat palubním radarem pouze zvolený cíl. Naváděcí hlavice střely iz.277 totiž tuto zbraň dokázala zcela autonomně navést na odraz elektromagnetického záření palubního radaru nosiče od cíle. Průtahy s dodávkou plánovaných samonaváděcích hlavic spolu s vládním nařízením, na jehož základě měl být spolu s letounem typu Lavočkin „250A“ ke státním zkouškám předán pouze model iz.275A, ale veškeré práce na téma iz.277 již v dubnu roku 1958 zcela zastavily. Do tohoto data se přitom podařilo zhotovit pouze nevelký počet zkušebních exemplářů této zbraně a provést pozemní zkoušky. Mezitím, v roce 1955, se zrodila myšlenka modifikace střely typu iz.275A s instalací podstatně účinnější jaderné bojové hlavice s hmotností 120 kg (na místo konvenční). S oficiální zelenou se přitom projekt takto modifikované střely typu iz.275A, která vešla ve známost pod označením iz.279, setkal dne 18. května 1957. Zmíněný model kromě jaderné bojové části počítal též s poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavou a jeho úvodní projekt spatřil světlo světa v roce 1958. Ke stavbě prototypů ale již nedošlo. Původní plány přitom počítaly s kompletací 25-ti těchto střel v průběhu třetího čtvrtletí roku 1958. Protože se kuli technických potížím s radarem typu K-15M a naváděcím systémem střely typu iz.275A vývoj celého vzdušného raketového komplexu PVO typu K-15 neúnosně zatahoval proti plánům, PVO nakonec, výnosem ze dne 4. červena 1958, dalo zelenou konkurenčnímu komplexu typu Tu-28-80, který se sestával z dálkového nadzvukového přepadového stíhače typu Tu-128 z dílny OKB A.N. Tupoleva, palubního radiolokátoru typu Smerš, čtyř PLŘS typu K-80 (R-4) z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata a pozemního naváděcího systému typu Lazur. Krátce nato, na základě výnosu ze dne 18. července 1959, byl proto vývoj celého komplexu typu K-15 zcela zastaven. Do tohoto data se přitom podařilo uskutečnit pouhých devět „vzdušných“ (model iz.275A) a pět „pozemních“ (model iz.278) startů. Ve všech případech navíc šlo pouze o neřízené střelby.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Lavočkin „250A“ - 2 ks (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím palubního radiolokátoru nosiče v podobě typu K-15M s vyhledávacím dosahem 27 až 30 km a zaměřovacím dosahem 18 km

Pohon:  jeden raketový motor na KPL s max. tahem 2 830 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 140 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

PPS = přední polosféra

ZPS = zadní polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 20.4.2012