K-6V

Typ:  výšková modifikace letecké protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu K-6

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-2 P.D. Grušina

Odlišnosti od modelu K-6:     

- instalace dvou velkých trysek na bocích trupu přímo za hlavními ovládacími plochami alá K-5 (RS-1U/-2U) na místo řady drobných trysek

- instalace autopilota typu APS-6V na místo autopilota typu APS-6

Historie:  V červenci roku 1956 se rozběhly operace amerických výškových průzkumných letounů typu Lockheed U-2 nad územím SSSR. Protože tyto stroje byly díky značné operační letové výšce, která přesahovala hranici 20 000 m, všemi tehdejšími prostředky sovětské PVO zcela nedotknutelné, OKB-2 P.D. Grušina ještě dne 23. srpna toho samého roku obdržela zadání na modifikaci krátkodosahové PLŘS typu K-6 se zvětšeným výškovým dosahem z 16 000-ti m na 22 000 až 25 000 m. Krátce nato, výnosem ze dne 3. března 1958, byly proto veškeré práce na základním modelu K-6, který vznikl jako nástupce střel řady K-5 (RS-1U/-2U), zcela zastaveny. To OKB-2 umožnilo veškeré své vývojové kapacity soustředit právě na vývoj výškové K-6. S výškovou K-6, která vešla ve známost pod označením K-6V, přitom původně počítal pouze dvouanténním radarem typu Almaz-3 vybavený přepadový stíhač typu T-3 (předchůdce letounu typu Su-9) z dílny OKB. P.O. Suchoje. Později však padlo rozhodnutí, aby byla tato střela začleněna též do zbraňového systému letounu typu MiG I-7K, jenž byl opatřen tím samým typem radaru, a MiG Je-150, který zase počítal s jednoanténním radarem typu Uragan-5B. Úvodní projekt střely typu K-6V přitom spatřil světlo světa v dubnu roku 1957. Zatímco v průběhu první etapy střeleckých zkoušek měly střely typu K-6V startovat z křídleních závěsníků prvního exempláře letounu SM-6 (modifikovaný MiG-19), pro druhou etapu zkušebního programu této zbraně byl vyčleněn letoun typu PT8-4 (vývojový derivát Suchojova letounu typu T-3). První zkušební série pouze autopilotem řízených střel typu K-6V na zkušební základnu dorazila v dubnu roku 1958. Protože byl krátce nato, výnosem ze dne 16. dubna toho samého roku, vývoj této zbraně zcela zastaven, výšková K-6V nakonec nebyla nikdy zkoušena za letu. Tato poslední PLŘS z dílny Grušinovi OKB-2 totiž nedisponovala prakticky žádnými přednostmi před paralelně vyvíjenou PLŘS typu RS-2US (K-51). Kromě toho povelový naváděcí systém této zbraně spolupracoval s poněkud nepraktickým dvouanténním radarem typu Almaz-3, jehož vestavba do přídě letounu T-3 měla na svědomí nemalé aerodynamické problémy. Naproti tomu navádění modelu RS-2US obstarával jednoanténní radar typu CD-30 (RP-9), který se díky nevelkým rozměrům vešel do útrob regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu obdobné konstrukce, jakou měl regulační kužel příďového kruhového vstupu vzduchu frontového stíhače typu S-1 (budoucí Su-7). K  odmítavému postoji k této střele ze strany PVO přitom nemalou mírou přispěla též dostupnost podstatně výkonnější a pokročilejší střednědosahové PLŘS s pasivní IČ/poloaktivní RL samonaváděcí soustavou typu K-8 (AA-3 Anab) z dílny OKB-4 M.R. Bisnovata a pozemního raketového systému PVO typu V-750 (SA-2 Guideline). Ten totiž disponoval dostatečným výškovým dosahem na to, aby mohl obávaný americký letoun typu U-2 poslat k zemi.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  MiG I-7K, MiG Je-150 a Suchoj T-3 (‘Fishpot A’) (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím dvouanténního palubního radiolokátoru typu Almaz-3 s dosahem vyhledávací antény 16 km a dosahem naváděcí antény 6 km (v případě letounu typu I-7K a T-3) nebo jednoanténního palubního radiolokátoru typu Uragan-5B s vyhledávacím dosahem 30 km a zaměřovacím dosahem 20 km (v případě letounu typu Je-150)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 20 až 25 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem

Poslední úpravy provedeny dne: 9.4.2012