K-8 (AA-3 Anab)

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela středního dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  OKB-4 M.R. Bisnovata

Verze:

K-8 (iz.24A) – pouze autopilotem typu APS-8-24 řízená experimentální modifikace střely typu K-8

K-8N (iz.24N) – modifikace střely typu K-8 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1-200, S1-U nebo S1D-58 z dílny institutu CKB-589

K-8S (iz.24S) – modifikace střely typu K-8 s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S-57 z dílny institutu NII-10

K-8V (iz.24V) – modifikace střely typu K-8 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-1-VV z dílny institutu NII-648

K-8D (iz.24D) – modifikace střely typu K-8 s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-8 z dílny institutu OKB-287

K-8 (iz.27) – pokročilá modifikace střely typu K-8 se zvětšeným výškovým dosahem z 18 000-ti na 25 000 m. Střela typu iz.27 vzešla z výnosu ze dne 26. srpna 1956. Tento typ vznikl v roce 1958 pouze v nepočetné zkušební sérii a od standardního modelu K-8 (iz.24) se odlišoval instalací křídel s větší plochou a modifikovaných křidélek. V průběhu střeleckých zkoušek bylo ke dni 30. června 1958 vypuštěno celkem 10 zkušebních exemplářů střely typu iz.27 v autonomní (pouze autopilotem řízené) modifikaci, známé jako iz.27A.

Historie:  První protiletadlová řízená střela (PLŘS) sovětské konstrukce nesla označení RS-1U (K-5) a operačně způsobilou se stala, jako zbraň podzvukových přepadových stíhačů PVO typu MiG-17PFU a Jak-25K, v roce 1956. Pouhý rok nato byla do výzbroje PVO zavedena též zdokonalená modifikace této střely v podobě modelu RS-2U (K-5M). Tato jediná zbraň nadzvukového přepadového stíhače typu MiG-19PM ale vykazovala, stejně jako model RS-1U, řadou nedostatků. Konkrétně přitom šlo o velmi malý dosah a nepříliš vysokou spolehlivost naváděcího systému. Kromě toho tato zbraň byla zcela nepoužitelná pro ničení manévrujících cílů. Při střelbě za pomoci PLŘS typu RS-1U/-2U bylo totiž nezbytné udržet v zorném poli palubního radiolokátoru nosiče jak postřelovaný cíl, tak i tuto střelu, a to od okamžiku startu až po okamžik zásahu. Protože navíc přesnost navedení této zbraně znatelně klesala s rostoucí vzdáleností od nosiče, bojovou hodnotu střel typu RS-1U/-2U bylo možné považovat za více než sporadickou. Z tohoto důvodu byla již dne 30. prosince 1954 OKB-134 I.I. Toropova (model K-7/-70/-75), OKB-2 P.D. Grušina (model K-6) a OKB-4 M.R. Bisnovata (model K-8) pověřena vývojem kvalitativně nové letecké PLŘS. Za její pomoci mělo být přitom možné napadat bombardovací letouny protivníka v širokém rozsahu výšek a rychlostí. Zatímco střely typu K-7 a K-6 z dílny OKB-134 a OKB-2 přebíraly naváděcí systém od již sériově vyráběného modelu K-5 se všemi jeho výše popsanými nedostatky, M.R. Bisnovat, který díky pracím na projektu první zbraně této kategorie domácí konstrukce v podobě typu SNARS-250 měl již tehdy na poli PLŘS nemalé zkušenosti, svůj typ K-8 opatřil daleko pokročilejší autonomně pracující naváděcí soustavou. Zatímco první modifikace střely K-8 počítala s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí soustavy (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru nosiče od cíle), naváděcí soustavou druhé modifikace této zbraně se stala pasivní IČ samonaváděcí hlavice (navádění na tepelnou stopu cíle). Oba dva zmíněné způsoby samonavedení měly přitom své klady a zápory. Zatímco poloaktivní RL samonaváděcí soustava byla schopna, na rozdíl od pasivní IČ soustavy, napadat vzdušné cíle i v noci a za ztížených meteorologických podmínek, pasivní IČ naváděcí soustava mohla pracovat, na rozdíl od poloaktivní RL soustavy, i za podmínek silného elektronického rušení. Z tohoto důvodu se obě zmíněné verze střely typu K-8 měly ve zbraňovém systému svého nosiče, kterým se stal radarem typu Sokol-2K vybavený nadzvukový dálkový přepadový stíhač typu Jak-27K, navzájem doplňovat. Úvodní projekt střely typu K-8 spatřil světlo světa v prosinci roku 1955. Práce na výrobních podkladech nezbytných pro stavbu prototypů této zbraně se přitom podařilo završit dne 30. března 1956. Zahájení vlastních střeleckých zkoušek předcházely testy zaměřené na prověření vzájemné kompatibility poloaktivní RL samonaváděcí hlavice typu RGS-8 s radarem typu Sokol-2K na speciálně upraveném letounu typu Jak-25. Současně byly realizovány zkoušky maket vlastní střely typu K-8 s různě tvarovaným příďovým krytem naváděcí hlavice a maket letounů typu Jak-27 a T-3 s podvěsem dvou těchto střel pod křídlem v aerodynamickém tunelu institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). První zkušební exempláře střely typu K-8 v autonomní (pouze autopilotem typu APS-8-24 řízené) verzi, známé jako iz.24A, první ze dvou speciálně modifikovaných letounů typu Jak-25K, které nesly označení Jak-25K-8, vypustil mezi 17. červencem a 4. srpnem 1956. Poté, mezi 29. prosincem 1956 a 29. květnem 1958, byly za využití dvou podzvukových Jaků-25K-8 a dvou nadzvukových Jaků-27K realizovány zkoušky této zbraně ve verzi K-8N (iz.24N). Tato modifikace střely typu K-8 byla přitom kromě autopilota typu APS-8-24 opatřena též instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1-200. První ostré střelby na reálný vzdušný cíl v podobě osvětlovací pumy typu SAB-100-75M následovaly na počátku května roku 1958. Ve dnech 23. a 29. května téhož roku pak raketonosné Jaky poslaly za pomoci střel typu K-8N k zemi dva bezpilotní terčové bombardéry typu Il-28 (M-28). Poté, mezi červnem a červencem 1958, byla na střele typu K-8N odzkoušena vylepšená pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1-U spolu s autopilotem typu APS-8-24M2D. Vlastním ostrým střeleckým zkouškám střely typu K-8N s instalací zmíněné naváděcí soustavy ale předcházelo několik simulovaných přepadů středních bombardérů typu Tu-16. Ty přitom provedly dva podzvukové letouny typu Jak-25K-8. Ve dnech 11. a 17. června pak jeden z prototypů nadzvukového Jaku-27K uskutečnil dvě střelby na padákový terč typu PM-1. Další dvě střely typu K-8N, které byly vypuštěny ve dnech 15. a 17. července 1958, se od těch předchozích odlišovaly instalací vylepšeného autopilota typu APS-8-24M3. Prakticky souběžné probíhaly též zkoušky střely typu K-8N v provedení s pasivní IČ samonaváděcí soustavou typu S1D-58. Ta přitom byla, na rozdíl od samonaváděcích hlavic typu S1-200 a S1-U, schopna napadat vzdušné cíle i za nočních podmínek. Součástí zkoušek takto modifikované střely typu K-8N se stalo též několik střeleb na padákový terč typu PM-1. Za celý zkušební program PLŘS typu K-8N bylo vypuštěno, ve výškách mezi 5 000 a 13 000 m, celkem 49 těchto střel a sestřeleno celkem pět bezpilotních terčových letounů typu M-28 (Il-28) a padákových terčů typu PM-1. K podpisu příslušné závěrečné zprávy ze zkoušek došlo dne 9. července 1958. Tomu pak mezi srpnem 1958 a dubnem 1959 následovaly testy této střely v provedení s instalací bezkontaktního optického přibližovacího zapalovače bojové hlavice typu NOV-8F. Na zmíněných zkouškách, které vyvrcholily dne 25. dubna 1959 podpisem závěrečné zprávy, se přitom podílely hned tři nadzvukové raketonosné Jaky-27K. Prakticky paralelně se zkouškami modelu K-8N, který byl opatřen instalací pasivní IČ naváděcí hlavice, probíhaly též zkoušky hned dvou modifikací této zbraně s poloaktivní RL samonaváděcí soustavou. Zatímco model K-8V (iz.24V) obdržel samonaváděcí soustavu typu PARG-1-VV, model K-8D (iz.24D) byl opatřen instalací konkurenční samonaváděcí hlavice typu RGS-8. První zkušební exempláře těchto střel byly k dispozici již na konci roku 1958. Zatímco závodní zkoušky modelu K-8V se podařilo završit v srpnu roku 1959, závodní zkoušky modelu K-8D byly ukončeny dnem 2. listopadu téhož roku. Součástí závodních zkoušek prvně uvedeného modelu se přitom staly též střelby na pokovený padákový terč typu PM-4109. K podpisu příslušné závěrečné zprávy ze zkoušek střely typu K-8V, resp. K-8D, došlo dne 9. září, resp. 10. prosince, roku 1959. Naproti tomu zkoušky střely typu K-8S (iz.24S), která počítala s pasivní IČ naváděcí soustavou typu S-57, se nakonec nikdy nerozeběhly. První zkušební exempláře tohoto modelu byly přitom k dispozici též na konci roku 1958. Přestože zkušební program PLŘS řady K-8 zakončilo nanejvýš kladné hodnocení, sériové výroby se tyto střely nakonec nedočkaly. Jejich naváděcí systém totiž spolupracoval se střeleckým radarem typu Sokol-2K přepadového stíhače typu Jak-27K, který bylo díky max. rychlosti 1 270 km/h a operační letové výšce 16 300 m již tehdy, na konci 50. let, možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku. Protože ale střela typu K-8 znatelně překonávala jak svého předchůdce v podobě střel řady K-5 (RS-1U/-2U), tak i všechny paralelně vyvíjené konkurenční typy v podobě střel řady K-6 a K-7/-70-75, dne 16. dubna 1958 byla Bisnovatova OKB-4 pověřena začleněním této PLŘS do zbraňového systému daleko pokročilejších dvoumachových přepadových stíhačů typu Suchoj T-47 (budoucí Su-11) s instalací radiolokátoru typu Orjol a MiG I-75F s instalací radiolokátoru typu Uragan-5B. Takto modifikovaná střela typu K-8 přitom vešla ve známost pod označením R-8M (K-8M) a spolu se svým nosičem v podobě letounu typu Su-11 se operačně způsobilou stala v roce 1962.

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Jak-27K - 2 ks (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  K-8V: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu PARG-1-VV (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle); K-8D: poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-8; K-8N: pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1-200, S1-U nebo S1D-58 (navádění na tepelnou stopu cíle); K-8S: pasivní IČ samonaváděcí hlavice  typu S-57

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-25 s max. tahem 11 250 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 40 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu Snegir (v případě modelu K-8V a K-8D) nebo bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem typu NOV-8F (v případě modelu K-8N a K-8S)

Poslední úpravy provedeny dne: 10.4.2012