R-40RD/RD1/TD/TD1 (AA-6C/D Acrid C/D)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely velkého dosahu typu R-40R/T

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) pohybujících se ve velkých i v malých výškách útokem ze zadní i z přední polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul:  Molnija (do roku 1976 známa jako PKPK Minaviaproma M.R. Bisnovata)

Odlišnosti modelu R-40RD od typu R-40R:

- instalace poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-25 (na místo typu PARG-12), která vykazuje vyšší citlivostí, větší odolností proti elektronickému rušení a vibracím a schopností se navést i na nízkoletící vzdušné cíle, uvnitř nového příďového dielektrického radomu s výrazně menšími rozměry a ogiválním profilem (na místo kónického) – ten je včleněn do překonstruované špice trupu s plynule se zmenšujícím průměrem směrem odzadu dopředu (průměr přídě trupu modelu R-40R byl naproti tomu konstantní až po mohutný příďový konický dielektrický kryt samonaváděcí hlavice)

- nová konstrukce ocasní části trupu v oblasti za křídly – ta je nyní výrazně kratší

- větší délka břišního trupového krytu kabelového vedení – ten nyní zasahuje až pod samou záď trupu (u modelu R-40R tento kryt končil v oblasti mezi křídly,na úrovni bočních motorových trysek)

Verze:

R-40RD (AA-6C Acrid C) – modifikace střely typu R-40D s instalací poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-25 uvnitř nevelkého ogiválního špičatého radomu zhotoveného z dielektrického materiálu, který je včleněn do kónické špice trupu. Naváděcí soustava tohoto modelu spolupracuje s palubním radiolokátorem typu RP-25M Safír-25 (‘High Lark IV’) přepadového stíhače typu MiG-25PD/PDS. Operačně způsobilou se přitom střela typu R-40RD, spolu s modelem R-40TD, stala v roce 1980.

R-40TD (AA-6D Acrid D) – modifikace střely typu R-40D s instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu 35T1 za nevelkým polokulovitým průzračným krytem včleněným do ogivální špice trupu. Operačně plně způsobilou se přitom střela typu R-40TD, spolu s modelem R-40RD,stala v roce 1980.

R-40RD1 (AA-6C Acrid C) – pokročilá modifikace střely typu R-40RD s instalací těžší a účinnější bojové části a bezkontaktního rádio-optického zapalovače bojové hlavice typu Bekaz na místo typu Aist-M

R-40TD1 (AA-6D Acrid D) – modifikace střely typu R-40TD s instalací těžší a účinnější bojové části a bezkontaktního rádio-optického zapalovače bojové hlavice typu Bekaz na místo typu Aist-M

Historie:  Zatímco v první polovině 70. let se západní experti mohli o schopnostech a letových výkonech a charakteristikách tehdy nejmodernějšího a nejvýkonnějšího sovětského přepadového stíhače v podobě letounu typu MiG-25P jenom dohadovat, což samozřejmě platilo i pro jeho výzbroj v podobě dalokodosahových PLŘS typu R-40R/T, ve druhé polovině toho samého desetiletí již měli k dispozici přesné informace o všech jeho přednostech i slabinách. Získat tyto cenné informace by ale pro západní rozvědku nebylo vůbec možné, kdyby dne 6. září 1976 se svým MiGem-25P nepřistál v Japonsku zběh V.I.Bělenko. Protože tento Bělenkův čin rázem učinil z MiGu-25P neefektivní zbraň, krátce nato, dne 4. listopadu téhož roku, byla OKB MiG pověřena vývojem pokročilé modifikace tohoto letounu se zcela novým zbraňovým systémem. Požadovaný letoun přitom vešel ve známost pod označením MiG-25PD (MiG-25PDS) a dle zadání měl být na rozdíl od svého vývojového předchůdce v podobě letounu typu MiG-25P schopen vyhledávat a sestřelovat i vzdušné cíle pohybující se v malých výškách na pozadí země. Zmíněný požadavek na schopnost boje s nízkoletícími vzdušnými cíly zase představoval přímou reakci na novou taktiku vzdušného útoku na pozemní cíle USAF. Ta přitom spočívala v letu v přízemních výškách vysoce podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bombardéry (typy FB-111A a B-1A) se totiž dokázaly vyhnout nejen zornému poli pozemních radiolokačních stanic sovětské PVO, ale i hrozby napadení ze vzduchu. Všechny tehdejší sovětské přepadové stíhače (typy Su-9, Su-11, Su-15, Tu-128 ...) byly totiž uzpůsobeny výhradně pro ničení vysokoletících vzdušných cílů. Protože byl termín předání modernizovaného MiG-25PD ke státním zkouškám stanoven již na listopad roku 1977, za základ jednotlivých prvků zbraňového systému tohoto přepadového stíhače byly zvoleny jednotlivé komponenty zbraňového systému tehdy nejmodernějšího sériově vyráběného stíhače domácí konstrukce v podobě lehkého frontového MiGu-23. Palubní radiolokátor MiGu-25PD, který vešel ve známost pod označením RP-25M Safír-25, byl tedy odvozen od palubního radaru lehčího MiGu-23 (ve verzi MiG-23M) v podobě typu RP-23D Safír-23D. Základem poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-25 hlavní zbraně tohoto přepadového stíhače v podobě dalekodosahové protiletadlové řízené střely typu R-40D (ve verzi R-40RD) se zase stala samonaváděcí soustava typu RGS-24 střednědosahové PLŘS typu R-24R, která byla jednou z komponent zbraňového systému pokročilejšího MiGu-23ML a -23P. Střela typu R-40D ale vznikla též v modifikaci s instalací pasivní IČ samonaváděcí soustavy. Ta přitom vešla ve známost pod označením R-40RD a na rozdíl od svého vývojového předchůdce v podobě střely typu R-40T byla schopna napadat vzdušné cíle nejen ze zadní, ale i útokem z přední polosféry. Práce na výrobních podkladech střel řady R-40D se rozeběhly na podzim roku 1976, tedy ještě před vypsáním zmíněného technického zadání. Od zpracování technického návrhu a úvodního projektu této PLŘS bylo ale pro fatální nedostatek času zcela opuštěno. Pro testy střel řady R-40D v tzv. autonomní (pouze autopilotem řízené) a programové (s předem naprogramovanou dráhou letu) byl vyčleněn speciálně upravený MiG-25P, známý jako LL-84D. Kuli problémům s palubním radarem nosiče ale první tři řízené střelby nedopadly dobře. Zmíněnou závadu se nicméně podařilo poměrně rychle odstranit. Státní zkoušky celého vzdušného raketového komplexu PVO typu MiG-25-40D, který se sestával z přepadového stíhače typu MiG-25PD, palubního radaru typu RP-25M Safír-25 a dvou až čtyř PLŘS řady R-40D, byly úspěšně završeny v roce 1979. Operačně plně způsobilým se tento vzdušný komplex PVO oficiálně stal dne 16. června 1980. Krátce nato, na základě výnosu ze dne 17. srpna 1981, se rozeběhla druhá etapa modernizačního programu střel řady R-40. Ta zase dala za vznik modelu R-40RD1 (R-40RD1/TD1), který se od svého předchůdce v podobě střely typu R-40RD (R-40RD/TD) odlišoval instalací těžší a účinnější bojové části a nového bezkontaktního rádio-optického zapalovače typu Bekaz (na místo typu Aist-M). Zatímco závodními zkouškami střely řady R-40D1 prošly v letech 1982 až 1983, státní zkoušky této zbraně se podařilo završit rok nato. Poté byly PLŘS řady R-40D1 zavedeny do sériové výroby a řadové služby. Protože měla státní komise ke střele typu R-40D1 též určité výtky, následně musela být do konstrukce této zbraně vnesena celá řada změn. To ale zkušební program střel řady R-40D1 zatáhlo na dalších pět let. Přestože PLŘS řady R-40D/D1 vznikly v rámci programu MiG-25PD/PDS, později se dvojice těchto střel, ve verzi R-40TD/TD1 s pasivním IČ samonavedením, stala též součástí zbraňového systému modernějšího přepadového stíhače typu MiG-31, a to jako doplněk čtveřice podstatně pokročilejších dalekodosahových PLŘS s poloaktivním/aktivním radiolokačním samonavedením typu R-33. Důvodem tohoto kroku se přitom stala skutečnost, že střela typu R-33 neexistovala ve verzi s pasivním IČ samonavedením, kterou by bylo možné používat i za podmínek silného elektronického rušení. Jako jedna z komponent zbraňového systému letounů řady MiG-31 se přitom střela typu R-40TD/TD1 udržela ve výzbroji VVS až do dnešních dnů.

Uživatelé:  pouze SSSR

Nosič:  MiG-25PD/PDS (‘Foxbat E’) - 2 až 4 ks (1  ks R-40RD + 1 ks R-40TD nebo 2  ks R-40RD + 2 ks R-40TD) a MiG-31 (‘Foxhound A’) - 2 ks modelu R-40TD/TD1

Naváděcí systém:  R-40RD/RD1: inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) typu RGS-25 (navádění v koncové fázi letu); R-40TD/TD1: inerciální systém s povelovou korekcí (navádění v počáteční a střední fázi letu) + pasivní IČ samonaváděcí hlavice (navádění na tepelnou stopu cíle) typu 35T1 (navádění v koncové fázi letu)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-134

Bojová hlavice:  R-40RD/TD: fragmentovaná o hmotnosti 38 kg s bezkontaktním rádio-optickým přibližovacím zapalovačem typu Aist-M; R-40RD1/TD1: fragmentovaná o hmotnosti 55 kg s bezkontaktním rádio-optickým přibližovacím zapalovačem typu Bekaz

PPS = přední polosféra

ZPS = zadní polosféra

Poslední úpravy provedeny dne: 2.5.2012