RS-2US (AA-1B Alkali)

Typ:  pokročilá modifikace letecké protiletadlové řízené střely krátkého dosahu typu RS-2U (K-5M)

Určení:  primárně ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné cíle s omezenými manévrovacími schopnostmi) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci; sekundárně ničení nechráněných pozemních cílů

Vyvinul:  KB-1 D.L. Tomaševiče (od roku 1953 součástí OKB-2 P.D. Grušina)

Odlišnosti od modelu RS-2U:

- instalace nového řídícího systému

- instalace nového bloku napájení

Historie:  Přestože bylo krátkodosahovou protiletadlovou řízenou střelu (PLŘS) typu RS-2U (K-5M) raketového systému typu S-2-U nadzvukového přepadového stíhacího MiGu-19PM už v době, kdy se stala součástí do výzbroje PVO, považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, později, na základě výnosu ze dne 28. prosince 1957, byla tato zbraň začleněna též do zbraňového systému typu T-3-51 tehdy nejvýkonnějšího přepadového stíhače sovětské konstrukce v podobě letounu typu T-3 z dílny P.O. Suchoje. Tento letoun přitom disponoval rychlostí řádu M=2 a operační letovou výškou přes 20 000 m a původně počítal s PLŘS typu K-6 z dílny OKB-2 P.D. Grušina a K-7 z dílny OKB-134 I.I.Toropova. Tyto dvě střely ale neměly před střelou typu RS-2U prakticky žádné přednosti. Kromě toho jejich naváděcí systém spolupracoval s poněkud nepraktickým dvouanténním radiolokátorem typu Almaz-3, jehož instalace uvnitř přídě trupu měla nemalý negativní vliv na aerodynamiku draku, a tím i na letové výkony. Naproti tomu naváděcí systém požadované modifikace střely typu RS-2U, která následně vešla ve známost pod prototypovým označením K-51 (nebo též K-5MS), byl kompatibilní s lehkým jednoanténním radiolokátorem typu CD-30 (budoucí RP-9/-21), který se díky svým nevelkým rozměrům vešel do útrob regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu obdobné konstrukce, jakou měl regulační kužel příďového kruhového vstupu frontového stíhače typu S-1 (budoucí Su-7). Kromě letounu typu T-3 (ve zdokonalené verzi T-43) se střelou typu K-51 počítal též přepadový derivát méně výkonného frontového MiGu-19, známý jako SM-12PM (SM-12PMU). Integrací této PLŘS do zbraňového systému letounu typu SM-12PM byl přitom sovětský průmysl pověřen výnosem ze dne 16. dubna 1958. Tento letoun ale nakonec nepřekročil prototypové stádium. Střela typu K-51 se přitom od svého vývojového předchůdce v podobě střely typu RS-2U (K-5M) odlišovala pouze instalací nového systému řízení a nového bloku napájení. Díky tomu vykazovala větším dálkovým a výškovým dosahem. Naproti tomu naváděcí systém od svého vývojového předchůdce přebírala bez změn i se všemi jeho nedostatky. Z tohoto důvodu byla tato zbraň opět použitelná nanejvýš po ničení neohrabaných těžkých bombardovacích letounů. Přestože byl celý vzdušný raketový komplex typu T-3-51, který se sestával z letounu typu T-43, palubního radaru typu CD-30 a čtyř střel typu K-51, ke státním zkouškám předán již v září roku 1958, první etapou státních zkoušek nakonec prošel až mezi 3. prosincem toho samého roku a 15. květnem 1959. Druhá etapa státních zkoušek tohoto zbraňového systému se rozeběhla dne 10. říjnem 1959 a byla završena dnem 9. dubnem 1960. V průběhu druhé etapy státních zkoušek komplexu typu T-3-51 bylo vypuštěno celkem 90 střel typu K-51. Za jejich pomoci se přitom podařilo zneškodnit celkem osm bezpilotních terčových letounů, čtyři bombardovací letouny typu Il-28 (M-28) a čtyři stíhací MiGy-15 (M-15). Současně byla prověřena činnost systému typu Vozduch-1, který sloužil pro automatické navádění přepadových stíhačů PVO na vzdušné cíle. Do výzbroje PVO byl vzdušný raketový komplex protivzdušné obrany typu T-3-51 oficiálně, pod označením Su-9-51, zařazen výnosem ze dne 10. října 1960. Zatímco označení letounu typu T-43 se v této souvislosti změnilo na Su-9, radar typu CD-30 vešel ve známost jako RP-9, pro střelu typu K-51 se začalo používat typové označení RS-2US. Celý komplex PVO typu Su-9-51 si přitom dokázal poradit s letouny protivníka pohybujícími se rychlostí mezi 800 a 1 600 km/h ve výškách mezi 5 000 m a 20 000 m. Cíl o velikosti frontového bombardéru typu Il-28 přitom dokázal, za pomoci radaru typu RP-9, detekovat na vzdálenost až do 17 km a sledovat na vzdálenost až do 8 - 10 km. Vzdálenost, ze které bylo možné navádět střely typu RS-2US na cíl, pak činila 2 až 6 km. Sériová výroba střely typu RS-2US se rozeběhla v roce 1959. Svého přímého vývojového předchůdce v podobě střely typu RS-2U přitom tento model z výroby zcela vytlačil pouhý rok nato. I přes více než sporadickou bojovou hodnotu byla střela typu RS-2US postupně zavedena do výrobního programu hned pěti výrobních závodů. Široká veřejnost se mohla se střelou typu RS-2US poprvé seznámit dne 9. července 1961 na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Zde byla přitom tato zbraň prezentována přímo v podvěsu přepadového stíhače typu Su-9. Později, mezi 20. listopadem 1962 a 3. zářím 1963, střela typu RS-2US prošla též státními zkouškami na lehčím MiGu-21PF, jehož zbraňový systém byl vystavěn na střeleckém radiolokátoru typu RP-21. Protože použitelnost jediné zbraně tohoto stíhacího stroje v podobě krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (kopie amerického typu AIM-9B Sidewinder) znatelně omezovaly meteorologické podmínky, zatímco vývoj modifikace této střely s instalací poloaktivní RL naváděcí soustavy v podobě typu R-3R se neúnosně zatahoval, následně střela typu RS-2US rozšířila též škálu podvěsné výzbroje letounů řady MiG-21 (počínaje modelem MiG-21PF konče modelem MiG-21S). Ve výzbroji PVO a VVS se přitom střely typu RS-2US udržely až do poloviny 80. let.

Uživatelé:  SSSR, ?

Nosič:  MiG-21PF (‘Fishbed D’) - 2 ks, MiG-21PFS (‘Fishbed D/F’) - 2 ks, MiG-21PFM (‘Fishbed F’) - 2 ks, MiG-21R (‘Fishbed H’) - 2 ks, MiG-21S (‘Fishbed J’) - 4 ks, Su-9 (‘Fishpot B’) - 4 ks a Su-9U (‘Maiden’) - 2 ks

Naváděcí systém:  povelová jednotka – navádění prostřednictvím palubního radiolokátoru typu RP-9/-21 (‘Spin Scan’) s vyhledávacím dosahem 20 km a zaměřovacím dosahem 10 km letounů typu MiG-21PF/PFS/PFM a Su-9/-9U nebo palubního radiolokátoru typu RP-22S Safír-21 (‘Jay Bird’) s vyhledávacím dosahem 30 km a zaměřovacím dosahem 15 km letounu typu MiG-21S

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-45

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 13 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem typu AR-45M2

Poslední úpravy provedeny dne: 7.4.2012