SNARS-250

Typ:  letecká protiletadlová řízená střela krátkého dosahu

Určení:  ničení vzdušných cílů (strategické bombardovací letouny a jiné rozměrné málo manévrující cíle) útokem ze zadní polosféry za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Vyvinul: KB závodu č.293 M.R. Bisnovata

Verze:  –

Historie:  Projekt historicky vůbec první sovětské protiletadlové řízené střely (PLŘS), která vešla ve známost pod označením SNARS-250 (iz.61), zpracovala na základě zadání ze dne 14. dubna 1948 KB závodu č.293 vedená M.R. Bisnovatem. Tato nevelká konstrukční kancelář přitom nebyla pro tento úkol zvolena náhodou, neboť se právě tehdy zabývala výzkumem aerodynamiky letu v transsonických a supersonických rychlostech. Jelikož se PLŘS typu SNARS-250 měla stát (v počtu dvou exemplářů) součástí zbraňového systému tehdy nejvýkonnějšího frontového stíhacího letounu v podobě typu MiG-15 a ten sám o sobě vykazoval značně omezenou nosností, dle zmíněného zadání, které obsahovalo též specifikace na okřídlenou „pobřežní“ protilodní řízenou střelu s náporovým pohonem typu Štorm, nesměla hmotnost této zbraně překračovat hodnotu pouhých 250 kg. Protože by ale jednomotorový MiG-15 po předchozí instalaci střeleckého radaru disponoval ještě menší nosností, což platilo i pro výkonnější derivát tohoto stroje v podobě typu MiG-17, a navíc v průběhu projektových prací vyšlo najevo, že se zmíněný hmotnostní limit zřejmě nepodaří splnit, později padlo rozhodnutí, aby byla tato PLŘS začleněna do zbraňového systému těžšího dvoumotorového přepadového stíhače PVO typu MiG I-320 nebo Lavočkin „200B“. Kromě těchto dvou letounů byl pro roli nosiče SNARSu-250 krátce zvažován dokonce i proudový frontový bombardér typu Il-28. Ten ale vykazoval příliš malou rychlostí na to, aby se mohl stát plnohodnotným přepadovým stíhačem PVO. Výzkum stability a ovladatelnosti ve vysokých rychlostech a celkového aerodynamického uspořádání střely typu SNARS-250 padl na bedra demonstrátoru iz.9 poháněného kapalinovým raketovým pohonem. Ten přitom letovými zkouškami prošel v roce 1949. Pro výzkum různých profilů stabilizačních ploch byl zase vyhrazen model iz.14/12 (LM-12). Ten přitom vznikl v roce 1948 v počtu šesti exemplářů (jeden z nich byl vyhrazen potřebám institutu CAGI). Zkušební střelby demonstrátoru iz.14/12 byly realizovány v průběhu léta roku 1949. Budoucímu bojovému SNARSu-250 se z hlediska celkové aerodynamiky podobal teprve až model iz.20. Ten přitom zkouškami prošel v roce 1950. Všechny exempláře této experimentální střely byly do vzduchu dopraveny v podvěsu speciálně upraveného pístového frontového bombardéru typu Tu-2. Na základě údajů, které se podařilo získat v průběhu zkoušek demonstrátorů typu iz.9, iz.14/12 a iz.20, VVS dne 4. prosince 1950 vypsalo upřesňující specifikace k této zbrani. Projekt střely typu SNARS-250 byl přitom zpracován hned ve dvou modifikacích, které se od sebe navzájem odlišovaly pouze způsobem navedení, z nichž každý měl své klady a zápory. Konkrétně šlo o poloaktivní radiolokační (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radaru od cíle) a pasivní IČ (navádění na tepelnou stopu cíle) samonavádění. Zatímco poloaktivní RL samonaváděcí soustava typu Udar mohla, na rozdíl od pasivní IČ soustavy typu I-96, napadat vzdušné cíle i v noci a za ztížených meteorologických podmínek, pasivní IČ naváděcí soustava byla schopna, na rozdíl od poloaktivní RL soustavy, pracovat i za podmínek silného elektronického rušení. Z tohoto důvodu se měly obě zmíněné verze střely SNARS-250 ve zbraňovém systému budoucích nosičů navzájem doplňovat. Kromě poloaktivní RL a pasivní IČ samonaváděcí soustavy byla pro střelu typu SNARS-250 zvažována též pasivní TV samonaváděcí soustava. Ta přitom měla být schopna napadat vzdušné cíle i z přední polosféry. V průběhu roku 1951 závod č.293 zhotovil celkem 20 zkušebních exemplářů PLŘS typu SNARS-250, 10 v provedení s poloaktivní RL a 10 v provedení s pasivní IČ naváděcí soustavou. Instalaci všech plánovaných palubních systémů ale obdrželo pouze pět z nich. Protože naváděcí systém SNARSu-250 v podobě poloaktivní RL a pasivní IČ samonávaděcí hlavice byl pro sovětský průmysl něco zcela nového, dodávka prvních funkčních vzorků zmíněných naváděcích soustav se zatáhla proti původním plánům o více než rok. Zatímco první IČ naváděcí hlavice typu I-96 byla k dispozici v březnu roku 1952, první poloaktivní RL naváděcí hlavice typu Udar dorazila až na konci června toho samého roku. Mezitím byly na experimentální vzdušnou vypouštěcí platformu této zbraně upraveny dva pístové bombardéry typu Tu-2. Řízení prvních čtyř zkušebních exemplářů PLŘS typu SNARS-250, které byly vyhrazeny pro zkoušky zaměřené na prověření stability a ovladatelnosti této zbraně, obstarával pouze autopilot typu AP-27. Ze zbraňového závěsníku letounu typu Tu-2 přitom tyto první čtyři zkušební exempláře SNARSu-250 odstartovaly mezi květnem a červencem 1952. Dalších šest zkušebních exemplářů této zbraně bylo opatřeno pasivní IČ samonaváděcí hlavicí typu I-96. Zatímco v průběhu letu prvního naváděcí hlavicí typu I-96 vybaveného SNARSU-250, který byl uskutečněn dne 6. srpna 1952, se nevyskytly žádné potíže z hlediska letové stability, let druhého zkušebního SNARSu-250 s instalací tohoto naváděcího systému, jenž se odehrál dne 11. srpna téhož roku, byl předčasně ukončen vlivem ztráty stability zaviněné technickou závadou. Další čtyři střely typu SANRS-250 s instalací naváděcí soustavy typu I-96 byly odpáleny ve dnech 27. srpna a 5. září roku 1952, a to na tepelný zdroj, který byl zavěšen pod balónem typu VAZ-1. Protože naváděcí hlavice typu I-96 vykazovala velmi malým zorným polem a navíc autopilot typu AP-27 vždy v průběhu navádění samovolně zablokoval ovládací plochy, všechny tyto čtyři střelby byly zcela neúspěšné. Tomu pak následovaly testy SNARSu-250 vybaveného poloaktivní RL samonaváděcí hlavicí typu Udar. Mezi říjnem a listopadem 1952 přitom speciálně upravený letoun typu Tu-2 odpálil čtyři tyto střely na ukotvený balón typu VAZ-1, který byl polepen kovovou fólií. Protože problematický autopilot typu AP-27 v průběhu naváděcího procesu třem ze čtyř těchto střel samovolně zablokoval ovládací plochy, za úspěšnou bylo nakonec možné považovat pouze druhou střelbu. Druhá naváděcí soustavou typu Udar opatřená střela typu SNARS-250 přitom z podvěsu letounu Tu-2 odstartovala ve výšce 6 500 m ze vzdálenosti 4,5 (nebo 4,3 km) od cíle a svůj cíl minula o pouhých 11 až 12 m (k aktivaci bezkontaktního zapalovače bojové hlavice postačoval průlet ve vzdálenosti až 25 m). Díky řadě technických novinek (zejména naváděcí systém), malé vývojové kapacitě Bisnovatovi KB, která se navíc musela souběžně zabývat vývojem protilodní střely typu Štorm, špatné organizaci kooperace podniků podílejících se programu SNARS-250 (těch bylo více než 30) a nemalé vytíženosti sovětského průmyslu jinými projekty majícími větší prioritu se ale vývoj této zbraně značně zatahoval proti původním plánům. To vše pak spolu se skutečností, že na podobných zbraních pracovala, spolu s OKB MiG, též protekční KB-1 (okřídlená protilodní střela typu KS-1 a PLŘS typu K-5/RS-1U), mělo za následek, že byla Bisnovatova KB již v roce 1953 na základně výnosu ze dne 19. února toho samého roku rozpuštěna. Do tohoto data se přitom v rámci programu SNARS-250 podařilo uskutečnit pouze okolo 16-ti střeleb. Přestože lze program SNARS-250 díky problémům s autopilotem typu AP-27, které se projevovaly nejen na stabilitě a ovladatelnosti, ale i na letové rychlosti, považovat za neúspěšný, úsilí vynaložené na vývoj této zbraně nepřišlo nazmar. Veškeré práce na toto téma totiž pomohly konstrukčnímu týmu M.R. Bisnovata získat cenné zkušenosti, které mohl později zužitkovat při vývoji daleko pokročilejších těžkých dalekodosahových PLŘS typu K-8/-8M (R-8M) a K-80 (R-4).

Uživatelé:  žádní

Nosič:  Lavočkin „200B“ a MiG I-320 [‘Type 18’] (v případě realizace sériové výroby)

Naváděcí systém:  poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu Udar (navádění na odraz elektromagnetického záření střeleckého radiolokátoru nosiče od cíle) nebo pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu I-96 (navádění na tepelnou stopu cíle)

Pohon:  jeden raketový motor na TPL typu PRD-1200-9 s max. tahem 1 220 kp

Bojová hlavice:  fragmentovaná o hmotnosti 40 kg s bezkontaktním rádiovým přibližovacím zapalovačem (v případě modifikace s poloaktivním RL navedením) nebo bezkontaktním optickým přibližovacím zapalovačem (v případě modifikace s pasivním IČ navedením)

 Poslední úpravy provedeny dne: 8.4.2012