sovětské vojenské balóny - volné (od roku 1956)     

Od poloviny 50. let 20. století začali Američané k fotografickému průzkumu území států východní Evropy, SSSR a ČLR ve velkém vyžívat stratosférické balóny. Mezi 10. lednem a 6. únorem 1956 bylo přitom v rámci programu Genetrix ze stanovišť v Norsku, Skotsku, Německu a Turecku pod rouškou meteorologického výzkumu vypuštěno celkem 512 průzkumných stratosférických balónů. Jejich cílem bylo zmapování jaderných schopností zemí východního bloku. Velký počet těchto balónů byl ale sestřelen sovětskými stíhacími letouny nebo odvanut větrem ze stanoveného kurzu. Sovětští stíhací piloti přitom přepady amerických balónů prováděli při východu slunce. V ranních hodinách se totiž zmíněné balóny pohybovaly v nižších výškových hladinách. To byl přitom důsledek toho, že v průběhu noci hustota jejich nosného plynu vzrostla vlivem nízkých teplot, což vedlo poklesu vztlaku. Jinak byly americké špionážní balóny, díky velké letové výšce, pro sovětské stíhací letouny prakticky nedosažitelným cílem. Zpět se ale Američanům podařilo vyzvednout jen 54 balónů, přičemž použitelné snímky nalezli jen u 31-ti z nich. I přesto byl zmíněný program hodnocen jako úspěšný, neboť se v jeho průběhu podařilo pořídit snímky více než 2,8 miliónů km² území potenciálního protivníka. Přelety výškových balónů nad území cizích států samozřejmě vyvolaly vlnu protestů ze strany některých z nich, včetně Albánie, SSSR a ČLR. Na program Genetrix navázaly další programy balónového průzkumu států východního bloku. Jenom do roku 1977 sovětská PVO zaznamenala 4112 přeletů nepřátelských balónů. Zneškodnit se ale podařilo jen 793 z nich. Vůbec poslední záznam průniku nepřátelského balónu do sovětského vzdušného prostoru pochází z roku 1990.

1. generace sovětských poválečných vojenských balónů

Reakce na program Genetrix ze strany SSSR na sebe nenechala dlouho čekat. Již dne 15. června 1957 bylo totiž na bázi Druhé vojenské školy leteckých mechaniků z Volska, který se nachází v Saratovské oblasti, zřízeno Vzduchoplavecké vědecko-výzkumné centrum VVS (VNIC VVS). Posláním zmíněného centra bylo mimo jiné provádění zkoušek vzduchoplavecké techniky v podobě volných a upoutaných balónů, včetně zkoušek letových, vypracovávání metodik laboratorních testů vzduchoplavecké techniky, vypracovávání metodik operačního nasazení vzduchoplavecké techniky a poskytování pomoci vzduchoplaveckým jednotkám. Prakticky ve stejnou dobu byla zřízena vzduchoplavecká služba VVS. Vývoj vojenských balónů byl soustředěn do prostor závodu č.424 z Dolgoprudnego u Moskvy, který byl do roku 1940 znám jako Dirižablestroj SSSR. V této souvislosti zde byla zřízena, výnosem ze dne 26. listopadu 1956, specializovaná konstrukční kancelář na vývoj balónů, která vešla ve známost jako OKB-424 či DKBA (Dolgoprudenskoje Konstruktorskoje Bjuro Avtomatiki). Ředitelem zmíněné konstrukční kanceláře se stal M.I. Gudkov. Na post jejího šéfkonstruktéra byl jmenován P.P. Dementjev. Zahájení vývoje první generace sovětských vojenských výškových balónů předcházelo důkladné prostudování trofejních exemplářů amerických balónů. K první generaci sovětských poválečných vojenských balónů, které vznikly v letech 1957 až 1961, lze přitom řadit následující typy:

AG-1 – výškový agitační balón. Zmíněný balón zkouškami prošel v roce 1957 a sestával se z polyethylenového obalu s objemem 12 m³ a podvěsu s propagandistickými letáky. Balón typu AG-1 byl přitom schopen dopravit 5 kg propagandistických letáků na vzdálenost 400 km.

TA – pilotovaný cvičný balón

ARP – balón pro vedení radio-elektronického boje (REB). Balón typu ARP sloužil k rozptylování klamných RL cílů v podobě staniolových pásků nastříhaných na určitou velikost. Modifikace balónu typu ARP s označením ARP-AGM může být navíc používána k shozu propagandistických letáků. Tento model je schopen dopravit 100 kg klamných RL cílů nebo letáků na vzdálenost 1 000 km. Balón typu ARP-AGM se přitom ve výzbroji nachází do dnešních dnů.

BAB-325 – bitevní balón krátkého doletu. Tento typ balónu měl obal s objemem 325 m³, průměrem 9 m a hmotností 22 kg. Do jeho podvěsu bylo možné umístit náklad pum o celkové hmotnosti 180 kg. Letová výška balónu typu BAB-325 činila 10 000 m. Zmíněný balón typu BAB-325 byl vyráběn ve vrtulníkovém závodě z Rostova na Donu (nyní Rostvertol).

BAD-3500 – bitevní balón velkého doletu. Tento typ balónu měl obal s objemem 3 500 m³, průměrem 18,34 m a hmotností 90 kg. Do jeho podvěsu bylo možné umístit náklad pum o celkové hmotnosti 1 200 kg. Letová výška balónu typu BAD-3500 činila 10 000 m. Zmíněný byl vyráběn ve vrtulníkovém závodě z Rostova na Donu (nyní Rostvertol). Balóny typu BAD-3500 a BAB-325 měly útočit na cíle ve velkých počtech. Řádově se mělo jednat o stovky exemplářů. To přitom mělo kompenzovat nízkou přesnost bombardování a současně zahltit systém PVO protivníka.

MR-1 – meteorologický průzkumný balón

VA – výšková balonová laboratoř

2. generace sovětských poválečných vojenských balónů

V dubnu roku 1961 byl sovětský průmysl pověřen vývojem druhé generace vojenských balónů. Současně padlo rozhodnutí, aby byla rozšířena oblast pro zkušební lety balónů směrem na východ až po 120° východní délky, na sever až po 60° severní šířky a na západ a jih od státních hranic SSSR. Balóny měly přitom nyní přistávat též na území Mongolska. V této souvislosti byla zřízena nová střediska pro sledování a řízení balónových letů, filiálka institutu VNIIC VVS ve stepích Čitinské oblasti a filiálka vzduchoplavecké stanice v Ulan-Batoru. Zkoušky sovětských vojenských balónů druhé generace se rozeběhly v polovině 60. let a probíhaly u institutu VNIIC VVS, který byl od 23. října 1965 znám jako 13. VNIC (Vzduchoplavecké testovací centrum) VVS, a u jeho filiálek. Později, v červenci roku 1970, byla dodatečně rozšířena oblast zkušebních letů balónů na celé území SSSR a Mongolska, část Severního letového oceánu (od souostroví Země Františka Josefa přes souostroví Severní země, ostrov Herald až po Děžňovův mys) a část Tichého oceánu (až po 180° východní délky). Současně byla filiálka 13. VNIC VVS přesunuta ze stepi v Čitinské oblasti do Ključe, který se nachází v Kamčatském kraji, a 262. samostatná vzduchoplavecká divize z Volska do Nikolajevska na Amuru. Kromě testování nové techniky se 13. VNIC na počátku 70. let účastnil též některých manévrů. Tak např. v průběhu manévrů „Dněstr“ bylo za pomoci 60-ti balónů typu ARP prováděno elektronické rušení oblasti o rozměrech 170 x 20 x 12 km. Přitom byla prokázána vysoká efektivita balónové techniky při vedení REB. V rámci cvičení PVO „Aerostat-70“ byly zase ověřovány procedury boje s balóny protivníka. Ve druhé polovině 70. a na počátku 80. let se 13. VNIC navíc podílel na ověřování procedur boje s malými balóny pohybujícími se ve výškách 2 až 4 km. K druhé generaci sovětských poválečných vojenských balónů lze přitom řadit následující typy:

AN-V – víceúčelový balón pro velké výšky. Do podvěsu tohoto balónu lze umístit různé vybavení, včetně pumové kazety, výmetnice klamných RL cílů, stanice pro vedení radiotechnického průzkumu, zařízení pro radiační průzkum, radiolokačního odrážeče a výmetnice propagandistických letáků. Balón typu AN-V se může pohybovat ve výškách až 30 000 m.

AN-S – víceúčelový balón pro střední výšky. Do podvěsu tohoto balónu lze umístit různé vybavení, včetně pumové kazety, výmetnice klamných RL cílů, stanice pro vedení radiotechnického průzkumu, zařízení pro radiační průzkum, radiolokačního odrážeče a výmetnice propagandistických letáků. Balón typu AN-S se může pohybovat ve výškách 9 000 m až 12 000 m

AF-3B – balón pro fotografický průzkum. Letová trasa tohoto balónu má podobu letové trasy bumerangu. Poté, co balón typu AF-3B pořídí snímky zájmové oblasti na území protivníka, vrací se zpět na vlastní území. K tomu přitom využívá různé vzdušné proudy v různých výškových hladinách.

AT-V – balónová sonda pro měření parametrů atmosféry pro velké výšky

AT-S – balónová sonda pro měření parametrů atmosféry pro střední výšky

MR-2 – meteorologický průzkumný balón. Tento balón vznikl jako nástupce balónu typu MR-1.

VAL-120 – výšková balonová laboratoř. I přes své označení tento nástupce balónu typu VA primárně slouží k shazování zápalných pum. Balóny typu VAL-120 měly konkrétně podnikat skupinové nálety na USA. K takovým útokům měly přitom vyrážet z poloostrova Kamčatka, který se nachází na Dálném východě. Ve vylepšené verzi, která nese označení VAL-120M, se tento balón ve výrobním programu udržel až do počátku 90. let.

AG-6 – výškový agitační balón. Tento nástupce balónů typu AG-1 je schopen dopravit celkem 120 000 letáků o celkové hmotnosti 200 kg na vzdálenost přes 16 000 km. Při shozu letáků z výšky 5 000 m přitom dokáže pokrýt oblast o rozloze cca 80 km². Balón typu AG-6 ve verzi AG-6M se ve výzbroji nachází do dnešních dnů.

3. generace sovětských poválečných vojenských balónů

Testy sovětských výškových balónů 3. generace byly završeny na počátku 80. let. K třetí generaci sovětských poválečných vojenských balónů lze přitom řadit následující typy:

AN-V1 – víceúčelový balón pro velké výšky. Do podvěsu tohoto nástupce balónu typu AN-V lze umístit různé vybavení, včetně pumové kazety, výmetnice klamných RL cílů, stanice pro vedení radiotechnického průzkumu, zařízení pro radiační průzkum, radiolokačního odrážeče a výmetnice propagandistických letáků. Balón typu AN-V1 vznikl v několika verzích, které nesou označení AN-V1, AN-V1A, AN-V1B a AN-VM. Posledně uvedený model má obal s objemem 180 000 m³, průměrem 70 m a hmotností 650 kg. Do jeho podvěsu lze umístit gondolu o hmotnosti 2 000 kg s užitečným zatížením o hmotnosti 1 050 kg. Zmíněný balón se pohybuje ve výškách do 36 000 m. Jeho vytrvalost činí 12 dní.

AN-S1 – víceúčelový balón pro střední výšky. Do podvěsu tohoto nástupce balónu typu AN-S lze umístit různé vybavení, včetně pumové kazety, výmetnice klamných RL cílů, stanice pro vedení radiotechnického průzkumu, zařízení pro radiační průzkum, radiolokačního odrážeče a výmetnice propagandistických letáků. Balón typu AN-S1 má obal s objemem 2 000 m³, průměrem 15,6 m a hmotností 63 kg. Do jeho podvěsu lze umístit gondolu o hmotnosti 700 kg s užitečným zatížením o hmotnosti 450 kg. Zmíněný balón se pohybuje ve výškách do 10 000 m. Jeho vytrvalost činí 7 dní.

Vyp-AM – speciální balón zastávající roli retranslační stanice

Vyp-PM – speciální balón zastávající roli retranslační stanice

Před pádem SSSR bylo součástí VVS sedm nebo osm vzduchoplaveckých útvarů. Jeden z nich přitom sídlil v ukrajinské Oděse. Na zmíněné základně se kromě upoutaného balónu typu AZ-55 do dnešních dnů nacházejí též výškové balóny typu AN-V1, AN-S1 a ARP-AGM. Jaký je současný stav těchto balónů, ale není známo. V současnosti jsou součástí VVS pouze dva vzduchoplavecké útvary, z nichž jeden bázuje ve Volsku (13. VIC) a jeden v Ključi na Kamčatce.

poslední úpravy provedeny dne: 18.11.2023