Molnija/CAGI/LII BOR-4

Typ:  experimentální bezpilotní raketoplán

Určení:  ověření účinnosti žáruvzdorného štítu raketoplánu typu Buran [Ram R] za reálných podmínek

Historie:  Program kosmického systému Energija-Buran, který vzešel z výnosu ze dne 17. února 1976 a sestával se z nosné rakety typu Energija (SL-17) a vícenásobně použitelného raketoplánu typu Buran [Ram R], dal za vznik hned několika tzv. vzdušným zkušebnám. Kromě 1:1 podzvukového suborbitálního demonstrátoru typu BTS-02 (OK-GLI), který poprvé vzlétl dne 10. listopadu 1985, to byla nepočetná série nevelkých bezpilotních raketoplánů řady BOR (Bezpilotnyj orbitalnyj raketoplan = bezpilotní orbitální raketoplán). Konkrétně šlo o pět raketoplánů typu BOR-4 a šest raketoplánů typu BOR-5. Zatímco posláním raketoplánů typu BOR-4 bylo testování žáruvzdorného štítu raketoplánu typu Buran [Ram R] za reálných podmínek, raketoplány typu BOR-5 byly určeny k ověření aerodynamických charakteristik, stability a ovladatelnosti a činnosti systému řízení tohoto sovětského protějšku amerického raketoplánu typu Space Shuttle za reálných podmínek. Zkoušky žáruvzdorného štítu zmíněného stroje byly rozděleny do tří fází. První fáze měla přitom podobu laboratorní testů. K tomu byla mimo jiné využívána termovakuová plazmová komora. Vzorky žáruvzdorného štítu raketoplánu typu Buran [Ram R] byly ale v laboratorních podmínkách podrobovány též vibračnímu a akustickému zatížení. Tomu následovaly zkoušky na speciálně upravených letounech typu Il-18 (Coot) a MiG-25 (Foxbat). V tomto případě byly vzorky žáruvzdorného štítu umístěny na těch površích draku, které byly za letu nejvíce tepelně namáhány, popř. nejvíce vystaveny akustické zátěži od motoru. Testování vzorků žáruvzdorného štítu raketoplánu typu Buran [Ram R] na bezpilotních raketoplánech typu BOR-4 bylo až náplní poslední, třetí, testovací fáze. Na zmíněných raketoplánech zkouškami mimo jiné prošel příďový trupový aerodynamický kryt raketoplánu typu Buran [Ram R], který byl zhotoven z kompozitu na bázi uhlíku a byl opatřen antioxidačním povlakem. Kromě tepelné odolnosti byla přitom studována též pevnost a tepelná odolnost napojení zmíněného krytu na ostatní prvky konstrukce. Dále byla za pomoci raketoplánů typu BOR-4 zkoušena tepelná odolnost dlaždic na bázi křemíku s různými ochrannými nátěry, včetně křemíkových dlaždic majících různé defekty. Studován byl samozřejmě též přenos tepla ve spárách mezi jednotlivými dlaždicemi tepelného štítu. Na zmíněném stroji byla ale testována též tepelná odolnost pružných žáruvzdorných materiálů, stejně jako odolnost jejich uchycení ke konstrukci lepením. Součástí zkušebního programu raketoplánů typu BOR-4 se v neposlední řadě stalo ověření tepelné odolnosti aerodynamických ovládacích ploch raketoplánu typu Buran [Ram R] v podobě  vyvažovacího štítku a elevonů. Za pomoci zmíněného stroje byly ale studovány též aerodynamické jevy a rozložení tepelné a tlakové zátěže na povrch raketoplánu, který je pojat jako vztlakové těleso, při sestupu atmosférou. Raketoplány typu BOR-4 ale sloužily též k testování aktivního systému tepelné ochrany, který byl založen na vypařování, a studování vlivu plasmy, které vzniká okolo ohřátého povrchu raketoplánu při rychlém sestupu atmosférou, na rádiové spojení. Přestože bezpilotní experimentální raketoplán typu BOR-4 vzešel z programu raketoplánu typu Buran [Ram R], nebyl pojat jako jeho přesná aerodynamická zmenšenina. Se zmíněným strojem totiž sdílel pouze profil příďového trupového aerodynamického krytu. Jinak se svým celkovým vzezřením nápadně podobal raketoplánům typu BOR-1/-2/-3. Po konstrukční stránce ale s těmito stroji neměl nic společného. Uspořádání raketoplánu typu Buran [Ram R] pro úkoly, pro které byl raketoplán typu BOR-4 navržen, bylo totiž shledáno jako zcela nevhodné. Raketoplán typu BOR-4 měl být totiž schopen zaujmout takový úhel náběhu v požadovaném bodě sestupové trajektorie, aby bylo tepelné namáhání jeho příďového trupového aerodynamického krytu a prvních řad dlaždic z žáruvzdorného materiálu identické jako u raketoplánu typu Buran [Ram R]. A to nebylo možné zajistit, kuli vlastnostem vzduchu, s přesnou aerodynamickou zmenšeninou raketoplánu typu Buran [Ram R]. Protože jediným posláním raketoplánu typu BOR-4 bylo testování žáruvzdorného štítu při hypersonických rychlostech, při rychlostech supersonických a subsonických navíc nemusel mít identické chování jako raketoplán typu Buran [Ram R]. Na konci sestupu totiž přecházel do vývrtky, načež byl zbrzděn přistávacím padákem. Díky tomu se konstruktéři raketoplánu typu BOR-4 nemuseli zabývat problémy se stabilizací a vyvážením tohoto stroje při supersonických a subsonických rychlostech. Za vývoj tohoto stroje zodpovídal institut CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). Na programu BOR-4 se ale podílel též institut LII (Letový-zkušební institut) M.M. Gromova, zpracovatel raketoplánů typu BOR-1/-2/-3, spolu s NPO Molnija, zpracovatelem vlastního raketoplánu typu Buran [Ram R]. Nejprve, v roce 1977, bylo přitom v aerodynamickém oddělení NPO Molnija v kooperaci s institutem CAGI navrženo celkové aerodynamické uspořádání raketoplánu typu BOR-4. Poté byly zhotoveny, v oddělení č.35 NPO Molnija, teoretické výkresy. Následně, na základě těchto výkresů, byly postaveny modely pro testování v aerodynamickém tunelu institutu CAGI. Dle výsledků ofukování zmenšených modelů raketoplánu typu BOR-4 v aerodynamickém tunelu byly pak v NPO Molnija zpracovány technické výkresy. Ty byly následně, po schválení, předány institutu LII. Zde byly pak na jejich základě a na základě zkušeností se stavbou raketoplánů typu BOR-1/-2/-3, zhotoveny výrobní výkresy. Zmíněné výkresy byly pak předány závodu TMZ (Tušínský strojírenský závod) z Tušina, který dostal v rámci programu BOR-4 na starost vlastní stavbu prototypů, včetně instalace tepelného štítu. Dokončené prototypy tohoto stroje s tepelným štítem byly následně odesílány do institutu LII, kde bylo do jejich draků nainstalováno palubní vybavení. K vynášení raketoplánů typu BOR-4 sloužila lehká dvoustupňová nosná raketa typu K65M-RB, která nebyla ničím jiným, než modifikací rakety typu K65M-R. Ta přitom vycházela z nosné rakety typu 11K65M Kosmos-3M a sloužila k testování prostředků protiraketové obrany. Všechny nosné rakety typu K65M-RB s raketoplánem typu BOR-4 pod dvoudílným příďovým aerodynamickým krytem startovaly z polygonu Kapustin Jar. První exemplář raketoplánu typu BOR-4 (č.401) vešel ve známost jako BOR-4S a na rozdíl od všech následujících exemplářů tohoto stroje nebyl uzpůsoben k sestupu z orbity. Jeho drak byl proto opatřen pouze ablativní tepelnou ochranou typu PKT-FP. Jednalo se o silikáto-propylenovou tkaninu, která byla impregnována fenolformaldehydovou pryskyřicí. Podobná tepelná ochrana přitom předtím našla uplatnění u kulovitých návratových kabin kosmických lodí Sojuz. Svůj jediný suborbitální let zmíněný stroj vykonal dne 5. prosince 1980. Cílovou oblastí raketoplánu BOR-4S (č.401) byl, stejně jako u raketoplánů typu BOR-1/-2/-3, Státní vědecko-výzkumný polygon č.210, který se nacházel u kazašského Sary-Šaganu. Volba na právě tento polygon jaké cílové oblasti raketoplánů řady BOR nepadla náhodou, neboť sloužil k testování prostředků protiraketové obrany a tedy disponoval zařízením pro vyhledávání a sledování nevelkých objektů pohybujících se vysokou rychlostí na hranici kosmu. Díky tomu totiž bylo k sledování zkušebních letů raketoplánů typu BOR možné využívat již vybudovanou infrastrukturu. Jediný suborbitální let raketoplánu BOR-4S (č.401) byl úspěšný. Ablativní tepelná ochrana typu PKT-FP se totiž ukázala být spolehlivá, stejně jako veškeré palubní vybavení tohoto stroje. V průběhu jediného letu raketoplánu BOR-4S (č.401) se podařilo mimo jiné prověřit aerodynamické charakteristiky tohoto stroje, stanovit nejvíce vhodný úhel náběhu při sestupu z hlediska stabilizace ve všech letových režimech, ověřit činnost a efektivitu jednotlivých prvků systému řízení a získat data o přechodu mezní vrstvy vzduchu z laminárního proudění do proudění turbulentního. K sledování trajektorie letu raketoplánu BOR-4S (č.401) a přijímání telemetrických informací byla kromě pozemních stanovišť používána též dvojice vzdušných telemetrických stanovišť typu Il-20RT (Coot relay mod), která vycházela z čtyřmotorového turbovrtulového dopravního letounu typu Il-18D (Coot). Veškeré poznatky, které se podařilo nastřádat v průběhu jediného suborbitálního letu raketoplánu BOR-4S (č.401), našly uplatnění v konstrukci všech následujících exemplářů raketoplánu typu BOR-4. Ty již byly uzpůsobeny k sestupu z orbity. Zmíněné stroje byly proto opatřeny příďovým aerodynamickým krytem na bázi uhlíku a žáruvzdornými dlaždicemi na bázi křemíku. Ablativní telená izolace typu PKT-FP byla ale u nich ponechána, a to jako pojistka pro případ selhání testovaného žárovzdorného štítu. Její tloušťka byla však menší než u raketoplánu BOR-4S (č.401). Vzhledem k tomu, že pohyblivá křídla těchto strojů bylo nutné pokrýt žárovzdornými dlaždicemi s menší tloušťkou, současně byla opatřena výparníkovým systémem chlazení. Protože v době, kdy byly dokončeny první exempláře raketoplánu typu BOR-4, sovětský průmysl ještě neměl osvojenou technologii výroby lehkých křemíkových vláken, ze kterých byly zhotoveny dlaždice žáruvzdorného štítu tohoto stroje, k jejich výrobě byla zpočátku používána importovaná křemíková vlákna. Později se však podobná křemíková vlákna stala součástí výrobního programu závodu NPO Stekloplastik. Poté, co se raketoplán typu BOR-4 odpojil od nosné rakety, byl stabilizován autopilotem dle zadaného programu za pomoci osmi stabilizačních a orientačních raketových motorků. Na počátku druhého oběhu Země byl naveden na sestup do atmosféry. Současně byl aktivován odhazovatelný brzdící pohonný blok (TDU). Ten byl uchycen k hřbetu trupu raketoplánu typu BOR-4 a sestával se z raketového motoru, který svým tahem působil přímo proti směru letu, palivových nádrží a příslušných armatur. K jeho odhození docházelo těsně před vstupem do atmosféry. Poté byl raketoplán typu BOR-4 stabilizován a ovládán za pomoci pohyblivých křídel. Zatímco při prvním letu stabilizační úhel křídel činil 57°, při všech následujících letech se pohyboval mezi 52° a 54°. K stabilizaci při sestupu byla přitom pohyblivá křídla raketoplánu používána od výšek mezi 60-ti a 70-ti km. Podélné ovládání bylo pak prováděno asymetrickým vychylováním obou křídel od stabilizačního úhlu. Ve výšce okolo 30-ti km raketoplán typu BOR-4 přecházel z řízeného klouzavého sestupu do vývrtky. Ve výšce okolo 7 500-ti m docházelo k vypuštění přisávacího padáku. Na něm pak tento stroj dosedal na hladinu vody rychlostí 7 až 8 m/s. K závěsným lanům přistávacího padáku raketoplánu typu BOR-4 byl uchycen radiomaják, který usnadňoval nalezení tohoto stroje po přistání. Po dosednutí na vodní hladinu se z prostoru, ze kterého byl předtím vypuštěn přistávací padák, vysunula rozměrná kuželovitá nafukovací bóje s majákem. Ta nejenže usnadňovala nalezení raketoplánu typu BOR-4 na vodní hladině, ale též zlepšovala jeho plavbyschopnost. Současně docházelo k vysunutí antén pátracího systému. Volba vodní hladiny jako přistávací plochy přitom nepadla náhodou. Přistání na vodní hladině totiž mělo zamezit poškození jednotlivých prvků žárovzdorného štítu při dosednutí, aby je bylo možné následně podrobit poletové analýze. Příprava prvního orbitálního exempláře raketoplánu typu BOR-4 k zkušebnímu letu zabrala okolo roku a půl. Kuli utajení měla být k přistání tohoto stroje vybrána některá z vodních ploch, která se nacházela přímo na území SSSR. Vzhledem k oběžné dráze v úvahu připadalo Černé moře, Kaspické moře, Aralské moře a Balchašské jezero. Jako méně vhodné byly k přistání raketoplánu typu BOR-4 shledány pobřežní vody SSSR na Dálném východě, neboť zde operoval velký počet zahraničních lodí, zejména pak japonských a amerických. Přistání na některé z výše uvedených vodních ploch navíc mělo významně usnadnit pátrací operaci. Nakonec ale nebyla k přistání tohoto stroje vybrána ani jedna z nich. Důvodem toho byly obavy z toho, že se raketoplán typu BOR-4 nepodaří na tak malou vodní plochu navést, neboť s navedení raketoplánu při sestupu z orbity tehdy v SSSR ještě neměli mnoho zkušeností. Nakonec tedy padlo rozhodnutí, aby byl tento stroj při sestupu z orbity naveden do vod Indického oceánu, podobě jako sovětské sondy z konce 60. let. Druhý (a současně první plnohodnotný „orbitální“) exemplář raketoplánu typu BOR-4 (č.404) ke svému jedinému letu odstartoval, z polygonu Kapustin Jar, dne 4. června 1982, v 0:30 moskevského času, po několika odkladech. Zmíněný stroj byl vynesen na dráhu s apogeem 225 km a sklonem k rovníku 50,7°. Kuli utajení raketoplán typu BOR-4 (č.404) nesl krycí název Kosmos-1374 a do atmosféry vstoupil poté, co 1,25 x obletěl Zemi, 600 km vpravo od oběžné roviny. Svůj jediný let tento stroj završil dosednutím do vod Indického oceánu, přibližně 560 km od Kokosových ostrovů. Následně se rozeběhla rozsáhlá pátrací a záchranná operace, na kterou se VMF připravovalo více než rok. Zmíněná operace byla velmi unikátní, a to v tom, že jejím cílem bylo nejen nalézt a vyzvednout raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374), ale též získat a v reálném čase odeslat, do Moskvy, telemetrické údaje ze sestupu tohoto stroje až do okamžiku přistání a některé další informace. Přitom se mimo jiné jednalo o informace o povelech systému řízení, trajektorii letu a průběhu vyhledávání a vyzvedávání raketoplánu, stejně jako informace o meteorologických podmínkách, případných únicích nebezpečných chemikálií a přítomnosti plavidel jiných států. Kromě toho měla mít zmíněná expedice možnost se v reálním čase radit se zástupci průmyslu. Z tohoto důvodu bylo nezbytné vybudovat rozsáhnou komunikační síť, která měla umožňovat vzájemnou výměnu informací jak mezi jednotlivými plavidly expedice, tak mezi plavidly expedice a Hlavním štábem VMF, velitelskými stanovišti různých složek ozbrojených sil SSSR, polygonem Kapustin Jar, různými sledovacími a telemetrickými stanovišti, vedením různých odvětví průmyslu a různými výzkumnými instituty. Pátrací a záchrannou operaci po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) navíc nemálo komplikovala skutečnost, že se místo přistání tohoto stroje nacházelo na jih od rovníku, ve značné vzdálenosti od SSSR, a současně v oblasti, nad kterou se nalézalo perigeum komunikačních satelitů řady Molnija, pohybujících se po vysoké eliptické dráze. Díky tomu se zmíněné satelity nacházely v zorném poli vysílačů a přijímačů jednotlivých plavidel pátrací a záchranné expedice jen velmi krátce, což významně omezovalo nejen délku, ale i kvalitu spojení. V SSSR navíc tehdy ještě neměli žádné zkušenosti s přenosem telemetrických informací a údajů o trajektorii letu přes telefonní kanály z palub lodí do Centrálního řídícího-měřícího komplexu v reálném čase. Kromě toho v SSSR nebylo spojení nikdy předtím zprostředkováváno přes satelity, ale přes pobřežní komunikační centra VMF, která se nacházela buďto přímo na území SSSR nebo na území některé ze spojeneckých zemí. Teprve až v roce 1981 začalo VMF budovat kosmický spojovací systém, který měl být schopen zabezpečit telefonní a telegrafní spojení plavidel ve všech oblastech světových moří a oceánů. Zmíněný systém vešel ve známost jako ESCS (Jednotný systém kosmického spojení) a využíval geostacionární družice typu Gran a družice typu Molnija-3, které se pohybovaly po vysoké eliptické dráze. Všechna loďstva VMF navíc tehdy disponovala jen pěti plavidly s experimentální stanicí kosmického spojení. Zmíněné stanice byly navíc tehdy pouze ve zkušebním provozu a byly obsluhovány zaměstnanci výrobce. Díky tomu zmíněná plavidla nebyla schopna zabezpečit nepřetržitou komunikaci. Kromě toho nemohla být z různých důvodů na místě určení ve stanovenou dobu a plnit své úkoly po dlouhou dobu za ztížených meteorologických podmínek. Vyjít z této tíživé situace přitom pomohla až přímluva zástupce náčelníka GUKOS (Hlavní ředitelství vesmírných zařízení) u velení 109. CUDOS (Středisko pro operativní komunikaci na velké vzdálenosti) VMF. Následně byla pro potřeby pátrací a záchranné operace raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) vyčleněna hned tři tzv. plovoucí měřící stanoviště (PIP), která byla opatřena stanicí pro spojení s družicemi. Konkrétně se jednalo o plavidla „Kosmonaut Georgij Dobrovolskij“, „Kosmonaut Viktor Pacaev“ a „Kosmonaut Pavel Beljaev“ ze stavu 3. námořního řídícího-měřícího komplexu, který se nacházel v Leningradě. Poslední dvě uvedená plavidla přitom tvořila zálohu pro případ, kdyby nastaly nějaké komplikace s prvním uvedeným plavidlem. Součástí expedice, která měla za úkol nalézt a vyzvednout raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374), se kromě plovoucích měřících stanovišť (PIP) „Kosmonaut Georgij Dobrovolskij“ (Kosmonaut Vladislav Volkov class) a „Kosmonaut Viktor Pacaev“ (Kosmonaut Vladislav Volkov class) stalo též plavidlo měřícího komplexu (KNK) „Čumikan“ projektu 1130 (Desna class) ze stavu Tichooceánské flotily, tři pátrací a záchranná plavidla (PSS) projektu 595P (Vytegrales II class) ze stavu 3. brigády pátracích-záchranných plavidel Černomořského loďstva, včetně plavidla „Jamal“, jedna raketová fregata projektu 1135 (Krivak class) ze stavu Tichooceánské flotily a jeden tanker ze stavu Tichooceánské flotily. Blíže neuvedená raketová fregata projektu 1135 (Krivak class) přitom zajišťovala ochranu celé expedice. Dle původních plánů měl ale tento úkol plnit křižník „Vasilij Čapajev“ projektu 1134A (Kresta II class). Vlastní vyzvednutí raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) padlo na bedra posádce plavidla „Jamal“. Zbylá dvě pátrací a záchranná plavidla, „Apšeron“ a „Baskunčak“ (dle jiných zdrojů „Dombass“), tvořila zálohu. Zatímco plavidlo „Kosmonaut Georgij Dobrovolskij“ bylo vysláno přímo do lokality přistání, kde celé expedici zprostředkovávalo širokopásmovou satelitní komunikaci, plavidlo „Kosmonaut Viktor Pacaev“ působilo ve vodách Arabského moře a zajišťovalo přenos příkazů a telemetrických údajů při sestupu raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374). Obě PIP se přitom plavily pod vlajkou Akademie věd SSSR a oficiálně náležely Službě kosmického výzkumu Oddělení námořních expedičních prací Akademie věd SSSR. Plavidlo „Čumikan“, které sloužilo k monitorování zkoušek balistických střel, zase obstarávalo šifrovanou komunikaci. Vojenským zařízením pro šifrovanou komunikaci totiž PIP nebyly vybaveny, a pokud by jim byly vybaveny, ztratily by statut civilních plavidel. Místo setkání všech zmíněných plavidel se nacházelo na souřadnicích 16°00‘ jižní šířky a 93°30‘ východní délky. Všechna tři pátrací a záchranná plavidla sem vyrazila, ze Sevastopolu, dne 12. dubna 1982. Na palubě „Jamalu“ se přitom nacházelo velení celé operace. Prakticky ve stejnou dobu se do vod Indického oceánu vydala všechna výše uvedená plavidla Tichooceánské flotily. Plavidlo „Kosmonaut Georgij Dobrovolskij“ vyplulo dne 7. dubna, z Kodaně, kde jeho posádka právě doplňovala zásoby. Plavidlo „Kosmonaut Viktor Pacaev“ na místo určení vyrazilo dne 20. dubna, a to z Hamburku, poté se zde jeho posádka doplnila zásoby. Na cestě do vod Indického oceánu se obě plavidla PIP zastavila v přístavu Port Louis na Mauriciu, za účelem doplnění paliva a zásob a odpočinku posádky. Zatímco „Kosmonaut Viktor Pacaev“ zde kotvil mezi 18. a 21. květnem, „Kosmonaut Georgij Dobrovolskij“ v Port Louis setrval mezi 13. a 15. květnem. Jakmile plavidla zmíněné expedice vplula do vod Indického oceánu, okamžitě se dostala do středu pozornosti zahraničních rozvědek. Nad plavidlem „Jamal“ tak několikrát denně prolétl námořní hlídkový letoun typu P-3C Orion amerického a australského námořnictva. Přitom zmíněný stroj shazoval akustické bóje, které slouží k detekci ponorkových plavidel. Poté, co západní rozvědka zjistila, že do jedné lokality v Indickém oceánu míří dosti nesourodá sestava plavidel do různých flotil VMF, intenzita nasazení letounů typu P-3C Orion ještě vzrostla. K dalšímu vzrůstu intenzity nasazení těchto strojů došlo poté, co bylo oznámeno uzavření zájmového prostoru pro lodě a letadla kuli testování kosmické techniky. Na místě určení se všechna plavidla, která byla zapojena do pátrání po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374), setkala dne 30. května 1982, takřka dva měsíce poté, co opustila své domovské základny. Dne 1. června plavidlo „Kosmonaut Viktor Pacaev“ zaujalo pozici ve vodách Arabského moře se souřadnicemi 19° severní šířky a 70° východní délky. Pátrání po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) mělo přitom probíhat v oblasti o tvaru elipsy s rozlohou 1 000 m² a středem na souřadnicích 17°48‘20“ jižní šířky a 97°51‘30“ východní délky. V době, kdy raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) odstartoval ke svému jedinému letu, tj. v 0:30 moskevského času, v lokalitě, kde měl přistát, bylo již 4:30. Poté, co se zmíněnému stroji rozevřel přistávací padák, jeho radiomaják začal vysílat na mezinárodní tísňové frekvenci 121,5 MHz. Do vod Indického oceánu raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) dosedl okolo 6:30 do vypočtené oblasti, ovšem daleko od všech plavidel expedice. Zmíněný stroj se sice na hladině udržel, jeho padák se však potopil a již nebyl nalezen. Následně se všechna plavidla expedice vydala plnou rychlostí za zdrojem signálu z radiomajáku raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374). Do pátrání po zmíněném stroji se zapojilo též pět palubních vrtulníků typu Ka-25 (Hormone). Zatímco dva z nich působily z paluby plavidla „Čumikan“, zbylé tři tyto stroje operovaly, po jednom, z palub pátracích a záchranných plavidel (PPS). Pátrání po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) ale komplikovalo špatné počasí, které se každou hodinou zhoršovalo. K zamračenému počasí se navíc přidala ranní mlha. Raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) byl nakonec nalezen jedním z vrtulníků typu Ka-25 (Hormone). Čtyři hodiny nato k němu dorazilo pátrací a záchranné plavidlo „Jamal“. Nejprve byl ale k raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) vyslán, z plavidla „Čimukan“, motorový člun s 12-ti civilními odborníky. Na jeho palubě se přitom nacházel též kameraman. Úkolem posádky zmíněného motorového člunu bylo deaktivovat, za pomoci speciálního tajného klíče, autodestrukční systém typu APO. Pokud by se totiž někdo pokusil s raketoplánem BOR-4 (Kosmos-1374) manipulovat, aniž by byl zmíněný systém deaktivován, byl by zničen za pomoci dvou 6-ti kg náloží tritolu. To mělo zamezit jeho zcizení nepřítelem. Protože ale došlo k selhání systému pro automatické spálení zbytků raketového paliva, které bylo velmi toxické, všichni členové posádky zmíněného motorového člunu měli na sobě kompletní protichemické obleky. Následně byl z jeho paluby spuštěn gumový člun se dvěma potápěči v plynových maskách. Ti se jako první dostali do kontaktu s navrátivším raketoplánem BOR-4 (Kosmos-1374). Poté byl zmíněný stroj přivázán lanem za motorový člun a odvlečen k pátracímu a záchrannému plavidlu „Jamal“. Protože motorový člun se zmíněným raketoplánem v závěsu plul proti větru, jeho posádka si mohla na chvíli sundat plynové masky. Raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) byl motorovým člunem přitažen k závětrné straně „Jamalu“. Poté byli k zmíněnému stroji opět vysláni dva potápěči v plynových maskách, aby provedli jeho inspekci před vyzvednutím. Vylovit raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) za pomoci kovové sítě, která vypadala jako obrovský rybářský podběrák, zavěšené do palubního jeřábu „Jamalu“ se ale kuli větru, vlnám a spodním proudům nepodařilo na první pokus. Při jednom z těchto pokusů se navíc, nárazem do boku kýlu „Jamalu“, poškodil jeho příďový aerodynamický kryt. To bylo velmi nemilé, neboť hrozilo, že tento stroj ztratí vztlak a následně se potopí. A nejen to. Kromě toho hrozila aktivace samozaplavovacího systému, automatického systému pro spálení zbytků raketového paliva či deaktivovaného autodestrukčního systému. Následně si proto potápěči i přes riziko vdechnutí smrtelně jedovatých výparů zbytků raketového paliva sundali plynové masky, sedli si na raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) a nohama jej odstrčili od trupu „Jamalu“. Při dalším pokusu o vyzvednutí byl zase tento stroj vymrštěn do výšky 5 m, když právě „Jamal“ najel na vlnu. Přitom vyčníval přes okraj sítě. To byl další kritický bod záchranné operace. Pokud by totiž spadl z takové výšky, byl by s největší pravděpodobností zcela ztracen. Poté, co „Jamal“ sjel z vlny a síť s raketoplánem BOR-4 (Kosmos-1374) i oběma potápěči se opět dotkla vodní hadiny, zmíněný stroj naštěstí sklouzl přímo do jejího středu. Následně byl pohotovými potápěči zajištěn a vytažen na palubu. Celá tato akce byla sledována nejen posádkami vrtulníků typu Ka-25 (Hormone), ale i posádkami dotěrných letounů typu P-3C Orion amerického a australského námořnictva. Tomu ze stavu australského námořnictva se přitom podařilo celý proces vyzvednutí raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) natočit z poměrně malé výšky, a tedy ve vysoké kvalitě. Jakmile byl zmíněný stroj vyzvednut na palubu „Jamalu“, byl podroben důkladné inspekci. Při první obhlídce bylo zjištěno, že většinu poškozených dlaždic žáruvzdorného štítu raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) neměl na svědomí průlet atmosférou, ale náročné vyzvedávání tohoto stroje na palubu „Jamalu“. Zdaleka nejvíc poškozených dlaždic se nacházelo na bocích trupu. Na levoboku přitom jevilo nějaké poškození hned sedm dlaždic. Střetem s kýlem „Jamalu“ byla navíc do pravoboku příďového trupového aerodynamického krytu raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) vyražena díra o šířce téměř půl metru. Žáruvzdorný potah břicha trupu tohoto stroje byl zase poset škrábanci od kovové sítě, která byla určena k jeho vylovení z vody. Jedna z žáruvzdorných dlaždic zde pak zcela chyběla. Vzhledem k tomu, že obnažený potah pod chybějící dlaždicí nejevil tepelné poškození, bylo usouzeno, že byla ztracena během vyzvedávání z vodní hladiny. Současně bylo zjištěno, že žáruvzdorný štít tohoto stroje splnil svůj účel. Pouze na některých dlaždicích byl opálen, částečně nebo zcela, povrchový lak. Poškození žárovzdorného těsnění mezi dlaždicemi bylo nalezeno jen na několika místech. Po úvodní inspekci a fotografování, byly k raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) připevněny „nohy“, které měly chránit žáruvzdorný potah břicha trupu tohoto stroje před poškozením. Následně byl tento stroj nadzvednut palubním jeřábem do malé výšky nad lodní palubu, aby z něho vytekla veškerá voda. Tomu následovalo vypuštění zbylého raketového paliva a vyčištění palivového systému. Speciálně za tímto účelem byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) v podvěsu jeřábu přemístěn za pravý bok „Jamalu“, který se právě nacházel v závětří. Současně na palubě tohoto plavidla zůstalo jen několik osob v kompletním protichemickém obleku a s nasazenými plynovými maskami. Všichni ostatní členové posádky „Jamalu“ mezitím zmizeli do podpalubí a dokonale za sebou uzavřeli všechny poklopy. Při vypouštění zbytků paliva raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) se celé plavidlo „Jamal“ zahalilo do toxického oranžového mraku. Poté byl zmíněný raketoplán opět posazen, palubním jeřábem, na lodní palubu. Následně byla zahájena poletová údržba a demontáž jednotlivých bloků a agregátů. K tomu, aby se personál „Jamalu“ dostal k jednotlivým palubním agregátům raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374), musel nejprve sejmout horní potahové panely trupu, jeden střední a dva postranní, které se nacházely pod žáruvzdorným štítem. Jistící prvky potahu hřbetu trupu zmíněného stroje přitom obsluha odvrtala za pomoci ruční vrtačky, a to přímo přes dlaždice žáruvzdorného štítu. Přitom na sobě neměla jakoukoliv ochranu dýchacích cest. To bylo velmi nerozumné, neboť mechanickým obráběním žáruvzdorných dlaždic na bázi křemíku se do vzduchu dostává velké množství mikroskopických úlomků vláken křemenného skla, které v plicích zůstávají na pořád a ještě k tomu jsou silně karcinogenní. Všechny tři sejmuté panely potahu trupu raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) byly následně pečlivě zabaleny do samostatných přepravních kontejnerů. Tomu následovala demontáž náloží autodestrukčního systému typu APO. Tento úkol byl velmi nebezpečný, neboť byl prováděn na palubě lodi pohupující se ve vlnách oceánu. Následně byl celý palivový systém raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) propláchnut roztokem alkoholu. Přitom se z trysek stabilizačních a orientačních motorů tohoto stroje vyvalil toxický oblak oranžové barvy. Tento proces bylo proto nutné opět provádět v kompletním protichemickém obleku a s nasazenou plynovou maskou. Jeden z členů obsluhy přitom stál za raketoplánem přímo v toxickém oblaku zbytků paliva a snažil se jej rozptýlit za pomoci proudu vody z palubního hydrantu. K propláchnutí palivového systému měla posádka „Jamalu“ k dispozici celý sud lékárenského alkoholu. K tomuto úkonu měla přitom stačit jen polovina sudu. Protože ale následná analýza odhalila zbytky raketového paliva v palivovém systému, celý proces čištění musel být zopakován, a to k velké nelibosti posádky. Díky tomu jim totiž nezbyla ani kapka alkoholu ke konzumaci. Poté byla z raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) demontována palivová nádrž a všechny bloky palubních systémů, které bránily jejímu vyjmutí. Následně byla palivová nádrž tohoto stroje umístěna do závěsu palubního jeřábu, aby mohla být opláchnuta v mořské vodě. Současně byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374) nadzvednut palubním jeřábem nad palubu do šikmé polohy, aby z něho vytekla veškerá voda z procesu čištění. Nakonec byl zmíněný stroj umístěn na přepravní vozík. Jeho křídla byla přitom sklopena směrem nahoru do startovací pozice. Poté byl přikryt plachtou. Všechny poletové procedury raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) od vyzvednutí až po uskladnění na palubě „Jamalu“ nezabraly déle než dvě hodiny. Poté se všechna plavidla expedice vydala zpět na své domovské základny, tedy vyjma plavidla „Kosmonaut Viktor Pacaev“, které mělo na programu úkoly v zájmu Akademie věd SSSR. Třetí exemplář raketoplánu typu BOR-4 (č.403) odstartoval, jako Kosmos-1445, dne 13. března 1983, v 1:30 moskevského času. Zmíněný stroj byl vynesen na dráhu s perigeem 207 km, apogeem 230 km a skonem k rovníku 50,7°. Přestože byl vznesen návrh, aby s přihlédnutím na vysokou přesnost navedení raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374) na přistání všechny následující exempláře tohoto stroje svůj let končily ve vodách Černého nebo Kaspického moře, kde nehrozilo obtěžování ze strany západních průzkumných letounů, nakonec byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) naveden na přistání, stejně jako raketoplán BOR-4 (Kosmos-1374), do vod Indického oceánu, poblíž Kokosových ostrovů. Do pátrací a záchranné operace raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445), která nesla kódový název „Blesk“, se kromě PIP plavidel „Kosmonaut Vladislav Volkov“ (Kosmonaut Vladislav Volkov class) a „Kosmonaut Pavel Beljaev“ (Kosmonaut Vladislav Volkov class) zapojil též křižník „Petropavlovsk“ projektu 1134B (Kara class) ze stavu Tichooceánské flotily a pátrací a záchranná plavidla „Apšeron“, „Dombass“ a „Jamal“ projektu 595P (Vytegrales II class) ze stavu Černomořské flotily. Všechna výše uvedená plavidla se setkala, dne 9. března, na souřadnicích 14°30‘ jižní šířky a 95° východní délky a mezi 14. a 15. dnem toho samého měsíce se přemístila na souřadnice 17°48‘ jižní šířky a 97°51‘ východní délky, tedy vyjma plavidla „Kosmonaut Vladislav Volkov“. Následně se všechna plavidla zmíněné expedice rozptýlila po obvodu vypočtené oblasti přistání, která měla tvar elipsy. To mělo sebou přinést redukci času potřebného k vyhledání a vyzvednutí raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445). Naproti tomu plavidlo „Kosmonaut Vladislav Volkov“ zaujalo pozici v Arabském moři, na souřadnicích 14° severní šířky a 70°30‘ východní délky, aby mohlo od zmíněného raketoplánu přijímat telemetrické informace v průběhu sestupu atmosférou. Operace „Blesk“ byla opět unikátní. V průběhu zmíněné operace měly totiž být zachyceny telemetrické parametry raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) i v počáteční fázi vstupu do atmosféry. K tomu ale mělo dojít nad územím Afghánistánu, které se nacházelo mimo dosah obou plavidel PIP i měřícího stanoviště z Tbilisy. Aby toho nebylo málo, tak SSSR v Afghánistánu právě tehdy vedl válečnou kampaň. V této souvislosti padlo rozhodnutí, aby bylo pokrytí nad Afghánistánem zajištěno za pomoci vzdušných telemetrických měřících stanovišť typu Il-20RT (Coot relay mod), a to i přesto, že nasazení bojových letounů VVS ve zmíněné válečné kampani provázely vysoké ztráty. V této souvislosti byla dne 10. března 1983 dvojice letounů typu Il-20RT (Coot relay mod) přelétnuta ze své domovské základny, Krajnij, na leteckou základnu Mary, která se nacházela na území dnešního Turkmenistánu, poblíž afghánských hranic. Před vlastní misí byly posádky obou zmíněných letounů seznámeny, v Taškentu, s úkoly a trasou letu. Tomu následoval týdenní nácvik spojení. Zvláštní pozornost byla přitom kladena na nacvičení spolehlivého spojení s kosmodromem Bajkonur. Zmíněná mise byla přitom jednou misí, ve které radisti letounů typu Il-20RT (Coot relay mod) museli spolupracovat přímo s vysílacím a přijímacím střediskem Bajkonuru. K misi nad územím Afghánistánu oba zmíněné stroje vzlétly dne 15. března 1983. Afghánskou hranici přitom přelétly v noci, poblíž Kushky, s vypnutými světly. Pro posádky letounů typu Il-20RT (Coot relay mod) se jednalo se o velmi náročnou misi, neboť musely za nočních podmínek dorazit v přesně stanovený čas na přesně zadané souřadnice, které se nacházely v příhraniční oblasti s Pákistánem. Zmíněná mise byla velmi úspěšná. Posádkám letounů typu Il-20 (Coot relay mod) se podařilo od raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) přijmout telemetrické informace ve vysoké kvalitě a následně je odeslat do Bajkonuru. Činnost letounů typu Il-20 (Coot relay mod) nad územím Afghánistánu přitom kryl celý pluk stíhacích letounů. Let raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) opět nezůstal bez povšimnutí ze strany australského námořnictva. Přestože byla celá akce „Blesk“ pečlivě utajována, díky americkým špionážním satelitům, které zaznamenaly vyplutí všech plavidel, expedice, Australané s předstihem věděli, že SSSR chystá další test raketoplánu typu BOR-4. Přitom znali lokalitu i přibližný čas přistání, jaký typ plavidla bude zmíněný raketoplán vyzvedávat a kolik času to zabere. Do oblasti přistání proto australské námořnictvo s předstihem vyslalo celou řadu plavidel, včetně hydrografického plavidla HMAS Moresby. Z paluby zmíněného plavidla byl přitom nejen sledován vlastní průběh celé operace „Blesk“, ale též koordinována činnost ostatních prostředků australského námořnictva, které se podílely na jejím sledování. V době startu raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) byla proto oblast přistání tohoto stroje doslova přeplněná sovětskými a australskými plavidly. Australská plavidla se přitom plavila v takové blízkosti plavidel sovětských, že sovětští námořníci mohli dalekohledem pozorovat australské námořníky, a to i při takových činnostech, jakým bylo večerní promítání filmů. Sověti se proto dobu potřebnou k nalezení a vyzvednutí raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) snažili maximálně zkrátit. Z tohoto důvodu měl být tento stroj vytažen z vody ihned po nalezení bez předchozí inspekce z paluby nafukovacího člunu. To mělo navíc sebou přinést snížení rizika střetu s palubou záchranné lodi. K jeho vyzvednutí navíc nebyla použita síť umístěná v závěsu palubního jeřábu, neboť se příliš neosvědčila. Raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) měl být tedy zavěšen přímo do závěsu palubního jeřábu. Z tohoto důvodu byl opatřen menší nafukovací kuželovitou bójí s odlišným zbarvením. Na hřbetu trupu tohoto stroje byly navíc nastříkány příčné pruhy oranžové barvy. Posádky pátracích vrtulníků, které se podílely na operaci „Blesk“, byly instruovány, aby po nalezení raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) k tomuto stroji shodily plovoucí bóji s radiomajákem. To mělo usnadnit jeho vyhledání pátracími a záchrannými plavidly. Zařízení určené k deaktivaci palivového systému zmíněného raketoplánu, které se nacházelo na palubě „Jamalu“, bylo navíc již od počátku přikryto plachtou. Zmíněná plachta byla přitom z tohoto zařízení sejmuta pouze na dobu nezbytnou k provedení deaktivačních prací. Poletové operace s raketoplánem BOR-4 (Kosmos-1445) byly omezeny na ty nejnutnější. Jejich doba byla navíc maximálně zkrácena. Jediné, co nebylo možné vynechat nebo nějak zkrátit, byla deaktivace autodestrukčního systému typu APO, vypuštění zbytků toxického raketového paliva a propláchnutí palivového systému. Do vod Indického oceánu raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) dosedl v ranních hodinách dne 16. března 1983. Počasí bylo tehdy mnohem lepší než při pátrací operaci po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374). Moře nebylo tak rozbouřené. Viditelnost byla též dobrá. Celá operace „Blesk“ se tak obešla bez jakýchkoliv problémů. Protože raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) přistál poblíž vypočtených souřadnic, pátracím vrtulníkem byl nalezen za velmi krátkou dobu. Poté, co posádka zmíněného vrtulníku místo přistání raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) označila za pomoci plovoucí bóje s radiomajákem, za zmíněným strojem se vydalo pátrací a záchranné plavidlo „Jamal“, za doprovodu plavidla australského námořnictva. Přestože se plavidla VMF snažila stát v cestě objektivům fotoaparátů posádek plavidel australského námořnictva, Australanům se tehdy podařilo detailně nafotit celý proces vyzvednutí raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445), včetně všech poletových úkonů, které byly provedeny na palubě „Jamalu“. K snímkování celé této operace, která netrvala déle než hodinu, totiž použili i vrtulník, který operoval z paluby plavidla HMAS Moresby, a pátrací letoun typu P-3C Orion. Protože se zmíněný stroj při snímkování pohyboval ve velmi malé výšce, snímky z vyzvedávání raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) byly ještě detailnější než snímky raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374). Při vyzvedávání raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) veškerý personál, který se na této operaci podílel, měl na sobě protichemické obleky a plynové masky. Poté, co k raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) pohupujícímu se ve vlnách Indického oceánu, dorazila plavidla VMF, byl k němu vyslán motorový člun, ke kterému bylo připojeno lano palubního jeřábu pátracího a záchranného plavidla „Jamal“. Z jeho paluby byl následně spuštěn nafukovací člun s potápěči palubě. Ti nejprve deaktivovali autodestrukční systém typu APO a poté tento stroj připojili k závěsu lana palubního jeřábu „Jamalu“. Následně byl dán povel palubnímu jeřábníkovi, aby spustil navíjení. Poté byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) dotažen, po vodě, až ke kýlu „Jamalu“. V jeho závěsu se přitom nacházel motorový člun. To zamezovalo tomu, aby se raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) při vlečení po vodní hladině silně nepohupoval. Následně byl tento stroj vytažen z vodní hladiny v šikmé poloze „čumákem“ směrem nahoru, aby z něho vytekla veškerá voda. Na palubě „Jamalu“ se ale nacházela též síť, která byla použita k vyzvednutí raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374), a to pro případ, že by výše uvedený postup selhal. Jakmile byl zmíněný stroj vyzdvižen nad palubu „Jamalu“, byla z něho sejmuta nafukovací kuželovitá bóje. Následně bylo deaktivováno palubní vybavení a provedena instalace přídových noh, které měly zamezit poškození žárovzdorného potahu břicha trupu. Poté byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) v podvěsu jeřábu přemístěn za pravobok „Jamalu“, aby mohly být z jeho nádrží vypuštěny zbytky toxického raketového paliva. Protože byla většina zbytkového paliva vypuštěna již v průběhu sestupu na padáku, ze zádě trupu tohoto stroje se při tomto procesu vyvalil o poznání menší oranžový oblak než ze zádě trupu raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374). Poté, co se toxický oblak raketového paliva rozptýlil, byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) důkladně opláchnut od zbytků paliva proudem vody z palubních hydrantů. Tentokrát však nikdo nepostával s hadicí v ruce přímo v oranžovém oblaku výparů raketového paliva. Poté byl tento stroj ponechán nějakou dobu v podvěsu jeřábu, aby z něho vytekla veškerá voda. Následně si všichni členové posádky, kteří se podíleli na tomto procesu, sundali plynové masky a gumové protichemické obleky. Poté byl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1445) přemístěn nad palubu, aby mohl být opatřen záďovými nohami a následně uskladněn. Následně byla provedena zkouška, za pomoci plynového analyzátoru, na přítomnost zbytků paliva. Protože dopadla dobře, následně byly z raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) sejmuty potahové panely hřbetu trupu s žárovzdorným štítem, aby z něho mohlo být vyjmuto palubní vybavení. K tomu byla opět použita ruční vrtačka, s tím, že tepelný štít nad jistícími prvky potahových panelů byl nyní odstraněn za pomoci ruční kotoučové pily. Následně byly z draku raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1445) vyjmuty téměř všechny palubní systémy. Vyjmuté nálože autodestručního systému byly přitom hozeny přes palubu do vod Indického oceánu, ve kterých před rokem skončily i nálože autodestručního systému raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1374). Veškeré sejmuté vybavení bylo dokonale zabaleno a umístěno do podpalubí. Krátce předtím, než „Jamal“ dorazil do prvního přístavu, byl do podpalubí uklizen i demontovaný raketoplán. Jelikož palubní vybavení raketoplánu typu BOR-4 již dvakrát po sobě prokázalo vysokou přesnost navedení na přistání, padlo rozhodnutí, aby další exempláře tohoto stroje podnikly přistání do vod Černého moře. Zde totiž bylo možné celou záchrannou a pátrací operaci lépe utajit. Kromě toho přistání ve vodách Černého moře mělo vést k významnému zkrácení celé pátrací a záchranné operace, neboť se tato oblast nacházela nedaleko přístavů pátracích a záchranných plavidel VMF. To se samozřejmě mělo též pozitivně promítnout na nákladech na takovou operaci. Lety raketoplánů BOR-4 (Kosmos-1374) a BOR-4 (Kosmos-1445) prokázaly efektivitu žáruvzdorné ochrany, která byla navržena pro raketoplán typu Buran [Ram R]. Následující dva raketoplány typu BOR-4 měly proto být při zkušebních letech vystaveny maximální tepelné zátěži po delší dobu. Raketoplány BOR-4 (Kosmos-1374) a BOR-4 (Kosmos-1445) byly totiž v průběhu svých letů maximální tepelné zátěži, která měla působit na drak raketoplánu typu Buran [Ram R] při sestupu atmosférou, vystaveny jen krátkou dobu. Trajektorie sestupu následujících dvou raketoplánů typu BOR-4 se proto měla více podobat sestupové trajektorii Buranu [Ram R]. Prvním dvěma exemplářům raketoplánu typu BOR-4 sestup z výšky 100 km do výšky 40 km zabral 800 s. Za tuto časovou periodu přitom tyto stroje urazily vzdálenost okolo 4 540 km. Naproti tomu sestup raketoplánu typu Buran [Ram R] z výšky 100 km do výšky 40 km trval okolo 1 440 s. Přitom tento stroj urazil vzdálenost okolo 8 000 km. Následujícím exemplářům raketoplánu typu BOR-4 sestup z výšky 100 km do výšky 40 km zabral 1 070 s. Za tuto časovou periodu přitom tyto stroje urazily vzdálenost 6 250 km. Čtvrtý exemplář tohoto stroje (č.405) ke svému jedinému letu odstartoval, jako Kosmos-1517, dne 27. prosince 1983, v 13:00 moskevského času. Zmíněný stroj byl vynesen na dráhu s perigeem 208 km, apogeem 228 km a skonem k rovníku 50,7°. Navedení raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1517) do lokality přistání, která se nacházela v severozápadní části Černého moře, bylo velmi přesné. O průběhu pátrací a záchranné operace po tomto stroji je ale k dispozici jen velmi málo informací, stejně jako o průběhu pátrací a záchranné operace po následujícím exempláři raketoplánu typu BOR-4, který svůj jediný let zakončil rovněž dosednutím do vod Černého moře. Kromě pátracích a záchranných plavidel „Jamal“, „Dombass“ a „Sevan“ projektu 595P (Vytegrales II class) se do zmíněné pátrací operace zapojil též vrtulníkový křižník Leningrad projektu 1123 (Moskva class) s vrtulníky typu Ka-25 (Hormone) na palubě a letouny typu An-26 (Curl) a Be-12 (Mail) ze stavu námořního letectva. Poslední exemplář raketoplánu typu BOR-4 (č.406) odstartoval, jako Kosmos-1614, dne 19. prosince 1984, v 6:55 moskevského času. Zmíněný stroj byl přitom vynesen na dráhu s perigeem 194 km, apogeem 232 km a skonem k rovníku 50,6°. Pátrání po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614) bylo ale neúspěšné. Přestože byla celá vypočítaná oblast přistání, která měla tvar elipsy s rozměry 30 x 70 km, hned několikrát důkladně propátrána z moře i ze vzduchu, nebyly nalezeny jediné stopy po tomto stroji. V pátrání po raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614) přitom nepomohlo ani speciální vybavení pro vyhledávání kosmických aparátů, kterým byla plavidla Černomořské flotily krátce předtím dovybavena. Z výsledků vyšetřování zmíněného incidentu vyplynulo, že radiomaják raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614), který se aktivuje po otevření kontejneru přistávacího padáku, několik sekund vysílal signál. Z toho bylo vyvozeno, že byl přistávací padák tohoto stroje nejspíš vypuštěn dříve, než měl. Následně byly vytvořeny dvě vyšetřovací verze zkázy raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614). Zatímco dle jedné vyšetřovací verze měl tento stroj shořet v horních vrstvách atmosféry v důsledku selhání palubních systémů, dle druhé vyšetřovací verze měl raketoplán BOR-4 (Kosmos-1614) narazit vysokou rychlostí do hladiny Černého moře. Přitom se měl roztříštit na malé kousky a ty se měly následně potopit dříve, než do lokality přistání dorazila pátrací a záchranná plavidla. Dle konečné vyšetřovací verze měla za zkázou raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614) stát aktivace autodestrukčního systému typu APO. To bylo vyvozeno ze skutečnosti, že v průběhu sestupu tohoto stroje se z nebe ozvala silná rána. Havárii raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614) se však spolehlivě objasnit nepodařilo. Raketoplány BOR-4 (Kosmos-1517) a BOR-4 (Kosmos-1614) přitom do atmosféry sestoupily někde nad vodami severního Atlantiku. Než dosáhly vod Černého moře, přelétly, ve výškách mezi 80-ti a 60-ti km, celou řadou evropských států, včetně několika států NATO. Konkrétně se jednalo o Velkou Británii, Francii, Belgii a SRN. Protože je za hranici kosmu považována výška 100 km, oba zmíněné stroje v podstatě bez povolení narušily vzdušný prostor hned několika států. Krátce po havárii raketoplánu BOR-4 (Kosmos-1614) padlo rozhodnutí, aby byl uskutečněn ještě jeden zkušební let. Zmíněný zkušební let přitom neměl být proveden s nově vyrobeným strojem, ale s některým z již zalétaných exemplářů raketoplánu typu BOR-4. To přitom mělo umožnit prověřit opakovatelnou použitelnost žáruvzdorného štítu raketoplánu typu Buran [Ram R] za reálných podmínek. V rámci příprav k dalšímu letu byla u jednoho z raketoplánů typu BOR-4 část dlaždic žáruvzdorného štítu vyměněna a část zrenovována. Současně byl u zmíněného stroje obnoven ochranný povlak příďového trupového aerodynamického krytu. Všechny jednorázově použitelné palubní systémy byly u zmíněného raketoplánu vyměněny za nové. Do draku zmíněného stroje byla přitom mimo jiné vestavěna nová řídicí jednotka pohonného systému. Vyměněny byly ale též všechny raketové motory. Trysky spodních raketových motorů byly totiž silně poškozeny proudem plazmy, která se tvořila okolo povrchu zmíněného raketoplánu při sestupu atmosférou hypersonickou rychlostí. Pátý let raketoplánu typu BOR-4 byl ale nakonec odvolán. Z výsledků analýz předchozích letů totiž vyplynulo, že je realizace dalšího testovacího letu nadbytečná, neboť byly v jejich průběhu, i přes ztrátu posledního stroje, dosaženy stanovené cíle. V průběhu programu BOR-4 se mimo jiné podařilo změřit šíření tepla po povrchu i uvnitř opakovatelně použitelného žáruvzdorného tepelného štítu, stejně jako tepelné, akustické a vibrační zatížení na jednotlivé části draku raketoplánu v rozmezí výšek 100 a 30 km a rychlostí M=25 až M=3. Na břicho trupu raketoplánu typu BOR-4 konkrétně působilo rovnoměrné teplotní zatížení 1 000 až 1 100 °C. Naproti tomu hřbet trupu tohoto stroje v oblasti za maketou překrytu kabiny se zahříval jen na 120 až 250 °C. Zatímco na čelní zasklení makety překrytu kabiny raketoplánu typu BOR-4 působilo teplotní zatížení 600 °C, postranní okénka makety překrytu kabiny tohoto stroje se zahřívala na 400 °C. Změřeno bylo ale též teplotní a tlakové zatížení na aerodynamické ovládací prvky. Prostudován byl v neposlední řadě též vliv mezer mezi dlaždicemi žáruvzdorného štítu na účinnost tepelné ochrany a proudění vzduchu okolo draku.

Popis:  Experimentální bezpilotní raketoplán typu BOR-4 byl řešen jako bezocasý středoplošník s širokým zploštělým trupem s plochým břichem, vypouklým hřbetem a průřezem přibližně ve tvaru trojúhelníku, který zastával funkci tzv. vztlakového tělesa, poměrně krátkým šípovým křídlem a jednoduchou lichoběžníkovou svislou ocasní plochou v ose zadní části trupu. Křídla tohoto stroje byla řešena jako sklopitelná. Použití skládacích křídel mělo přitom hned dva důvody. Tím prvním byla skutečnost, že by se raketoplán typu BOR-4 s rozloženými křídly nevešel do aerodynamického krytu nosné rakety. Kromě toho sklápěcí mechanismus křídel sloužil k stabilizaci a ovládání tohoto stroje při sestupu atmosférou hypersonickou rychlostí. Posledně uvedené bylo přitom prováděno jejich asymetrickým vychylováním. Kostra draku raketoplánu typu BOR-4 měla kovovou konstrukci. Kostra trupu tohoto stroje se sestávala ze dvou podélných a několika příčných elementů, které byly navzájem spojeny nýtováním. Mezi nimi se nacházely tři hermeticky uzavřené sekce, jedna střední a dvě postranní. Zaoblený aerodynamický příďový trupový kryt tohoto stroje měl identický profil jako zaoblený příďový trupový kryt raketoplánu typu Buran [Ram R] a byl zhotoven z kompozitu na bázi uhlíku, který byl znám jako Gravimol. Jeho napojení na drak bylo zhotoveno ze žárovzdorného kovu. Potah zbytku draku raketoplánu typu BOR-4 byl vyroben Duralu typu D16T. Z identického materiálu byl přitom zhotoven též potah trupu raketoplánu typu Buran [Ram R]. K duralovému potahu trupu raketoplánu typu BOR-4 byly nalepeny bílé a černé dlaždice žáruvzdorného štítu na bázi křemíku. Přímo pod duralovým potahem se navíc nacházela vrstva tepelné izolace typu PKT-FP. Ta tvořila zálohu pro případ selhání některého z elementů testovaného žáruvzdorného štítu a byla vyrobena z impregnované silikáto-propylenové tkaniny fenolformaldehydovou pryskyřicí. K duralovému potahu křídel byly rovněž přilepeny dlaždice žárovzdorného štítu na bázi křemíku. Ty ale měly menší tloušťku než dlaždice žárovzdorného štítu trupu. Útroby křídla byly navíc vyplněny plstěným materiálem, který byl nasycený vodou se zahušťovadlem na bázi hřebíčkového oleje. Při zahřátí se voda v plstěné výplni měnila v páru. Ta pak unikala mikrootvory v kovovém potahu před náběžnou hranu. Tím docházelo k jejímu chlazení při přehřívání. Na duralovém potahu, přímo pod dlaždicemi žárovzdorného štítu, a uvnitř žáruvzdorných dlaždic, 0,3 mm pod jejich vnějším povrchem, se nacházelo celkem 150 termočlánků. Drak raketoplánu typu BOR-4 byl ale poset též snímači tlaku. V přední části trupu tohoto stroje, přímo mezi oběma podélnými elementy kostry, se nacházela kulovitá nádrž raketového paliva (tetraoxid dusičitý + asymetrický dimethylhydrazin). Přímo nad ní byla umístěna palubní akumulátorová baterie. V následující sekci se nacházel kontejner s přistávacím padákem s radiomajákem a kuželovitou pruhovanou červeno-bílou nafukovací bójí s majákem. Zadní část trupu raketoplánu typu BOR-4 ukrývala jednotlivé bloky avioniky, včetně autonomního systému řízení a radiotelemetrického systému. Posledně uvedený systém zaznamenával telemetrické údaje a současně je odesílal vzdušným a hladinovým telemetrickým stanicím. Na zádi trupu raketoplánu typu BOR-4 se nacházela instalace osmi malých raketových motorů na kapalné pohonné látky (KPL). Ty přitom zajišťovaly, na základě pokynů od autopilota, podélné, příčné i směrové řízení a stabilizaci před sestupem do atmosféry. Raketové motory raketoplánu typu BOR-4 byly rozděleny do tří bloků, jednoho centrálního a dvou postranních. Součástí centrálního bloku, který sloužil k hrubé směrové a příčné orientaci, byly čtyři raketové motory. Naproti tomu postranní bloky sloužily k přesné orientaci a příčnému a podélnému řízení. Součástí každého z nich byly dva raketové motory. K hřbetu trupu raketoplánu typu BOR-4, v oblasti před SOP, byl navíc uchycen odhazovatelný brzdící pohonný blok (TDU), který zajišťoval brždění před vstupem do atmosféry. Ten se sestával z raketového motoru, který spaloval identické palivo jako stabilizační a orientační raketové motory vlastního raketoplánu a svým tahem působil přímo proti směru letu, palivových nádrží a příslušných armatur.

Verze:

BOR-4S – suborbitální modifikace raketoplánu typu BOR-4. Jediný exemplář tohoto modelu byl opatřen pouze ablativní tepelnou ochranou typu PKT-FP a ke svému jedinému letu se vydal dne 5. prosince 1980.

BOR-4 – výše popsaná modifikace raketoplánu typu BOR-4 uzpůsobená k sestupu z orbity do atmosféry. Tento model vznikl v šesti exemplářích a byl opatřen kompletním žárovzdorným štítem, který se sestával z příďového aerodynamického krytu na bázi uhlíku a dlaždic na bázi křemíku. První exemplář raketoplánu typu BOR-4 se ke svému jedinému letu vydal dne 4. června 1982.

Vyrobeno:  pět exemplářů (jeden exemplář modelu BOR-4S a čtyři exempláře modelu BOR-4)

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    žádná

Pohon:       osm malých stabilizačních a orientačních raketových motorů na KPL