DKBA Volga (SS)

Typ:  výzkumný stratosférický balón

Určení:  fyziologický výzkum a testování prostředků záchrany posádky létajících aparátů ve výškách do 30-ti km

Historie:  Prvním poválečným a zároveň vůbec posledním pilotovaným výzkumným stratosférickým balónem s přetlakovou kabinou v gondole sovětské konstrukce se stal typ Volga, který byl znám též jako SS. O celém programu Volga je bohužel k dispozici jen velmi málo informací. Přitom není známo ani kolik bylo uskutečněno letů, kdo všechno se zmíněných letů účastnil a jaké bylo dosaženo max. výšky. Známo ale není ani to, kolik bylo vyrobeno gondol s přetlakovou kabinou. Vzhledem k tomu, že přetlaková gondola stratostatu typu Volga, která se nachází v leteckém museu v Moninu, má číslo pět, předpokládá se, že gondola zmíněného stratostatu byla vyrobena nejméně v pěti exemplářích. Stratostat typu Volga sloužil k fyziologickému výzkumu a testování prostředků záchrany posádky létajících aparátů ve výškách až do 30-ti km. Součástí zkušebního programu zmíněného stratostatu se přitom staly též seskoky parašutistů ze stratosféry. Jejich posláním bylo ověření činnosti prostředků, které měly zabezpečit přežití pilotů při nouzovém opuštění kabiny výškových stíhacích letounů za letu, za reálných podmínek. Obal stratostatu typu Volga byl vyprojektován v konstrukční kanceláři OKB-424 z Dolgoprudnego, později známé jako DKBA (Dolgoprudenskoje Konstruktorskoje Bjuro Avtomatiki), pod vedením M.I. Gudkova. Obal zmíněného stratostatu měl objem 72 900 m³ a byl plněn héliem. K jeho kotvení sloužil nákladní automobil. Další nákladní automobil byl používán k přepravě přetlakové gondoly. Přetlaková gondola stratostatu typu Volga měla kulovitý tvar a svým vzezřením si nic nezadala s přistávacím modulem kosmické lodi Vostok. Její útroby zpřístupňoval výklopný (směrem nahoru) poklop s kruhovým průřezem. Přetlaková gondola zmíněného stratostatu byla vybavena zařízením pro vypuštění vzduchu a břišním výstupem s katapultovacím zařízením. Ke svému prvnímu letu se stratostat typu Volga vydal v roce 1959, a to v autonomním režimu bez posádky na palubě. Pro realizaci stratosférických seskoků byly sestaveny dvě posádky. Součástí jedné z nich byli zkušební parašutisté J.N. Andreev a P.I. Dolgov. Druhá posádka se sestávala ze zkušebních pilotů V.G. Lazareva a I.L. Kamyševa, kteří kromě leteckého vzdělání měli též vzdělání zdravotnické. Součástí příprav obou posádek na stratosférické seskoky se stalo podrobné seznámení s konstrukcí a palubními systémy stratostatu typu Volga, stejně jako obeznámení se s jeho obsluhou. Mezitím v termo-barokomoře prošel zkouškami výškový-kompenzační oblek typu VKK-3, letecký skafandr typu SI-3M a palubní systém životní podpory posádky stratostatu typu Volga. Ke všem známým letům se stratostat typu Volga vydal z polygonu, který se nacházel poblíž Volska, na pravém břehu řeky Volhy. V září roku 1962 zmíněný stratostat odstartoval s V.G. Lazarevem a I.L. Kamyševem na palubě. Jakékoliv bližší informace o zmíněném letu nejsou bohužel k dispozici. Známo je pouze to, že jeho posláním bylo stanovení max. výšky. Z tohoto důvodu v jeho průběhu muselo být dosaženo výšky přinejmenším okolo 25-ti km. Jeho posádka navíc zmíněný let zakončila přistáním přímo v gondole. Se seskokem se u tohoto letu nepočítalo. Ty byly až součástí následujícího letu, který byl uskutečněn dne 1. listopadu 1962 s J.N. Andreevem s P.I. Dolgovem na palubě. Dolgov byl přitom oblečen ve výškovém skafandru typu SI-3M, který byl určen pro piloty výškových stíhacích letounů, včetně typu Jak-25M (Flashlight A), Jak-25RV (Mandrake), Jak-27V a Je-50. Zmíněný skafandr byl opatřen vytápěním, zařízením pro zabezpečení životních podmínek pilota až do výšky 30-ti km a vlastním padákem. Jeho součástí byla průzračná helma kulovitého tvaru, která poskytovala 360° výhled a Dolgovi tak umožňovala po celou dobu seskoku sledovat chování padáku. K jeho vypuštění mělo přitom dojít až po sestupu ze stratosféry do nižších vrstev atmosféry. Naproti tomu Andreev měl při zmíněném letu na sobě běžný výškový kompenzační oblek typu VKK-3, který byl rovněž určen pro piloty stíhacích letounů. V něm měl Andreev vyzkoušet nouzové opuštění přetlakové gondoly stratostatu typu Volga ve stratosféře. Vypuštění padáku bylo v tomto případě naplánováno na výšku 800 m. Identické obleky a záchranné vybavení měla přitom na sobě též posádka V.G. Lazareva a I.L. Kamyševa při předešlém letu. Jejich použití měla ale svoleno pouze při bezprostředním ohrožení života. Před zmíněným letem byli Andreev s Dolgovem podrobeni desaturaci. Jejich plíce byly tedy propláchnuty kyslíkem, aby se z krve vypudil dusík. To mělo zamezit tomu, aby se jejich krev nezačala „vařit“ v důsledku velkých změn atmosférického tlaku. Vlastním seskokům ze stratosféry ale předcházely též seskoky z upoutaných balónů z výšek 800 m až 1 000 m. S Andreevem a Dolgovem na palubě stratostat typu Volga odstartoval v 7 h a 44 min. Za 2 h a 20 min (3 h a 25 min dle jiných zdrojů) stoupání se ocitl ve výšce 24 458 m. Teplota okolního vzduchu přitom v této výškové hladině dosahovala hodnoty -65,6 °C. Okolní tlak činil pouhých 17 mm rtuťového sloupce. Jako první přetlakovou kabinu stratostatu typu Volga opustil, v 10 h a 13 min, Andreev. Zatímco dle některých zdrojů k tomu využil katapultovací zařízení, dle jiných zdrojů nikoliv. Pouhých 30 s od opuštění kabiny přešel do vývrtky a začal rychle nabírat rychlost. Až do výšky 12 km přitom nebyl schopen ovládat polohu svého těla. To mu totiž bránil řídký vzduch. Teprve až poté se Andreevovi podařilo přejít z vývrtky do normálního pádu. Mezitím ale ztratil jednu rukavici, což bylo velmi nepříjemné, neboť mu ruce mrzly i v teplých rukavicích. K automatickému otevření padáku došlo ve výšce 958 m. V průběhu volného pádu, který měl délku 270 s, Andreev dosáhl rychlosti téměř 900 km/h. To byl přitom světový rekord. Jako druhý kabinu stratostatu typu Volga opustil Dolgov. Protože seskok Andreeva vedl k poklesu hmotnosti gondoly stratostatu typu Volga, dle některých zdrojů měl zmíněný stratostat mezitím nabrat výšku celých 28 640 m. Seskok Dolgova ale skončil tragickou nehodou. V době, kdy opouštěl útroby přetlakové kabiny, se totiž gondola stratostatu typu Volga náhle rozhoupala. Díky tomu narazil kulovitou helmou svého skafandru, která byla takřka kompletně zhotovena z organického skla, do vystouplého čepu pro upevnění průlezu. Následkem toho na jeho helmě vznikla mikrotrhlina. To vedlo k okamžité dekompresi celého skafandru. Zatímco dle jednoho zdroje Dolgov zemřel hned po dekompresi skafandru, dle jiného zdroje stihl ještě nožem, který měl u pasu, uříznout šňůru hlavního padáku, aby rychleji klesl do výšky, v níž se dá dýchat. Poté měl v úmyslu vypustit záložní padák. Dle toho samého zdroje ale beztak po 10-ti až 15-ti s ztratil vědomí. Každopádně v době, kdy se snášel na padáku k zemi, byl již mrtví. Při prohlídce Dolgova skafandru měl být na helmě nalezen otvor o rozměrech 9 x 16 mm. Stratostat typu Volga byl aktivně využíván k různým experimentům několik desítek let. V jeho přetlakové gondole se vystřídalo několik posádek. Každá z nich s ním přitom nalétala několik desítek hodin. Tak např. nálet V.G. Lazareva se stratostatem typu Volga činil 28 h.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  SSSR

Posádka:   dvě osoby