Chengdu J-7E / J-7IV (‘Fishcan D’), J-7EH (‘Fishcan D’) a J-7EB (‘Fishcan D’)

Typ:  pokročilá modifikace denního frontového stíhacího letounu typu J-7B

Určení:  vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany
a útoky na pozemní cíle

Odlišnosti modelu J-7E od letounu J-7B (J-7II):

- instalace křídla nové konstrukce. Křídlo tohoto modelu má větší rozpětí (8,32 m vs 7,15 m), větší plochu (24,88 m² vs 23,00 m²), zalomenou náběžnou hranu s menším úhlem šípu vnějších částí (42° vs 57°) a nikoliv náběžnou hranu s konstantním úlem šípu v celém rozpětí (57°), odtokovou hranu s mírným záporným úhlem šípu vnějších částí a nikoliv přímou odtokovou hranu v celém rozpětí, více klenuté vnější části a nižší hmotnost (o 17%). Posledně uvedené bylo přitom docíleno zhotovením některých konstrukčních dílů ze slitiny hliníku a hořčíku, která má v porovnání s duralem, ze kterého je zhotoveno křídlo modelu J-7B, nižší hmotnost (o 34 %). Křídlo tohoto modelu navíc postrádá instalaci aerodynamických hřebenů. Na jeho náběžné hraně se ale nacházejí sloty.

- instalace výkonnější 6 600 kp pohonné jednotky typu WP-13F (vývojová modifikace sovětského typu R-13-300) na místo 6 100 kp motoru typu WP-7B (vývojová modifikace sovětského typu R-11F-300)

- větší vnitřní zásoba paliva (4 165 kg vs 2 080 kg). Toho bylo docíleno vestavbou integrálních nádrží s větším objemem do křídla.

- instalace dalšího (druhého) páru zbraňových závěsníků pod vnějšími panely křídla (na ten lze kromě podvěsné výzbroje umístit též dvě přídavné palivové nádrže) – tímto max. hmotnost podvěsné výzbroje vzrostla z 1 000 na 1 800 kg (a celkový počet zbraňových závěsníků ze tří na pět)

- instalace modifikované kýlovky s mírně větší tloušťkou (kýlovka tohoto modelu ukrývá výmetnice klamných cílů)

- absence levého 30 mm kanónu typu „Type 30-1“ (z hmotnostních důvodů) – pevná hlavňová výzbroj tohoto modelu se sestává pouze z jednoho 30 mm kanónu typu „Type 30-1“ včleněného do pravého boku trupu

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o modernější krátkodosahovou PLŘS typu PL-8 (licenční kopie izraelského typu Python-3)

- instalace PVD na hřbetu špice trupu, mírně vpravo od podélné osy trupu alá J-7IIA (PVD předchozího modelu se nacházela na břichu špice trupu, přímo v podélné ose trupu)

- instalace ovládacího systému HOTAS

- instalace vystřelovací sedačky typu HTY-6/A uvnitř pilotní kabiny (na místo vystřelovací sedačky typu HTY-2)

- instalace nového avionického vybavení – jeho součástí se stal radiolokační dálkoměr typu „Type 226“ Skyranger s dosahem 15 km (náhrada typu „Type 222“), průhledový displej (HUD) typu JT-1, taktický navigační systém typu JD-3, letový počítač typu SS/SC-4 (nebo „Type 8430“ ?), výstražný RL systém typu RKL-201 (nebo „Type 930-4 ?), aktivní rušič typu KG-8605 a výmetnice klamných cílů typu RKZ-404D (nebo „Type 941-4AC“ ?)

Historie:  Přestože byl stíhací letoun typu J-7C (bezlicenční kopie sovětského MiGu-21MF Fishbed J) díky instalaci palubního radiolokátoru, na rozdíl od svého předchůdce v podobě modelu J-7B (mírně vylepšená kopie denního frontového MiGu-21F-13 Fishbed E), schopen vyhledávat a zneškodňovat vzdušné cíle i za ztížených meteorologických podmínek a v noci, představy PLAAF nenaplnil. Díky většímu čelnímu aerodynamickému odporu a větší vzletové hmotnosti totiž za modelem J-7B znatelně zaostával z hlediska obratnosti. Kritiku přitom sklidila i pilotní kabina, protože díky mohutné hřbetní nástavbě poskytovala pilotovi jen velmi omezený výhled směrem dozadu. Očekávaní PLAAF nesplnil ani radiolokátor tohoto modelu v podobě typu JL-7. Tato kopie sovětského radaru typu RP-22SMA Safír-21 (Jay Bird) totiž disponovala malým dosahem a nízkou spolehlivostí a navíc nebyla schopna navádět PLŘS na vzdušné cíle nacházející se mimo vizuální kontakt a na nízkoletící vzdušné cíle pohybující se na pozadí země. Z tohoto důvodu se společnost CAC (Chengdu Aircraft Corporation) z Chengdu již v roce 1987 pustila do prací na nástupci tohoto modelu. Zmíněný stroj přitom vešel ve známost pod označením J-7E (J-7IV) a jeho základem se stal lehčí a agilnější model J-7B (J-7II). Protože měl letoun typu J-7E svého předchůdce v podobě modelu J-7B (J-7II) překovávat obratností, zejména pak při nízkých rychlostech a v malých výškách, doletem a nosností výzbroje, jejíž součástí se navíc měla stát efektivnější krátkodosahová PLŘS s pasivním IČ navedením typu PL-8 (licenční kopie izraelského typu Python-3), kromě nové avioniky obdržel též instalaci silnějšího 6 600 kp motoru typu WP-13F a zcela nového křída. Motor typu WP-13F přitom původně vznikl v rámci programu J-7D (modifikovaný J-7C) a od svého vývojového předchůdce v podobě motoru typu WP-13, který nebyl ničím jiným, než kopií sovětského motoru typu R-13-300, se odlišoval zejména instalací modifikovaného přídavného spalování. Kromě toho v jeho konstrukci našly uplatnění modernější konstrukční materiály. Díky tomu všemu má před svým předchůdcem v podobě typu WP-13 významně navrch v provozní spolehlivosti. Motor typu WP-13, pohonnou jednotku letounu typu J-7C (J-7III), totiž sužovaly potíže se zhášením při některých manévrech. Vývoj motoru typu WP-13F byl oficiálně zahájen v roce 1988. 300 hodin trvajícími pozemními zkouškami tato pohonná jednotka prošla v dubnu roku 1992. Zatímco křídlo letounu J-7B (J-7II) mělo tvar trojúhelníku s useknutými konci, model J-7E obdržel křídlo se zalomenou náběžnou a odtokovou hranou. Kromě toho se křídlo letounu J-7E vyznačuje větším rozpětím, větší plochou a menší hmotností. Protože navíc ukrývá znatelně objemné integrální palivové nádrže, letoun typu J-7E disponuje takřka dvojnásobnou vnitřní zásobou paliva v porovnání se svým předchůdcem v podobě typu J-7B (4 165 kg na místo 2 080 kg). Zatímco pod křídlem letounu J-7B se nacházel jeden pár zbraňových závěsníků, pod křídlem modelu J-7E jsou umístěny hned dva páry zbraňových závěsníků. Na ten vnější je navíc možné umístit dvě přídavné palivové nádrže (PTB). Typ J-7E tedy může na svých závěsních přepravovat až tři PTB. Naproti tomu model J-7B měl k tomuto účelu vyhrazen pouze centrální podtrupový pylon. Díky tomu všemu letoun typu J-7E vykazuje větší stoupavostí (195 m/s na místo 155 m/s), delším doletem (2 200 km na místo 1 500 km), větším max. provozním zatížením (8 g na místo 7 g), větší nosností výzbroje (1 800 kg na místo 1 000 kg) a v neposlední řadě též kratším rozjezdem a dojezdem při vzletu a přistání. Při vývoji tohoto modelu si navíc čínský průmysl musel osvojit celou řadu nových technologií, jakými je např. počítačem podporované projektování (CAD), počítačem podporované obrábění (CAM), číslicové řízení výroby, laserové-elektromagnetické testování, práce s kompozitními materiály či řezání vysokotlakým vodním paprskem. Práce na výrobních podkladech letounu typu J-7E se podařilo završit v březnu roku 1989. Krátce nato se rozeběhla montáž třech letových a jednoho neletového prototypu. Ten byl vyhrazen pro statické zkoušky. Kompletaci neletového prototypu, který byl zároveň druhým prototypem letounu J-7E, v celkovém pořadí, se přitom podařilo završit dne 18. března 1990. Krátce předtím, dne 15. března téhož roku, brány závodu společnosti CAC opustil první letový prototyp (95153?). Od vzletové dráhy se první letový prototyp letounu J-7E, který byl zároveň prvním prototypem tohoto modelu v celkovém pořadí, poprvé odlepil dne 18. května 1990. Zkoušky prototypů letounu typu J-7E se podařilo završit v závěru roku 1992. Protože tento model svého předchůdce v podobě typu J-7B (J-7II) znatelně překonával z hlediska letových výkonů (o 43%) i bojové efektivity (o 84 %), v květnu roku 1993 byl certifikován pro sériovou výrobu. Krátce nato, v srpnu toho samého roku, dorazily první sériové J-7E k provozním zkouškám. Plná produkce tohoto modelu se rozeběhla v prosinci roku 1993. Do konce roku 2001 brány závodu CAC opustilo celkem 263 sériových J-7E. Ty přitom v průběhu 90. let od bojových útvarů PLAAF a PLANAF postupně vytlačily nejen všechny archaické nadzvukové letouny řady J-6 (kopie sovětského MiGu-19S Farmer D), ale i převážnou většinu letounů typu J-7 starších výrobních verzí (J-7A a J-7B). Letouny typu J-7E vyhrazené pro PLANAF nesou označení J-7EH a jsou opatřeny zlepšenou antikorozní ochranu. Pro PLANAF bylo přitom vyrobeno celkem 34 těchto strojů. Dalších 24 letounů typu J-7E vzniklo ve speciální demilitarizované akrobatické verzi, známé jako J-7EB. Provozovatelem těchto strojů se přitom stala oficiální akrobatická skupina PLAAF „1. srpen“.

Verze:

J-7E – základní modifikace letounu typu J-7E. První ze tří prototypů letounu typu J-7E se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 18. května 1990. Tento model byl vyroben v počtu 263-ti exemplářů. Jejich provozovatelem se přitom stalo PLAAF.

J-7EH – námořní modifikace letounu typu J-7E se zlepšenou antikorozní ochranou. Toto opatření si přitom vyžádala zavést vysoká vlhkost a salinita prostředí, ve kterém je provozován (oblasti moří a pobřežní oblasti). Letoun typu J-7EH byl vyroben v počtu 34-ti exemplářů. Jejich provozovatelem se přitom stalo PLANAF.

J-7EB – speciální neozbrojená akrobatická modifikace letounu typu J-7E. Akrobatický speciál J-7EB zcela postrádá instalaci kanónu a všech čtyř křídelních zbraňových závěsníků. Naproti tomu podtrupový zbraňový závěsník zachovává. Ten je ale vyhrazen pro válcovité pouzdro s nádrží pracovní směsi generátor kouře. Akrobatický speciál typu J-7EB vznikl v počtu 24-ti exemplářů jako nástupce pro tento účel speciálně upravených podzvukových letounů typu JJ-5 (dvoumístný MiG-17PF Fresco D) ze stavu oficiálního akrobatického týmu PLAAF „1. srpen“. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 2. prosince 1994. Ve svém poslání byly akrobatické speciály typu J-7EB později zastoupeny 12-ti letouny typu J-7GB.

Vyrobeno:  263 exemplářů modelu J-7E, 34 exemplářů modelu J-7EH a 24 exemplářů modelu J-7EB

Uživatelé:  pouze ČLR

J-7E

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Liyang WP-13F (derivát sovětského typu R-13-300) s max. tahem 6 600 kp s přídavným spalováním

Radar:        kopie radiolokačního dálkoměru typu „Type 226“ Skyranger britské konstrukce s dosahem 15 km. Toto zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných cílů. Jeho instalace se nachází uvnitř regulačního kuželu příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - obranné: výstražný RL systém typu RKL-201 (nebo „Type 930-4 ?), aktivní rušič typu KG-8605 a výmetnice klamných cílů typu RKZ-404D (nebo „Type 941-4AC“ ?) (ty jsou vestavěny do kýlovky)

Výzbroj:     jeden 30 mm kanón typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) se zásobou 60 nábojů, instalovaný na pravém boku trupu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 800 kg, přepravovaná na čtyřech podkřídlových závěsnících (centrální podtrupový pylon je vyhrazen pro přídavnou palivovou nádrž) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-5 (max. 4 ks) a PL-8 (max. 4 ks), raketové bloky typu HF-16A (12 neřízených raket typu „Type 57-1“ ráže 57 mm) a HF-7B (7 neřízených raket typu „Type 90-1“ ráže 90 mm), neřízené pumy do hmotnosti 500 kg (dvě 500 kg pumy, čtyři 250 kg pumy nebo deset 100 kg pum) a PTB (max. 3 ks)

* dle některých zdrojů 18 800 m

Poslední úpravy provedeny dne: 7.12.2013