Shenyang J-8II (‘Finback B’)

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost pouze za dobrých meteorologických podmínek a za dne; vývojový derivát letounu typu J-8A (J-8I) Finback A

Určení:  primárně obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před vzdušným napadením; sekundárně útoky na pozemní cíle neřízenou municí

Odlišnosti modelu J-8II od letounu J-8A (J-8I) Finback A:

- instalace výkonnějšího a rozměrnějšího střeleckého radiolokátoru typu SL-5A (Type 208) na místo radaru typu SR-4 (Type 204) uvnitř mohutného příďového dielektrického krytu s ogiválním profilem – v této souvislosti příďový kruhový lapač vzduchu (s regulačním kuželem uprostřed) nahradily dva postranní lapače s obdélníkovým průřezem opatřené deskovými oddělovači mezní vrstvy a vertikálními regulačními klíny (obdobné technické řešení jako u sovětského MiGu-23MS)

- instalace jedné rozměrné hranaté kýlové stabilizační plochy, která v průběhu vzletu a přistání zaujímá polohu ve sklopené poloze směrem doprava, v ose břicha ocasní části trupu na místo dvou znatelně menších postranních pevných stabilizátorů se zaobleným profilem (obdobná konstrukce jako u sovětského MiGu-23MS)

- plynulý přechod průzračného překrytu pilotní kabiny v mohutnou hřbetní nástavbu, která se táhne až ke kořeni svislé ocasní plochy

- instalace výkonnějších pohonných jednotek typu WP-13AII (modifikace sovětského typu R-13-300) na místo motorů typu WP-7B (modifikace sovětského typu R-11-300)

- instalace jednoho dvouhlavňového 23 mm kanónu typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, na místo dvou

- instalace dalšího páru zbraňových závěsníků pod křídlem (tímto celkový počet zbraňových závěsníků vzrostl z pěti na sedm)

- modifikované ovládání plovoucí výškovky

Historie:  Přestože se první prototyp přepadového stíhače typu J-8 (Finback A) od vzletové dráhy poprvé odlepil již v roce 1969, zkušební program tohoto letounu se nakonec nepodařilo završit dříve než v roce 1979. Toto byl přitom jeden z důsledků tzv. „Velké kulturní revoluce“ Mao Ce-tunga, která uvrhla ČLR na celých 10 let (1966 až 1976) do fatálního politického a hospodářského chaosu. K bojovým útvarům PLAAF a PLANAF se proto první sériové exempláře tohoto stroje dostaly až v roce 1980, tedy po celých jedenácti letech od prvního letu prvního prototypu. Protože se navíc nepodařilo dotáhnout do konce vývoj plánované výzbroje v podobě 30 mm čtyřhlavňového rotačního kanónu typu „Type 30-II“ a PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-4 (derivát americké střely typu AIM-7D Sparrow), sériové J-8 (Finback A) se nakonec musely spokojit s dvojicí méně pokročilých jednohlavňových 30 mm kanónů typu „Type 30-1“ (kopie sovětského typu NR-30) a čtyřmi krátkodosahovými PLŘS s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1). Ty ale umožňovaly napadat pouze nemanévrující vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Dvoumotorový přepadový stíhač typu J-8 (Finback A) tedy vyjma možnosti přepravy dvojnásobného počtu PLŘS typu PL-2 (CAA-1) neměl prakticky žádné přednosti před lehkým jednomotorovým denním stíhacím letounem typu J-7B, který nebyl ničím jiným, než mírně vylepšenou kopií sovětského MiGu-21F-13 (Fishbed E), jehož původ lze vystopovat v polovině 50. let. Naproti tomu vzdušné síly ostatních světových velmocí byly již tehdy vystavěny na stíhacích letounech 4. generace (typy F-14 Tomcat, F-15 Eagle, F-16 Fightning Falcon ...). Zatímco letouny typu J-7B a J-8 (Finback A), nejmodernější stíhače PLAAF první poloviny 80. let, měly k dispozici pouze jednoduchý radiolokační dálkoměr typu „Type 222“ (kopie sovětského typu SRD-5MK), zbraňový systém bojových letounů 4. generace byl vystavěn na výkonném palubním radiolokátoru, který dokázal vyhledávat a sledovat vzdušné cíle za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci, včetně vzdušných cílů pohybujících se na pozadí země, a v neposlední řadě též navádět PLŘS na krátké, střední a velké vzdálenosti. Protože tuto nelichotivou situaci neřešil ani model J-8A (J-8I) Finback A s instalací střeleckého radiolokátoru typu SR-4 (Type 204), neboť toto zařízení díky nevalným výkonům dokázalo sledovat pouze vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu a navíc vykazovalo mizernou spolehlivostí, PLAAF ještě v září roku 1980 přišlo s požadavkem na ještě pokročilejší modifikaci tohoto stroje. Práce na projektu požadované modifikace letounu J-8A (J-8I) Finback A, která byla zpočátku známa jako J-8II (Finback B), se v prostorách 601. institutu společnosti SAC (Shenyang Aircraft Company) ze Shenyangu rozeběhly v dubnu roku 1981. Konstrukční tým 601. institutu přitom při vývoji letounu typu J-8II (Finback B) plně zužitkoval poznatky, které se podařilo získat v průběhu podrobné studie bojových letounů řady MiG-23 (Flogger) sovětské konstrukce. Číňané totiž v únoru roku 1979 získali celkem šest letounů této řady, dva stíhací MiGy-23MS (Flogger E), dva stíhací-bombardovací MiGy-23BN (Flogger F) a dva cvičně-bojové MiGy-23U (Flogger C), spolu s deseti stíhacími MiGy-21MF (Fishbed J) a blíže nespecifikovaným počtem cvičně-bojových MiGů-21U (Mongol A) od Egypta, se kterým rok předtím uzavřeli dohodu o vzájemné vojenské spolupráci. Od letounu typu MiG-23MS (Flogger E) bylo přitom pro letoun typu J-8II (Finback B) převzato technické řešení přívodního ústrojů vzduchu pohonných jednotek a kýlové stabilizační plochy. Letoun typu J-8II (Finback B) tedy obdržel dvojici hranatých postranních lapačů vzduchu opatřených deskovými oddělovači mezní vrstvy a vertikálními regulačními klíny, zatímco pohonné jednotky letounu typu J-8A (J-8I) Finback A využívaly příďový kruhový lapač vzduchu s regulačním kuželem, který zároveň zastával kryt radiolokátoru, uprostřed. Zmíněné řešení přívodního ústrojí přitom uvolnilo celou příď trupu pro mohutný kryt výkonného radiolokátoru. Útroby regulačního kužele příďového kruhového vstupu letounu typu J-8A (J-8I) Finback A totiž poskytovaly nedostatek prostoru pro instalaci takového zařízení. Kromě toho postranní lapače vzduchu vykazovaly vyšší efektivitou než příďový lapač modelu J-8A (J-8I) Finback A. Takto koncipované lapače vzduchu spolu se silnějšími pohonnými jednotkami v podobě proudových motorů typu WP-13AII (modifikace sovětského typu R-13-300) a modifikovaným ovládáním plovoucí VOP přitom letounu typu J-8II (Finback B) zajistily o 6% lepší letové charakteristiky při nízkých rychlostech v porovnání s jeho předchůdcem v podobě letounu typu J-8A (J-8I) Finback A (v případě efektivity ovládání klonění při podzvukových rychlostech údajně došlo ke vzrůstu o celých 45%). Letové charakteristiky při vysokých rychlostech naproti tomu zůstaly prakticky nezměněny. Instalace jedné rozměrné sklápěcí kýlovky alá MiG-23MS (Flogger E) na místo dvou menších pevných postranních zase řešila problémy s nedostatečnou směrovou stabilitou, které sužovaly předchozí model. Letoun typu J-8II (Finback B) bylo tedy i přes identické označení možné považovat za kvalitativně novou konstrukci. Z hlediska konstrukce draku se totiž od modelu J-8A (J-8I) Finback A odlišoval z celých cca 70-ti %. Přestože představoval pro čínský průmysl velký krok vpřed, za moderními stíhači té doby v mnohém zaostával. Aerodynamické řešení draku letoun typu J-8II (Finback B) bylo totiž výhodné zejména pro vysoké rychlosti a akceleraci, neboť vycházelo z aerodynamického řešení bojových letounů 60. let, kdy měly tyto aspekty přednost před obratností. Za moderními stíhači proto tento stroj znatelně zaostával z hlediska manévrovacích charakteristik, pevnosti draku, což omezovalo jeho max. provozní násobek hodnotou 6,9 g, a v neposlední řadě též z hlediska výhledu z pilotní kabiny. I přesto vše letoun typu J-8II (Finback B) z hlediska letových vlastností přinášel nemalé devizy před modelem J-8A (J-8I) Finback A. To se přitom konkrétně týkalo obratnosti při transonických rychlostech a v malých výškách a v neposlední řadě též stoupavosti. To poslední bylo možné považovat za obzvláště důležitý aspekt, jelikož letoun typu J-8II (Finback B) měl sloužit zejména pro útoky na vzdušné cíle nacházející se mimo visuální kontakt za pomoci PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením. Stoupavost spolu s akcelerací bylo zároveň to jediné, v čem tento stroj doslova exceloval. Excelentní stoupavost a akceleraci přitom letounu typu J-8II (Finback B) zajistila kombinace nízkého aerodynamického odporu draku při nadzvukových rychlostech a výhodného poměru hmotnosti a tahu pohonného systému. Hlavním kamenem úrazu pro celý program J-8II (Finback B) se ale stala nedostupnost výkonného radiolokátoru a moderní avioniky. Nejmodernější střelecký radar čínské konstrukce té doby v podobě typu SL-5A (Type 208) totiž vykazoval dosahem pouhých 60 km a navíc nebyl schopen vyhledávat vzdušné cíle za ztížených meteorologických podmínek. Kromě toho nebyl použitelný, na rozdíl od moderních západních radiolokátorů té doby, pro vyhledávání a sledování nízkoletících vzdušných cílů nacházejících se na pozadí země. Tento nástupce již zmíněného radiolokátoru typu SR-4 (Type 204) přitom vzešel ze zadání z roku 1980. Vývoj tohoto zařízení byl formálně zahájen dnem 21. července 1981 a neobešel se bez těžkostí. Požadovaných výkonnostních charakteristik se nepodařilo dosáhnout dříve než v červnu roku 1984. Zkoušky prototypu radaru typu SL-5A (Type 208) byly realizovány v roce 1985. Přestože vykazoval mizernými výkony a jeho provoz sužovaly časté problémy se ztrátou sledovaného cíle, dne 24. března 1988 byl schválen pro řadovou službu. Práce na výrobních podkladech letounu typu J-8II (Finback B) se 601. institutu ze Sheynangu podařilo završit v květnu roku 1983. Montáž prototypů byla zahájena ještě ten samý rok. Pozemní zkoušky prvního letového prototypu letounu typu J-8II (Finback B) se rozeběhly v dubnu nebo v květnu roku 1984. Do oblak se tento stroj poprvé vydal dne 12. června téhož roku. Na zkušebním programu se podílelo celkem pět prototypů. Státní zkoušky proudového motoru typu WP-13AII se podařilo završit dne 24. září 1987. Krátce nato, dne 14. října téhož roku, byly ukončeny též zkoušky letounu typu J-8II (Finback B). K provozním zkouškám, které zajišťovalo zkušební středisko CFTE (China Flight Test Estabilishment) z Yanliangu, přitom první sériové J-8II (Finback B) dorazily pouhý měsíc nato. V říjnu roku 1988 se podařilo završit též statické zkoušky. Protože se v jejich průběhu podařilo odhalit některé nedostatky, do konstrukce sériových J-8II (Finback B) musely být následně vneseny změny. Svůj veřejný debut si přitom tento typ letounu odbyl již v roce 1986. Letoun typu J-8II (Finback B) ale zaostával za technickým zadáním z hlediska výkonů a navíc byl vybaven beznadějně zastaralou avionikou, která si z hlediska technologické úrovně nic nezadal s ruskou avionikou z poloviny 60. let. Protože se nepodařilo dokončit vývoj plánovaných střednědosahových PLŘS v podobě typu PL-10 (letecká modifikace střely pozemního protiletadlového raketového systému typu HQ-61 vycházející z italské střely typu Aspide), letoun typu J-8II (Finback B) se navíc musel plně spoléhat na PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením, za jejichž pomoci bylo možné napadat pouze vzdušné cíle nacházející se ve visuálním kontaktu. Produkce letounu typu J-8II (Finback B) se proto zastavila již v roce 1995 po předání pouhých cca 54-ti exemplářů. Díky problémům s radarem typu SL-5A (Type 208) navíc první sériové stroje nebylo prakticky možné považovat za bojeschopné. Protože si PLAAF bylo všech výše uvedených nedostatků letounu typu J-8II (Finback B) plně vědomo, dne 5. srpna 1987 uzavřelo slibnou smlouvu s americkou společností Grumman na dodavku celkem 55-ti modernizačních avionických setů. Součástí zmíněných setů se přitom měla kromě HUD displeje, MFD displejů, inerčního navigačního systému (INS) typu LN-39 značky Litton a datové sběrnice MIL-STD-1553B stát též vystřelovací sedačka typu Martin-Baker Mk.10L britské výroby s charakteristikami 0-0. Za pomoci zmíněných setů mělo být „upgradováno“ celkem 50 sériových J-8II (Finback B). Zbylých pět těchto setů se pak mělo stát zdrojem náhradních dílů. Zmíněný modernizační program vešel ve známost pod názvem Peace Pearl a byl financován výhradně ze zdrojů PLAAF. Uzavření výše uvedené smlouvy by ale nebylo vůbec možné, kdyby se mezitím, na konci 70. let, komunistická ČLR nesblížila se západem. V rámci programu Peace Pearl byly v březnu roku 1989 nejméně dva letouny typu J-8II (Finback B) odeslány lodní cestou do USA. Zde si pak tyto stroje vyzkoušeli i piloti 6510. zkušební letky s domovskou základnou Edwards AFB nacházející se v Kaliformii. Celý modernizační program letounů typu J-8II (Finback B) ze stavu PLAAF ale ještě předtím, než byl vůbec zahájen, zcela pohřbilo embargo vůči ČLR ze strany západních zemí, které představovalo přímou reakci na krvavé potlačení lidového povstání na Tiananmenském náměstí, k němuž došlo v červnu roku 1989. Do tohoto data se přitom nepodařilo opatřit zmíněným modernizačním balíčkem ani jeden z dodaných letounů typu J-8II (Finback B). Nejméně jeden z těchto strojů ale obdržel zvětšenou hřbetní nástavbu a instalaci dodatečného lapače vzduchu pod vzduchovým kanálem pravého motoru. Oba výše uvedené letouny typu J-8II (Finback B) byly přitom Číňanům údajně navráceny v květnu roku 1990 (jeden z nich později rozšířil sbírky leteckého muzea v Datangshanu). Mezitím proto Číňané navázali partnerství s Izraelci a po rozpadu znepřáteleného SSSR, k němuž došlo v roce 1991, též i s Rusi. Díky tomu se nakonec podařilo schopnosti zbraňového systému letounu typu J-8II (Finback B) alespoň částečně sblížit se schopnostmi zbraňových systémů moderních stíhacích letounů ostatních velmocí. Mezi první takové modely z řady J-8II lze přitom řadit typy J-8H (Finback C) a J-8F (Finback C). Zatímco součástí zbraňového systému modelu J-8H (Finback C), který byl do výzbroje PLAAF zařazen v roce 2002, se staly střednědosahové PLŘS s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6), škálu podvěsné výzbroje ještě pokročilejšího paralelně vyvíjeného modelu J-8F (Finback C), jehož první exempláře PLAAF převzalo pouhý rok nato, rozšířily střednědosahové PLŘS s aktivním RL navedením typu PL-12 (CH-AA-7 Adze). Letouny typu J-8H (Finback C) a J-8F (Finback C) se tak staly vůbec prvními operačními modely z řady J-8II disponujícími schopností napadat vzdušné cíle nacházející se za hranicí visuálního kontaktu za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Letouny typu J-8H (Finback C) a J-8F (Finback C) se přitom v aktivní službě u PLAAF nacházejí do dnešních dnů. Dnes již ale tyto stroje mají pouze postavení levného doplňku stále se rozrůstající flotily bojových letounů 4. generace typu J-10 (Firebird), J-11 (kopie ruského typu Su-27SK Flanker B), Su-27SK (Flanker B) a Su-30MKK/MK2 (Flanker G variant 1/2).

Verze:

J-8II (‘Finback B’) – první sériově vyráběná modifikace letounu typu J-8II (Finback B). Pohon tohoto modelu obstarává dvojice 6 720 kp proudových motorů typu WP-13AII. Zbraňový systém letounu typu J-8II (Finback B) se sestává ze střeleckého radiolokátoru typu SL-5A („Type 208“) s vyhledávacím dosahem 60 km, jednoho dvouhlavňového 23 mm kanónu typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) a čtyř až šesti PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) nebo PL-5. Pozdější sériové exempláře letounu typu J-8II (Finback B) ale obdržely instalaci radiolokátoru typu „Type 208A“, který byl teoreticky schopen navádět střednědosahové PLŘS. Ty se ale součástí zbraňového systému těchto strojů nakonec nikdy nestaly. První z pěti prototypů letounu typu J-8II (Finback B) se do oblak poprvé vydal dne 12. června 1984. Do roku 1995 přitom brány závodu ze Shenyangu opustilo cca 54 těchto strojů.

J-8B (J-8IIA) (‘Finback B’) – pokročilá modifikace letounu typu J-8II (Finback B) s modifikovaným drakem se zesílenou konstrukcí a modifikovaným avionickým vybavením. Součástí avionického vybavení tohoto modelu se přitom stal též střelecký radiolokátor typu JL-8A („Type 208B“) s vyhledávacím dosahem 60 km a obranný systém typu RKL-800A. Prototyp letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B se od vzletové dráhy poprvé odlepil v listopadu roku 1989. Brány závodu ze Shenynagu přitom do roku 2000 (nebo do počátku roku 2001) opustilo celkem cca 81 sériových J-8B (J-8IIA) Finback B, včetně odvozeného modelu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. viz. samostatný text

J-8D (J-8IIB) (‘Finback B mod.’) – pokročilá modifikace letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B s instalací pevného snímatelného trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu HY-6/H-6DU. První prototyp tohoto modelu se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 21. listopadu 1990. Do výzbroje PLAAF a PLANAF byl letoun typu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. zařazen v roce 1996. Ve výrobním programu závodu ze Shenyangu se přitom tento model udržel do roku 2000 nebo do počátku roku 2001. viz. samostatný text

J-8C (J-8III) – pokročilá modifikace letounu typu J-8B (J-8IIA) Finback B s novým radiolokátorem typu KLJ-1 (Type 1471), který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11, tzv. skleněným kokpitem, nástavcem pro doplňování paliva za letu z modelu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. a odlehčenou konstrukci draku. Kromě toho tento model počítal též se silnějším 7 500 kp motorem typu WP-14 Kunlun. Protože se ale vývoj této pohonné jednotky poněkud zatáhl, všechny tři letové prototypy letounu J-8C (J-8III) se nakonec musely spokojit se slabšími 6 720 kp motory typu WP-13AII nebo WP-13FII. První prototyp tohoto modelu se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil v roce 1992. viz. samostatný text

F-8IIM – exportní víceúčelová bojová modifikace stíhacího letounu typu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. Zbraňový systém tohoto modelu byl vystavěn na víceúčelovém radiolokátoru typu Žuk-8II ruské značky Fazotron, který spolupracoval s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-27R1 (AA-10 Alamo) a protilodní ŘS s aktivním RL navedením typu Ch-31A (AS-17 Krypton). Oba prototypy letounu typu F-8IIM vznikly konverzí sériových J-8B (J-8IIA) Finback B. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 31. března 1996. viz. samostatný text

J-8II ATC – speciální modifikace letounu typu J-8II (Finback B) zastávající roli vzdušné zkušebny čtyřnásobně zálohovaného digitálního elektro-impulsního systému řízení (FBW) víceúčelového bojového letounu 4. generace typu Chengdu J-10. Zmíněný systém přitom využíval zdvojenou datovou sběrnici MIS-STD-1553B. Jediný exemplář speciálu typu J-8II ATC vznikl konverzí jednoho z prototypů letounu typu J-8II (Finback B) jako nástupce pro ten samý účel uzpůsobených letounů typu JJ-6 (Farmer F) a J-8A (Finback A), známých jako BW-1 a J-8ATC. Od letounu typu J-8B (Finback B) bylo tento stroj možné snadno rozpoznat díky instalaci hornoplošně uspořádaných kachních plošek, přímo za postranními lapači vzduchu, které zároveň zastávaly funkci destibilizátorů a generátorů vzdušných vírů. Jejich instalace tedy sebou přinesla vzrůst obratnosti. Dle některých zdrojů měl speciál typu J-8II ATC navíc mírně kratší trup (o 400 mm). Do oblak se jediný exemplář speciálu J-8II ATC údajně poprvé vydal dne 29. prosince 1996 a ke dni 21. září 1999 vykonal celkem 49 zkušebních letů. Dle některých zdrojů se tento stroj podílel též na programu J-8C (J-8III). V současnosti je však vystaven před institutem ze Sheynangu.

J-8H (‘Finback C’) – pokročilá modifikace letounu typu J-8D (J-8IIB) Finback B mod. s novým radiolokátorem typu KLJ-1 (Type 1471), který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu PL-11 (CH-AA-6), a tzv. skleněným kokpitem. První prototyp letounu typu J-8H (Finback C) se od vzletové dráhy poprvé odlepil v prosinci roku 1998. V letech 2001 až 2002 brány závodu ze Shenynagu opustilo cca 24 sériových J-8H (Finback C). Další exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových J-8B (Finback B) a J-8D (Finback B mod.). Tyto stroje jsou přitom známy jako J-8BH a J-8DH. viz. samostatný text

J-8F (‘Finback C’) – pokročilá modifikace letounu typu J-8H (Finback C) s modifikovaným zbraňovým systémem. Zbraňový systém tohoto modelu je vystavěn na radiolokátoru typu „Type 1492“, který spolupracuje s naváděcím systémem pokročilejších PLŘS středního dosahu s aktivním RL navedením typu PL-12 (CH-AA-7 Adze). První prototyp letounu typu J-8F (Finback C) se od vzletové dráhy poprvé odlepil v roce 2000. V letech 2003 až 2006 (nebo 2008) brány závodu ze Shenynagu opustilo cca 54 sériových J-8F. Další exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových J-8D (Finback B mod.). Tyto stroje jsou přitom známy jako J-8DF. viz. samostatný text

J-8G – speciální modifikace letounu typu J-8H (Finback C) určená pro umlčování radiolokačních stanic v rámci potlačování protivzdušné obrany (SEAD). Zbraňový systém tohoto modelu se sestává ze stanice pro radiotechnický průzkum a na dvou protiradiolokačních ŘS s pasivním RL navedením typu YJ-91 (modifikace ruské Ch-31P) a Ch-31P (AS-17 Krypton). Prototyp SEAD speciálu J-8G se od vzletové dráhy poprvé odlepil v červnu 2001. Produkce tohoto modelu se omezila pouze na limitovanou sérii. viz. samostatný text

JC-8F (J-8FR/JZ-8F) – taktická průzkumná modifikace letounu typu J-8F (Finback C) uzpůsobená pro provádění fotografického, ELINT, SIGINT a radiolokačního průzkumu za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Tento nástupce letounu typu J-8R (JZ-8) vznikl v počtu cca 20 až 30 sériových strojů (?) a do výzbroje PLAAF byl zařazen v roce 2006. viz. samostatný text

F-8T – exportní modifikace víceúčelového bojového letounu typu J-8F (Finback C) s instalací 7 000 kp motorů typu WP-13BII a víceúčelového radiolokátoru typu JL-10A. Tento typ radiolokátoru přitom původně vznikl v rámci programu stíhacího-bombardéru typu JH-7 (Flounder). Zatímco vzdušné cíle nacházející se v horní, resp. v dolní, polosféře je schopen detekovat na vzdálenost 80 km, resp. 54 km. Jeho zaměřovací dosah pro horní, resp. dolní, polosféru přitom 40 km, resp. 32 km. Najednou dokáže sledovat až 10 vzdušných cílů (15 v pozdějším provedení) a na 2 z nich (6 v pozdějším provedení) navádět PLŘS. Rozměrné hladinové cíle je přitom schopen odhalit na vzdálenost 80 až 100 km. Případným zájemcům ze zahraničí byl letoun typu F-8T nabízen od roku 2009. Protože bylo tento stroj již tehdy možné považovat za morálně zastaralou techniku, žádný zájem ze strany zahraničních zákazníků nakonec nevzbudil.

Vyrobeno:  ?

Uživatelé:  pouze ČLR

J-8II

Posádka:   jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Liyang WP-13AII (modifikace sovětského typu R-13-300) s max. tahem po 6 720 kp s přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu SL-5A („Type 208“) s vyhledávacím dosahem 60 km, instalovaný uvnitř špice trupu.

Výzbroj:      jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu „Type 23-3“ (kopie sovětského typu GŠ-23L) se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 500 kg, přepravovaná na jednom podtrupovém a šesti podkřídlových závěsnících – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu PL-2 (CAA-1) (max. 6 ks) a PL-5 (max. 6 ks), bloky s neřízenými raketami ráže 57 mm a 90 mm, neřízené pumy do hmotnosti 500 kg, 800 l PTB (max. 3 ks) a 1 400 l PTB (max. 1 ks)

* dle jiných zdrojů 22 000 m

Poslední úpravy provedeny dne: 15.12.2013