Suchoj Su-15T (‘Flagon D’) / T-58T

Typ:  pokročilá modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu Su-15 (‘Flagon D’)

Určení:  primárně obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka, sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu Su-15 (Flagon D):

- modifikovaný zbraňový systém instalací silnějšího radiolokátoru typu Tajfun (na místo typu RP-15M Orjol-D58M) uvnitř nezměněného příďového dielektrického kónického kytu a datalinku typu Lazur-M (na místo typu Lazur)

- instalace automatického letového systému typu SAU-58 – díky jeho instalaci je tento model schopen se sám vyvést z jakékoliv polohy do ustáleného vodorovného letu, autonomního letu ke vzdušnému cíly dle předem zadaných koordinát, autonomního provedení hlavních kroků vlastního procesu zachycení cíle a autonomního letu v malé výšce v režimu tzv. „kopírování terénu“ nad rovinným nebo mírně kopcovitým terénem (k tomu jsou využívány údaje z radiovýškoměru)

- modifikované navigační vybavení instalací systému blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-5S Iskra-K (ten je schopen zajistit polo-autonomní přiblížení na přistání do výšky 50 až 60 m) a radiovýškoměru typu RV-5 (na místo typu RV-UM)

- modifikované spojovací vybavení instalací radiostanice typu R-832M Evkalipt-SM (na místo typu R-802V)

- modifikovaný obranný systém instalací výstražného RL systému typu SPO-10 Sirena-3M (na místo typu SPO-2 Sirena-2)

- instalace anténního ozařovače typu Pion-GT – toto zařízení slučuje vysílací a přijímací antény několika palubních systémů do jednoho celku a využívá dvojici antén (zatímco jedna z nich je připevněna k příďové PVD, ta druhá se nachází uvnitř drobného vřetenovitého krytu včleněného do odtokové hrany SOP v oblasti přímo nad o poznání větším vřetenovitým pouzdrem brzdícího padáku – to si vyžádalo mírně „seříznout“ spodní část směrového kormidla)

- instalace modifikovaného příďového podvozku s větší výškou (o 350 mm) a dvěma nebrzděnými 620 x 180 mm koly typu KN-9 na místo jednoho 660 x 200 mm brzděného kola typu KT-61/3

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o neřízenou protizemní munici (neřízené pumy, raketové bloky typu UB-16-57U, neřízené protizemní rakety typu S-24 a kanónové kontejnery typu UPK-23-250) – protizemní výzbroj lze umístit pouze na trupové závěsníky na místo přídavných palivových nádrží (kanónové kontejnery typu UPK-23-250 se později staly též součástí zbraňového systému modelu Su-15)

Historie:  Protože PVO nebylo s přepadovým stíhačem typu Su-15 (Flagon A) zcela spokojeno, výnos ze dne 30. dubna 1965, na jehož základě byl tento dvoumotorový letoun formálně zařazen do výzbroje jako jedna z komponent systému PVO typu Su-15-98, obsahoval též specifikace na jeho pokročilou modifikaci. Jelikož byl konstrukční tým Suchojovi OKB-51 tehdy značně vytížen vývojem strategického raketonosného letounu typu T-4, stíhacího-bombardéru typu S-22I (Fitter B) a taktického bombardéru typu T-6, jakoukoliv činností na toto téma se zpočátku zabýval jen velmi sporadicky. Úvodní první projekt vylepšeného Su-15 proto spatřil světlo světa teprve až v polovině roku 1966. V této vývojové fázi modernizovaný Su-15 počítal se střeleckým radarem typu Koršun-58 (derivát typu Orjol-D58), automatickým letovým systémem (AFCS) typu SAU-58, systémem blízké navigace typu RSBN-5S Iskra-K, novým komunikačním vybavením a lyžo-kolovým podvozkem. Protože PVO krátce nato shledalo radiolokátor typu Koršun-58 z hlediska výkonnosti za zcela nevyhovující, v říjnu roku 1967 byl jeho vývoj zastaven ve prospěch radaru typu Tajfun. Ten přitom nebyl ničím jiným, než derivátem těžšího radaru typu Smerš (Fox Fire), který vznikl v rámci programu těžkého přepadového stíhače typu MiG-25P (Foxbat A). Tato změna ve zbraňovém systému si ale vyžádala takřka dokončený projekt radarem typu Koršun-58 vybavené modifikace letounu Su-15 zcela přepracovat. Oficiální zadání na modifikaci letounu Su-15 s instalací radaru typu Tajfun přitom Suchojova OKB-51 obdržela dne 22. března 1968. Kromě toho, že takto modifikovaný Su-15 měl být schopen vyhledávat a zneškodňovat vzdušné cíle pohybující se ve výškách menších než 500 m, součástí jeho zbraňového systému se měla stát též neřízená protizemní munice. Jelikož radar typu Tajfun nebyl schopen vyhledávat a sledovat vzdušné cíle pohybující se na pozadí země, přepady nízko letících letounů protivníka měly být realizovány letem v přízemní výšce. Protože samotná pilotáž letounu, který se pohybuje v malé výšce rychlostí okolo 1 000 km/h, je bezesporu velmi náročná, součástí AFCS typu SAU-58 se stala též funkce letu v režimu „kopírování terénu“. K tomu byly přitom využívány údaje z radiovýškoměru. Zmíněný systém ale umožňoval provádět zcela autonomní let pouze nad rovinnou nebo mírně kopcovitou krajinou. Celý program radarem typu Tajfun vybaveného Su-15 byl zmíněným výnosem rozdělen hned na dvě etapy. Zatímco součástí zbraňového systému modelu, který měl vzejít z etapy první, se měly stát tehdy již sériově vyráběné PLŘS středního dosahu typu R-98R/T (AA-3 Anab), druhá etapa měla dát za vznik modelu, jehož hlavní zbraní se měly stát výkonnější střednědosahové PLŘS typu R-98MR/MT (AA-3 Anab). Vývoj tohoto derivátu střely R-98R/T (AA-3 Anab) se přitom tehdy nacházel ve fázi státních zkoušek. Naproti tomu pohonný systém měl být pro oba zmíněné modely identický. Ten se přitom měl sestávat ze dvou 6 600 kp motorů typu R-13-300 (původní Su-15 poháněly 6 175 kp motory typu R-11F2S-300). Prvně uvedený střelami typu R-98R/T (AA-3 Anab) vyzbrojený model vešel ve známost jako T-58T (Su-15T Flagon D) a ke státním zkouškám měl být dle zadání předán v listopadu roku 1968. Státní zkoušky druhého uvedeného modelu, který obdržel označení T-58TM (Su-15TM Flagon E), se měly rozeběhnout krátce nato, ve třetí čtvrtině roku 1969. Pokročilý vývojový projekt letounu Su-15T (Flagon D) spatřil světlo světa na počátku září roku 1968. Interním auditem tento projekt spolu s technologickou 1:1 maketou prošel v říjnu téhož roku. Prototyp letoun Su-15T (Flagon D) byl znám též jako „Samoljot 0006“ a vznikl konverzí sériového Su-15 (Flagon A) s výrobním číslem 0515348 (48. letoun z 5. výrobní série). Součástí jeho palubního vybavení se přitom stal radar typu Tajfun a AFCS typu SAU-28. Kromě toho obdržel též deltakřídlo s lomenou náběžnou hranou z modelu Su-15 (Flagon D) a modifikovaný příďový podvozek se zdvojeným kolem z modelu T-58L. Naproti tomu systém blízké navigace typu RSBN-5S a některé další avionické systémy postrádal, stejně jako pohonné jednotky typu R-13-300. Ty proto musely zastoupit méně výkonné motory typu R-11F2SU-300. Na zkušební základnu, která se nacházela v Žukovském, prototyp letounu Su-15T (Flagon D) dorazil dne 4. ledna 1969. Od vzletové dráhy se přitom tento stroj poprvé odlepil dne 27. ledna (dle jiných zdrojů 31. ledna) toho samého roku. Protože PVO tlačilo na to, aby byl okamžitě předán ke státním zkouškám, celý program závodních zkoušek se nakonec omezil na pouhých osm zkušebních letů. Na domovskou základnu Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS), která se nacházela ve Vladimírovce, jediný prototyp letounu Su-15T (Flagon D) dorazil dne 6. března 1969. Vlastní předávací proces se ale nakonec zatáhl až do konce května téhož roku. Zatímco státní zkoušky modelu Su-15 (Flagon A) se obešly bez větších problémů, státní zkoušky letounu Su-15T (Flagon D), které byly zaměřeny zejména na prověření činnosti nového zbraňového systému, postupovaly velmi ztuha. Přestože radar typu Tajfun vycházel z radaru typu Smerš, jenž předtím úspěšně prošel státními zkouškami na letounech typu MiG-25P (Foxbat A) a Tu-128 (Fiddler B), vykazoval velmi nespolehlivým chodem. Díky tomu z celkového počtu 64-ti zkušebních letů, které prototyp letounu Su-15T (Flagon D) vykonal v rámci státních zkoušek do konce roku 1969, bylo možné započítat pouhých 40. Zbylých 24 zkušebních letů muselo být přerušeno kuli nějaké závadě na radaru (popř. šlo o cvičné lety). Protože PVO tlačilo na plnění výrobních plánů, první etapa státních zkoušek tohoto stroje byla i přesto ukončena již v únoru roku 1970. To měl jediný prototyp letounu Su-15T (Flagon D) na svém kontě již 87 zkušebních letů. V souladu s plány státních zkoušek ale proběhlo pouze 63 z nich. Posláním zbylých 24-ti letů se stalo dolaďování problematického radaru a AFCS. Zmíněné průtahy si vyžádaly do druhé etapy programu státních zkoušek zapojit též prototyp pokročilejšího modelu Su-15TM (Flagon E). Ten poprvé vzlétl dne 7. dubna 1970 a na leteckou základnu Vladimírovka, domovskou základnu GK NII VVS, byl přelétnut čtyři dny nato. V rámci druhé etapy státních zkoušek modelu Su-15T (Flagon D) byla za pomoci tohoto stroje prověřována činnost zbraňového systému. Součástí těchto zkoušek se přitom staly též ostré střelby za pomoci PLŘS. Kromě toho byl prototyp letounu Su-15TM (Flagon E) využit při vývoji taktiky bojového nasazení. Jelikož pohon tohoto stroje zajišťovaly, na rozdíl od prototypu méně pokročilého modelu Su-15T (Flagon D), motory typu R-13-300, za jeho pomoci byly prověřovány též výkonnostní parametry. Protože MAP (Ministerstvo leteckého průmyslu) spolu s nejvyšším velením vzdušných sil trvalo na okamžitém zahájení státních zkoušek pokročilejšího modelu Su-15TM (Flagon E), celý program státních zkoušek méně pokročilého modelu Su-15T (Flagon D), na kterém se, jak již bylo řečeno, podílel i prototyp pokročilejšího modelu Su-15TM (Flagon E), byl prohlášen za ukončený již v polovině června roku 1970, a to i přesto, že tehdy ještě nebyl splněn v plném rozsahu. Zatímco jediný prototyp modelu Su-15T (Flagon D) v rámci druhé etapy státních zkoušek vykonal celkem 58 zkušebních letů, první prototyp modelu Su-15TM (Flagon E) si jich na své konto připsal celkem 14. V příslušné závěrečné zprávě stálo, že celý zbraňový systém letounu Su-15T (Flagon D) splnil technické zadání. Toto hodnocení se přitom týkalo i střeleckého radaru typu Tajfun, a to i přesto, že jej tehdy stále sužovaly potíže se spolehlivostí. Do výrobního programu závodu č.153 z Novosibirska byl letoun typu Su-15T (Flagon D) zařazen v roce 1969. Jeho brány ale nakonec opustilo jen 20 těchto strojů (v.č. 0115301 až 0115310 a 0215301 až 0215310). Poté výrobní program novosibirského závodu č.153 plynule přešel na pokročilejší model Su-15TM (Flagon E). Pohon sériových Su-15T (Flagon D) přitom zajišťovaly, stejně jako v případě prototypu, starší a méně výkonné motory typu R-11F2SU-300. První z nich (0101) se od vzletové poprvé odlepil dne 20. prosince 1970 a krátce nato, dne 25. ledna 1971, byl spolu patnáctým sériovým strojem (0205) předán GK NII VVS za účelem realizace kontrolních zkoušek. Zatímco první sériový Su-15T (1001) v rámci zmíněných zkoušek vykonal pouhé 3 lety, patnáctý sériový Su-15T (0205) si jich na své konto připsal celkem 23. Kontrolní zkoušky letounu Su-15T (Flagon D), které zabraly okolo jednoho měsíce, ale zakončilo nanejvýš záporné hodnocení. Radar typu Tajfun totiž nedokázal sledovat nízko letící vzdušné cíle. Za celý program kontrolních zkoušek se totiž podařilo zachytit vzdušný cíl, který se pohyboval ve výšce 500 m, jen dvakrát, a to ještě na vzdálenost pouhých 3 km. Další tři přepady nízko letícího cíle byly zcela neúspěšné. Kromě toho tento typ radaru vykazoval značně nespolehlivým chodem při vyhledávání a zaměřování vysoko letících vzdušných cílů v celém rozsahu navedení. Dále letoun typu Su-15T (Flagon D) sužovaly potíže se špatnou vzájemnou elektromagnetickou kompatibilitou palubní avioniky. Kritiku přitom sklidil též přistávací manévr v konfiguraci s aktivovaným systémem ofukování vztlakových klapek, neboť byl díky omezenému max. úhlu vychýlení ocasních ovládacích ploch příliš komplikovaný. Odstranění všech zmíněných nedostatků zabralo celých 12 měsíců. Za operačně plně způsobilý proto letoun typu Su-15T (Flagon D) nebyl nakonec prohlášen dříve, než v létě roku 1972. Většina sériových Su-15T (Flagon D) byla ale následně stažena z aktivní služby a předána VVAUL (výcvikové centrum) ze Sevastopolu. Další exempláře letounu Su-15T (Flagon D) zase prošly konverzí vzdušné zkušebny různých palubních systémů.

Verze: -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Su-15) a 20 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR (zkušební provoz)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-11F2SU-300 s max. tahem po 3 900 kp / 6 175 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním   

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Tajfun, instalovaný uvnitř špice přední části trupu. Zatímco cíle, které se pohybují v horní polosféře, je tento typ radaru schopen odhalit na vzdálenost 65 km, jeho vyhledávací dosah v dolní polosféře činí 15 km. Příslušné zaměřovací dosahy jsou pak 45 km (horní polosféra) a 10 km (dolní polosféra).

Vybavení:  obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Kremnyj-2M (‘Odd Rods’) (dvě sestavy tří drobných tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břiše přední části trupu přímo před příďovým podvozkem a na břiše zadní části trupu přímo za odtokovou hranou křídla) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:     podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 500 kg - dvě PLŘS středního dosahu typu R-98R/T (AA-3 Anab) (jedna ve verzi R-98T s pasivním IČ navedením a jedna ve verzi R-98R s poloaktivním RL navedením), přepravované na dvou křídleních závěsnících, a dva kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů), dva raketové bloky typu UB-16-57U (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), dvě protizemní neřízené 240 mm rakety typu S-24, dvě neřízené pumy o hmotnosti 500 kg, čtyři neřízené pumy o hmotnosti 100 kg či 250 kg nebo dvě 600 l přídavné palivové nádrže, přepravované na dvou trupových závěsnících

Poslední úpravy provedeny dne: 13.1.2012