Jakovlev Jak-18P (‘Max’) (model 1957)

Typ:  speciální sportovní akrobatická modifikace základového cvičného letounu typu Jak-18A (Max)

Určení:  předvádění letecké akrobacie na leteckých přehlídkách, účast na soutěžích v letecké akrobacii a výcvik pilotů v letecké akrobacii

Odlišnosti modelu Jak-18P (Max) od letounu Jak-18A (Max):

- absence zadního pilotního prostoru (v této souvislosti podlouhlý pětidílný překryt kabiny nahradil znatelně kratší dvoudílný polokapkovitý „stíhačkový“ překryt sestávající se z hranatého pevného čelního štítku identické konstrukce, jako u modelu Jak-18A, a odsuvného, směrem dozadu, zaobleného krytu s neděleným zasklením)

- instalace plně zatažitelného příďového podvozku, který má navíc menší výšku, na místo sklápěcího (příďový podvozek tohoto modelu se zatahuje, po směru letu, do šachty, která je kryta, v oblasti vzpěr, jednodílnými dvířky, zatímco příďový podvozek Jaku-18A se pouze přiklápí k břichu trupu)

- instalace plně zatažitelného hlavního podvozku, který má navíc menší výšku, na místo sklápěcího (hlavní podvozek tohoto modelu se zatahuje, směrem k podélné ose trupu, do podvozkových šachet, které jsou kryty, jednodílnými dvířky, v oblasti vzpěr, zatímco hlavní podvozek Jaku-18A se pouze sklápí, směrem dopředu, pod náběžnou hranu křídla)

- absence obou protiskluzových chodníčků uchycených k horní ploše střední části křídla, po stranách trupu, a schůdku s tvarem písmene „U“, uchyceného k levému kořeni odtokové hrany křídla

- absence reflektorů vetknutých do levé náběžné hrany křídla

- absence veškerého přístrojového vybavení nezbytného pro činnost za nočních podmínek

- zredukované komunikační vybavení na radiostanici typu RSIU-3M

- instalace kratšího 60 cm kniplu uvnitř kokpitu

- instalace méně objemných palivových nádrží uvnitř střední části křídla a méně objemné olejové nádržky uvnitř motorové sekce

Historie:  V 50. letech se piloti aeroklubů DOSAAFu (Dobrovolná společnost pro spolupráci s armádou, letectvem a námořnictvem) museli plně spoléhat na dvoumístné letouny typu Jak-18 (Max), Po-2 (Mule) a UT-2 (Mink), které původně sloužily k výcviku vojenských pilotů Tyto stroje ale, díky rychlým pokrokům ve vývoji sportovních letounů ve světě, již tehdy nedokázaly obstát na mezinárodních soutěžích v letecké akrobacii. Vedení DOSAAFu proto pro své aerokluby zakoupilo okolo stovky sportovních letounů typu Z-226T Trener a Z-326A Akrobat československé značky Zlín. Zmíněné stroje se přitom staly vůbec prvními letouny DOSAAFu, které umožňovaly provádět akrobatické figury se záporným přetížením. Mezitím se konstrukční tým OKB A.S. Jakovleva pustil do prací na projektu prvního jednomístného akrobatického speciálu domácí konstrukce. Zmíněný stroj vešel ve známost pod označením Jak-18P (Max) a jeho základem se stal dvoumístný vojenský cvičný letoun typu Jak-18A (Max), nejvýkonnější 260 hp motorem typu Al-14R poháněná a od roku 1957 sériově vyráběná modifikace letounu typu Jak-18 (Max). Po konstrukční stránce byl akrobatický speciál typu Jak-18P, zpočátku známý jako Jak-20P, v maximální míře unifikován s cvičným Jakem-18 (Max). Od tohoto stroje se odlišoval zejména absencí zadního kokpitu a nepotřebných palubních systémů. Kromě toho obdržel plně zatažitelný podvozek (na místo sklápěcího) a méně objemné nádrže paliva a oleje. To vše přitom vedlo ke zlepšení aerodynamiky a snížení hmotnosti proti modelu Jak-18A (Max), což sebou samozřejmě přineslo zlepšení obratnosti a ovladatelnosti. Kompletaci prvního prototypu akrobatického Jaku-18P (Max) se podařilo završit v závěru listopadu roku 1957. K závodním zkouškám byl tento stroj předán dne 12. prosince toho samého roku. V průběhu závodních zkoušek, které byly završeny dnem 10. ledna 1958, první prototyp Jaku-18P (Max) vykonal 32 letů s celkovou délkou trvání 11 h a 27 min. Závodní zkoušky tohoto stroje zakončilo kladné hodnocení. Svého vývojového předchůdce v podobě dvoumístného cvičného letounu typu Jak-18A (Max) totiž překonával ve všech výkonnostních parametrech, tedy vyjma doletu. Tak např. jeho stoupavost byla vyšší hned 1,5 x. Max. rychlostí měl před dvoumístným Jakem-18A (Max) navrch o celých 20 km/h. Tohoto svého vývojového předchůdce ale překonával též pilotními charakteristikami. Vertikální manévry byl schopen provádět dokonce bez ztráty výšky. Jediná výtka byla vznesena k tomu, že nebyl uzpůsoben pro manévrování se záporným přetížením. Po završení závodních zkoušek byl první prototyp Jaku-18P (Max) předán k provozním zkouškám. Ty probíhaly u Centrálního aeroklubu (CAK) DOSAAFu. Zkoušky tohoto stroje u CAK ale již v roce 1959 předčasně ukončilo tvrdé dosednutí při přistání zaviněné pilotem. Ve zkušebním programu jej proto musel nahradit prototyp druhý. Druhý prototyp akrobatického Jaku-18P (Max) vznikl poněkud ve spěchu, konverzí sériového Jaku-18A (Max) a s prototypem prvním toho neměl mnoho společného.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Ivčenko Al-14R s max. výkonem 260 hp

Poslední úpravy provedeny dne: 10.6.2015