Typ:  dálková doprovodná modifikace frontového stíhacího letounu typu Jak-9T (Frank)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a doprovod bombardovacích a útočných letounů, sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních vojsk

Odlišnosti od letounu typu Jak-9T (Frank):

- instalace 20 mm kanónu typu ŠVAK se zásobníkem na 120 nábojů mezi válci motoru na místo 37 mm kanónu typu NS-37 se zásobníkem na 30 nábojů

- zvětšená zásoba paliva z 416-ti l na 845 l (630 kg) zvětšením počtu palivových nádrží ze dvou na osm. Zatímco šest z nich je vestavěno do křídla, zbylé dvě z těchto nádrží se nacházejí pod podlahou pilotní kabiny. Všechny palivové nádrže tohoto modelu jsou zhotoveny z kovu. Vnitřních šest nádrží je navíc opatřeno samosvorným potahem. Kromě toho se součástí palivového systému tohoto modelu stala malá spotřební nádržka. Ta má rovněž samosvorný potah. Vestavba dodatečných nádrží do křídla se neobešla bez zesílení konstrukce křídelních žeber č.13 až č.18. V souvislosti s vestavbou dodatečných nádrží do křídla navíc vzrost počet demontovatelných panelů na spodní ploše křídla (ty zajišťují pozemnímu personálu přístup k nádržím) a krytek plnících hrdel na horní ploše křídla na šest.

- zvětšená zásoba oleje z 25-ti kg na 70 kg instalací nové olejové nádržky s větším objemem

- instalace tlakové lahve s kyslíkem s větším objemem (8 l vs 4 l)

- instalace silnějšího elektrogenerátoru a akumulátorové baterie s vyšší kapacitou

- rozšířené přístrojové vybavení o radiopolokompas typu RPK-10M a umělý horizont typu AG-2

- instalace radiostanice typu SCR-274-N americké výroby, která se sestává ze dvou přijímačů (typy BC-454A a BC-455A) a dvou vysílačů (typy BC-457A a BC-459A), na místo méně výkonné radiostanice typu RSI-4. Radiostanice typu SCR-274-N má dosah 150 km z výšky 1 000 m, resp. 300 km z výšky 7 000 m. Hřbetní stožár, ke kterému jsou uchyceny přední konce drátových antén radiostanice tohoto modelu, má větší výšku. Zadní konce drátových antén radiostanice tohoto modelu navíc nejsou uchyceny přímo k náběžné hraně SOP, ale k malému stožárku, který vyčnívá z vrcholku SOP. V souvislosti s instalací radiostanice typu SCR-274-N byla zvětšena hřbetní dvířka do nákladového prostoru, který se nachází za kokpitem. Přijímač této radiostanice zase zpřístupňuje dodatečná servisní krytka, která se nachází na pravoboku trupu. Instalaci radiostanice typu SCR-274-N nakonec obdržel pouze druhý prototyp tohoto modelu.

Historie:  V roce 1944 vyvstala poptávka po stíhacím letounu, který by byl schopen poskytovat doprovod bombardovacím letounům při operacích v hloubce území protivníka. Zmíněný stíhací letoun měl přitom mít dolet nejméně 2 000 km, tedy ještě větší dolet, než měl dálkový Jak-9D (Frank). Požadovaný dálkový doprovodný stíhač obdržel služební označení Jak-9DD a tovární označení Jak-9Ju a z konstrukčního hlediska vycházel z „protitankového“ Jaku-9T (Frank). Výzbroj však přebíral od dálkového Jaku-9D (Frank). Součástí palivového systému dálkového Jaku-9DD (Frank) se stalo hned osm nádrží s celkovým objemem 845 l. Naproti tomu letoun typu Jak-9D (Frank), resp. Jak-9T (Frank), byl opatřen jen čtyřmi nádržemi s celkovým objemem 650 l, resp. dvěma nádržemi s celkovým objemem 416 l. Na prototyp dálkového Jaku-9DD (Frank), který vzešel výnosu ze dne 20. února 1944, byl přestavěn sériový Jak-9T (Frank) z produkce závodu č.153 z Novosibirsku. Konkrétně se jednalo o letoun s v.č. 0989, který brány zmíněného podniku opustil v prosinci roku 1943. Státními zkouškami prototyp Jaku-9DD (Frank) prošel mezi 23. květnem a 13. červnem roku 1944. Zmíněný stroj měl max. vzletovou hmotnost 3 276 kg a dosahoval rychlosti 565 km/h ve výšce 5 000 m, resp. 522 km/h v přízemní výšce. Na výšku 5 000 m byl schopen vystoupat za 6,8 min. Díky značné zásobě paliva dokázal urazit vzdálenost 2 285 km cestovní rychlostí, resp. 1 325 km rychlostí odpovídající 0,9 násobku rychlosti maximální. Vytrvalost dálkového Jaku-9DD (Frank) při letu cestovní rychlostí činila 6 h a 31 min. Při letu rychlostí odpovídající 0,9 násobku rychlosti maximální tento stroj vydržel ve vzduchu 2 h a 22 min. Celkové hodnocení prototypu dálkového Jaku-9DD (Frank) bylo kladné. Zmíněný stroj byl ale vhodný pouze pro piloty s vynikajícími navigačními schopnostmi. Z tohoto důvodu byla požadována instalace dodatečného navigačního vybavení a výkonnější radiostanice. Kromě toho byl vznesen požadavek na náhradu standardní pilotní sedačky pilotní sedačkou poskytující lepší pohodlí při dlouhotrvajících letech. Všechny výše uvedené požadavky se promítly do vybavení prototypu druhého. Zmíněný stroj (v.č.0101) vznikl v červenci roku 1943 v prototypové dílně Jakovlevovi OKB a stal se etalonem pro budoucí sériový model. Jeho základem se stal sériový Jak-9T (Frank), který brány novosibirského závodu č.153 opustil v červnu roku 1943. Prototyp Jak-9DD (v.č.0101) obdržel instalaci umělého horizontu typu AG-2, radiopolokompasu typu RPK-10M a radiostanice typu SCR-274-N americké výroby. Její drátové antény byly přitom nataženy mezi dvěma stožáry. Zatímco jeden z nich se nacházel za překrytem pilotní kabiny, ten druhý vyčníval ze špice SOP. Naproti tomu první prototyp Jaku-9DD (Frank) měl standardní radiostanici typu RSI-4 sovětské výroby, jejíž drátové antény byly nataženy mezi hřbetním stožárem, který měl menší výšku, a náběžnou hranou SOP. Kromě toho byla u tohoto stroje zdvojnásobena zásoba kyslíku. Díky tomu byl druhý prototyp Jaku-9DD (Frank) o něco těžší než prototyp první. Max. vzletová hmotnost tohoto stroje přitom činila 3 387 kg. Mezi 24. červencem a 2. srpnem roku 1944 druhý prototyp Jaku-9DD (Frank) prošel speciálními testy zaměřenými na prověření činnosti nového navigačního a komunikačního vybavení. V jejich průběhu vykonal celkem 36 letů s celkovou délkou trvání 42 h a 5 min. Při jednom z nich urazil vzdálenost 1 800 km ve výšce 1 030 m rychlostí 351 km/h. Zmíněný dálkový let byl přitom realizován dne 7. června, a to na trase Čkalovsk – Stalingrad – Čkalovsk. Zkoušky druhého prototypu Jaku-9DD (Frank) byly završeny kladným hodnocením. Jediná výtka byla vznesena k sedadlu pilota, neboť neposkytovalo dostatečné pohodlí pro dlouhé lety. Doporučena byla instalace sedadla se sklopitelným opěradlem. Z toho samého důvodu bylo doporučeno do kabiny tohoto stroje umístit též termosku s nápojem a pisoár. Produkce dálkového Jaku-9DD (Frank) se rozeběhla v květnu roku 1944. Do září roku 1945 brány závodu č.153 opustilo celkem 399 těchto strojů. Sériové Jaky-9DD (Frank) se od druhého prototypu mírně odlišovaly, a to instalací zjednodušeného přístrojového vybavení. Zmíněné stroje byly tak např. vybaveny radiostanicí typu RSI-4 domácí výroby a nikoliv radiostanici americké provenience. Díky tomu, že byl dálkový Jak-9DD (Frank) o nějakých 270 kg těžší než model Jak-9D (Frank), za tímto svým předchůdcem zaostával rychlostí, stoupavostí, manévrovatelností i vzletovými a přistávacími charakteristikami. Po spotřebování poloviny paliva byl ale na tom s Jakem-9D (Frank) z hlediska výše uvedených charakteristik prakticky stejně. Díky tomu, že se těžiště dálkového Jaku-9DD (Frank) nacházelo více vzadu, měl v porovnání s modelem Jak-9D (Frank) horší i podélnou stabilitu, ale jen mírně. Naproti tomu na „vývrtkové“ charakteristiky neměla instalace dodatečných palivových nádrží žádný vliv. Přestože měl dálkový Jak-9DD (Frank) delší rozjezd a dojezd při vzletu a přistání, mohl operovat ze shodných polních letišť jako starší dálkový Jak-9D (Frank). Armádními zkouškami dálkový Jak-9DD (Frank) prošel mezi 9. březnem a 25. dubnem roku 1945 u 386. IAP (stíhací letecký pluk) 334. IAD (stíhací letecká divize). Do armádních zkoušek se zapojilo celkem 40 letounů z 1. a 2. výrobní série, které z linky závodu č.153 sjely mezi květnem a srpnem roku 1944. Všechny zmíněné stroje byly vybaveny radiopolokompasem typu RPK-10. Umělý horizont typu AG-2 mělo ale instalováno jen 6 z nich. Od 9. března do 9. dubna se dálkové Jaky-9DD (Frank) podílely na eliminaci seskupení vojsk protivníka na území Jižního Pruska. Poté, mezi 18. a 25. dubnem, se tyto stroje zapojily do operací poblíž Berlína. Hlavním posláním dálkových Jaků-9DD (Frank) byl tehdy doprovod dvoumotorových bombardovacích letounů typu Pe-2 (Buck), Tu-2 (Bat) a B-25J Mitchell (Bank) při útocích z malých výšek na čelní postavení protivníka. V průběhu zmíněných operací dálkové Jaky-9DD (Frank) sestřelily devět letounů nepřítele (typy Fw190 a Bf109) při vlastní ztrátě dvou strojů. Další dva Jaky-9DD (Frank) byly zničeny při nehodách. Doprovázení bombardovacích letounů typu Tu-2 (Bat) ale nebylo jednoduchou záležitostí. Protože byly zmíněné bombardovací letouny velmi rychlé, piloti Jaků-9DD (Frank) měli problémy s nimi letět ve formaci při manévrování. To platilo zejména při zpáteční cestě, kdy byl letoun typu Tu-2 (Bat) bez pumové zátěže. Z výsledků armádních zkoušek proto vyplynulo, že letouny typu Jak-9DD (Frank) mají k doprovodu letounů typu Tu-2 (Bat) dostatečný pouze dolet a vytrvalost. Naproti tomu max. horizontální rychlost a manévrovatelnost Jaků-9DD (Frank) byla k plnění tohoto úkolu shledána za nedostatečnou, stejně jako odolnost v boji a palebná síla. S kritikou se ale setkalo též palubní vybavení. Nevyhovující výkonnostní parametry, ovladatelnost a manévrovatelnost dálkového Jaku-9DD (Frank) byla přitom důsledkem nízkého výkonu motoru pro tak těžký letoun a v neposlední řadě též značného rozložení zatížení v rámci celého rozpětí křídla. Palivové nádrže tohoto stroje přitom nejen značně zatěžovaly křídlo, ale též výrazně zvyšovaly zranitelnost v boji, neboť dohromady zaujímaly značnou plochu. Vnější nádrže navíc neměly samosvorný potah. K odolnosti v boji navíc moc nepřispívala ani skutečnost, že se dvě z nich nacházely přímo pod kokpitem. Vzhledem k tomu, že byly dálkové Jaky-9DD (Frank) poněkud přetížené, bylo nutné u nich častěji měnit pneumatiky podvozkových kol. Z toho samého důvodu u těchto letounů často docházelo k praskání vidlicovitých noh ostruhového podvozku. Provoz dálkových Jaků-9DD (Frank) navíc sužovaly náhlé výpadky motoru za letu, které byly důsledkem nestabilního přísunu paliva do karburátoru. Na druhou stranu měl dálkový Jak-9DD (Frank) zdaleka nejdelší dolet ze všech stíhacích letounů VVS té doby. V srpnu roku 1944 bylo 12-ti těchto strojů přelétnuto do italského Bari, aby zde zajistilo podporu Národně-osvobozenecké armádě Jugoslávie. Zmíněné letouny byly nejprve přelétnuty z Moskvy do moldavského Balti. Odtud se pak vydaly do Bari. Zmíněnou trasu dálkové Jaky-9DD (Frank) přitom absolvovaly bez mezipřistání, vesměs ve velké výšce. Jejich navádění po celou tuto cestu zajišťoval dvoumotorový bombardovací letoun typu A-20G Boston (Box). V Bari bylo všech 12 těchto strojů začleněno do Letecké skupiny zvláštního určení (AGON), která byla zřízena krátce předtím, dne 17. července toho samého roku. Součástí zmíněné AGON se ale staly též dvoumotorové transportní letouny typu C-47 Skytrain a spojovací dvouplošníky typu Po-2 (Mule). Z letiště Bari následně dálkové Jaky-9DD (Frank) poskytovaly stíhací doprovod transportním letounům typu C-47 Skytrain. Ty přitom zajišťovaly dopravu nákladu do oblastí Jugoslávie, které byly mezitím osvobozeny partyzány, a odsun raněných z těchto oblastí. K těmto speciálním misím obvykle vyrážela, za denních podmínek, dvojice letounů typu C-47 Skytrain v doprovodu čtyř až šesti Jaků-9DD (Frank). Jedné z těchto misí se nicméně zúčastnilo hned devět letounů typu C-47 Skytrain a všech 12 stíhacích Jaků-9DD (Frank). Z letecké základny Bari dálkové Jaky-9DD (Frank) ke dni 9. prosince 1944 vykonaly celkem 155 bojových vzletů, a to bez jediné bojové ztráty. Byla zaznamenána pouze jedna nebojová ztráta. Zmíněné stroje přitom ve výškách 3 000 až 4 000 m rychlostí a manévrovatelností překonávaly všechny americké a britské stíhací letouny, které tehdy bázovaly v Bari, včetně letounů typu Tempest I, Spitfire IX, P-63C-1 Kingcobra, P-40 Kittyhawk a P-47 Thunderbolt. Kromě toho dálkové Jaky-9DD (Frank) v roce 1944 zajišťovaly též doprovod čtyřmotorových bombardovacích letounů typu B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator ze stavu USAAF při útocích na cíle na území Rumunska. Zmíněné mise měly přitom podobu zpátečních letů mezi ukrajinskou základnou Poltava a italskou základnou Bari.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy (oba vznikly konverzí sériových Jaků-9T) a 399 sériových strojů.

Uživatelé:  Bulharsko a SSSR

Posádka:    jeden pilot (popř. ještě jeden pasažér)

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov VK-105PF (M-105PF) s max. výkonem 1 180 hp

Vybavení:   jeden střelecký zaměřovač

Výzbroj:     jeden 20 mm kanón typu ŠVAK se zásobou 120 nábojů, instalovaný mezi řadami motorových válců, a jeden 12,7 mm synchronní kulomet typu UBS se zásobou 200 nábojů, instalovaný nad motorem

* parametry naměřené v průběhu státních zkoušek letounu Jak-9DD (v.č. 3038)