Tupolev Tu-104AK

Typ:  speciální výzkumná modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Tu-104A (Camel A)

Určení:  výcvik kosmonautů a prověřování činnosti různých palubních systémů kosmických plavidel při stavu beztíže

Odlišnosti od letounu Tu-104A (Camel A):

- nový interiér kabiny cestujících. Interiér kabiny cestujících tohoto modelu je rozdělen na dvě sekce, a to přední (pracovní) s pracovišti zkušebních techniků, kameramana a palubního ošetřovatele a zadní (experimentální). Součástí vybavení pracovní sekce jsou kromě sedadel, která jsou opatřena bezpečnostními pásy, též ovládací panely testovaného zařízení, palubní intercom, silné osvětlení (to je nezbytné při pořizování filmového záznamu) a reproduktor. Experimentální sekce je od pracovní sekce oddělena nylonovou sítí. Podlaha, obě boční stěny i strop experimentální sekce je obložen tlustou vrstvou měkkého pěnového plastu. Pod jejím stropem se navíc nachází instalace řady držadel.

- instalace zamřížovaných vývodů vzduchu, za jejichž pomoci lze při nouzových situacích provést (v průběhu dvou až tří sekund) úplnou dekompresi kabiny (aby ji posádka mohla opustit na padácích), na místo čtyř párů postranních kulatých okének

- rozšíření vybavení o omezovač přetížení

- modifikovaný palivový systém. Palivový systém tohoto modelu dokáže nepřetržitě zásobovat palivem pohonné jednotky i při nulové gravitaci.

Historie:  V souvislosti s rychlými pokroky ve vývoji kosmické techniky na přelomu 50. a 60. let vyvstala v SSSR poptávka po specializovaném letounu umožňujícím provádět výcvik budoucích kosmonautů a testování různých palubních systémů kosmických lodí při stavu beztíže. První takto specializovaný letoun sovětské konstrukce vešel ve známost jako Tu-104AK a jeho základem se stal dvoumotorový proudový dopravní letoun typu Tu-104A (Camel A). Podmět k použití právě tohoto prvního proudového dopravního letounu sovětské konstrukce pro zmíněný úkol přitom vzešel od samotného S.P. Koroljova, šéfkonstruktéra OKB-1, která měla mimo jiné na svědomí konstrukci kosmické nosné rakety typu Sojuz. Konverzí několika dopravních letounů typu Tu-104A (Camel A) na speciál typu Tu-104AK byla přitom OKB A.N. Tupoleva oficiálně pověřena dne 23. září 1960. Základem prvního exempláře speciálu typu Tu-104AK se stal letoun Tu-104A (CCCP-42390 / v.č. 8350705) ze stavu Aeroflotu, který byl postaven v roce 1958 závodem č.135 z Charkova. V rámci konverze na speciál typu Tu-104AK byl tento stroj nejprve zbaven veškerého vnitřního vybavení osobní kabiny, včetně sedaček cestujících, stropních polic pro příruční zavazadla, palubní kuchyňky a palubních toalet. Následně byl interiér kabiny cestujících tohoto stroje rozdělen, nylonovou sítí, na dvě sekce, a to přední, kam byla umístěna pracoviště zkušebních techniků, kameramana a palubního ošetřovatele, a zadní. Zde byly prováděny experimenty. Podlaha, obě boční stěny a strop celé zadní (experimentální) sekce kabiny byla, z bezpečnostních důvodů, obložena tlustou vrstvou měkkého pěnového plastu. Pod stropem se navíc objevila instalace řady držadel. Po konverzi na speciál typu Tu-104AK letoun Tu-104AK (CCCP-42390) obdržel výsostné značení VVS a rudé trupové číslo „46“. Do služby speciál Tu-104AK (rudá 46) vstoupil v roce 1960. Krátce nato byl na speciál typu Tu-104AK upraven ještě jeden letoun typu Tu-104A (Camel A) ze stavu Aeroflotu. Konkrétně přitom šlo o letoun s registrací CCCP-42389 a v.č. 8350704. Tento stroj po konverzi obdržel rovněž výsostné značení VVS (a rudé trupové číslo 47). Zkouškami oba dva exempláře speciálu typu Tu-104AK prošly u institutu LII ze Žukovského. Po završení zkoušek byly předány svému provozovateli. Oba exempláře tohoto speciálu přitom provozoval institut GNIKI VVS (Státní veděcko-výzkumný rudoarmějský institut vojenského letectva) v kooperaci se Střediskem přípravy kosmonautů (CPK), a to z letecké základny Čkalovsk. Letový profil speciálu typu Tu-104AK měl tvar sinusoidy. Stav beztíže uvnitř kabiny tohoto stroje přitom vznikal po dobu 25 až 28 sekund, a to v okamžiku přechodu z rychlého strmého výstupu (pod úhlem 45°) do výšky cca 6 000 m do rychlého strmého klesání pod úhlem 40° až 45°. V první fázi výzkumného programu byl za pomoci speciálu typu Tu-104AK studován vliv stavu beztíže na zvířata a lidi. Tomu následovaly testy skafandru a dalšího vybavení kosmických lodí za stavu beztíže. Na této fázi zkušebního programu se podílel i první kosmonaut na světě J.A Gagarin. V roce 1964 byla za pomoci speciálu typu Tu-104AK odzkoušena za stavu beztíže 1:1 maketa nafukovací přechodové komory, za jejíž pomoci rok nato kosmonaut A.A. Leonov opustil na oběžné dráze kosmickou loď Voschod-2, čímž se stal historicky prvním člověkem ve volném vesmíru. Své první zkušenosti s použitím zmíněné komory při stavu beztíže přitom zmíněný kosmonaut získal právě v kabině letounu typu Tu-104AK. Na palubě jednoho z těchto strojů byl po několik let intenzivně testován též zmenšený demonstrátor osmikolové lunární sondy typu Lunochod za podmínek měsíční gravitace. Při těchto zkouškách se ve zkušebním úseku kabiny letounu typu Tu-104AK nacházela vrstva zeminy, po které demonstrátor Lunochodu prováděl zkušební jízdy s různými typy kol. Za pomoci speciálu typu Tu-104AK byly ale za stavu beztíže odzkoušeny též různé palubní systémy kosmických prostředků, kosmický elektrický svařovací přístroj z dílny institutu J.O. Patona či zařízení pro rozvíjení antén komunikačních družic. V aktivní službě se speciály typu Tu-104AK nacházely až do konce 70. let. Poté, v roce 1981, jejich poslání převzala trojice speciálů typu Il-76KT. Zmíněný stroj přitom nebyl ničím jiným, než modifikací čtyřmotorového proudového transportního letounu typu Il-76 (Candid B). Zatímco letoun Tu-104AK (rudá 46) byl dne 16. ledna 1979 předán leteckému museu z Monina, letoun Tu-104AK (rudá 47) skončil, ten samý rok, za branami musea charkovského výrobního závodu č.135.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva exempláře (oba vznikly konverzí sériových Tu-104A)

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a skupina zkušebních techniků

Pohon:        dva proudové motory typu Mikulin RD-3M (AM-3M) s max. tahem po 9 500 kp

Radar:         navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4G (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku

poslední úpravy provedeny dne: 9.11.2017