Tupolev Tu-16P (‘Badger J’)

Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) určená pro vedení radioelektronického boje (REB)

Určení:  krytí útoků bojových skupin strategických bombardovacích a raketonosných letounů řady Tu-16 (Badger) rušením pozemních radiolokačních stanic systémů protivzdušné obrany (PVO), palubních radiolokátorů stíhacích letounů a naváděcích hlavic protiletadlových řízených střel

Odlišnosti modelu Tu-16P od letounu Tu-16 (Badger A):

- absence ofenzivní výzbroje

- instalace ovládacího pultu REB stanice typu Buket na pracovišti navigátora-operátora

- instalace palety s přetlakovým kontejnerem s aparaturou REB stanice typu SPS-22N, SPS-33N, SPS-44N nebo SPS-55N systému Buket čtyř 6 kV jednofázových měničů střídaného proudu typu PO-6000, jednoho 6 kV třífázového měniče střídaného proudu typu PT-6000 a kapalinového chladiče rušící aparatury uvnitř trupové pumovnice. Instalaci měničů typu PO-6000 a PT-6000 si přitom vyžádal nedostatečný výkon standardních palubních generátorů poháněných motory pro napájení rušící aparatury.

- instalace potahu na místo dvířek trupové pumovnice. V ose břicha střední části trupu tohoto modelu, na úrovni trupové pumovnice, se navíc nachází protáhlý štíhlý člunovitý dielektrický kryt. Zmíněný kryt má délku odpovídající cca 3/4 délky trupové pumovnice a ukrývá dva tandemově uspořádané páry vysílacích antén a jednu přijímací anténu. Ta se nachází přímo mezi předním a zadním párem vysílacích antén. Kromě krytu antény rušiče jsou k břichu střední části trupu tohoto modelu uchyceny dva tandemově uspořádané páry kapsovitých lapačů vzduchu chladícího systému rušící aparatury. Instalace zmíněných lapačů se přitom nachází po stranách přední a zadní části člunovitého krytu antén rušiče.

- instalace výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B Avtomat-2 v zadní části trupu, přímo za břišní obrannou střeleckou věží. Instalaci zmíněných výmetnic obdržely pouze některé exempláře tohoto modelu.

Historie:  První specializovaná modifikace středně těžkého dvoumotorového proudového strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) pro vedení aktivního radioelektronického boje (REB) vešla ve známost jako Tu-16SPS a byla postavena, v letech 1955 až 1958, v počtu 144-ti exemplářů. Zatímco 42 z nich bylo vybaveno REB stanicí typu SPS-1, součástí vybavení zbylých 102 těchto strojů se stala REB stanice typu SPS-2. Zmíněné stanice byly ale málo výkonné, rozměrné a těžké. Díky absenci automatizace navíc jejich obsluhu musel zajišťovat operátor, a to z kabiny, která se nacházela uvnitř přetlakové kapsule vestavěné do zadní části trupové pumovnice. Jak vyhledání nepřátelské stanice, tak i určení její pracovní frekvence a naladění rušící stanice probíhalo manuálně. Díky tomu REB stanice typu SPS-1 a SPS-2 nejenže nebyly schopny rušit více radiolokačních stanic najednou, ale navíc byly zcela nepoužitelné proti moderním vícekanálovým radiolokačním stanicím a radiolokačním stanicím s přeladitelnou pracovní frekvencí. Odpovědí ze strany sovětského průmyslu na tuto skutečnost se stala automatizovaná širokopásmová REB stanice typu Buket. Vývoj zmíněné REB stanice byl přitom zahájen v roce 1957. REB stanice typu Buket vznikla ve čtyřech variantách, a to SPS-22 Buket-2 (s pracovní vlnovou délkou 21,5 až 30 cm, výkonem 340 až 1 000 W a hmotností 854 kg), SPS-33 Buket-3 (s pracovní vlnovou délkou 12,5 až 21,5 cm, výkonem 500 až 1 000 W a hmotností 870 kg), SPS-44 Buket-4 (s pracovní vlnovou délkou 9,8 až 12,5 cm, výkonem 440 až 680 W a hmotností 722 kg) a SPS-55 Buket-5 (s pracovní vlnovou délkou 8,6 až 9,8 cm, výkonem 400 až 860 W a hmotností 755 kg). REB stanice typu SPS-22, SPS-33, SPS-44 a SPS-55 měly 18, 45, 30 a 30 přijímacích kanálů. Zatímco REB stanice typu SPS-22, SPS-44 a SPS-55 byly opatřeny čtyřmi vysílači, REB stanice typu SPS-33 měla šest vysílačů. Každý z nich přitom pokrýval rozdílný rozsah vlnových délek. REB stanice typu Buket byla v době svého vzniku bezkonkurenčně nejvýkonnější REB stanicí na světě a dokázala rušit hned sedm radiolokačních stanic najednou, včetně vícekanálových radiolokačních stanic a radiolokačních stanic s přeladitelnou pracovní frekvencí. Jakákoliv tehdejší elektronická protiopatření (ECCM) byla proti tomuto zařízení zcela neúčinná. Modifikace letounu typu Tu-16 (Badger A), která zastávala roli nosiče REB stanice typu Buket vešla ve známost jako Tu-16P (Badger J). Modifikace REB stanic typu SPS-22, SPS-33, SPS-44 a SPS-55, které byly určeny pro tento typ letounu, zase nesly označení SPS-22N, SPS-33N, SPS-44N a SPS-55N. Prototyp REB speciálu typu Tu-16P (Badger J) vznikl v roce 1962 konverzí blíže nespecifikovaného exempláře letounu typu Tu-16 (Badger) a státními zkouškami prošel v roce 1963. V průběhu státních zkoušek byl přitom za pomoci palubní REB stanice zmíněné stroje rušen 3D radiolokátor typu P-90 Pamir (1RL115). REB speciál typu Tu-16P (Badger J) vznikl v celkovém počtu 91-ti exemplářů, z nichž 34 bylo opatřeno REB stanicí typu SPS-22N, 9 REB stanicí typu SPS-33N, 28 REB stanicí typu SPS-44N a 20 REB stanicí typu SPS-55N. Základem většiny REB speciálů typu Tu-16P (Badger J) se staly REB speciály typu Tu-16SPS. V rámci konverze na model Tu-16P (Badger J) byla přitom z trupové pumovnice těchto strojů snímána přetlaková kapsule s kabinou operátora. Díky vysokému stupni automatizace totiž obsluhu REB stanice typu Buket mohl obstarávat navigátor-operátor ze svého standardního pracoviště. Další exempláře REB speciálu typu Tu-16P (Badger J) vznikly přestavbou REB speciálů typu Tu-16 Jolka a dalších verzí letounu typu Tu-16 (Badger). Jediným provozovatelem REB speciálů typu Tu-16P (Badger J) se stalo Sovětské VVS. Letouny typu Tu-16P (Badger J) dokázaly v průběhu letu ve výšce mezi 10 000 a 11 000 m poskytovat elektronické krytí útočné skupině bombardovacích a raketonosných letounů řady Tu-16 (Badger) rozptýlené v okruhu 3 až 5 km. Dosah rušícího signálu palubní REB stanice tohoto stroje činil 300 až 350 km. REB stanice typu Buket se neobešla bez nedostatků. Zmíněná stanice totiž rušila nejen radiolokátory protivníka, ale i radiolokátory bojových letounů, kterým speciál typu Tu-16P (Badger J) zajišťoval elektronické krytí. Pokud byla zmíněná REB stanice zapnuta, nebylo navíc možné používat defenzivní výzbroj a defenzivní avioniku v podobě aktivních RL rušičů individuálních ochrany řady Siren (které se součástí vybavení speciálů typu Tu-16P staly až později). Jinak by totiž došlo k přetížení palubního elektrického systému. Při aktivaci REB stanice typu Buket na zemi navíc pozemní personál musel dodržovat přísná bezpečnostní pravidla, neboť její záření bylo velmi nebezpečné. Vážné poškození zdraví přitom dokázalo způsobit i velmi krátké ozáření tímto zařízením. Ve výzbroji VVS se REB speciál typu Tu-16P (Badger J) udržel až do počátku 90. let. 

Verze:

Tu-16P (Badger J) – základní modifikace letounu typu Tu-16P (Badger J). Součástí vybavení tohoto modelu se stal aktivní RL rušič skupinové ochrany typu SPS-22N, SPS-33N, SPS-44N nebo SPS-55N systému Buket. Tento model vznikl v počtu 91-ti exemplářů, z nichž 34 bylo opatřeno REB stanicí typu SPS-22N, 9 REB stanicí typu SPS-33N, 28 REB stanicí typu SPS-44N a 20 REB stanicí typu SPS-55N. Jejich základem se přitom staly letouny typu Tu-16SPS, Tu-16 Jolka a další modifikace letounu typu Tu-16 (Badger). V zadní části trupu, přímo za břišní obrannou střeleckou věží, některých exemplářů tohoto modelu se navíc nacházela instalace výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B Avtomat-2. Některé Tu-16P (Badger J) později obdržely instalaci aktivního RL rušiče skupinové ochrany typu SPS-77, který byl rovněž součástí systému Buket a byl uzpůsoben pro činnost v malých výškách. Toto přitom představovalo přímou reakci na novou taktiku vzdušného napadení, která spočívala v příletu v cíly v přízemní výšce. Letoun pohybující se v přízemní výšce je totiž obtížně odhalitelný, protože podlétá zorná pole radiolokačních stanic.

Tu-16P Pilon – modifikace letounu typu Tu-16P (Badger J) s instalací závěsníků s šestinásobnými odpalovacími lištami neřízených raket typu RPZ-59 pod křídlem. Zmíněné rakety přitom nebyly opatřeny bojovou hlavicí, ale výmetnicí klamných RL cílů. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly konverzí operačních Tu-16P (Badger J). Zkoušky prvního z nich se přitom rozeběhly dnem 9. září 1968. viz. samostatný text

Tu-16P Rezeda – provedení letounu typu Tu-16P (Badger J) s rozšířeným REB vybavením o aktivní RL rušič individuální ochrany typu SPS-100 Rezeda-AK. Instalace aparatury rušiče typu se nacházela uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Jeho instalace se ale neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Zasklení bývalého pracoviště „ocasního“ střelce se proto omezilo na přední pár postranních okének. Kryt rušiče typu SPS-100 se sestával ze dvou polovin (pravé a levé), které bylo možné vyklápět směrem od sebe, tedy směrem do stran. To pozemnímu personálu zajišťovalo přístup k aparatuře. Na zádi zmíněného krytu se nacházel zamřížovaný výstup chladícího vzduchu. Rušič typu SPS-100 využíval čtyři antény. Ty byly umístěny pod drobnými polokapkovitými kryty. Zatímco jeden z nich se nacházel na břichu trupu, přímo před postranními polokapkovitými průzory záďové kabiny střelce, zbylé tři tyto kryty byly uchyceny přímo k záďovému vřetenovitému krytu aparatury rušiče. Instalací rušiče typu Rezeda-AK byl na konci 60. let opatřen letoun Tu-16P (rudá 17 / v.č. 5202907). Přestože zkoušky tohoto stroje zakončilo kladné hodnocení, rušič typu Rezeda-AK se na letounech typu Tu-16P (Badger J) již více nerozšířil. Později byl letoun Tu-16P (rudá 17) přestavěn na bezpilotní vzdušný terč typu M-16.

Tu-16P Fikus – modifikace letounu typu Tu-16P (Badger J) s instalací anténní soustavy typu Fikus s usměrněným vyzařováním rušícího signálu do úzkého paprsku. To přitom zamezovalo rušení palubních radiolokátorů bojových letounů, kterým letoun typu Tu-16P (Badger J) poskytoval elektronické krytí. Na tento model bylo po roce 1972 přestavěno celkem 10 letounů typu Tu-16P (Badger J) v provedení s REB stanicí typu SPS-22N nebo SPS-44N. viz. samostatný text

Tu-16P (Badger J) (s modifikovaným obranným systémem) – provedení letounu typu Tu-16P (Badger J) s rozšířeným REB vybavením o aktivní RL rušiče individuální ochrany. Součástí vybavení tohoto modelu se stal aktivní RL rušič pro přední polosféru typu SPS-151D, SPS-152D či SPS-153D systému Siren-D a (nebo) aktivní RL rušič pro zadní polosféru typu SPS-151ŽK, SPS-152ŽK či SPS-153ŽK systému Siren-MD. Rušič typu Siren-D využíval tři antény, jednu přijímací a dvě vysílací. Instalace přijímací antény se přitom nacházela pod nevelkým náprstkovitým krytem, který vystupoval z prosklené špice trupu. Vysílací antény byly zase umístěny uvnitř nevelkých oválných krytů, které byly uchyceny, za pomoci krátkých pylonů, k okrajům břicha trupu, přímo před lapači vzduchu pohonných jednotek. Instalace rušiče typu Siren-MD se nacházela uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Zmíněný kontejner byl znám jako UChO a kromě rušiče typu Siren-MD ukrýval též dvojici výmetnic klamných IČ cílů typu ASO-2I-E7R. Jeho instalace se ale neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Instalaci akrivních RL rušičů řady Siren letouny typu Tu-16P (Badger J) obdržely v průběhu 70. a 80. let. Některé exempláře tohoto modelu byly kromě defenzivních rušičů řady Siren opatřeny též rušičem typu SPS-5 Fasol. Zmíněný rušič byl umístěn v přední přístrojové sekci a využíval jeden pár zkosených břitových antén, který byl uchycen k okrajům břicha přední části trupu, na úrovni šachty příďového podvozku. Součástí vybavení některých letounů tohoto typu se kromě aktivních RL rušičů staly též výmetnice klamných IČ/RL cílů typu ASO-2I-Je7R. Ty byly přitom vestavěny do zadní části křídelních podvozkových gondol a břicha kontejneru typu UChO.

Tu-16P (modifikovaný) – provedení letounu typu Tu-16P (Badger J) se třemi tandemově uspořádanými nevelkými polokapkovitými kryty na břichu trupu. Zatímco dva z nich se nacházely mezi šachtou příďového podvozku a krytem antén rušiče typu Buket, instalace toho třetího byla umístěna za krytem antén rušiče typu Buket. Kromě toho byl tento model opatřen instalací aktivního RL rušiče individuální ochrany typu SPS-5 Fasol a výmetnicemi klamných RL cílů. Jejich instalace se nacházela na okrajích břicha zadní části trupu, přímo před postranními polokapkovitými průzory záďové kabiny střelců. Tento model zřejmě vznikl v jediném exempláři (rudá 35). Jeho provozovatelem bylo VMF.

Tu-16P Kaktus – modifikace letounu typu Tu-16P (Badger J) s instalací aktivního RL rušiče typu SPS-120 Kaktus uvnitř trupové pumovnice na místo rušiče typu Buket. Aktivní RL rušič typu Kaktus využíval anténu, která se nacházela na břichu střední části trupu. Jeho obsluhu obstarával, stejně jako v případě rušiče typu Buket, navigátor-operátor. Instalací rušiče typu Kaktus byl opatřen pouze nevelký počet letounů typu Tu-16P (Badger J).

Vyrobeno:  91 operačních strojů (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16SPS, Tu-16 Jolka a dalších letounů řady Tu-16)

Uživatelé:  pouze SSSR

Tu-16P

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3M (AM-3M) s max. tahem po 9 520 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu RBP-4 (Mushroom) má detekční dosah 150 až 180 km a zaměřovací dosah 70 km a slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Za pomoci tohoto radiolokátoru lze přitom zaměřovat pozemní cíle s přesností 75 až 100 m při letu rychlostí do 1 250 km/h ve výškách mezi 2 000 a 15 000 m. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PKI, instalovaný před sedadlem pilota, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                   - REB: aktivní RL rušič skupinové ochrany typu SPS-22N, SPS-33N, SPS-44N nebo SPS-55N systému Buket (podlouhlý štíhlý člunovitý kryt instalovaný v ose břicha střední části trupu)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (instalace antény tohoto zařízení se nachází na konci levé VOP). Některé exempláře tohoto modelu obdržely instalaci výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B Avtomat-2 v zadní části trupu, přímo za břišní obrannou střeleckou věží.

Výzbroj:    jeden střelecký post typu NU-88 s jedním pevným 23 mm kanónem typu AM-23L3 se zásobou 100 nábojů, vetknutý do pravoboku přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, a jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018