Typ:  speciální modifikace vrtulníku typu Mi-8T (Hip C) pro radiotechnický průzkum (ELINT) a radioelektronický boj (REB)

Určení:  zjišťování pozic radiostanic v zájmu bitevního letectva a krytí útoků bitevních letounů rušením radiolokačních stanic PVO

Odlišnosti od modelu Mi-8T (Hip C):

- instalace systému typu Aries-F italské značky Elettronica. Jehož součástí se staly aktivní RL rušiče typu ALQ-6 a ALQ-7, dva přijímače typu RBM-7 a videoanalyzátor typu ELT/777

- instalace pracovních konzol dvou operátorů se sedadly z dopravního letounu typu Jak-40 uvnitř nákladové kabiny

- instalace klimatizačního systému, který zajišťuje chlazení speciálního palubního zařízení. V této souvislosti se na bocích trupu objevily čtyři výfuky a na břichu trupu jeden výfuk.

- instalace hranatého krytu vysílací ELINT antény (s pracovní frekvencí 1 až 2 a 2 až 4 GHz) přímo nad prostředním čelním okénkem pilotní kabiny

- instalace válcovitého dielektrického krytu DF vysílací ELINT antény na místo spodního prostředního okénka, které je vetknuto do špice trupu. Ke spodku zmíněného krytu je uchycena všesměrová přijímací anténa s frekvenčním rozsahem 3,9 až 18 GHz. Protože zmíněný kryt zastiňoval světlomety instalované na břichu trupu, později byla jejich instalace přesunuta do vystouplých krytů a současně vypouklá čirá postranní okénka pilotní kabiny vyměněna za plochá matná (kuli zamezení oslnění pilotů).

- instalace dvou párů válcovitých dielektrických krytů vysílacích antén rušičů na koncích nosníků z trubkové příhradoviny, které jsou uchyceny k bokům střední části trupu, v oblasti před hlavním podvozkem. Instalace zmíněných krytů je umístěna nad sebou. Zatímco horní pár antén pracuje na frekvencích 2 až 4 GHz, pracovní frekvence dolního páru antén činí 1 až 2 GHz.

Historie:  Protože Jugoslávie neměla plnou důvěru ani ze strany států NATO ani ze strany SSSR, její ozbrojené síly se po celou dobu své existence potýkaly s nedostupností moderního vybavení pro radiotechnický průzkum (ELINT) a radioelektronický boj (REB). Vzdušné síly a PVO tohoto státu se proto v polovině 80. let musely stále plně spoléhat na sovětské průzkumné letouny typu MiG-21R (Fishbed H), součástí jejichž vybavení byl podvěsný kontejner s ELINT aparaturou, a pozemní stacionární a mobilní prostředky pro ELINT a REB. V roce 1986 bylo proto schváleno pořízení stanic typu Smart Guard a Aries. Zmíněné stanice pocházely z dílny italské společnosti Elettronica a využívaly prostředky pro zpracování dat švédské provenience. Jejich nosičem se kromě jednoho speciálně upraveného proudového třímotorového regionálního dopravního letounu typu Jak-40 (Codling), který vešel ve známost jako Jak-40E, staly též čtyři středně těžké transportní vrtulníky typu Mi-8T (Hip C). Pro specializovanou ELINT/REB verzi stroje bylo zase vyhrazeno označení HT-40E (základní transportní verzi vrtulníku typu Mi-8T Jugoslávské vzdušné síly značily HT-40). Podmínkou prodeje stanic typu Smart Guard a Aries ze strany zmíněného italského výrobce se stalo přísné utajení jejich vzdušných nosičů. Společnost Elettronica totiž neměla zájem, aby se o tom, že prodala Jugoslávcům tak pokročilé systémy, jakými byly stanice typu Smart Guard a Aries, někdo dozvěděl. Z tohoto důvodu byla vestavba zmíněných stanic do draku všech čtyř vrtulníků typu Mi-8T (Hip C) a letounu typu Jak-40 (Codling) provedena, v letech 1989 až 1990, přímo na území Jugoslávie, resp. v prostorách opravárenského závodu Moma Stanojlovič, který se nachází na letecké základně Batajnice. Z toho samého důvodu bylo zakázáno fotografování těchto strojů, zejména pak krytů antén a konzol operátorů (ty nebyly nafoceny ani pro potřeby operačních manuálů). Základem speciálů typu HT-40E se konkrétně staly vrtulníky typu Mi-8T (Hip C) s trupovými čísly 12409 až 12412 (a výrobními čísly 10976, 10972, 10978 a 12412). Ještě předtím, než tyto stroje prošly konverzí na speciály typu HT-40E, byla instalace speciálního vybavení a kabeláže odzkoušena na dřevěné 1:1 maketě. Zástavba jednotlivých komponent ELINT/REB systému typu Aries (ve verzi Aries-F), který využíval celkem devět antén, přitom vedlo ke vzrůstu hmotnosti na 10 517 kg. Instalaci kompletní sady vybavení ale obdržely pouze dva vrtulníky typu HT-40E (12410 a 12412). U zbylých dvou exemplářů speciálu typu HT-40E (12409 a 12411) nebyla instalována pracoviště operátorů uvnitř nákladového prostoru. Všechny čtyři exempláře vrtulníku typu HT-40E byly v červnu roku 1990 zařazeny, spolu s jediným exemplářem letounu typu Jak-40E, do stavu 678. mae (smíšená letka) 138. trabr (dopravní letecká brigáda). Zkoušky vrtulníku typu HT-40E byly realizovány mezi 27. únorem a 12. březnem roku 1991 ve zkušebním středisku VOC. V jejich průběhu byl studován, za pomoci vrtulníku s trupovým číslem 12412, vliv instalace systému typu Aries-F a jeho antén na letové výkony a charakteristiky. Přitom se podařilo zjistit, že zástavba zmíněného systémů sebou přinesla pouze pokles max. rychlosti o 15 km/h a stoupavosti o 10 až 15 %. Negativní vliv instalace jednotlivých komponent zmíněného systému na letovou bezpečnost nebyl prokázán. Posláním vrtulníků typu HT-40E se stala lokalizace a rušení radiolokačních stanic PVO v zájmu bitevního letectva. Zmíněné stroje tedy zajišťovaly lokalizaci radiolokačních stanic PVO před útokem a rušení stanic PVO v průběhu útoku bitevních letounů. Svůj bojový křest si vrtulníkové speciály typu HT-40E odbyly v občanské válce, která se rozpoutala v roce 1992 a ve svém konečném důsledku vedla k rozpadu Jugoslávie.  Nasazení těchto strojů bylo ale tehdy velmi omezené, neboť se ve zmíněném konfliktu elektronické rušení radiolokátorů NATO neprovádělo. Dne 1. září 1992 byla 678. mae 138. trabr zrušena a všechny vrtulníky typu HT-40E přiděleny oddělení pro ELINT a REB spadající pod tu samou dopravní leteckou brigádu. V roce 1997 byla ale zrušena též 138. trabr. Dne 27. června toho samého roku byly proto všechny vrtulníky typu HT-40E předány k 890. mhe (smíšená vrtulníková letka) z domovskou základnou Batajnica. Zde tyto stroje sloužily po boku vrtulníků typu Mi-8T (Hip C) a Gazelle. Na jaře roku 1999 byla veškerá technika 890. mhe, včetně vrtulníkových speciálů typu HT-40E, rozmístěna a zamaskována na pomocných letištích v regionu Srém. To těmto strojům umožnilo přežít spojenecké nálety v rámci operace Allied Force. Po ukončení války byly všechny čtyři exempláře speciálu typu HT-40E dočasně dislokovány na letišti Kovin, které se nachází na východ od Bělehradu. Důvodem toho byla obnova letiště Batajnica. Na tuto svou původní domovskou základnu se tyto stroje mohly navrátit až v roce 2002. Po roce 1999 byly ale speciály typu HT-40E používány, kuli fatálnímu nedostatku standardních transportních Mi-8T (Hip C), již jen ke kondičnímu létání. Krátce nato byly proto dva z nich (12409 a12411) zpětně dopracovány do standardu Mi-8T (Hip C). Ze zbylých dvou exemplářů speciálů typu HT-40E (12410 a 12412) bylo speciální vybavení demontováno (a následně zakonzervováno a uskladněno) v roce 2004.

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři exempláře (všechny vznikly konverzí sériových Mi-8T)

Uživatelé:  Jugoslávie a Srbsko

Posádka:    dva piloti, palubní mechanik a dva operátoři

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Izotov TV2-117A s max. výkonem po 1 500 hp

Vybavení:   stanice pro ELINT a REB typu Elettronica Aries-F

Výzbroj:      žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2017