Mil Mi-9 (Mi-8IV) (‘Hip G’)

Typ:  speciální modifikace středně těžkého transportního-výsadkového vrtulníku typu Mi-8T (Hip C) zastávající roli vzdušného velitelského stanoviště

Určení:  řízení činnosti vševojskových, tankových a leteckých divizí

Odlišnosti od modelu Mi-8T (Hip C):

- instalace komunikačního komplexu typu Ivolga

- modifikovaný interiér nákladového prostoru. Nákladový prostor tohoto modelu je rozdělen dvěma přepážkami s dveřmi na tři oddělení. V předním oddělení se přitom nacházejí bloky radiostanic typu R-111 a R-405MPB a pracoviště tří operátorů spojovací techniky. Zatímco radiotelegrafista a náčelník spojovacího uzlu sedí čelem k pravému boku, radiotelegrafista čelem k levému boku trupu. Jeho pracoviště se přitom nachází vlevo od vstupních dveří. V prostředním oddělení je umístěno pracoviště tří velících důstojníků pozemních jednotek, které je vybaveno třemi telefony typu TA-57 a jedním telefonem typu P-170E. Zatímco u pravé stěny se nachází pracovní stolek se dvěma sedadly natočenými proti sobě, u levé stěny prostředního oddělení je umístěn trezor s osobními palnými zbraněmi, dokumenty a třemi magnetofony typu MN-61V s kazetami na 5 hodin a 30 minut záznamu a další pracovní stolek s jedním sedadlem. Nad oběma pracovními stolky se navíc nachází osvětlená nástěnka. V zadním oddělení jsou umístěny bloky radiostanic typu R-856MB, R-886D/E, R-802VJA a R-832M, čtyřkolový vozík s palubním agregátem typu Ivčenko AI-8 (s dlouhodobým výkonem 14 kW, krátkodobým výkonem 60 kW a spotřebou 100 až 120 l/hod), který slouží k napájení palubních systémů při činnosti na zemi, složené antény radiostanic typu R-111 a R-405MPB se stožáry a kabely (ty jsou používány při činnosti na zemi), kotouč s 1 000 m polního telefonního kabelu, nádrž na 12 l pitné vody, zásoba potravin pro 9 osob na jeden den s nádobím a vařičem a bedna s nářadím.

- instalace znatelně menších dvoudílných nákladových vrat na zádi trupu. Do středu nákladových vrat tohoto modelu jsou navíc vetknuty druhé vstupní dveře. Ty se sestávají ze dvou dílů, a to horního, který se vyklápí směrem nahoru, a dolního (s integrálními schůdky), který se sklápí směrem dolů. Jedná se o shodnou konstrukci jako u dopravního modelu Mi-8P (Hip C).

- instalace palubního telefonického okruhu typu AK-11, který zajišťuje spojení mezi jednotlivými členy posádky

- instalace spojovacího komplexu typu Plasma-1

- instalace dvou podlouhlých deskovitých antén radiopřijímačů typu R-886D a R-886E na břichu trupu, na pozici vedle sebe. Zmíněné antény se přitom táhnou od příďového až po hlavní podvozek.

- instalace antény typu AŠS-G radiostanice typu R-802VJA, která má tvar písmene „L“, na břichu trupu, přímo mezi oběma deskovými anténami radiopřijímačů typu R-886D/E

- instalace elektrické ovládané sklopitelné prutovité antény radiostanice typu R-111 po pravoboku přední části trupu, v oblasti před palivovou nádrží. Délka této antény po vysunutí činí 1,8 m.

- instalace antény typu ASM-405M2 radiostanice typu R-405MPB, která má tvar písmene „L“, na břichu zadní části trupu, vlevo od vstupních dveří

- instalace prutové antény radiostanice typu R-860 na břichu zadní části trupu, vpravo od vstupních dveří

- instalace antény typu AŠS-1 radiostanice typu R-802VJA, antény typu DCV radiostanice typu R-405MPB a antény typu AŠS-UB radiostanice typu R-832M na hřbetu ocasního nosníku

- instalace drátových antén radiostanice typu R-856MB na bocích ocasního nosníku

- instalace druhé antény typu ASM-405M radiostanice typu R-405MPB s tvarem písmene „L“ na břichu ocasního nosníku

Historie:  Na počátku 70. let bylo okolo 60-ti až 70-ti středně těžkých dvoumotorových transportních vrtulníků typu Mi-8T (Hip C) upraveno, leteckými opravárenskými závodu (ARZ), na vzdušná velitelská stanoviště pozemních vojsk. Takto modifikované vrtulníky typu Mi-8T (Hip C) vešly ve známost jako Mi-8VKP (Hip D) a ve výzbroji Armádního letectva nahradily vzdušná vrtulníková velitelská stanoviště typu Mi-4VKP a Mi-4VPU, která vycházela ze středně těžkého jednomotorového pístového transportního vrtulníku typu Mi-4 (Hound A). Protože Armádního letectvo nebylo se speciálem typu Mi-8VKP (Hip D), díky instalaci zastaralého spojovacího vybavení, spokojeno, následně se rozeběhly práce na jeho nástupci. Zmíněný speciál vešel ve známost pod továrním označením Mi-8IV a služebním označením Mi-9 a vyznačoval se instalací komunikačního komplexu typu Ivolga a menších záďových nákladových vrat se včleněnými druhými vstupními dveřmi z dopravního vrtulníku typu Mi-8P (Hip C). Letové zkoušky prototypu velitelského speciálu typu Mi-9 (Hip G) se rozeběhly v roce 1977. Rok nato se tento speciál stal součástí výrobního programu závodu U-UAZ (č.99) z Ulan-Ude. Do roku 1987 přitom brány tohoto podniku opustilo cca 130 až 140 speciálů typu Mi-9 (Hip G). Většina z nich skončila u domácích ozbrojených sil. Velitelskými speciály typu Mi-9 (Hip G) byly přitom vybaveny jak jednotky dislokované na území SSSR, tak i jednotky působící ze základen rozmístěných na území států Varšavské smlouvy. Po rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, několik těchto speciálů zůstalo na území osamostatněného Běloruska a Ukrajiny. Následně byly všechny speciály typu Mi-9 (Hip G) Armádního letectva postupně vyřazeny. Část z nich pak byla upravena na transportní stroje a následně prodána, vesměs civilním společnostem. Zbylé speciály typu Mi-9 (Hip G) skončily v železném šrotu. Prvním zahraničním provozovatelem tohoto speciálu se stala ČSSR. Součástí výzbroje ČSLA se stal, na počátku roku 1984, jeden exemplář speciálu typu Mi-9 (Hip G). Zmíněný stroj byl přitom zařazen, spolu se třemi REB speciály typu Mi-8PPA (Hip K), do stavu 14. vrtulníkové letky 10. letecké armády s domovskou základnou Bechyně. Ta byla přitom později, počínaje dnem 1. listopadu 1985, známa jako 31. smíšená letka velení a průzkumu. ČSLA ale nakonec svůj jediný exemplář speciálu typu Mi-9 (Hip G) používala zejména k přepravě armádních funkcionářů. Na cvičeních pozemních vojsk se tento stroj podílel velmi sporadicky. Jediný speciál typu Mi-9 (Hip G) se v roli velitelského stanoviště prakticky zapojoval pouze do velkých vojenských cvičení. Několikrát za rok byl tento stroj využíván též kontrarozvědkou k vzdušnému průzkumu podél hranic se SRN. Po roce 1989 již zmíněný speciál nebyl ke svému původnímu účelu prakticky vůbec používán. Důvodem toho byla nejen změna politické situace, ale též skutečnost, že jeho spojovací vybavení bylo již tehdy beznadějně zastaralé. V roce 1993 byl v souvislosti se zrušením 31. smíšené letky velení a průzkumu jediný exemplář speciálu typu Mi-9 (Hip G) našich vzdušných sil přesunut k 11. vrtulníkovému leteckému pluku z Líně u Plzně. Ten byl však krátce nato zrušen. Dne 1. prosince 1994 proto tento stroj skončil na 33. základně vrtulníkového letectva z Přerova. V letech 2001 až 2005 byl jediný exemplář speciálu typu Mi-9 (Hip G) našich vzdušných sil, v průběhu několika generálních oprav, zbaven veškerého speciálního spojovacího vybavení. V roce 2005 navíc obdržel nový interiér kabiny se sedadly z dopravního letounu L-410 pro 18 osob. V celkovém pořadí druhým zahraničním provozovatelem speciálu typu Mi-9 (Hip G) se stala NDR. Od května roku 1984 přitom vzdušné síly NDR převzaly hned osm těchto strojů. Ty se přitom staly součástí vrtulníkového parku dvou letek, které působily z letišť v Cottbusu a Basepohlu ve prospěch vojenských leteckých okruhů Leipzig a Neubranderburg. Provoz východoněmeckých Mi-9 (Hip G) byl ukončen v říjnu roku 1990, a to v souvislosti se sloučením NDR se SRN. Na přelomu let 1984 a 1985 si jeden exemplář speciálu typu Mi-9 (Hip G) pořídilo též Maďarsko. Zmíněný stroj se přitom stal součástí bitevního vrtulníkového pluku, který operoval ze základny Szentkirályszabadja, nacházející se poblíž Veszprému. Nejméně jeden exemplář speciálu typu Mi-9 (Hip G) byl vyvezen též do Egypta.

Verze:  -

Vyrobeno:  cca 130 až 140 sériových strojů

Uživatelé:  Bělorusko, ČSSR, Egypt, Maďarsko, NDR, Rusko, SSSR a Ukrajina

Posádka:    dva piloti, palubní mechanik, radiomechanik, náčelník spojovacího uzlu, radiotelegrafista a dva až tři velící důstojníci pozemních jednotek

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Izotov TV2-117A s max. výkonem po 1 500 hp

Vybavení:   dvě VKV radiostanice typu R-111 s dosahem 70 km (na zemi) až 120 km (při letu ve výšce 1 000 m), které zajišťují spojení s pozemními jednotkami, jedna radioreléová radiostanice pro duplexní spojení v metrovém pásmu typu R-405MPB s dosahem 40 km (na zemi) až 120 km (při letu ve výšce 1 000 m), jedna krátkovlnná radiostanice typu R-856MB s dosahem 300 km (na zemi i ve vzduchu), která zajišťuje spojení s letadly a pozemními jednotkami, dva krátkovlnné přijímače typu R-886ED a R-886E, jedna VKV radiostanice typu R-802VJA s dosahem 15 km (na zemi) až 130 km (ve vzduchu), která zajišťuje spojení s letadly a pozemními jednotkami, jedna VKV/UKV radiostanice typu R-832M s dosahem 15 km (na zemi) až 130 km (ve vzduchu), která zajišťuje spojení s letadly a pozemními jednotkami, tři palubní telefony typu TA-57, jeden palubní telefon typu P-170E (ten je stejně jako všechny tři telefony typu TA-57 použitelný pouze po předchozím přistání a napojení na vojenskou telefonní síť), kódovaný dálnopis typu M-125-2MR 3V Fialka (za jeho pomoci lze bezdrátově přenášet textové zprávy), zařízení pro kódování signálů Morseovi abecedy typu P-590A (jeho součástí jsou utajovače typu T-219), palubní ústředna typu AK-21 (za její pomocí jsou jednotlivé radiostanice propojovány s pracovišti velitelské skupiny) a zařízení typu R-012-M zajišťující selektivní volbu jednotlivých radiostanic

Poslední úpravy provedeny dne: 8.3.2017