Typ:  pokročilá modifikace taktického útočného-výsadkového vrtulníku typu Mi-24V (Hind E); tento model vzešel z pětistupňového modernizačního programu vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) Ruského VVS

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek, ničení tanků a jiných obrněných vozidel protivníka, ničení vrtulníků a jiných pomalých vzdušných cílů, přeprava výsadku a nákladu a odsun raněných

Náplň 1. etapy modernizačního programu Mi-24VM:

- prodloužení technické životnosti (na 30 let provozu nebo 4 000 letových hodin)

Náplň 2. etapy modernizačního programu Mi-24VM:

- instalace nového pětilistého nosného rotoru, který vyvozuje větší vztlak a má nižší hmotnost, delší životnost a větší odolnost. Nosný rotor tohoto modelu je opatřen titanovou hlavou, kterou není nutné mazat, a bezkloubově uloženými listy kompozitní konstrukce, které jsou schopny vydržet zásah projektilem až do ráže 30 mm (shodná konstrukce jako u bitevního vrtulníku typu Mi-28N Havoc B)

- instalace nového vyrovnávacího rotoru, který má vyšší účinnost a nižší hlučnost. Vyrovnávací rotor tohoto modelu se sestává ze dvou dvoulistých vrtulí uspořádaných do tvaru písmene „X“, zatímco vyrovnávací rotor modelu Mi-24V je řešen jako třílistý.

Náplň 3. etapy modernizačního programu Mi-24VM:

- instalace jednoduššího a lehčího pevného podvozku na místo zatahovatelného (otvory podvozkových šachet proto nyní zcela zakrývá potah). To umožnilo zjednodušit konstrukci hydraulického systému.

- instalace pomocného křídla s menším rozpětím (5,06 m vs 6,66 m) a čtyřmi a nikoliv šesti zbraňovými závěsníky vespod. Oba páry zbraňových závěsníků tohoto modelu jsou umístěny ve větší vzdálenosti od sebe a navíc jsou opatřeny integrálními navijáky, za jejichž pomoci lze pod ně umisťovat výzbroj i v polních podmínkách.

- zjednodušené spojovací vybavení instalací jediné víceúčelové radiostanice typu R-999 na místo sestavy radiostanic typu R-863, Jádro-M24 a R-828

Náplň 4. etapy modernizačního programu Mi-24VM:

- instalace jednoho digitálního počítače typu BVK-24 na místo dvou analogových

- instalace otočné dálkově ovládané střelecké věže typu NPPU-24 s jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23V pod špicí trupu, přímo mezi pouzdrem se zaměřovací optikou a pouzdrem s rádiovou-povelovou jednotkou, na místo střelecké věže typu USPU-24 s jedním pohyblivým čtyřhlavňovým 12,7 mm rotačním kulometem typu JakB-12,7. Kanón typu GŠ-23V je modifikací vzduchem chlazeného kanónu typu GŠ-23L vrtulníku typu Mi-24VP s účinnějším vodním chladičem. Díky vodnímu chlazení má větší životnost a může střílet v delších salvách.

- instalace modernějšího protitankového raketového kompletu typu 9K113M Šturm-VM (AT-9 Spiral), který vzešel z programu bitevního vrtulníku typu Mi-28 (Havoc), na místo protitankového raketového kompletu typu 9K113 Šturm-V (AT-6 Spiral). Kromě nových PTŘS typu 9M120/9M220 Ataka tento komplet může používat i starší PTŘS typu 9M114 kompletu Šturm-V. Zatímco komplet typu Šturm-VM využívá odpalovací rámy s osmi přepravně-startovacími kontejnery, součástí kompletu typu Šturm-V jsou odpalovací rámy se dvěma přepravně-startovacími kontejnery.

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o zdvojené trubkové raketnice s krátkodosahovými PLŘS s pasivním IČ navedením typu 9M39 Igla-V (SA-18 Grouse)

- rozšířená škála podvěsného vybavení o 575 l přídavné palivové nádrže, které vzešly z programu bitevního vrtulníku typu Mi-28 (Havoc). Pod křídlo modelu Mi-24V bylo možné umisťovat pouze přídavné palivové nádrže s objemem 450 l.

Náplň 5. etapy modernizačního programu Mi-24VM:

- instalace elektro-optického zaměřovacího systému typu GOES-342 zaměřovacího komplexu typu OPS-24N Tor-24, který se sestává z laserového dálkoměru, TV zaměřovače pracujícího i za nízké úrovně osvětlení a IČ senzoru, na místo zaměřovací optiky systému typu Raduga-Š. V této souvislosti „pevný“ hranatý kryt (s dvoudílnými „okenicemi“ v čele), který se nacházel na břichu pouzdra zásobníku kanónových nábojů, nahradilo otočné pouzdro s kulovitým tvarem

- instalace nového přístrojového vybavení uvnitř kabiny obou členů posádky. Jeho součástí se staly tři barevné multifunkční displeje (dva v zadní kabině s pracovištěm pilota a jeden v přední kabině s pracovištěm operátora) a brýle nočního vidění typu ONV-1

Historie:  Odpovědí ze strany SSSR na americký bitevní vrtulník typu AH-64 Apache, který vzešel z programu AAH z roku 1972, se staly vrtulníky typu Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A). Do vývoje obou zmíněných strojů ale neblaze zasáhl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Produkce pokročilejšího typu Ka-50 (Hokum A), který se měl stát páteří bitevních letek VVS, se tak zastavila již v roce 1998, po předání pouhých osmi exemplářů, z nichž tři byly navíc ponechány potřebám výrobce. Vývoj méně pokročilého typu Mi-28 (Havoc A), se kterým se počítalo pouze do zálohy pro případ, kdyby se zaváděním typu Ka-50 (Hokum A) do výroby a operační služby nastaly problémy, pak nepřekročil ani prototypové stádium. Vrtulníkové bitevní letky Ruského VVS se proto musely nadále plně spoléhat na početnou flotilu bitevních-výsadkových strojů řady Mi-24 (Hind), které ale již tehdy bylo možné v řadě aspektů považovat za morálně zastaralou techniku. Na tuto skutečnost přitom MVZ M.L. Mila odpověděla pětistupňovým modernizačním programem pro vrtulníky typu Mi-24V (Hind E) a Mi-24P (Hind F). Jeho cílem se stalo zlepšení výkonnosti, zvýšení efektivity zbraňového systému a prodloužení technické životnosti draku a jednotlivých palubních systémů. Zmíněný modernizační program přitom dal za vznik modelu Mi-24VM a Ruskému VVS měl poskytnout novou kvalitu za zlomek ceny nových vrtulníků této kategorie. Kromě toho v sobě skrýval nemalý exportní potenciál, neboť se bitevní-výsadkové vrtulníky řady Mi-24 (Hind) tehdy nacházely ve velkých počtech v aktivní službě též i u celé řady zahraničních provozovatelů a ti zpravidla rovněž nedisponovali potřebnými financemi na nákup nových bitevních vrtulníků. Z tohoto důvodu se svým projektem modernizačního programu pro vrtulníky řady Mi-24 (Hind) tehdy přišlo hned několik tuzemských i zahraničních subjektů. Pro potřeby exportu bylo přitom pro modernizovaný Mi-24VM vyhrazeno typové označení Mi-35M. Cílem prvního bloku modernizačního programu Mi-24VM se stalo prodloužení technické životnosti (na 30 let provozu nebo 4 000 letových hodin). Technická životnost vrtulníků řady Mi-24 (Hind) byla totiž stanovena na 20 let provozu. Zatímco pro model Mi-24D (Hind D) by to znamenalo konec služby u VVS v roce 2006, modernějších vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) a Mi-24P (Hind F) by se Ruské vzdušné síly musely zbavit v roce 2010. V rámci druhého modernizačního bloku měly vrtulníky řady Mi-24 (Hind) ze stavu VVS zase obdržet nosný a vyrovnávací rotor z pokročilejšího bitevního vrtulníku typu Mi-28N (Havoc B). Nosný rotor zmíněného stroje se přitom vyznačuje bezkloubovým uložením listů. Ty jsou navíc zhotoveny z kompozitu. Díky tomu vykazuje v porovnání s nosným rotorem vrtulníku typu Mi-24 (Hind) větším vztlakem, nižší hmotností, delší životností a větší odolností v boji. Vyrovnávací rotor vrtulníku typu Mi-28N (Havoc B) se zase sestává ze dvou dvoulistých vrtulí uspořádaných do tvaru písmene „X“. Toto řešení mu přitom zajišťuje vyšší účinnost a v neposlední řadě též nižší hlučnost v porovnání s třílistým vyrovnávacím rotorem vrtulníku typu Mi-24 (Hind). Další redukci hmotnosti měl sebou přinést třetí modernizační blok. Ten se přitom dotkl zejména konstrukce podvozku a pomocného křídla se zbraňovými závěsníky. V případě podvozku bylo konkrétně opuštěno od zatahovacího mechanismu. To přitom sebou přineslo nejen pokles hmotnosti (o 85 až 90 kg), ale i zjednodušení hydraulického systému a v neposlední řadě též zvýšení bezpečnosti letu v přízemních výškách. Pokud totiž hydraulický systém vrtulníku typu Mi-24 (Hind) utrpěl poškození v boji, pilot s ním musel při nouzovém přistání dosedat na břicho se zataženým podvozkem. Zavedení pevného podvozku nicméně vedlo k poklesu max. rychlosti o cca 11 km/h. To bylo ale shledáno za nepodstatné, protože vrtulníky řady Mi-24 (Hind) při bojových misích beztak obvykle létají v přízemních výškách rychlostí nižší než je ta maximální. Vrtulníky typu Mi-24 (Hind) dopracované na tuto úroveň měly ale obdržet též modifikované pomocné křídlo s menším rozpětím. Pod ním se navíc měly nacházet jen dva páry zbraňových závěsníků, a nikoliv šest. Tuto redukci počtu závěsných bodů pro podvěsnou výzbroj měla nicméně plně vykompenzovat možnost přepravy osminásobných trubkových raketnic s PTŘS protitankového raketového kompletu typu 9K113 Šturm-V (AT-6 Spiral) na vnějším páru. Naproti tomu pod křídlo modelu Mi-24 (Hind) se standardně umisťovaly pouze dvě dvojnásobné raketnice s PTŘS toho samého typu. Instalace takto modifikovaného křídla měla přitom kromě redukce hmotnosti sebou přinést též snížení čelního aerodynamického odporu. Součástí třetího modernizačního bloku se v neposlední řadě stala též náhrada původního spojovacího vybavení, které se sestávalo hned ze tří radiostanic (typy R-863, Jádro-M24 a R-828), jednou víceúčelovou radiostanicí typu R-999. Suma sumárum druhý a třetí blok modernizačního programu Mi-24VM měl sebou přinést redukci hmotnosti o celých 600 kg. Čtvrtý modernizací blok se týkal výzbroje. Jeho součástí se v první řadě stala náhrada střelecké věže typu USPU-24 s jedním pohyblivým čtyřhlavňovým 12,7 mm rotačním kulometem typu JakB-12,7 střeleckou věží typu NPPU-24 s jedním pohyblivým dvouhlavňovým 23 mm kanónem typu GŠ-23V, která byla původně navržena pro model Mi-24VP (Hind H). Za pomoci zmíněného kanónu lze přitom ničit i silně pancéřovaná bojová vozidla, což kulomet typu JakB-12,7 neumožňuje. Pod pomocné křídlo vrtulníků typu Mi-24 (Hind) dopracovaných na tuto úroveň mělo být navíc možné umístit též PTŘS 9M120/9M220 Ataka protitankového raketového kompletu typu 9K113M Šturm-VM (AT-9 Spiral), který vzešel z programu bitevního vrtulníku typu Mi-28 (Havoc), PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu 9M39 Igla-V (SA-18 Grouse) a objemnější 575 l přídavné palivové nádrže. Ty byly rovněž původně navrženy pro vrtulník typu Mi-28 (Havoc). Součástí čtvrtého bloku modernizačního programu Mi-24VM se ale stala též výměna stávající dvojice analogových počítačů jedním digitálním počítačem typu BVK-24. To vše mělo přitom sebou přinést 1,4 až 1,6 x vyšší efektivitu při útoku na jednotlivý cíl, 2 až 2,5 x vyšší efektivitu při použití kanónu a 1,7 až 2,2 x vyšší efektivitu při použití PTŘS. Poslední, pátý, modernizační blok byl zaměřen na přístrojové vybavení kabiny dvoučlenné posádky a zaměřovací vybavení a vrtulníkům typu Mi-24 (Hind) ze stavu VVS měl zajistit schopnost vedení útoků na cíle i v noci a za špatných meteorologických podmínek. Zmíněný modernizační blok byl vystavěn zejména na náhradě původního zaměřovacího vybavení elektro-optickým zaměřovacím systémem typu GOES-342 a v neposlední řadě též na zástavbě tří barevných multifunkčních displejů (MFD) do palubních desek. Součástí vybavení pilotní kabiny vrtulníků typu Mi-24 (Hind) dopracovaných do tohoto standardu se ale měly stát též brýle nočního vidění typu ONV-2. Sečteno a podtrženo měl modernizační program Mi-24VM vrtulníkům řady Mi-24 (Hind) ze stavu Ruského VVS zajistit prakticky identickou palebnou sílu s vrtulníky typu Mi-28 (Havoc A) a Ka-50 (Hokum A). Ty nicméně vykazují vyšší odolnost v boji a navíc posádkám poskytují účinnější ochranu jak před střelbou, tak i při nouzovém přistání či havárii. První neletový prototyp vrtulníku typu Mi-24VM vznikl konverzí sériového Mi-24VP (Hind H) a široké veřejnosti se poprvé představil v červnu roku 1995 na Pařížské Air Show. Ten samý exemplář vrtulníku typu Mi-24VM se ale stal též součástí statické ukázky moskevské airshow MAKS 95, která se konala v srpnu toho samého roku. Zmíněný prototyp se nicméně od budoucího operačního modelu mírně odlišoval, a to instalací avioniky francouzských společností Thomson-CSF a Sextant Avionique. Součástí avionického vybavení tohoto stroje se konkrétně stal navigační systémem typu Nadir-10 a systém pro činnost za nočních podmínek typu NOCAS. Jeho instalace se přitom nacházela uvnitř kulovitého pouzdra, které bylo uchyceno k levoboku přídě trupu. Kabina dvoučlenné posádky tohoto stroje zase ukrývala termální zobrazovací systém typu Chlio, průhledový displej typu VH-100, multifunkční displeje TMM-1410 a brýle nočního vidění typu ONV-2. V srpnu roku 1997, na airshow MAKS 97, se mohla široká veřejnost seznámit s dalším předváděcím prototypem vrtulníku typu Mi-24VM. Ten se přitom od řadového Mi-24V (Hind E) odlišoval pouze instalací nového křídla s menším rozpětím a nového zaměřovacího vybavení. Hlavňovou výzbroj, zatahovatelný podvozek a nosný systém tento stroj od tohoto svého vývojového předchůdce přebíral bez změn. Součástí zaměřovacího vybavení druhého předváděcího Mi-24VM se již stal elektro-optický zaměřovací systém typu GOES-342 domácí výroby. Jeho optika byla rovněž umístěna uvnitř kulovitého pouzdra. Zmíněné pouzdro ale vykazovalo většími rozměry než pouzdro francouzského systému typu NOCAS. Jeho instalace se navíc nacházela po pravoboku přední části trupu. Společným znakem pro oba zmíněné předváděcí prototypy vrtulníku typu Mi-24VM se stala absence IČ rušiče a výmetnic klamných cílů. Oba výše uvedené stroje byly ale spíše neletovými 1:1 maketami, než skutečnými prototypy. Jejich jediným posláním se stala prezentace potenciálním zájemcům na mezinárodních airshow. První skutečný prototyp vrtulníku typu Mi-24VM vznikl konverzí sériového Mi-24VP (Hind H) (žlutá 51) ze stavu předváděcího týmu 344. CBP (centrum bojové přípravy) z Toržoku, známého jako „Berkuty“, a od do oblak se poprvé vydal dne 4. března 1999. Protože zlepšující se ekonomická situace Ruska umožnila již v roce 2003 zahájit produkci kvalitativně nového bitevního vrtulníku typu Mi-28N (Havoc B), od plánů, které počítaly s dopracováním části flotily vrtulníků typu Mi-24V (Hind E) do standardu Mi-24VM, nakonec zcela sešlo. K tomuto rozhodnutí přitom nemalou mírou přispělo též značné stáří vrtulníků typu Mi-24V (Hind E), které se tehdy nacházely v provozu. Poslední z nich byly totiž vyrobeny v roce 1989. Veškeré prostředky vynaložené na vývoj modelu Mi-24VM ale i přesto nepřišly nazmar. Jednotlivé prvky modernizačního programu Mi-24VM byly totiž následně začleněny do konstrukce a vybavení poměrně úspěšného exportního modelu Mi-35M (Hind J), které si navíc později našel cestu i k Ruskému VVS.

Verze:  -

Vyrobeno:  nejméně čtyři prototypy (všechny vznikly konverzí sériových Mi-24V/VP)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot/operátor a pilot/velitel, popř. ještě palubní mechanik

Pohon:       dva turbohřídelové motory typu Izotov TV3-117V s max. výkonem po 2 200 hp

Kapacita:   8 výsadkářů, 4 nosítka s raněnými nebo náklad do celkové hmotnosti 1 500 kg, přepravovaný uvnitř nákladové kabiny s rozměry 2,83 m x 1,46 m x 1,20 m, nebo náklad do celkové hmotnosti 2 000 kg, přepravovaný ve vnějším podvěsu pod trupem

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický zaměřovací systém typu GOES-342. Tento systém se sestává z laserového dálkoměru, TV zaměřovače, který pracuje i za nízké úrovně osvětlení, a IČ senzoru a slouží pro vyhledávání a sledování pozemních cílů. Otočné kulovité pouzdro systému GOES-342 je připevněno k břichu schránky s kanónovými náboji, která se nachází se pod špicí trupu, vpravo od střelecké věže. Instalace rádiové-povelové jednotky, za jejíž pomoci jsou předávány naváděcí povely PTŘS, je zase umístěna uvnitř vřetenovitého krytu, který se nachází na břichu přední části trupu, vlevo od střelecké věže.

                  - obranné: výstražný RL systém typu SPO-15LM (L006) Berjoza (jeho antény se nacházejí na bocích trupu, přímo před vraty nákladového prostoru), IČ rušič typu L166V-11E Ispanka (‘Hot Brick’) (nevelký válcovitý kryt tohoto systému se nachází na hřbetu trupu, přímo za kapotou APU typu Al-9V) a šest výmetnic 32-ti klamných IČ/RL cílů typu ASO-2V (dva bloky se třemi ASO-2V uchycené po jenom k oběma bokům trupu, přímo za pomocným křídlem)

Výzbroj:     jeden pohyblivý dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23V se zásobou 470 nábojů, instalovaný v dálkově ovládané střelecké věži typu UPPU-24 nacházející se pod špicí trupu, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 2 400 kg, přepravovaná na čtyřech podkřídlových závěsnících – odpalovací rámy s osmi přepravně-startovacími kontejnery s PTŘS typu 9M114 protitankového raketového kompletu typu 9K113 Šturm-V (AT-6 Spiral) (max. 2 ks), odpalovací rámy s osmi přepravně-startovacími kontejnery s PTŘS typu 9M120/9M220 Ataka protitankového raketového kompletu typu 9K113M Šturm-VM (AT-9 Spiral 2) (max. 2 ks), dvojnásobné trubkové raketnice s PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu 9M39 Igla-V (SA-18 Grouse) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-32A-24 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), B-8V-20 (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks) a B-13L (5 neřízených raket typu S-13 ráže 122 mm) (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (dvojhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), zbraňové kontejnery typu GUV (jeden 30 mm granátomet typu AGS-17 Plamja se zásobou 300 nábojů nebo sestava jednoho čtyřhlavňového 12,7 mm rotačního kulometu typu JakB-12,7 se zásobou 750 nábojů a dvou čtyřhlavňových 7,62 mm rotačních kulometů typu GŠG-7,62 se zásobou 3 400 nábojů) (max. 2 ks), submuniční kontejnery typu KMGU-2 (max. 2 ks), 100 kg pumy typu FAB-100 (max. 4 ks), 250 kg pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg pumy typu FAB-500 (max. 2 ks) a 575 l PTB (max. 4 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 18.9.2016