Mikojan-Gurjevič I-7U

Typ:  těžký přepadový stíhací letoun uzpůsobený pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne
i v noci; vývojový derivát letounu typu I-3U (I-420)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Historie:  Protože se PVO oprávněně obávalo toho, že problematický vývoj dvouproudového motoru typu VK-3 z dílny V.J. Klimova, prvního domácího dvouproudového motoru s přídavným spalováním, skončí absolutním nezdarem a přepadový stíhač typu I-3U (I-420) automatizovaného vzdušného komplexu protivzdušné obrany typu Uragan-1 tak zůstane bez pohonné jednotky, již dne 28. března 1956 pověřila OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče vývojem modifikace tohoto stroje poháněné proudovým motorem typu AL-7F z dílny A.M. Ljulky. Volba na právě tento typ motoru přitom nepadla náhodou, neboť obstarával pohon frontového stíhače typu Su-7 (Fitter A) z dílny OKB P.O. Suchoje, který úspěšně létal již od roku 1955. Modifikace letounu typu I-3P (I-410) s instalací proudového motoru typu AL-7F a jednotlivých komponent komplexu typu Uragan-1 vešla ve známost pod označením I-7 a od svého předchůdce se z konstrukčního hlediska v mnohém lišila. Model I-7 bylo tedy možné považovat spíše za letoun kvalitativně nové konstrukce, než za pouhou modifikaci letounu typu I-3P (I-410). Zatímco první prototyp letounu typu I-7 měl být postaven ve verzi I-7U, která měla být vyzbrojena dvěma 30 mm kanóny typu NR-30 a čtyřmi výsuvnými rotačními raketomety typu ZP-4, každý se čtyřmi 57 mm neřízenými raketami typu ARS-57, druhý prototyp tohoto stroje měl být dokončen v ryze raketonosné verzi. Primárně zbraní tohoto modelu, který vešel ve známost pod označením I-7K, se přitom měla stát dvojice PLŘS krátkého dosahu s povelovým navedením typu K-6. Dle zmíněného zadání se měl základem prototypu letounu typu I-7U stát drak nezalétaného prototypu přepadového stíhače typu I-3P (I-410), předchůdce letounu typu I-3U (I-420). Termín předání tohoto stroje ke státním zkouškám byl přitom stanoven na čtvrté čtvrtletí roku 1956. Pokročilý projekt letounu typu I-7U se podařilo vyhotovit ke dni 23. července 1956. Šéfkonstruktér OKB MiG jej přitom schválil dne 21. srpna téhož roku. K závodním zkouškám byl jediný prototyp letounu typu I-7U předán dne 26. ledna 1957. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 22. dubna téhož roku. Třináctý let jediného prototypu přepadového stíhače typu I-7U, k němuž se vydal dne 21. června 1957, ale zakončilo tvrdé přistání. Při dosednutí na VPD se totiž zlomila pravá vzpěra hlavního podvozku. Protože drak prototypu I-7U přitom utrpěl nemalé škody, což se týkalo zejména křídla, jeho opravu se nepodařilo završit dříve než v polovině ledna roku 1958. Výkonnostní charakteristiky, které byly naměřeny v průběhu následujících šesti zkušebních letů, ale představovaly nemalé zklamání. Protože max. tah předsériových exemplářů motoru typu Al-7F zdaleka nedosahoval projektované hodnoty (8 800 kp na místo 10 000 kp), prototyp letounu typu I-7U se podařilo rozehnat na pouhých 1 420 km/h. Max. rychlost tohoto stroje měla přitom dle předběžných výpočtů činit 2 300 km/h (ve výšce 11 000 m). Protože předsériový motor typu Al-7F navíc vykazoval značnou spotřebou a nevalnou spolehlivostí, letové zkoušky jediného prototypu letounu typu I-7U byly již dne 12. února 1958 s definitivní platností zastaveny. Poté se tento stroj stal základem druhého prototypu odvozeného pokročilejšího přepadového stíhače typu I-75, který vešel ve známost pod označením I-75F.

Popis (model I-7U):  Nadzvukový přepadový stíhací letoun typu I-7U byl řešen jako jednomotorový jednomístný celokovový středoplošník se šípovým křídlem a klasicky koncipovanými šípovými ocasními plochami. Protáhlý štíhlý trup letounu typu I-7U měl doutníkovitý profil a kruhový průřez v celé délce. Zatímco v čele trupu tohoto stroje byl umístěn kruhový lapač vzduchu pohonné jednotky, na jeho zádi se nacházela kruhová tryska. Celou zadní partii trupu v oblasti za křídlem bylo možné, i s ocasními plochami, sejímat. Toho se přitom využívalo při údržbě pohonné jednotky v podobě 8 800 kp proudového motoru typu Al-7F. Příďový lapač vzduchu letounu typu I-7 byl rozdělen vertikální dělící přepážkou na dva samostatné vzduchové kanály s elipsovitým průřezem. Do náběžné hrany zmíněné dělící přepážky byl navíc vetknut regulační kužel, který zároveň zastával funkci krytu zaměřovací antény dvouanténního radiolokátoru typu Almaz. Vyhledávací anténa zmíněného střeleckého radaru se zase nacházela pod dielektrickým panelem včleněným do hřbetu příďové partie trupu, v oblasti nad čelním lapačem vzduchu. Přímo mezi vzduchovými kanály se nacházel jednomístný přetlakový kokpit spolu s bloky avionického vybavení. Pilotní kabina letounu typu I-7U byla opatřena dvoudílným polokapkovitým průzračným překrytem, který se sestával z výklopného (směrem dopředu) předního dílu a pevného zadního dílu. Přední díl překrytu pilotní kabiny letounu typu I-7U (ve vyklopené poloze) zároveň zastával funkci jakéhosi štítu, který chránil pilota před proudem vzduchu při katapultáži při vysokých rychlostech. Přímo mezi zadním dílem překrytu pilotní kabiny a kořenem svislé ocasní plochy se táhla nízká hřbetní nástavba s polokulovitým průřezem. Pancéřová ochrana pilotní kabiny letounu typu I-7U vykazovala hmotností 59,8 kg a sestávala se z neprůstřelného skla, které bylo vetknuto do čela výklopného předního dílu průzračného překrytu, čelní pancéřové desky a pancéřového opěradla a záhlavníku. Střední část trupu ukrývala čtveřici palivových nádrží. V zadní části trupu se kromě motoru nacházela, další, pátá palivová nádrž. Ta přitom obepínala kolem dokola výtokovou trubici pohonné jednotky. Další dvě nádrže byly umístěny uvnitř střední části křídla. Zásobu paliva letounu typu I-7U bylo přitom možné dále rozšířit zavěšením přídavné nádrže na závěsník nacházející se pod střední částí trupu. Středoplošně uspořádané šípové křídlo letounu typu I-7U vykazovalo mírným záporným vzepětím a bylo opatřeno jedním párem aerodynamických hřebenů, který zamezoval předčasnému odtrhávání proudnic vzduchu směrem od kořenů. Do náběžné hrany křídla tohoto stroje, která vykazovala úhlem šípu 55°, byla včleněna dvojice PVD. Na jeho odtokové hraně se zase nacházely vztlakové klapky a křidélka. Odtoková hrana křídla letounu typu I-7U, v oblasti vztlakových klapek, byla zalomena. Zatímco vnitřní části odtokové hrany vztlakových klapek byly kolmé k podélné ose trupu, vnější části odtokové hrany vztlakových klapek vykazovaly kladným úhlem šípu. Ocasní plochy letounu typu I-7U se sestávaly z jedné šípové svislé plochy (SOP) a jedné šípové vodorovné plochy (VOP), která vykazovala nulovým vzepětím. VOP tohoto stroje byla řešena jako plovoucí (nastavitelná) a byla uchycena k bokům zádě trupu, přibližně ve stejné výšce jako křídlo. Zatímco na odtokové hraně SOP se nacházelo jednodílné směrové kormidlo, její vrchol byl zhotoven z dielektrického materiálu a zastával funkci krytu antény radiostanice. Ocasní plochy letounu typu I-7U navíc doplňovala jedna nízká protáhlá kýlovka se zaobleným profilem spolu s jedním párem aerodynamických brzd. Ty se přitom nacházely na břichu střední části trupu, na úrovni kořenů náběžné hrany křídla. Vzletové a přistávací zařízení letounu typu I-7U tvořil zatahovatelný tříbodový kolový podvozek příďového typu. Zatímco kolo příďového podvozku se zatahovalo (proti směru letu) do břicha přídě trupu, resp. do přední části dělící přepážky příďového vstupu vzduchu, kola hlavního podvozku se zasouvala (směrem k podélné ose trupu) do boků trupu, v oblasti pod křídlem. Výzbroj tohoto stroje byla vestavěna do kořenů křídla a sestávala se ze dvou 30 mm kanónů typu NR-30 se zásobou 80 nábojů na hlaveň a čtyř výsuvných rotačních raketometů typu ZP-4 (4 neřízené rakety typu ARS-57 ráže 57 mm).

Verze:

I-7U – základní modifikace letounu typu I-7 tvořící jednu z komponent automatizovaného vzdušného komplexu PVO typu Uragan-1. Zbraňový systém tohoto modelu se sestával z dvouanténního střeleckého radaru typu Almaz, dvou 30 mm kanónů typu NR-30 se zásobou 80 nábojů na hlaveň a čtyř výsuvných rotačních křídelních raketových bloků typu ZP-4 (4 neřízené rakety ARS-57 ráže 57 mm). Jediný prototyp tohoto modelu vznikl konverzí jediného nezalétaného prototypu letounu typu I-3P (I-410) a do oblak se poprvé vydal dne 22. dubna 1957.

I-7K – pokročilá modifikace letounu typu I-7U s modifikovaným zbraňovým systémem. Hlavními komponentami zbraňového systému letounu typu I-7K se měl stát dvouanténní radar typu Almaz-3 a dvě PLŘS krátkého dosahu s povelovým navedením typu K-6. S kanónovou výzbrojí tento model nepočítal. Kompletaci jediného exempláře letounu typu I-7K se nepodařilo dokončit. viz. samostatný text

I-75 – pokročilá modifikace letounu typu I-7K. Tento model se stal jednou z komponent automatizovaného vzdušného komplexu PVO typu Uragan-5. Jeho zbraňový systém se přitom sestával z jednoanténního radaru typu Uragan-5B a dvou PLŘS středního dosahu s poloaktivním RL navedením typu K-8 (AA-3 Anab). První ze dvou prototypů tohoto modelu vznikl přestavbou nedokončeného prototypu letounu typu I-7K a do oblak se poprvé vydal dne 28. dubna 1958. viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

I-7U

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Ljulka Al-7F s max. tahem 6 850 / 8 800 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Almaz s vyhledávacím dosahem 17 km, instalovaný v přední části trupu. Zatímco vyhledávací anténa radaru typu Almaz se nachází pod dielektrickým panelem, který je vetknut do hřbetu přídě trupu, v oblasti přímo nad příďovým kruhovým lapačem vzduchu, zaměřovací anténa tohoto radaru je umístěna uvnitř štíhlého špičatého kónického krytu, který vybíhá z náběžné hrany dělící přepážky příďového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - zaměřovací: optický zaměřovač typu ASP-5M (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods)

Výzbroj:      dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 80 nábojů na hlaveň a čtyři výsuvné rotační raketomety typu ZP-4 (4 neřízené rakety typu ARS-57 ráže 57 mm), vestavěné do kořenů křídla (podtrupový závěsník je vyhrazen pro PTB)

Poslední úpravy provedeny dne: 2.2.2014