Mikojan-Gurjevič MiG-21F-13 (Je-6T) (‘Fishbed C/E’)

Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-21F (Fishbed C):

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (AA-2 Atoll) – odnímatelné odpalovací lišty těchto střel (typ APU-28 v případě letounů z prvních výrobních sérií, resp. typ APU-13 v případě letounů z pozdějších sérií) se umisťují na standardní křídelní zbraňové závěsníky (schopnost vedení útoků na pozemní cíle za pomoci neřízených raket a pum zůstala plně zachována)

- odlehčená konstrukce draku vyjmutím levého 30 mm kanónu typu NR-30 (jeho podlouhlý štíhlý vřetenovitý kryt, který se nachází pod náběžnou hranou křídla, ale zůstal zachován) a redukcí zásoby střeliva pro pravý 30 mm kanón typu NR-30 z 60-ti nábojů na 30 (letouny typu MiG-21F-13 z pozdějších výrobních sérií nebyly vyzbrojeny ani jedním kanónem)

- modifikované zaměřovací vybavení náhradou střeleckého zaměřovače typu ASP-5NV-U1 střeleckým zaměřovačem typu ASP-5ND, který je kompatibilní s radiolokačním dálkoměrem typu SRD-5ND Baza-6 (High Fix), nebo ASP-5NM, který je zase kompatibilní s radiolokačním dálkoměrem typu SRD-5M Kvant (High Fix)

- instalace zbraňového modulu typu PUS-36DM na místo zbraňového modulu typu PUS-36D

- modifikované spojovací vybavení instalací radiostanice typu R-802 na místo radiostanice typu R-800

- možnost instalace fotoaparátu pro vertikální snímkování za denních podmínek typu AFA-39 na místo jednoho z přistávacích/pojížděcích reflektorů, které jsou vestavěny do kořenů křídla

- instalace modifikované svislé ocasní plochy (SOP) s menší výškou, větší hloubkou a menší plochou (3,80 m² vs 4,08 m²); úprava zavedená do konstrukce všech sériových MiGů-21F-13 počínaje 135. sériovým strojem (v.č. 74210815)

- zvětšená kapacita vnitřních palivových nádrží z 2 160 l na 2 280 l; všechny sériové MiGy-21F-13 počínaje 135. sériovým strojem (v.č. 74210815) navíc obdržely instalaci dalšího, zadního, páru integrálních nádrží uvnitř křídla (to sebou přineslo vzrůst zásoby paliva na 2 470 l – 235 l + 720 l + 265 l + 200 l + 240 l + 240 l v šesti pružných trupových nádržích a 2 x 175 l + 2 x 110 l ve čtyřech integrálních křídelních nádržích)

- instalace modifikovaného průzračného polokapkovitého překrytu pilotní kabiny, který se vyznačuje absencí dvou vystouplých hřbetních polokapkovitých krytů zámků nacházejících se na přechodu ve hřbetní nástavbu; úprava zavedená do konstrukce všech sériových MiGů-21F-13 počínaje 135. sériovým strojem (v.č. 74210815)

- instalace modifikovaných kol hlavního podvozku s větší šířkou (220 mm vs 200 mm); úprava zavedená do konstrukce letounů z pozdějších výrobních sérií

- instalace autopilota typu KAP-2K nebo AP-1 na místo autopilota typu KAP-2 (úprava zavedená do vybavení letounů z pozdějších výrobních sérií)

- instalace DME odpovídače typu SOD-57M (Cross Up) na místo DME odpovídače typu SOD-57 (Cross Up) (úprava zavedená do vybavení letounů z pozdějších výrobních sérií)

Historie:  K historicky vůbec prvnímu bojovému nasazení protiletadlových řízených střel (PLŘS) došlo již v roce 1958, a to v konfliktu komunistické ČLR s ostrovním Thai-wanem. Konkrétně přitom šlo o krátkodosahové střely s pasivní IČ naváděcí soustavou typu AIM-9B Sidewinder americké výroby. Sidewindery se totiž staly součástí zbraňového systému thai-wanských podzvukových stíhačů typu F-86F Sabre. Pod křídlo zmíněných strojů se přitom umísťovaly dva exempláře této převratné zbraně. S čínskými MiGy se takto vyzbrojené Sabry poprvé střetly dne 24. září 1958. Již při tomto svém prvním vzdušném střetu thai-wanské Sabry zaznamenaly devět potvrzených a dva nepotvrzené sestřely. Protože v průběhu zmíněného konfliktu mnoho thai-wanských Sidewinderů minulo svůj cíl, rozsáhlé oblasti na území ČLR se velmi rychle zaplnily jejich troskami. Číňanům se tak podařilo, na území o rozloze 100 km², posbírat komponenty, ze kterých bylo následně možné sestavit téměř tři kompletní Sidewindery. Protože PLŘS typu AIM-9B Sidewinder, která se na inventáři amerických vzdušných sil nacházela teprve od roku 1956, představovala v porovnání s PLŘS typu RS-1U/-2U (AA-1 Alkali), tehdy jedinou operační střelou této kategorie sovětské výroby, úplně jinou kvalitu a navíc byla díky svým malým rozměrům a nízké hmotnosti shledána za nanejvýš vhodnou zbraň pro frontové stíhače VVS, které se tehdy, na rozdíl od přepadových stíhačů PVO, musely stále plně spoléhat na hlavňovou výzbroj, o zmíněné trosky Sidewinderů projevil enormní zájem SSSR. Na konci roku 1958 proto ČLR navštívila skupina 31-ti sovětských odborníků v čele s šéfkonstruktérem OKB-134 I.I. Toropovem. Tato konstrukční kancelář byla totiž mezitím, výnosem ze dne 28. listopadu 1958, oficiálně pověřena zpracováním projektu domácí kopie Sidewinderu. Nosičem sovětského Sidewinderu, který byl zpočátku znám jako K-13 (AA-2 Atoll), se přitom měla, na základě výnosu ze srpna roku 1959, stát přepadová pro činnost za každého počasí uzpůsobená modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F (Fishbed C). Zmíněný stroj obdržel prototypové označení Je-7 a služební označení MiG-21P a jeho zbraňový systém se sestával ze střeleckého radaru typu CD-30 (Spin Scan) a dvou těchto střel. Protože se závodní zkoušky prototypu přepadového MiGu-21P (Je-7) rozeběhly teprve až na podzim roku 1959, mezitím byl speciálně pro potřeby zkoušek střely typu K-13 (AA-2 Atoll) upraven třetí a čtvrtý prototyp letounu typu SM-12, SM-12/3 (SM-12/3T) a SM-12/4 (SM-12/4T), spolu se třemi sériovými MiGy-21F (Fishbed C) (rudá 31 / v.č. N72210301, rudá 32 / v.č. N72210303 a ?). Jejich konverze na vzdušnou zkušebnu střely typu K-13 (AA-2 Atoll), která vešla ve známost jako Je-6T (Je-6T/1, Je-6T/2 a Je-6T/3), spočívala zejména v instalaci dvou odnímatelných odpalovacích lišt typu APU-13D na křídelní zbraňové závěsníky. Poslední z nich, Je-6T/3, ale zastával též poslání vzdušné zkušebny avionického vybavení. Za jeho pomoci byly přitom mimo jiné odzkoušeny též autopiloty typu KAP-2 a KAP-3. První střelba za pomoci střely typu K-13 (AA-2 Atoll) na padákový terč v režimu samonavedení byla uskutečněna dne 21. října 1959. Dne 1. prosince téhož roku pak letouny SM-12/3T a SM-12/4T vypustily dvě telemetrické a jednu bojovou střelu typu K-13 na bezpilotní terčový MiG-15 (M-15). K iniciaci bojové hlavice přímo u cíle ale došlo pouze u jedné ze dvou telemetrických K-13 (AA-2 Atoll). Zbylé dva zkušební exempláře této zbraně totiž ke svému cíli vůbec nedolétly. Další střet zmíněných letounů vyzbrojených střelami typu K-13 (AA-2 Atoll) s bezpilotním MiGem-15 (M-15) byl uskutečněn dne 8. prosince 1959. Sestřel si přitom tehdy na své konto připsal pouze letoun SM-12/3T (SM-12/4T již pálil na padající MiG). Celý program továrních zkoušek střely typu K-13 (AA-2 Atoll) byl završen dne 12. prosince 1959, sestřelem dalšího terčového MiG-15 (M-15). Ten přitom provedl letoun typu SM-12/4T. Za celý program závodních zkoušek střely K-13 (AA-2 Atoll) se tedy podařilo poslat k zemi pouhé dva terčové MiGy-15 (a další poškodit výbuchem bojové hlavice). Všechny zmíněné střelby byly přitom realizovány ve výškách mezi 11 800 a 13 000 m ze vzdálenosti 1,7 až 2,6 km od cíle. V průběhu státních zkoušek, které se rozeběhly dnem 12. prosince 1959, se podařilo sestřelit dalších pět terčových MiGů-15 (M-15). Dva z nich si přitom na své konto připsal letoun Je-6T/2 (rudá 32). Zbylé tři tyto bezpilotní stroje zasáhly střely typu K-13 (AA-2 Atoll) odpálené letouny SM-12/3T a SM-12/4T. Na základě těchto úspěchů byla střela typu K-13 (AA-2 Atoll) následně, výnosem ze dne 2. února 1960, zavedena pod označením R-3 (AA-2 Atoll) do výrobního programu moskevského závodu č.43 (Kommunar) a kyjevského závodu č.485. Protože se ale vývoj přepadového MiGu-21P (Je-7) tehdy stále ještě nacházel v raném stádiu letových zkoušek, současně padlo rozhodnutí, aby byla tato střela začleněna do zbraňového systému frontového MiGu-21F (Fishbed C). První „raketonosné“  MiGy-21F (Fishbed C), které vešly ve známost pod prototypovým označením Je-6T, služebním označením MiG-21F-13 (Fishbed C/E) a výrobním kódem iz.74, brány závodu č.21 z Gorkého opustily již v červenci roku 1960. Protože se primární zbraní MiGu-21F-13 (Fishbed C/E) stala dvojice PLŘS typu R-3 (AA-2 Atoll), konstrukce tohoto modelu byla odlehčena vyjmutím levého 30 mm kanónu a redukcí zásoby střeliva pro pravý kanón z 60-ti nábojů na pouhých 30. V letech 1960 až 1962 brány závodu č.21 z Gorkého opustilo celkem 513 MiGů-21F-13 (Fishbed C/E), 132 v roce 1960, 226 v roce 1961 a 155 v roce 1962. Poté výrobní program tohoto podniku přešel na přepadový MiG-21PF (Fishbed D). Letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E) byl přitom vyráběn též, v letech 1962 až 1965, moskevským závodem č.30. Všechny MiGy-21F-13 (Fishbed C/E) z produkce tohoto podniku ale byly, na rozdíl od těch, které vznikly na lince závodu č.21, vyhrazeny na export. Prvním provozovatelem MiGu-21F-13 (Fishbed C/E) z řad zemí, které nebyly členy Varšavského paktu, se přitom stalo, v roce 1963, Finsko. Dalších 194 těchto strojů vzniklo, v letech 1962 až 1972, na lince československého závodu Aero Vodochody. První čtyři z nich zde ale byly sestaveny z originálních konstrukčních celků sovětské výroby. V roce 1967 se letoun typu MiGu-21F-13 (Fishbed E) stal též součástí výrobního programu čínského závodu č.112 ze Shenyangu. Zde ale nakonec bylo, do roku 1970, postaveno jen 27 nebo 39 (?) těchto strojů (model J-7). Ke kompletaci 15-ti z nich navíc posloužily originální konstrukční celky sovětské výroby. Poté výrobní program zmíněného podniku přešel na odvozený model J-7A (J-7I), který již byl výsledkem čínského vývojového snažení. Do výzbroje VVS byl letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E) oficiálně zařazen výnosem ze dne 27. října 1960, aniž by byly předtím prověřeny výkonnostní charakteristiky jeho zbraňového systému. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji vylepšené modifikace střely typu R-3 (AA-2 Atoll) s prodlouženým dálkovým dosahem, která vešla ve známost pod prototypovým označením K-13A a služebním označením R-3S (AA-2 Atoll). Se střelou typu R-3 (AA-2 Atoll) se proto v sériové výrobě dlouho nepočítalo. Široké veřejnosti se letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed C) poprvé představil dne 9. července 1961, na tradiční letecké přehlídce, která se konala v Tušinu. Konkrétně zde bylo možné zhlédnout letouny ze stavu 32. GvIAP (gardový stíhací pluk) a předváděcího týmu 234. GvIAP. Kromě MiGu-21F-13 (Fishbed C) si přitom v Tušinu tehdy odbyl svůj veřejný debut též přepadový MiG-21PF (Fishbed D) spolu s experimentálními prototypy Je-6V/2 (Fishbed E) a Je-66A. Bojového nasazení se MiGy-21F-13 (Fishbed C/E) ze stavu VVS dočkaly již mezi srpnem a říjnem roku 1962, a to v Indonésii, kde podporovaly Indonésany v boji proti holandským „kolonizátorům“. Konkrétně přitom šlo o letouny ze stavu 2. letky 32. GvIAP. Zatímco personál 2. letky 32. GvIAP byl do Indonésie, resp. do Jakarty, dopraven letounem typu Il-18 (Coot), vlastní letouny sem byly přepraveny, v kontejnerech, po moři. Domovskou základnou MiGů-21F-13 (Fishbed C/E) 2. letky 32. GvIAP se přitom stal Maudin. Z ní pak zajišťovaly PVO námořní základny Surabaya, hlavní námořní základny Indonésie. Sovětské MiGy-21F-13 (Fishbed C/E) zde přitom držely ostrahu ve dvoučlenných hlídkových skupinách. Jejich nasazení v Indonésii ale nebylo nikterak intenzivní. Denně uskutečnily jen dva až tři hlídkové lety. Před odchodem do své vlasti Sověti své MiGy-21F-13 (Fishbed C/E) předali indonéským pilotům. Následně byly zmíněné letouny zařazeny do stavu 14. letky Indonéského vojenského letectva. Stíhací MiGy-21F-13 (Fishbed C/E) ze stavu VVS. resp. 32. GvIAP, se ale staly též součástí taktického uskupení Sovětských vojsk rozmístěných mezi srpnem a zářím roku 1962 v rámci operace Anadyr na ostrovní Kubě. Domovskou základnou těchto strojů se přitom stalo letiště Santa Clara, které zde vybudovali Američané. Protože se zmíněné letiště nacházelo přibližně uprostřed ostrova, Sověti z něho mohli za pomoci MiGů-21F-13 (Fishbed C/E) kontrolovat vzdušný prostor celé střední části Kuby. Z přístavu La Isabella sem byly tyto stroje dopraveny v kontejnerech, v částečně demontovaném stavu, nákladními automobily. Jejich opětované sestavení na novém působišti představovalo velmi náročnou záležitost a bylo provedeno doslova v polních podmínkách silami pozemního i letového personálu 32. GvIAP. Při přepravě navíc došlo k narušení pružných trupových nádrží. Následně bylo proto nezbytné provést jejich výměnu. Vlhké podnebí se zase podepsalo na startovacím systému pohonných jednotek. Plné operační způsobilosti se 32. GvIAP na Kubě podařilo dosáhnout do konce září roku 1962. První seznamovací let byl zde přitom uskutečněn dne 18. září. První „ostrá“ bojová akce proti narušiteli v podobě amerických válečných plavidel přitom následovala v noci 22. října téhož roku. Krátce nato, na základě výnosu ze dne 24. října 1962, byla 32. GvIAP rozptýlena mezi tři letecké základny. Zatímco 1. letka zůstala na letecké základně Santa Clara, 2. letka se přesunula na leteckou základnu San Antonio de los Banos, která se nachází poblíž hlavního města Havany. Novým působištěm 3. letky se stalo letiště Camagüey, nacházející se v centru východní části Kuby. Zatímco v průběhu dne držely nepřetržitou hlídku v rámci PVO vždy dva MiG-21F-13 (Fishbed C/E) od každé ze tří letek 32. GvIAP, v noci byl v pohotovosti k okamžitému zásahu proti případnému narušiteli pouze jeden tento stroj od každé letky s nejvíce zkušeným pilotem za kniplem. Američtí piloti tehdy pravidelně pronikali průniky do kubánského vzdušného prostoru v přízemních výškách. Jakmile ale spatřili sovětské MiGy-21F-13 (Fishbed C/E), okamžitě aktivovali přídavné spalování a vydali se na úprk nad širé moře. Přepady amerických stíhačů byly nicméně prováděny bez použití zbraní. Součástí nasazení sovětských MiGů-21F-13 (Fishbed C/E) na Kubě se ale staly též společné cvičné manévry s méně výkonnými stíhacími letouny typu MiG-15 (Fagot) a MiG-19 (Farmer) Kubánských vzdušných sil. Na počátku roku 1963 byl 32. GvIAP pověřen přeškolením kubánského pozemního a letového personálu na typ MiG-21F-13 (Fishbed C/E). Zmíněný přeškolovací kurz byl zahájen ještě v únoru toho samého roku a probíhal na základně San Antonio de los Banos, největší kubánské letecké základně. Zmíněný kurz se podařilo završit v polovině léta roku 1963. Poté personál 32. GvIAP všechny své MiGy-21F-13 (Fishbed C/E) předal Kubáncům. V průběhu nasazení MiGu-21F-13 (Fishbed C/E) v Kubě se ale podařilo odhalit další nedostatek tohoto stroje. Průzračné překryty pilotní kabiny MiGů-21F-13 (Fishbed C/E) totiž postupně nevratně ztrácely čirost, neboť zde byly vystavovány velmi intenzivnímu slunečnímu UV záření. Před svými západními protějšky v podobě amerického letounu typu F-104 Starfighter a francouzského letounu typu Mirage III měl sovětský MiG-21F-13 (Fishbed C/E) znatelně navrch v obratnosti a snadnosti pilotáže. Zmíněné západní stroje byly naproti tomu vybaveny pokročilejší avionikou a navíc poskytovaly pilotům větší komfort. Zatímco hlavní předností MiGu-21F-13 (Fishbed C/E) se stala vysoká obratnost, vysoká akcelerace, snadná pilotáž a vysoká provozní spolehlivost spolu s nízkými nároky na údržbu, za hlavní nedostatky tohoto stroje bylo možné považovat malý dolet, absenci radiolokátoru a zastaralou avioniku.

Verze:

Je-6T – prototypová modifikace letounu typu MiG-21F-13. Všechny tři exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových MiGů-21F (Fishbed C).

MiG-21F-13 (Fishbed C) – první sériové provedení letounu typu MiG-21F-13 s vyšší a štíhlejší svislou ocasní plochou s plochou 4,08 m² (identická konstrukce jako u letounu typu MiG-21F Fishbed C) a celkovou vnitřní zásobou paliva 2 280 l. Tento model byl postaven v počtu pouhých 134-ti exemplářů.

MiG-21F-13 (Fishbed E) – pozdější sériové provedení letounu typu MiG-21F-13 s nižší a hlubší svislou ocasní plochou s plochou 3,80 m² a rozšířenou zásobou paliva na 2 470 l vestavbou dalších dvou integrálních nádrží do křídla

Vyrobeno:  SSSR: tři prototypy (vznikly konverzí sériových MiGů-21F) a neznámý počet sériových strojů; ČLR: 27 nebo 39 (?) sériových strojů (15 z nich bylo sestaveno z originálních konstrukčních celků sovětské výroby); ČSSR: 194 sériových strojů (4 z nich byly sestaveny z originálních konstrukčních celků sovětské výroby)

Uživatelé:  Afghánistán, Alžír, Angola, Bulharsko, ČLR, ČSSR, Egypt, Finsko, Indie, Indonésie, Irák, Izrael, Jižní Jemen, Jugoslávie, KLDR, Kuba, Maďarsko, NDR, Polsko, Rumunsko, SSSR, Sýrie, USA a Vietnam

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Tumanskij R-11F-300 s max. tahem 3 800 kp / 5 740 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5ND Baza-6 (‘High Fix’) nebo SRD-5M* Kvant (‘High Fix’) s dosahem 0,3 až 3 km. Zmíněné zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných a pozemních cílů a využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5ND, v případě provedení s instalací radiolokačního dálkoměru typu SRD-5ND, nebo ASP-5NM, v případě provedení s instalací radiolokačního dálkoměru typu SRD-5M (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                  - průzkumné: jeden demontovatelný fotoaparát pro vertikální snímkování za denních podmínek typu AFA-39 (jeho instalací lze v případě potřeby nahradit jeden z přistávacích/pojížděcích reflektorů, které jsou vestavěny do kořenů křídla)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěné po jedné na břichu přední části trupu, přímo za příďovým podvozkem, a na vrcholu SOP) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény umístěné uvnitř nevelkého vřetenovitého krytu, který se nachází na vrcholu SOP, a v koncových obloucích křídla)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu NR-30 se zásobou 30 nábojů, instalovaný na pravém boku trupu (pouze v případě letounu z prvních výrobních sérií), a dvě PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (AA-2 Atoll), dva raketové bloky typu UB-16-57U (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), dvě 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24, dvě 100 kg neřízené pumy typu FAB-100, dvě 250 kg neřízené pumy typu FAB-250, dvě 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 nebo dvě zápalné nádrže typu ZB-360, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem (na centrální trupový závěsník se umisťuje výhradně 490 l PTB typu PTB-490)

* SRD-5MK v některých strojů vyhrazených na export

¹ s dvojicí 500 kg pum v podvěsu, resp. 7 570 kg (7 735 kg počínaje letounem 74210815) s PTB-490 v podvěsu, resp. 7 100 kg (7 265 kg počínaje letounem 74210815) bez PTB

² se zapnutým přídavným spalováním, resp. 1 300 km/h s vypnutým přídavným spalováním

³ bez PLŘS, resp. 910 km s dvojicí PLŘS pod křídlem

⁴ bez PLŘS, resp. 1 580 km s dvojicí PLŘS pod křídlem

Poslední úpravy provedeny dne: 9.9.2014